Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 22. díl - Moje volba

03.04.2010 (08:15) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3911×

„Edwarde, vážně mě nemusíš pořád takhle hlídat. Vždyť jsme se domluvili.“ Jo, celkem jsem neměla na výběr. „Neudělám nic neuváženého a budu se držet u ostatních.“ V duchu jsem protočila oči a dodala pro sebe ,prostě ti stále bude někdo za zadkem´. Připadala jsem si jako vězeň s nejvyšší ostrahou. „Vždyť jdu jen za Renesmee.“

„Já vím. Konečně se probrala. Vypadá hrozně.“ Zabolelo mě u srdce. Byla jsem na ní nespravedlivě ošklivá. Nemůže za to. Nikdo za to nemůže. Je to prostě náš úděl. Můj a Jakoba. Stálé nebezpečí. Jen proto kdo jsme. Vím, že nejspíš ani neví o tom, jak jsem na ni křičela, když ležela v bezvědomí v lese ale přece… „Půjdu s tebou. Není to hezký pohled.“

„Já to zvládnu, jsem už velká holka víš.“ Přitulila jsem se do jeho nastavené náruče. Svými slovy jsem ublížila více lidem. I jemu. „Miluji tě, víš to?“

„Samozřejmě. Jako já tebe.“ Políbil mě do vlasů a vdechoval moji vůni. „Krásně voníš.“

„Hm, nevadí ti to?“ Prstem jsem objela jeho kruhy pod očima. Na lovu nebyl už hodně dlouho a bylo to znát. Nechci aby se kvůli mně takhle mučil.

„Naopak. Zvykám si. A kupodivu je to více než příjemné.“

„Mrzí mě, jaká jsem na tebe byla.“ Schovala jsem tvář na jeho hrudi. Omlouvám se mu stále a pořád dokola. Nikdy si neodpustím jak jsem na něj křičela a svalovala na něj vinu za to, co se stalo. Viděla jsem, jak ho to bolí. „Není to tvoje vina.“

„Ale ani tvoje Bell.“ Zvedl mou tvář k sobě a věnoval mi jeden ze svých dech beroucích pohledů. „Tak se tím přestaň tak mučit.“

„Ale to já nedokážu!“ Opět ty moje proklaté neposlušné oči. Snažila jsem se je už mockrát přemluvit aby nezvedaly stavidla a nedovolily přetéct slzám ven, ale marně. „On mě potřebuje, musím něco udělat.“

„Carlisle s Jasperem ho hledají. Víme, že ho mají Volturiovi a snažíme se s nimi domluvit.“

„To nestačí!“

„Snažíme se Belli.“

„Nechte mě… víme co chtějí.“

„Tak dost.“ Pokaždé, když o tom začnu mluvit, tak to takhle dopadne. Pohádáme se. Potom s ním nějakou dobu nemluvím a vždycky to dopadne stejně. Pošle za mnou Alice nebo Rose aby mě hlídaly.

„Hm!“ Zavrčela jsem a odešla. Tohle nemá cenu. Musím něco vymyslet. Slyšela jsem ho za sebou. Vycvičila jsem si za tu dobu, co je Jakob pryč, poměrně dobře sluch. Jsem citlivá na jakýkoli pohyb či zvuk.

Následoval mě až k domu Emily. „Zvládnu to. Zajdi si na lov.“ Viděla jsem jak váhá a dodala jsem, „Můžeš za mnou poslat třeba Alice, vždyť je to jedno.“ Ano, naprosto jedno, kdo mě bude hlídat. Nemám proti nim šanci. Ani proti jednomu z nich. Možná mají pravdu, co bych já zmohla proti bandě upírů, která se považuje za vládce světa?!

Zlehka jsem zaklepala a vstoupila dovnitř. Byla jsem tu častěji než doma. Cítila jsem, že svoje chování musím nějak odčinit a tak jsem chodila pomáhat Emily s péčí o Ness.

„Ahoj, prý se už probrala…“ Špitnula jsem tiše.

„Ano, vypadá lépe.“ Emily zářila. Chápu ji. Měla radost, že bude její dítě v pořádku. Musela jsem se v duchu nabádat a uklidňovat. ,Ona za to nemůže, ona za to nemůže…´ Záviděla jsem jí. Ačkoli byla Renesmee v hodně špatném zdravotním stavu, měla ji u sebe, mohla o ni pečovat, políbit ji na čelo, hladit po tváři… Musela jsem se zhluboka nadechnout. „Čeká na tebe.“ Dodala už tišeji Emily. Tvář už neměla tak veselou, nejspíš se bála, že zase začnu vyšilovat ale nikdy by mi nezakázala za ní jít nebo mi cokoli říci. Byla taky matka…

„Je mi to líto Emily. Nemyslela jsem to tak. Je to pro mě těžké.“ Jí jsem se omlouvala poprvé, do teď mě nenapadlo, že je tu ještě někdo jiný, komu bych se měla omlouvat, kromě Edwarda a Ness.

Emily se viditelně ulevilo, když viděla můj postoj. „Chápu. V pořádku. Tak pojď.“ Tahala mě za ruku k pokoji Ness. „Říkala jsem jí, že jsi u ní seděla celé hodiny a čekala až se probere.“

„Ehm, Emily, můžu jít sama?“

„Ale jistě.“ Vyšla jsem ke dveřím, jako by za nimi čekalo moje osobní peklo. Opět se mi to všechno vracelo, ten pohled na ni, jak tam leží. Jak asi dopadl Jakob, je v pořádku… „Bello, je to dobré. Půjde to.“ Věnovala jsem ji vděčný pohled a zaklepala.

„Ano, dále.“ Ozval se její slabý hlásek. Už ten nevěstil nic dobrého. Ale to co jsem spatřila, když jsem otevřena dveře, mi vyrazilo dech. Musela jsem se zastavit a zavřít oči. Vypadala opravdu příšerně. Slyšela jsem toho o vlčích záležitostech hodně. To, že se rychle hojí, o jejich otisku, jejich dorozumívání… Čekala jsem, že bude jen ležet na posteli a vypadat slabá ale tohle? Byla celá ovázaná, ležela v nepřirozené poloze a při každém pohybu sténala bolestí. Neměla být už téměř zdravá? Je s ní něco v nepořádku?

„Není na mě pěkný pohled, že?“

„Ach, promiň. Nechtěla jsem na tebe takhle… zírat.“

„V pohodě. Trvá to trochu déle. Ale budu zase v pořádku.“

„To jsem moc ráda.“ Nevěděla jsem jak dál. Rozhodila jsem rukama a přišla blíž k ní.

„Posaď se.“ Ukázala mi na židli u její hlavy. Strávila jsem na ní spoustu času. Usadila jsem se a hleděla na svoje ruce v klíně. „Vím jak ti je.“ Vložila svou ruku do mojí.

„Vážně?“ Pochybovala jsem o tom.

„Cítíš se, jako bys měla v hrudi díru, kterou není čím zaplnit. Bojíš se každého dalšího dne, kdy ho neuvidíš a nejraději bys byla s ním, i kdyby to znamenalo, že…“ Stiskla jsem její ruku a pohlédla na ni.

„Ano… i kdyby to znamenalo, že to bude jen na malou chvíli a věděla bych, že bude v pořádku s tou, kterou má rád a kdo má rád jeho.“

„Ale on potřebuje i tebe. Nemůžeš ho připravit o jedinou matku, kterou má.“

„Ale na co mu jsem, když tady trčím a čekám?“ Vstala jsem a začala pochodovat po místnosti. „Prostě musím něco dělat.“

„Vidíš mě? Jak jsem uspěla? Teď tu ležím a nemůžu tady ani rozčíleně pochodovat, jako ty. Neudělej chybu Bell.“

„Navedl tě Edward nebo co? Myslela jsem, že mě podpoříš.“

„V tomhle ne Bell. Tohle je šílené.“

„Musíš mi něco slíbit Ness.“

„Bello já. Nechci aby ses jim vydala a ohrozila tak navíc zbytečně i sebe.“

„Víš Ness, tady není nic, čím bys mohla změnit můj názor. Chci jen abys mi něco slíbila. Žádám tě o pomoc. Mohla bys… mohla…“ Zadrhl se mi dech.

„Bello…“

„Nech mě, nech mě domluvit.“ Nádech, výdech, Bello, klid. Klekla jsem si k její posteli, vzala jí za ruce a podívala se do těch jejích hluboce hnědých očí. Byla tak mladá… „Musíš mi slíbit. Slib mi, že se o něj postaráš. Budeš s ním a budeš mu oporou. Vykouzlíš mu na tváři úsměv a slíbáš všechny jeho slzy. Podržíš ho v nejtěžších chvílích a uděláš všechno… vše… co já už nebudu moci… co já už nedokážu…“ Teď nesmím plakat, odvahu Bell. Tohle mu dlužíš. Dlužíš to jeho pravé matce. Za to, že ti dal tolik štěstí a za to, že ti dal klid v době, kdy už jsi ani nedoufala. „Slib mi to. Prosím.“

„Já…“

„Jen mi to slib. Vím, že ty to všechno dokážeš. On tě bude potřebovat. Nebude to mít lehké.“

„Slibuji.“

„Díky. Děkuji.“ Políbila jsem jí na ruce a odešla. Neměla jsem už více co říci. Od teď už žádnou slzu. Musím to zvládnout. Pro něj, pro ni, pro sebe.

Hlavně neplánovat, okamžitý nápad a jednat. Tohle musí zabrat.

„Ahoj Bello.“ Vypískla mi u hlavy Alice. Garde dáma.

„Ahoj Alice.“ Řekla jsem to nejveseleji jak jsem dokázala.

„Co budeme dělat?“ Evidentně také nebyla na lovu už dlouho. Co je vypakovat a sehnat si jiné hlídání.

„Měla bys jít na lov. Tohle není nutné. Viděla bys, kdybych něco plánovala ne?“

„Tady nemůžeme lovit, musíme až za hranice a to je daleko. Nestihli bychom se vrátit.“

„Mají přeci Jakea, nebudou se sem vracet, vědí, že za nimi půjdeme sami. A navíc tu je celá smečka.“

„Nějak podezřele moc spolupracuješ.“ Zase se dívala do budoucnosti. Nesnášela jsem to. Kdyby alespoň viděla, jestli se Jakob vrátí v pořádku nebo něco užitečnějšího. Místo toho hlídala mě. „Ne, zatím nic neprovedeš, ale raději ne. Víš, jak by Edward vyšiloval, kdybych tě tu nechala samotnou?“

„On tu není?“ Nasaď smutný pohled Bello, smutný. To vlastně není až takový problém. Nečekala jsem, že budu mít štěstí tak brzy. Chtěla jsem ještě alespoň jedinou chvilku s ním. Jen jediný polibek, pohlazení. Nechci mu ublížit. Copak mám na vybranou?

„Ne, šel na lov s Emmetem a Rose. Carlisle a Esme se vrátí odpoledne.“

„A Jasper?“

„Ten na lovu byl Bello, nezbavíš se nás všech.“  Založila si paže v bok. „Co chystáš?“

„Alice, nebuď paranoidní. Sama jsi před chvílí říkala, že nic nevidíš.“ Argument za všechny peníze. „Nakonec tu se mnou může zůstat Jasper, abys měla klid. Neměli bychom si to ztěžovat více než to je nutné.“ Možná bych to měla trošku lépe zahrát. Tohle je vážně dost podezřelé. Najednou z ničeho nic jsem tak rozumná, na to mi nemůže skočit.

„Hm. S Jasperem se ti nic nestane. Ještě si s ním promluvím.“

„Můžeme jít hned za ním.“ Hodila si mě na záda a běžela k mojí chatičce. Jasně, je to jenom kousek, ale jistě by ji zabilo, obrazně řečeno, kdyby musela snášet moji pomalou chůzi.

Jasper seděl na verandě a zkoumal nějaké staré mapy. Zadívala jsem se na ně a snažila se v nich vyznat, jenže tohle bylo nad moje síly. Ani jsem nevnímala o čem mluví.

„Dobře. Bello, zůstaneš tu s Jasperem a… Nic nezkoušej.“ Objala mě. „Brzy se vrátím. Edward tě miluje. Moc by mu ublížilo, kdyby se ti něco stalo nebo jsi provedla něco nerozumného. Snaž se být hodná ano?“

Nerozumného? Co je tady na tom všem vlastně rozumné? Ale svými slovy mi bodla nůž do srdce. „Já to vím Alice.“

„Tak pa.“ Políbila Jaspera a byla pryč.

„Co to zkoumáš?“ Kecla jsem si z druhé strany mapy a sledovala jeho pohyby prstem.

„Tohle je stará mapa Voltery. Snažíme se najít skulinky.“

„Myslíš, že má tohle cenu? Že máte nějakou šanci proti takové přesile?“

„Ne.“ Upřímnost nade vše.

„Tak proč chceš rodinu vystavit takovému nebezpečí?“

„Alice říkala, že to budeš zkoušet Bell, ale na mě to neplatí.“

„Alice! Ustál bys, kdyby bojovala po tvém boku v bitvě, kterou nemůžeš vyhrát? Vystavíš ji nebezpečí?“ Trhl sebou ale klidně promluvil.

„Alice s námi nepůjde.“

„Vystavíš tomu nebezpečí ostatní? Emmet, tvůj bratr, Rose, Esme, matka, která se tě ujala a miluje tě, Carlisle, který je tvým otcem, kterého jsi nikdy neměl… Co oni? Pošleš je všechny na smrt?“ Edwarda jsem záměrně vynechala. Nesnesla jsem jen to pomyšlení, natož o tom mluvit.

„Co po mě chceš Bello?“

„Abys mě nechal jít.“

„Nemáš jedinou šanci.“

„Můj odchod je vaše vykoupení. Budete v bezpečí. Už žádný strach o vaše milované.“

„Edward?“

„Jsem jen člověk Jaspere. Copak by se mnou mohl být na věky? Zapomene. Čas vyléčí všechny rány.“

„Máš o mě špatné mínění Bello. Strávil jsem s tebou sice nejméně času ale mám tě rád. Také mi na tobě záleží.“

„Je to moje volba Jaspere. Copak mi ji může někdo odepřít?“

„A jaký máš plán? Nechat se chytit a rozcupovat za hranicemi?“

„Víš dobře, že tohle oni neudělají. Čekají až za nimi přijdu.“ Věděla jsem, že mám vyhráno. Jinak by se mnou ani nediskutoval. „Pomoz mi Jaspere. Já takhle nemůžu žít. Copak bych mohla být šťastná, kdyby lidé, které mám ráda, byli v neustálém nebezpečí? Můj syn bůh ví kde a já jen čekala na smrt?“

„Dobře…“

21  Shrnutí povídek  23

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 22. díl - Moje volba: