Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 20. díl - Opravdu?

18.03.2010 (21:45) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3635×

Dech se mi zadrhl v hrdle. Stál uprostřed vodopádu, voda jen zlehka dopadala na jeho tělo, držel se z dosahu vody, která prýštila okolo něj. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Vypadal jako bůh. Ještě chvíli a začnu se k němu modlit.

Jenže jeho oči vrhaly blesky, samozřejmě obrazně řečeno, ale kdyby to bylo možné, myslím, že by vyvolal přímo bouři.

Nechápavě jsem se na něj zahleděla. Snažila jsem se ho přimět, aby ke mně zvedl oči, ale síla mého pohledu na to evidentně nestačila. Zíral kamsi… za mě?!

Ale ne. On nezíral za moje ramena, ale na ně! Kruci, málem bych zapomněla, že na jednom z nich mám, ne moc pěkně vypadající modřinu. Tu na čele jsem málem uhrála, i když pochybuji o tom, že by mi to prošlo tak lehce, ale z tohohle se už nevykroutím.

„Co to má znamenat?!“ Třeštil oči a ukazoval na modřiny.

„To nic není, vážně!“ ledabyle jsem pohodila rukou. „Znáš mě přeci, jsem nešikovná.“ Snažila jsem se zlehčit atmosféru a doufala, že alespoň pro jednou budu dobrá lhářka.

Nepovedlo se… Zafuňel a rozmáchl rukama ve vzduchu, potom si je přitiskl ke spánkům a mnul si je. „Bellooo!“ Zaúpěl rozzlobeně.

„Ale no tak, přece si nebudeme kazit koupel ne?“ Navíc mě to šlapání vody už pěkně nebavilo a měla jsem pocit, že to už dlouho nevydržím. Začala jsem se přibližovat blíž k němu.

„Ne to nebudeme. Jen mi vysvětlíš co se ti stalo.“ Přešlapoval sem a tam a hrozně moc se snažil vyhýbat se mi pohledem.

Fajn, když to nejde po dobrém… Doplavala jsem až k plochým kamenům z druhé strany vodopádu. „Nemůžeme to probrat až potom?“ Vystoupila jsem z vody a skryla se za proudy čiré vody, která se mi tříštila u nohou. „Pokud je to ale pro tebe teď důležitější…“ Pomalu jsem se přibližovala k němu a snažila se být rádoby svůdná. Prsty jsem zavlnila po proudu a přerušila tak na malý okamžik jeho cestu k zemi. Poskytla jsem mu tak úplný pohled na část svého těla.

Byla jsem tak nervózní a nesvá. Ještě nikdy jsem se takhle před nikým neobnažila. A navíc jsem se bála, že se mu nebudu líbit a…

Odvážila jsem se zvednout k němu zrak. Stál tam, jako by najednou zkameněl a patřil k tomu živlu, před kterým ještě před chvílí stál jako bůh pomsty. Upíral na mě oči. Nevěděla jsem to jistě ale doufala jsem, že to co v nich vidím, je touha. Po mě.

Namáhavě polknul a udělal první váhavý krok směrem ke mně. Já už se nehýbala, čekala jsem na něj. Došel až ke mně ale stále zůstával na druhé straně clony vodopádu. Naskočila mi husí kůže. Ne ze zimy ale z očekávání.

Teď byla řada na něm. Zvedl paži a vytvořil tak bránu přesně naproti mně. Neprošel jí ke mně ale naopak vtáhl mě k sobě. Připadala jsem si, jak bych vstoupila do jeho světa. Brána za námi se uzavřela.

Tak jo, konec těch metafor a srandy, byla jsem strašně ale úplně nejvíc nervózní. A moc mi to neulehčoval fakt, že já byla úplně nahá a on si mě bez ostychu a navíc úplně oblečený prohlížel od hlavy až k patě.

„Nesnaž se mě rozptýlit Bell…“ zašeptal ale neznělo to vůbec vzdorovitě ani přesvědčivě.

„O to se přeci vůbec nesnažím.“ Mluvila jsem s mnohem větší sebejistotou, než jsem doopravdy cítila. Objala jsem ho oběma rukama kolem pasu a přitiskla se na něj. Takhle jsem zabila dvě mouchy jednou ranou. Zakryla jsem se před jeho všetečným pohledem a navíc, jsem už strašně dlouho chtěla pocítit jeho vůni a tělo mnohem více zblízka.

„Ehm, o čem, že jsme to mluvili?“

„My jsme mluvili?“ Zašeptala jsem nevinně a přitiskla rty na jeho krk. Cítila jsem, jak se zachvěl a to mi dodalo mnohem více odvahy. Pokračovala jsem pomalu vzhůru, objela jeho čelist a nakonec se dostala k jeho rtům… „Tak povídej, co jsi mi chtěl povědět.“

Místo odpovědi mě uvěznil ve svém objetí a polibkem mi téměř vyrazil dech. Jeho intenzitou a vášní. Zvrátila jsem hlavu dozadu a chtěla víc. Až moc dobře jsem si uvědomovala jeho silné paže, které svíraly mé tělo ale také to neskutečně otravné oblečení, které měl stále ještě na sobě. Dlaněmi jsem zajela pod jeho košili a stáhla ji dolů. Cestou zpět jsem hladila každou část jeho mužných zad. Byl dokonalý.

Přitiskla jsem se k němu ještě víc. Prsty zaryl do mých boků až moc. Sykla jsem bolestí a doufala, že to neuslyší. To poslední, co jsem teď chtěla, bylo jeho omlouvání a bolestný výraz.

„Ublížil jsem ti?“ Zíral na mě právě tím výrazem, který jsem si představila.

„Ano, přestal jsi mě líbat a hladit mě…“

Zabralo to tak snadno, až jsem se divila. Mírně jsem ho zatlačila dolů a on se mi ochotně podvolil a klesnul na plochý kámen. Přeci jen, to nepohodlí snese lépe než já, ne. Posadila jsem se na něj a prsy mu přejela po hrudi.

Zasténal a posadil se…

„Bell, počkej…“

„Nechci na nic čekat, já… já už jsem připravená, chci tě, teď!“ Vyhrkla jsem vášnivě, ani jsem se nestihla začervenat.

„Počkej, o to teď… ty jsi ještě… nikdy…?“

„Ne, nikdy.“ Sklopila jsem řasy. Panebože, to se o tom budeme opravdu bavit? Zrovna teď

„Vážně?“ Nevěděla jsem jestli se mám rozzlobit nebo naštvat… Rozzlobit, protože si myslím, že se mi každou chvíli začne smát a naštvat, protože hned druhá myšlenka byla na to, že si o mě myslel bůh ví kolik jsem jich už… no nic.

„Vážně!“ Rozhodla jsem se pro, jen mírně, naštvaný tón. Musím si přece nechat zadní vrátka ne?

„Promiň, nemyslel jsem to nijak zle. Ale o to teď opravdu nejde…“

„Ty, ty… nechceš?“ Tak tohle je snad úplně nejvíc ponižující.

„Mlč už chvíli.“ Skočil přede mě a zakryl mi tak výhled. „Vypadá to, že nahá tu nepobíháš jenom ty.“

„Cože? Ukaž.“ Vyslovila jsem to naprosto bezděky ale vzápětí mi došlo, jak to asi muselo vyznít. No nic, potom.

Vykoukla jsem přes jeho rameno a otočila se směrem, kterým se díval on. Skrz vodopád nebylo moc vidět ale občas se nějaká škvírka našla. No, stačilo to na to, abych zahlédla čísi zadek… Paula?!

„To snad není možný, ten je snad všude!“ Zaklela jsem. Možná trošku víc nahlas. Hned jsem zmlkla, ale škody jsem už napáchat stihla.

„Kdo je tam?“ Otočil se a zavětřil jako pes. To k němu sedí.

„Ty ho znáš?“

„Jo, je to jeden ze smečky, Paul.“ Odvětila jsem Edwardovi.

„Já tě cítím, ty pijavice. Vylez ven.“

„Měl by ses mu jít ukázat. Potom odejde.“

„Jo, to určitě. Už si rozmýšlí, kolika způsoby mi urve hlavu. Cítí i tebe Bello.“ Zkoumavě se na mě podíval a moc se snažil nepodívat se dál než k bradě.

„Tak hni se nebo si pro tebe dojdu.“ Paul začínal být hodně netrpělivý.

Takhle jsem si to tedy nepředstavovala. Zatřásla jsem se a toužebně pohlédla ke břehu.

„Je ti zima.“ Konstatoval věc, mě dávno známou. „Nějak to vyřešíme. Já ho odsud dostanu.“

„Edwarde, v klidu ano?“

„Jak jinak.“ Ještě se na mě podíval a beze slova mi podal svou promáčenou košili.

Oblékla jsem si ji a shlédla dolů na svoje prsa. No, že by to bylo o moc lepší to tedy ne, naopak. „Bože…“ Edward zaúpěl a vystoupil z našeho úkrytu.

„Konečně ty hnusná pijavice. Přišel jsi jako předvoj? Většinou chodíte po skupinkách…“

Edward po mě šlehl pohledem typu: tohle si ještě vyřídíme, ale dál už se věnoval Paulovi.

„Nepatřím k nim. Jsem Bellin přítel.“ Paul vteřinu přemýšlel ale potom znovu promluvil Edward. „Ano, je tam Bella, živá a zdravá.“

„Bello? Jsi tam?“

„Jo, jsem. Mohl bys vypadnout Paule?“ Zavolala jsem na něj, ne moc zdvořile.

„Tak, slyšel jsi. A ne, nebude vycházet ven…“ Edward zavrčel, zřejmě v reakci na nějakou jeho myšlenku.

„Hm, dělejte si co chcete.“ Odvětil Paul vyhýbavě a otočil se zády. Bylo to jednodušší než jsem čekala. O Edwardovi a jeho rodině jsem všem vyprávěla, věděli o nich téměř vše, přišlo mi správné pomlčet o jejich schopnostech, takže Paul neměl co namítat. Navíc, jsme byli mimo rezervaci, takže…

Hluboký a srdceryvný nářek přerušil ticho hlubokého lesa…

19 Shrnutí povídek 21

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 20. díl - Opravdu?: