Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámý směr - 4. kapitola

Neznámý směr - 4. kapitolaAww, vážně se omlouvám, že to tak trvalo. Víc jak půl měsíce... jsem hrozná. :D Ale nebyl dostatek inspirace, natož času. Emmett se vrátil domů a začal vyzvídat... víc prozrazovat nebudu. To byste si to pak ani nemuseli číst. xD

P.S.: Promiňte, sama nemám ráda, když se moc střídají pohledy, jenže v téhle konkrétní situaci se mi to tam hodilo a je to prostě účel. :)

[Pohled nikoho]

„Elenie! To snad není možný!“ ozval se nadšený výkřik. To Emmett právě zaregistroval přítomnost malé uprchlice. Ta se jen nervózně usmála.

„Ahoj, Emme, dlouho jsme se neviděli,“ přátelsky ho pozdravila. „Kolik aut jsi dneska propůjčil? Nekoukej se na ně tak vyčítavě, ptala jsem se jich sama.“ Emmett tedy opustil od vražedného pohledu, jímž obšťastnil Rose i Eddieho, a zase nasadil svou věčně vysmátou tvář.

„No, to víš, obchody mi šly jako vždy skvěle... ani spočítat jsem to nezvládal, o auta, která nabízím , se vždycky málem porvou. Za to určitě může můj šarm,“ culil se. Elena nad tím jen protočila oči: „Takže stále stejný blázínek. Pokud tímhle způsobem hospodaříš... divím se, že jste měli na tak pěkný baráček.“

„Líbí... se ti tady?“ ozval se nesměle Josh. Elena mu věnovala milý úsměv. „Moc.“ Josh se taky pousmál, i když stále trochu nejistě.

„A teď vyprávěj ty, Eleno. Co jsi celou tu dobu dělala? Toulala ses světem? A...“ střelil velice podezřele, letmo, pohledem po Joshovi, ale nepřestal se nevinně zubit, „co kluci? Střídáš je jako ponožky, nebo sis našla svého vyvoleného?“

„Uhm...“ Elena se pokusila udržet lehkovážný tón, přestože se jí to viditelně moc nedařilo, „já naivka zatím na toho pravýho čekám. Klidně se mi směj,“ podotkla, když si všimla, jak se Emme už-už nadechuje k nějaké jistě velice humorné poznámce.

„Ále, však já to chápu, to se neboj,“ ujistil ji, „já na svého taky čekal.“ Naklonil se k Edwardovi, který kromě Joshe jako jediný zůstal v místnosti, a dal mu pusu na tvář. „A stálo to za to! Ale zase s tím tak neotálej, fajn kluků je kolem dostatek. Někdo se určitě najde, jen měj oči dokořán,“ znalecky pokývl hlavou. V očích měl šibalské jiskřičky.

„Tak až si nebudu jistá a budu někoho hledat, určitě mi s tím poradíš, že,“ odfrkla si.

„Náhodou, nemám snad dobrý vkus?“ poplácal Eddieho po bronzové hlavě, jako by to byl jeho mazlíček. Možná poslušné štěně. Elena nevydržela a rozesmála se. „Jo, jsi blázínek.“

„Emmette?“ ozvalo se z patra. Podle hlasu, Tessa. „Mohl bys mi jít s něčím pomoct? Na minutku.“ Emmett se zatvářil zadumaně a pak se otočil na svého vyvoleného: „Ty půjdeš se mnou. Nenecháš mě té malé potvůrce napospas, že ne?“ Edwardovýma očima hned problesklo poznání.

„Samozřejmě, že půjdu s tebou, zlato.“ Během chviličky zmizeli nad schody.

„Když už, tak zlatíčko, miláčku,“ zacukroval Emmettův vzdalující se hlas.

 

[Elenin pohled]

Zůstala jsem s Joshem... sama v místnosti. Improvizovala jsem: „Tak... a jak ses měl ty?“ zeptala jsem se ho. Okamžitě se mě zpátky zmocnila šílená nervózita, ale nějak jsem donutila svůj hlas, aby se netřásl. Opravdu mě zajímalo, co Josh dělal celé ty roky, jak se cítil, čím se bavil, zda si našel...

Ale připadalo mi hloupé se ho tak moc vyptávat.

„Já... nevím,“ zareagoval. Zpozorněla jsem. Proč sklopil oči?

„Povídej,“ vyzvala jsem ho.

„Nechci tě zatěžovat,“ chabě se pousmál.

 

[Joshův pohled]

„Ale...“ Vymýšlel jsem argumenty. Nechtěl jsem jí vyprávět o tom, jak jsem se bez ní trápil a jak jsem se marně pokoušel rozptýlit. Vždy, když mi ji nějaká drobnost připomněla, jsem znovu upadl do hluboké deprese... tak příšerně moc mi chyběla! To ale neměla vědět.

„Víš, já byl pořád se zbytkem rodiny,“ spustil jsem plán na útěk od tématu, „cestoval jsem s nimi, choval se podle jejich zvyků... nic zajímavého. Prostě život upíra, který se jen snaží žít a nechat žít...“ Pokývl jsem hlavou a nervózně se zasmál. „Vážně... nestojí to za řeč.“ Pak mě něco napadlo. „Ale... ty jsi určitě zažila mnohem zajímavější věci... nechceš mi o tom něco říct?“

„No... já... taky to nestojí za řeč,“ rychle odvětila. Už zase vůbec nezněla přesvědčivě. O co mohlo jít? Zatím se pokaždé oklikou vyhnula zodpovězení otázek, které se týkaly času stráveného mimo naši rodinu. Něco na tom nesedělo.

„Tak... kde všude jsi byla? Kam ses nastěhovala?“ vyhrkl jsem. Jak pitomě jsem si připadal. Chtěl jsem vědět každou podrobnost, jenže by na mě koukala jak na blázna.

 

[Elenin pohled]

„Převážně... v Americe,“ reagovala jsem, „taky jsem navštívila pár velkých měst v Evropě... jinak snad nikde.“ Byla to lež, opět. Ale kdyby slyšel seznam všech míst, kde jsem byla, mohl by si mě spojit s Meggie. A to nešlo.

„A... žilas sama?“ opatrně se zeptal. Měl tak vystrašený hlásek! Tedy, zas tak moc ne, ale slyšela jsem v něm úzkost. Proč? Bál se snad, že mě někdo zkazil? Nebo že jsem si našla jinou upíří rodinku? A přirozeně nevegetariánskou.

„Bohužel,“ přikývla jsem. Jen na to pokývl hlavou. Podobně jako já se nedokázal uvolnit.

„A našla sis nějakou práci?“

„Jen různé brigády.“

„Aha... jaké třeba?“

„Prodavačka různých věcí, výpomoc v obchodě a tak.“

„Aha.“

„Ty máš nějakou práci?“

„Ne, taky jen brigády.“

„Jaké třeba?“

„Prodavač v různých obchodech. A tak.“

„Aha.“

Ani jeden jsme nevěděli, co dál říct. Možná že už se se mnou bavit nechtěl. A já bych přitom opravdu chtěla vědět všechno. Jenže jsem se cítila strašně nervózně a přišlo mi jako hloupost pořád se jen ptát a ptát...

Ovšem jedna jediná důležitá otázka mi strašila v hlavě a nedalo se jí zbavit – a na to jsem se zeptat musela. Chvíli jsem přemýšlela; netušila jsem totiž, jak to naformulovat, aby si to náhodou nevyložil špatně. „Uhm... víš, jak tu Emmett... prostě se chci zeptat...“ vykoktala jsem a pak mi tak nějak došla slova.

 

[Joshův pohled]

„Co?“ povytáhl jsem obočí. Zdálo se, že si není jistá, zda to nevyzní špatně nebo něco podobného. A o to víc mě zajímalo, na co se mě chce zeptat. Předem jsem se připravil na otázku, která mi ublíží. Muselo to být něco hrozného, když se tak zdráhala. Sebevědomá Elena, jež se bojí doříct větu? Hodně hrozného.

„Já vím, bude to znít blbě,“ zamumlala, podívala se na mě a pak zase přidala na hlasitosti, „našel sis během těch pár let nějaký děvče?“ Sklopila oči.

„J-já-“ zadrhl jsem se. Na co se to... právě zeptala?

Děvče.

„Samozřejmě, že-“ Bože, nemůžu na ni vyhrknout, že samozřejmě ne! To by znělo tak hloupě. Nepochopila by to, jak má. I když... ona by neměla vědět, co k ní cítím. Já vím, že by mě odmítla. Takhle je to lepší. Nesmí to vědět. Ale já už načal větu! Co mám dělat?!

„Bohužel jsem zatím neměl to štěstí,“ vydechl jsem. Taky jsem sklopil oči, protože jsem ucítil, jak na mě ona upřela svůj nádherný pronikavý pohled.

 

[Elenin pohled]

Hned jsem se cítila líp. I když... on se choval nějak zvláštně. Jako by zvažoval odpověď?

„To mě překvapuje,“ utrousila jsem. Okamžitě jsem nad sebou protočila oči. Měla bych si už konečně jednou zalepit svoji upovídanou pusu! Zase jsem se tak pitomě prořekla.

„Proč?“ pousmál se. Ne vesele. Celkově se zdálo, že má podivnou náladu. Nedokázala jsem odhadnout, nad čím přemýšlí a jak mu je. Zneklidňovalo mě to.

„Ále, kluci jako ty obvykle nemívají problém někoho si najít,“ zasmála jsem se, abych odlehčila svůj přeřek. Snažila jsem se chovat přirozeně a ve stylu o nic přece nejde. O tom jsem sama sebe zkoušela přesvědčit – bez úspěchu.

„Asi mám moc náročné požadavky,“ zareagoval. Nepochopila jsem to a tak jsem naklonila hlavu ke straně: „Moc náročné? V čem?“

„Na tom nesejde,“ zatřepal hlavou a přetočil otázku na mě, „jak jsi předtím Emmettovi říkala... proč sis nikoho nenašla?“ A sakra. Na to mu nemůžu odpovědět! Sakra, sakra, sakra...

Ale když jsem viděla jeho andělskou tvář, jež zářila touhou po odpovědi, nemohla jsem ho jen tak odbít. Musela jsem se k němu chovat alespoň zdvořile. Jenže jsem mu nemohla říct pravdu... tak strašně moc jsem mu chtěla říct pravdu! Ale... on si zasloužil někoho o tolik lepšího, než jsem já kdy byla. Exot bez minulosti, co se ani nedokáže udržet v mezích jejich jednoduchých pravidel!? Byla jsem vrah! Kdyby věděl, kolik špatných věcí jsem za ten čas provedla, kolik věcí jsem ukradla, kolik mužů jsem svedla, abych je pak mohla zabít...

Byla jsem si jistá, že by ke mně cítil odpor a už se na mě nikdy tak hezky neusmál. Byl tolerantní, ale já už se přesunula daleko za hranici, nesnášel by mě. A já bych to musela akceptovat, protože čistá bytost jako on má naprosté právo nesnášet někoho špinavého jako jsem já.

Pocítila jsem... že se mi do očí hrnou slzy. Nechtěla jsem se dál přetvařovat. Nešlo to. Bylo mi hrozně. A byla jsem tak zatraceně moc nešťastně zamilovaná.

„Protože jsem naivní. A protože nedokážu milovat dva muže najednou, ale na toho prvního nedokážu zapomenout,“ zašeptala jsem a vstala. Chtěla jsem pryč. Co nejdál od tohohle prokletého domu. Nepřemýšlela jsem nad tím, zda sem zase přijdu a nebo mi mezitím někam utečou. Nepřemýšlela jsem nad ničím. Prostě se mi hrozně moc chtělo vypadnout.

„Promiň, ale já musím jít,“ stručně jsem ho informovala a rychle jsem si utřela jednu slanou kapku, které se podařilo stéct po mojí tváři. Zhluboka jsem se nadechla. Musím pryč.

 

[Joshův pohled]

„Řekl jsem něco nevhod? Co se stalo? Co jsem udělal? Já... omlouvám se, beru všechno zpátky, prosím, nechoď pryč!“ vyhrkl jsem. Taky jsem okamžitě vyskočil na nohy a zmocňovala se mě panika. Smysl mojí existence, který jsem po tak dlouhé době znovu nalezl, mě chtěl opustit! To jsem neměl šanci zvládnout, věděl jsem, že nad tím nejde jen mávnout rukou a žít dál. Ale hlavně... leskly se jí oči... a ta slza...

Co ji dohnalo k pláči? Já? Nevěděl jsem sice jak, ale – já bastard! Jak jsem jen mohl?! Nenáviděl jsem se za to. Ublížil jsem jí! Chtěl jsem to vzít zpět. Chtěl jsem zrušit svá slova i činy, jen abych mohl slyšet její smích a vidět radost v jejích překrásných očích, chtěl jsem, aby byla šťastná, a ona se místo toho trápila a chtěla odejít.

„Nemůžeš za to,“ ujistila mě, „jen... mám nějakou... práci... vážně. Zapomněla jsem na to, ale... už opravdu... musím.“ Pokusila se usmát, aby mě o svých slovech přesvědčila. Nevěřil jsem jí. Lhala. Proč? Proč mi lhala? Jak... jak mi mohla lhát? To jsem provedl něco tak strašlivého, že mi to nedokázala přiznat...

Cítil jsem, že se mi taky z očí derou slzy, ale před ní jsem to úspěšně potlačil. Šok pozvolna přebil zoufalost. Nedokázal... jsem jí v tom zabránit. Prostě jen řekla „Snad... se ještě uvidíme,“ a odešla.

Odešla...

Opustila mě.

Když se zabouchly dveře a já slyšel jen doznívající ozvěnu jejích kroků, klesl jsem na kolena a schoval si obličej do dlaní.

„Já hlupák!“

 

[mé shrnutí]



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Neznámý směr - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!