Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 30. díl - Co teď?

10.10.2010 (12:32) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3118×

Bella

„Tak polez! Brzy budeš mít jiné bolesti, které tě budou trápit mnohem víc.“ Jane mě vytáhla na vratké nohy a pevně mě chytila za ramena.

„Ne!“ vykřikla jsem nepříčetně. „Počkejte…“

„Není nač čekat. Jakob je doma, dostala jsi svůj důkaz. Teď, Isabello, je čas na nás.“ Arovy bledé oči mě zkoumavě pozorovaly. „Je snad ještě jiný důvod, pro tvé chování?“

„Já, já… nevím.“ Opravdu jsem nevěděla. Vše mi přišlo tak nepochopitelné. Jen pomyšlení na to slovo mě téměř rozesmálo. Bizardní situace a naprosto nemožná.

Viděla jsem Jane, která se nesouhlasně podívala po Arovi a nepatrně se dotkla jeho ruky.

„Ale, Jane,“ zasmál se, „máme nekonečné množství času a ty se staráš o pár minut. Isabella je jistě rozumná. Nebudou s ní žádné potíže.“ Postřehla jsem nepatrnou stopu výhružky v jeho obratně řečené větě. Znovu soustředil pozornost na mě. „Nerozumím tvému chování, je snad něco…“ nedokončil svou větu a zadíval se pozorněji na mé ruce složené na břiše. Téměř jsem mohla slyšet, jak mu v hlavě secvaklo dohromady. Samozřejmě, jeho mysl pracovala mnohem rychleji.  „Jane, odejdi. Odejděte!“

Chtěla jsem začít křičet, ať mě tu s ním proboha nenechávají samotnou, než mi došlo, že je to vlastně úplně jedno. Tady si ničím nepomůžu. Jane po mě hodila poslední zuřivý pohled plný nenávisti a byla pryč. Dveře se za ní hlasitě zabouchly. Všichni ostatní se vytratili hned po Arově výzvě.

„Neposadíš se, Isabello?“ Beze slova jsem se vrátila zpět do pokoje a usadila se na kraji postele. Aro zůstal stát, tyčil se nade mnou a zíral kamsi do neznáma. Jakoby mohl vidět něco, co je ostatním skryto. Věřila bych tomu. Nepatrně jsem si odkašlala, když se mi mlčení zdálo příliš dlouhé a sužující. „Omlouvám se, nestává se mi často, že mě něco překvapí a zamyslel jsem se.“ Jeho chování mě děsí. Způsob, jakým mluvil, ta přetvářka… „Je to možné?“ Překvapila mě míra úžasu v jeho výrazu. Věděla jsem, na co se ptá, ale znám odpověď?

„Nevím, ale cítím, že to tak je.“ Mluvila jsem s ním, jako s normálním člověkem. Skoro jsem zapomněla, kde a s kým jsem. Jakmile jsem ta slova vyslovila nahlas, uvědomila jsem si, jak moc jsou pravdivá. Celou dobu jsem cítila, že to tak je. Že jsem těhotná! Slzy, které jsem nedávno osušila, nahradily jiné. Tentokrát ale nebyly hořké a neřezaly mě do kůže na tvářích. Tyhle hřály a odplavovaly sebou alespoň část mého smutku, bolesti.

Čekám dítě s mužem, kterého miluji, kterému jsem dala své srdce i duši. Bez něj jsem byla prázdná, ale teď jakoby se část mě znovu naplnila. Nevnímala jsem Arovo vzrušené mumlání. Teď jsem měla svojí chvilku. Nikdy jsem po dítěti netoužila ale teď… je moje! Nevezmou mi ho!

„Přivedu lékaře…“ nevím, co předcházelo jeho rozhodnutí a odchodu, bylo mi to jedno. Stočila jsem se na posteli do klubíčka a zavřela oči…

Edward

„Alice, co se děje? Co vidíš?“ Cloumal jsem s jejími rameny a snažil se z ní vytřást odpověď. Neuvědomil jsem si, jak moc jsem k ní hrubý, dokud mě od ní Jasper neodtrhnul.

„Edwarde, dej jí čas.“ Setřásl jsem ze sebe jeho ruce. Stále jsem mu nedokázal úplně odpustit. Potřeboval jsem někoho, na koho se můžu zlobit. Dávno jsem věděl, že Volturiovi mají v plánu Bellu přeměnit a chtějí, aby se stala jednou z nich. Mockrát jsem se chtěl vypravit za ní a dostat jí tam odtud ať to stojí, co chce. Vím, že bych nejspíš neměl žádnou šanci, ale bylo mi to jedno. Zemřít, by bylo osvobozením. Jenže jsem slíbil, že se postarám o Jakoba a on byl teď jediné, co mi po ní zbylo. Musím ho ochránit.

Ale Alicina vize se nyní změnila. Bylo to tak rychlé, nedokázal jsem se zorientovat ve směsi výjevů v její mysli.

Netrpělivě jsem přecházel a čekal…

„Něco se stalo. Změnilo se…“ Alice si promnula oči a přiložila si ruce ke spánkům. Položil jsem své ruce na její a prosil ji…

„Musíš se soustředit, musím vědět…“ Co vlastně? Cokoli!

„Změnili rozhodnutí, nepřemění ji. Nevím proč, víc nevidím. Nevidím ji!“ Vyděšeně ke mně vzhlédla. Víc nic? Je konec? „Žije, určitě…“ Moc jistě to neznělo.

„Jak to víš? Nevidíš ji. Nevíme nic.“ Sesunul jsem se na zem a zavřel oči. Myslel jsem na ni. Vzpomínal. Vzpomínky jsou teď vše, co jsem měl. Budu teď žít ve vzpomínkách. Až bude Jakob dost velký, aby se o sebe postaral sám, odejdu za ní. Jake bude mít Renesmee a bude šťastný.

Dny plynuly, jeden jako druhý. Všechno mi přišlo tak bezvýrazné a ničím významné. Utápěl jsem se ve vlastním žalu a nedokázal jsem, ani nechtěl, na tom nic měnit. Odehnal jsem od sebe celou rodinu, Jasper se mnou nevydržel v jedné místnosti a každý se bál se mnou jen promluvit.

Smutek je zklamání nad našimi nenaplněnými přáními. O radost se můžeme podělit s ostatními, ale smutek musíme překonat sami. Můžeme s určitou lhostejností přijmout věci tak, jak jsou a pokusit se tak ukončit naše trápení.

Přál jsem si, každou jedinou sekundu mé existence, aby se mi vrátila. Ale nedokázal jsem přijmout nic z toho, co přišlo. Nedokázal jsem se smířit s existencí, kde ona není.

Měsíc, dva, tři… mohl to být klidně rok nebo deset let a ani bych si nevšiml změny, kdyby Alice neměla další vizi…

Bella

„Dostaňte to dítě ven! Pomozte mi!“ Celé hodiny, jak dlouho ještě. Dítě ve mně rostlo a sílilo a s každým dalším dnem, jsem byla slabší a unavenější. Nezlobila jsem se, když mě kopalo tak silně, až mi praskaly kosti v těle, milovala jsem ho. Jen musím vydržet, dokud se nenarodí. Ale co potom bude jeho osudem? Co když zemřu? Stane se jedním z nich? V hlavě jsem stála měla obraz mé sestry ležící v louži krve, její oči bez života, modré rty… „Ááááá…“ cítila jsem, jak se drásá ven z mého těla. Bolest probíhala mým tělem jedna za druhou a já ztrácela vědomí. Musím vydržet, jen ještě chvíli. V místnosti nebyl jediný upír, jediný přítomný, byl lékař, který mě ošetřoval po celé tři měsíce. Vím, jaký osud ho čeká… „Doktore, řízněte… hned!“ Chytila jsem ho za paži a přitiskla jeho ruku se skalpelem k mému obrovskému břichu. Vyvalil se proud krve a já cítila, že to půjde. Bude žít. Slabý proud krve mi vytékal ústy a dusil mě. Chtěla jsem… snažila jsem se vydržet. Chci ho vidět.

„Je to děvče.“

„Moje Elizabeth…“ vydechla jsem a upadla do bezvědomí. Bylo to jako vysvobození, po mnoha bezesných nocích. Chtěla jsem spát a neprobudit se.

Zdál se mi krásný sen. Všechno bylo tak barvené a krásné. Slyšela jsem jeho hlas a šla za ním.

Opravdu tam stál, na kraji útesu. Díval se na mě a vztahoval ke mně ruku. Stál tak na kraji…

„Bello…“

„Edwarde…“

Chtělo se mi plakat, ale neukápla ani jediná slza. Sem to prostě nějak nepatřilo. Byl krásnější než v mých vzpomínkách. Mohla jsem se ho dotknout, obejmout ho, cítila jsem jeho omamnou vůni. Vdechovala jsem ji plnými doušky.

„Bell, miluji tě…“ v jeho očích byl najednou i smutek. Proč je smutný? Já jsem šťastná. „Je čas…“

„Já vím.“ Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho na rty… naposledy. „Miluji tě, navždy, má lásko.“ Usmála jsem se na něj a udělala poslední krok.

Padala jsem, veškerá tíha všedního světa ze mě spadla. Byla jsem šťastná…

Edward

Čekal jsem na cokoli, na znamení, slovo, zprávu… Nesmířil jsem se s poslední Alicinou vizí… Bella, ležící, tak bledá a nehybná. Nedokázal jsem nahlas vyslovit, mrtvá…

Nedokázal jsem to slovo říci, ale stále mi běželo myslí, jako ozvěna. Bella, moje Bell…

Už není nic, na co bych čekal, pro co bych žil, existoval.

„Musíš jít dál. Takhle by to chtěla.“

„Nech mě být, Tanyo. Jen mě nech být,“ zašeptal jsem zpět a otřásl se.

„Co si myslíš, že by ti řekla, kdyby tu byla?“ vzala mě za ruku a posadila se vedle. „Zklamalo by jí, že se takhle chováš. Něco jsi jí slíbil!“

„Co po mě chceš?“

„Abys šel dál. Bella byla i moje přítelkyně, sestra, a vím, že by jí trápilo, že se takhle mučíš. Straníš se nás všech, i Jakoba.“

„Nic nevíš…“

„Ale vím! Vím, jak se cítíš…“

„Tohle není stejné.“ Poslouchal jsem její myšlenky, stále truchlila pro svou matku. „To není stejné.“

„Myslíš, že tvoje bolest je větší? Nemáš pravdu. Smrt milovaného zasáhne každého,“ zvedla mou hlavu. „Nepošpiň její památku, neber jí její osud, její vítězství!“

„Vítězství?!“ Jak si tohle může myslet? Smrt je výhra?

„Ano, zachránila Jakoba. Byl to její úkol, její osud.“ V jednom měla pravdu, opravdu ho zachránila, ale za jakou cenu? Bylo ode mě pokrytecké a zlé, přát si, aby tu zůstala? Aby žila? Byl jsem rád, že nikdo neslyší moje myšlenky. Nikdy bych to tak nechtěl, nevyslovil, ale raději on něž ona. Volba, ať už vědomá, či nikoli… nevyženu ji z hlavy.

„Chci jí tady…“ pláč, suchý a bolestnější než cokoli jiného. „Chci aby tu byla…“

„Já vím… já vím. Každá bolest s časem otupí. Nikdy nezapomeneš, ale vzpomínky budou s ubíhajícími léty jen krásnější a nakonec budeš rád, že jsi s ní mohl strávit alespoň malou část své věčnosti, s vědomím, že se snad jednou sejdete…“

„Sejdeme! Brzy.“

„Na tohle ani nepomysli!“ rozzlobeně si mě měřila. „Nikdo neví, co jednou bude, ale máš na výběr, i ty máš svůj osud.“

„Copak to nechápeš? Neuvěřím, že je konec, dokud ji neuvidím. Na vlastní oči! Musím se přesvědčit, být si jistý.“

„Ale… Alice viděla… je to bláznovství! Čemu tím pomůžeš? Sám to v sobě cítíš, řekl jsi to.“

„Mohla bys mě nechat? Prosím. Chci být sám.“

„Neopustíme tě. Budeme čekat…“

Čekat na co? Na trosku? Ne, já už došel na konec své cesty psané osudem. Osud? Máme ho každý vepsaný do barevných vláken života, nebo si jej každý tvoří sám? Co si pod ním představím? Je jako kniha, která je psaná písmem jen tak barevným, jak barevné jsou naše myšlenky a přání. Řádky mé knihy na malý okamžik zářily, jako zlato, plály ohněm, který byl uhašen. Teď jsou už dávno matné, černobílé a nevěřím, že se to někdy změní. Už nejsem autorem své knihy, nejsem pánem svého osudu.

Vstal jsem a rozhlédl se okolo sebe. Všude jsem ji viděl. Čeká na mě! Chci jít za ní…

Jsem na tomto světě už dost dlouho a jsem unavený. Unavený předstíráním a věčnou touhou, která se nikdy nenaplní. Už ne…

Neloučím se, nač to dělat bolestnější než to je…

Miliony lidí touží po tom, být nesmrtelní ale k čemu to? K čemu je chodit po tomto světě sám a vědět, že to bude už navždy? Nikdy žádná změna, žádný posun vpřed. Nikdo si nezaslouží žít takový život. Zavřít oči a vidět, co mohlo být, co bylo a nikdy už nebude.

Není to správné. A proto odcházím, odcházím na místo, v němž věřím ve svou duši. Na místo, kde nebudu už nikdy sám.

Nebylo to těžké, za branami Volterry…

Bella 

Nikdo nemůže žít věčně a právem každého z nás, je volba. Naše volba je vždy ta pravá a jediná správná. Činí nás šťastnými a na to jediném záleží.

V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši.

Život a smrt… jdeme po cestách tak rozdílných a přitom každá má stejný cíl. Někdo ke svému cíli dojde dříve, žije šťastný a spokojený život a každý jeho den je naplněný láskou, jiní k němu musí klopýtat, padají přes překážky, trápí se a trpí.

Nebylo by spravedlivé, aby každý měl stejný osud, stejné bolesti a šel tou samou cestou jako jiní? Otázka, na kterou nelze odpovědět jednohlasně. Přesto odpovím. Naprosto sobecky a nekompromisně odpovím, ne.

Každý může být šťastný. Záleží jen na něm. I jediný, kratičký okamžik, dokáže zpestřit a osvítit jinak nezajímavý svět, ve kterém žijeme. Zasvítí ve tmě našich dnů a zahřeje naše tváře. Prostoupí celou naší duší a najednou víme, že to může být dobré. Že je pro co žít, důvod proč tu jsme, proč jsme tak nekonečně dlouho čekali…

„Ne… prosím, ne.“ Barvy mizely, nic už nebylo krásné. Vztahovala jsem ruce zpět k mému štěstí, nedosáhla jsem. Všechno mě tak bolelo. „Pálí to, strašně to pálí!! Ne!“ Chci se vrátit, chci zpět! Připadala jsem si, jako kdyby mi tělem proudila žhavá láva místo krve. „Už dost!“

Nevím, jak dlouho to mohlo trvat. Snad hodiny, dny… připadalo mi to, jako konec světa. Tohle nemůže být smrt. Smrt je klidná a nebolí!

Bolest časem otupěla mé smysly, už jsem ji tolik nevnímala. Skoro, jako by to utrpení končilo…

„Bello, prober se.“ Ten hlas. Znám ho. „Lásko, otevři oči.“ Nechci je otevřít, nechci zjistit, že je to jen sen. „Jsem u tebe. Prosím.“ Rty, vlahé a teplé… tohle není on. Zbrkle jsem otevřela oči a posadila se.

Je mnohem krásnější než si pamatuji.

„Je tohle sen?“

„Ne, Bell, jsem u tebe. Už tě neopustím.“

„Pak jsem mrtvá? Je tohle nebe?“

„Ano, tohle je nebe, ale mrtvá nejsi. Tohle je naše osobní, skutečné a naprosto živé, nebe.“

„Elizabeth?“

„Ano, je v pořádku. Naprosto si obmotala Ara kolem prstu, jestli je to vůbec možné.“

„Já, nemůžu tomu uvěřit.“ Hlavou mi vířilo tisíce myšlenek a přesto jsem si je všechny dokázala roztřídit a v klidu přemýšlet. „Něco je jinak! Něco se stalo?“ Cítila jsem se jinak, silnější. „Všechno je pro mě tak nové, zářivější!“

„Jsi upír.“ Řekl to provinile a smutně. „Ale jsi se mnou.“

„Opravdu?“ Vstala jsem z postele a přešla místnost. Zvláštní, přišlo mi to dál. Ohlédla jsem se a spatřila Edwarda, sedícího na posteli pár metrů ode mě. Takže se mi to nezdálo. Jen rychlost, se kterou jsem přešla místnost, byla mnohem větší, než když jsem byla člověk.

„Ničemu nerozumím.“ Sledovala jsem svůj odraz v zrcadle a tiše přemýšlela. „Nechápu to. Nevěřím!“

Tohle prostě není možné. Všechno to musí být jen sen…

29 Shrnutí povídek KONEC

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 30. díl - Co teď?: