Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 18. díl - Osudová?

04.03.2010 (21:45) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3636×

Tak jsou jen tři možnosti. Oni se vážně zbláznili nebo vážně věří tomu, co mi tady povídají a nebo je opravdu všechno to, co říkají pravda a já žiju mimo realitu. Dostala jsem se do nějakého záhadného světa plného mytických bytostí a nemůžu ven? Vlastně je tu ještě poslední možnost… Já se zbláznila a měla bych se jít nechat vyšetřit.

„Bello? Jsi při sobě?“ Emily třásla mým ramenem už dobrých deset minut.

„Jo, jsem v pořádku. Měli bychom jít domů. Jdu si pro Jakea.“ Vstala jsem a hodlala si jít vyzvednout spícího Jakea v náručí Renesmee. Byla vážně krásná.

„Rozuměla jsi vůbec tomu všemu co jsme tady říkali? Nebo jsi úplně padlá na hlavu?“ Samozřejmě, náš výbušný známý Paul. Aby se neprojevil.

„Jste blázni. Jsou to jen pohádky.“ Stoupl si přede mě a bránil mi v cestě dál. „Ustup laskavě.“ Rádoby výhružně jsem ho oslovila. Ale vážně nevím, co bych dělala, kdyby se na mě tahle hora vrhnula. Musel mít dobré dva metry.

„Pohádky říkáš? A co je ten tvůj malej zmetek zač hm?“ Cože? Samozřejmě, že jsem tak úplně nebyla přesvědčená o tom, že všechno to co říkali není pravda ale jim jsem se nehodlala z ničeho zpovídat. Doufala jsem, že neví čím je Jake.

„Co si to dovoluješ? Uhni mi laskavě z cesty!“

„Nebo co? Pošleš na mě toho Malého upírka nebo co to vlastně je?“ Založil si paže a výsměšně mě pozoroval.

„Co to plácáš za nesmysly. Vypadni a nech nás být!“

„Bello, my to víme. Není třeba zapírat.“ Klidnější hlas zazněl z úst Sama.

„Do toho vám nic není!“

„Ale je, pusinko.“ Pusinko? Tak už toho mám vážně dost.

„Víš co, ty debile jeden…“ Vší silou jsem mu vrazila ránu do tváře. Pod tou námahou moje kosti povolily a já si nejspíš zlomila ruku. Ale co bylo horší, jeho to nejspíš ani trochu nebolelo. Jen se třásl a zuřivě na mě cenil zuby.

„Bello, odstup od něj. Pojď sem ke mně.“ Varovně na mě potichu zašeptal Sam. „ Tak Bello!“ Zvýšil hlas, když viděl, že se nehodlám pohnout a to už mě dostalo z místa. Poodešla jsem co nejdál to šlo a dívala se, jak se Paul celý třese. Téměř se až rozmazával před očima. Promnula jsem si je a snažila se tak zaplašit tu vidinu. Jenže to už přede mnou nestál Paul ale obrovský hnědý.. Pes? Nedokázala jsem zaplašit uchichtnutí. To je hustý, domácí mazel.

Jenže, když na mě vycenil zuby, už mi to tak vtipné nepřišlo. „Paule ovládej se.“ Tak přeci to byla pravda nebo alespoň většina z toho co se tady dnes povídala. Jo, chápu, nezasloužím si žít mezi normálními lidmi. Prostě to nejde.

Paul nebo vlastně vlk Paul se ke mně pomalu přibližoval. Viděla jsem zuřivost a odhodlání v jeho očích. Hodlala jsem se mu postavit zpříma ačkoli jsem věděla, že nemám šanci.

„Nech moji maminku být Paule!“ Jakob? On o tom všem ví? Vždyť přeci spal. Najednou stál přede mnou a hodlal mě bránit. Nikdy jsem ho neviděla tak rychle se pohybovat. Většinou se přede mnou snažil být pomalejší a normálnější.

„Ne, Jakobe, jdi stranou.“ Otočila jsem se zády k Paulovi a strhla Jaka na stranu. Jenže najednou se všechno událo tak rychle. Letěla jsem vzduchem a uhodila se hlavou o strom a pak… už si nic nepamatuju.

Probrala jsem se v měkké a teplé posteli a hlava mi třeštila. Ztěžka jsem se posadila a zamžourala do tmy.

„Tak už jsi vzhůru? Ty tady ten čas všechen prospíš Bello.“ Ona se usmívá? Tohle tady vážně není normální.

„Kde je Jake?“ Polkla jsem a snažila si pročistit hlasivky.

„Vedle v pokoji. Spí. Byla jsi mimo jen pár hodin. Brzy bude svítat.“

„Musíme pryč.“ Zamumlala jsem a hrnula se ven z té cizí ale přitom tak pohodlné postele.

„Bello, vy nemůžete odejít. Prosím. Nerozumíš tomu.“

„Čemu mám ještě rozumět. Jste pro nás nebezpeční. Nemůžeme tady zůstat. Co sis myslela? Že vás nechám Jakea zabít a sama si tady s vámi budu živořit? Slyšela jsem vás. Vím, že víte, co je Jake zač. A taky vím co děláte s takovými jako je on. Ale vy tomu nerozumíte, on není, tedy je ale…“

„My ho nechceme, nemůžeme…“ Přerušila moje nesouvislé mumlání svým.

„Co tedy chcete? Tak nás nechte odejít.“ Proč nás tu chtějí držet?

„Víš, ono je ještě něco, co se v těch bájích a mýtech nezmiňovalo…“

„Jo a co proboha?“ Co může být ještě horšího.

„Víš, dalo by se to přirovnat k něčemu jako je osudová láska. Vím, že to zní divně ale Jake a Nessí… Oni…“

„Co to meleš? Jsi padlá na hlavu? Vždyť je malý a je poloupír.“ Začínala jsem být vulgární, tohle dlouho nesnesu. To, co mi tu povídala, bylo opravdu horší než všechno předtím.

„Poloupír?“

„Ano. Narodil se mé sestře, která byla člověk. Jake roste mnohem rychleji než normální lidé a má schopnosti upíra, i když ne takové… To teď nebudeme řešit. Nic ti do toho není.“

„Dobře, probereme to později.“ Vypadala zamyšleně ale já neměla čas nechat ji rozjímat nad nesmrtelností chrousta.

„Takže?“

„Ach ano, promiň. Víš náš druh si partnera nehledá jako normální lidé. Tedy v té hlavní podstatě ano ale… Neumím to správně vysvětlit. Takže… když někdo z našeho druhu potká tu pravou nebo v tomto případě toho pravého, nemůže už bez ní být. Naprosto ho k sobě připoutá. Říkáme tomu otisk. Je to nevratné a není možnost se proti tomu bránit. Renesmee by to zlomilo srdce, kdyby jste odešli.“ Měla téměř slzy v očích. Ale to pro mě teď nebylo podstatné. Prioritou byl Jake a ten tu nebyl v bezpečí. Ale počkat…

„Renesmee? Ona je taky? Taky se mění ve…“ Nedokázala jsem to doříct.

„Ano. Nestává se to často. Vyvolal to ten nebývalý zájem upírů o tuto oblast. Bere to statečně a je silná. Pravá dcera vůdce smečky. Ale teď, když je tu Jakob, je klidná a tolik šťastná jako nikdy.“

„Zájem upírů?“ To mě upoutalo mnohem víc než dcera vůdce smečky.

„Ano. Asi před měsícem se tady potulovalo pár takových. Ale většinu z nich jsme pobili a zbytek ještě pronásledujeme.“ Napřímila jsem se a zostražitěla. „Promiň, tak jsem to nemyslela. Vidíme, že Jake je jiný než oni. A navíc, kdybychom mu ublížili, Renesmee by to nejspíš zabilo také.“ Rozhodila jsem rukama a zoufale si prohrábla vlasy.

„Promiň. Ale musíme odejít.“ Prosmekla jsem se kolem ní a zamířila do vedlejšího pokoje. „Jakobe, miláčku?“ Volala jsem ho do tmy.

„Ještě spinká.“ Tak tu bych tu vážně nečekala, pomyslela jsem si ironicky.

„Vzbuď se Jaku.“ Mírně jsem s ním zatřásla a zvedla ho z postele. „Musíme jít.“

„Jdeme domů?“

„Ano, vracíme se za tatínkem.“

„Já nechci.“ Ještě stále rozespalý ale přesto tak důrazný. „Chci tu zůstat s Nessí.“

„Nejde to broučku.“ Pohladila jsem ho. „Ty se nechceš vrátit za tatínkem a ostatními?“

„A nemůžou oni za námi? Já bych chtěl zůstat tady. Prosím.“

„Proč odcházíte?“

„To ty dobře víš.“ Osopila jsem se na krásnou Renesmee.

„Já tu zůstanu.“ Jakob se mi rval z náručí a vrhnul se přímo k ní. K ní? Raději než ke mně?

„Jakobe? Opustíš mě?“ Vím, že to ode mě nebylo fér ale tolik to bolelo. Těkal očima mezi mnou a Renesmee. Byl nešťastný a zoufalý. Donutila jsem ho aby si vybíral. Jak mohlo dojít tak rychle k něčemu takovému? Jak to, že najednou neví jestli chce být se mnou?

„Nechci tě opustit ale prosím, zůstaneme?!“ Byla jsem poražená. Věděla jsem to.

„Dobře. Ale jestli se něco stane… cokoli… Odcházíme!“ Výhružně jsem si měřila Renesmee i Emily. „A tatínkovi a ostatním ani slovo!“ Horlivě přikyvoval a zase se ke mně natáhl. Přitiskla jsem ho k sobě. „Snad to dobře dopadne.“

„Bello, takhle to dál nejde. Proč ses mi neozvala? Jsi tak sobecká a nezodpovědná nebo se ti po mě ani trochu nestýská?“

„Stýská se mi a moc. Jen to teď nešlo. Měli jsme hodně práce. Musela jsem uklidit dům a vybalit…“ Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude byl stejný nepořádek jako při našem příjezdu. Maličko jsem se začervenala.

„Víš, že neumíš lhát. Ani po telefonu ti to moc nejde. Tak buď mi řekneš, co se děje doopravdy a nebo ihned vyrážím za vámi.“ Jen to ne!

„Nic se neděje opravdu.“

„Dobře, vyrážím…“

„Ne, počkej. Tak dobře…“

…

„Cože?! Bello tohle jsi mi tajila? Víš vůbec jak moc jsou nebezpeční?Jedu si pro vás.“

„Ne to nejde. Nemůžu odejít. Jake nemůže.“

„Kašlu jim na ten jejich otisk. Chci tě mít v bezpečí!“

„Ale Jakob nechce. Chce být s ní. Je s ní šťastný. Nemůžu ho opustit. A oni pro nás nepředstavují žádné nebezpečí.“ Ne. Oni ne. Ale zmiňovat se o těch pár upírech, kteří se tu ještě potulují, raději nebudu. „Prosím.“ Zašeptala jsem ještě.

„Proboha Bello. Ty mi dáváš. Tak dobře ale chci něco na oplátku…“

17 Shrnutí povídek 19

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 18. díl - Osudová?: