Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 26. kapitola

19.02.2011 (12:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3276×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nevyřčená slova lásky – 26. kapitola

Bella:

Před očima se mi zatmělo a nohy si bezvládně padaly k zemi. Carlisle mě vzal do náruče a odnesl na sedačku do obýváku. Tělo se mi chvělo, měla jsem strach. Strach, že dorazím pozdě a už nebudu mít šanci říct mu, co si myslím o svých citech. Nebudu mít šanci přijít za ním, pohladit ho a říct mu… Miluji Tě.

„Bello, Bello,“ křičela na mě Esmé, ale já jsem teď byla uvězněná jen ve svém světě. Ve světě, kde se poloviční upír bojí říct dvě slůvka, která můžou dočista jeho život obrátit vzhůru nohama.

„Bello, poslouchej mě! Tím, že se nám tu sesypeš, nepomůžeš vašemu vztahu. Pokud chceš, aby to mezi vámi klapalo, seber se a jdi na ten ples. Jedině tak si spolu promluvíte a budete mít nějakou šanci,“ domlouval mi Carlisle. Jeho slova byla sice pravdivá, ale bolestivá.

Jak se teď mám sebrat a jít za ním, když je s Jessicou na plese? Jít tam, stoupnout si před ně a říct jí, že on je můj? Že jsem si po měsíci uvědomila., že ho miluju, ať od něj dá ruce pryč? Místo toho, abych to mezi námi urovnala, ztrapním se.

„Nekoukej na to, jaký bude výsledek, koukej na to, že jsi pro váš vztah udělala první poslední, bojovala jsi za něj, ať už se povede, nebo ne.“ Měli pravdu, musím tam jít. Musím ho naposledy vidět, i kdybych už nikdy neměla spatřit jeho nadpozemskou krásu.

„Ano, máte pravdu,“ přitakala jsem. „Esmé, prosím, pomůžeš mi?“ zeptala jsem se s mrtvou nadějí v hlase.

Sakra, Bello! Pokud si to budeš jen namlouvat, ale uvnitř si říkáš opak, tím si nepomůžeš! Věř tomu, věř svému srdci, věř svému učinění. Říkej si, že tě drží v náruči, že spolu tancujete na plese a on tě letmými polibky hladí po kůži. Zasypává tě jimi a šeptá ti slova lásky. Představ si to a vžij se do toho, nabádal mě vnitřní hlásek. Když jsem si tu představu vykreslila, zasněně jsem vydechla.

„Ráda ti pomohu, dítě moje. Pojď, nahoře pro tebe mám šaty, které mi tu Alice nechala, kdyby ses vrátila dříve.“ Mrkla na mě a hnala mě do schodů, do mého, starého pokoje. Než jsem odešla, políbila jsem, Carlislea na čelo a odcupitala do pokoje.

Po tváři mi kanuly slzy, ale snažila jsem se je ignorovat. Já to dokážu, já to alespoň zkusím, říkala jsem si.

„Mám pro tebe tyhle šaty, myslím, že ti dokonale padnou, když si nám zhubla,“ řekla mi trochu vyčítavě. Směle jsem se pousmála a vzala šaty do rukou. Byly překrásné. Takové jsem si představovala na své svatbě, přesně v téže barvě.

„Děkuji, já…“

„Pšššt, nech si děkovné omluvy, rychle se do nich obleč, moc času nám nezbývá,“ nabádala mě. Shodila jsem ze sebe všechno šatstvo. Vplula jsem do sprchového koutu a pustila na sebe vlažnou vodu. Jen co jedna kapka dopadla na mé tělo, proud myšlenek se spustil a jedna myšlenka řvala přes tu druhou. Dohadovaly se, praly se a přely se o to, který z nich má pravdu. To kdybych já věděla, posteskla jsem si.

Vypnula jsem vodu a omotala se županem modré barvy. Přičichla jsem k němu a slastně vzdychla. Jeho vůně. Ten župan měl na sobě on, cítím to, měl ho na sobě. Když jsem si představila, jak ten župan klouzal po jeho kůži, jak se otíral o jeho pokožku… Ach, můj Bože, dej mi sílu, abych to všechno zvládla!

„Bello, prosím tě, vylez,“ popoháněla mě Esmé. Naposledy jsem přičichla k županu a ovinula si ho těsněji kolem těla. Mým účelem bylo jediné, cítit ho co nejblíže u sebe. Otevřela jsem dveře a nešťastně se podívala na Esmé. Hned tušila, co se děje, ale nedala to na sobě znát.

„Pojď, posaď se, něco provedeme s tou hlavou,“ řekla mi sladce a pomohla mi posadit se. Vzala ohromný kartáč na vlasy, který kdysi používala moje maminka, a začala pravidelnými tahy od temena hlavy po konečnou délku mých vlasů.

Když jsem měla vlasy rozčesané, vzala si do rukou kulmu a teprve potom jsem viděla divy. Vlasy mi dopadaly na ramena v pravidelných loknách, každá ve stejné délce. Němě jsem na ni zírala, ale ani slovíčka jsem se nedočkala. Esmé se jen usmívala a sem tam mě pohladila po rameni, vlasech, či tváři. Dotýkala se mě, aby si byla jistá, že její dcera je znovu zpět, opět tu sedí a povídají si, jako to bývalo dříve.

„Esmé?“ oslovila jsem ji tiše.

„Ano?“

„Mám strach,“ přiznala jsem a sklopila hlavu. Esmé přestala natáčet mé vlasy a stoupla si přede mě. Její starostlivý pohled mě dráždil a zároveň uklidňoval. Pohladila mě po tváři a usmála se.

„Nemáš mít proč, věřím ti, určitě to bude dobré, uvidíš,“ povzbuzovala mě, ale já jsem pořád cítila nepatrné škubnutí v srdci, jako by nic z toho, co jsem si sugerovala, neměla být pravda. Nic jsem jí na to neřekla.

Když si přestala hrát s vlasy, tak jsem do rukou dostala šaty. Esmé mi musela pomoc, plno krajek, vln, šněrování, až jsem se lekla, když jsem to viděla.

„Esmé, nerozpadne se to na mě?“ zeptala jsem se s obavami v hlase. Jen se usmála a dál mě do toho cpala. Nakázala mi, abych se opřela o stěnu, že mi utáhne tkaničky na zádech. Vděčně jsem se usmála a otočila se. Nikdy bych nevěřila, že tak malá, bledá dívka, může mí tolik síly.

Každý její tah, trh, byl tak silný, až jsem se zajíkla. Při každém pohybu jsem sykla, ale snažila se to udržet, Esmé mě však chlácholila, že to bude trvat je chvilku, ať vydržím. Poslušně jsem dala hlavu dolů a čekala.

Uběhly dvě hodiny, už jsem si dávala falešné naděje, že mě nechá v klidu odejít, ale mýlila jsem se. Horor teprve začínal. Ukázala mi prstem na boty s vražedným podpatkem. Ano, boty jsem milovala, nevadil mi ani klínek, ale toto byla vražedná výška. Esmé nevinně pokrčila rameny. Hned mi to došlo. Alice…

„Bello, zvládneš to,“ řekla mi Esmé a cpala mi do rukou páskové boty. S povzdechem jsem je přijala a oblékla si je. Stoupla jsem si před zrcadlo a koukala na dívku, která neměla daleko do breku.

„Opravdu jsem to já?“ zašeptala jsem zlomeně. Za mnou se objevila moje maminka, ta, kterou jsem neviděla dlouhá léta. Pohladila mě po vlasech a pošeptala milá slova.

„Bello, zlatíčko, sluší ti to! Jsi to ty a nikdy jsi nebyla krásnější,“ šeptala. Ano, nikdy jsem nebyla krásnější, ale pro koho jsem se tolik upravovala, když mohu přijít pozdě?

„Měla bys vyrazit,“ řekla mi Esmé a vzlykla. Otočila jsem se na ni a koukala na její počínání.

„Promiň, ale jsi… nádherná,“ vydechla. Její slova mě zahřála u srdce, ale já to chtěla slyšet od někoho jiného. Od někoho, kdo na to moje slova lásky čekal dlouhé měsíce…

„Děkuji ti za všechno, děkuji vám.“ Objala jsem Esmé. Za zády se mi objevil Carlisle a políbil mě na temeno hlavy. Oba mi popřáli hodně štěstí, dali mi klíčky od auta a než jsem odešla, Esmé mě zastavila u dveří a na ruku mi dala kytice.

„Poděkuj Alice,“ šeptla a zamávala mi. Držela jsem si spodničku a rozeběhla se k autu. Pomalu jsem nasedla. Snažila jsem se, abych si neponičila šaty, nebo účes, se kterým se Esmé dělala dlouhou hodinu a půl. Motor s burácením naskočil a já se usmála. Svého miláčka jsem, dlouho neřídila, bude to jiný pocit. Vzrušující obzvlášť, když mám na nohou vražednou zbraň…

Během chvilky jsem to pálila přes silnici a popoháněla kola, aby už tam byla. Hrozně jsem byla nedočkavá. Když jsem zahlédla světýlka a velkou ceduli s nápisem ‚Maturitní ples‘, poskočilo mi srdíčko až někam do krku. Měla jsem takový strach, co se stane, když zavítám dovnitř. Nevyhodí mě? Bude se mnou zbytek rodiny mluvit?

Auto jsem nechala hned na začátku, kupodivu jsem místo sehnala rychle. S rozechvělým pohybem jsem otevřela dveře a třikrát se nadechla a vydechla, než jsem z auta vystoupila. Na zádech jsem cítila studený, nepříjemný vánek.

Světla osvětlila celou cestičku do hlavních dveří. Po zemi se linul červený koberec a všude hrála… veselá atmosféra. Zcela odlišná od té mé. V těle se mi odehrával boj, zda mám jít dál, či zůstat venku. Nestačila jsem si odpovědět. Moje nohy si dělaly, co chtěla, a vyrazily kupředu za jasným cílem… Znovu vidět Edwarda Cullena.

Nádech, výdech, nádech, výdech…, pak jsem vstoupila.

Edward:

Jessica tancování dost neměla. Neustále mi šlapala na nohy, někdy mě zatahala za vlasy a snažila se mě mermomocí políbit, naštěstí jsem se z toho několikrát vykroutil. Bylo vidět, že je rozpálená, její červená kůže na parketě svítila. Když ředitel oznámil, že se bude na konci plesu vyhlašovat královna a král, Jessica se z parketu ani za mák nechtěla stáhnout. Ona si snad chtěla vykroutit pánev, pomyslel jsem si.

„Jessico, nemáš žízeň?“ zeptal jsem se nesměle a doufal, že odpoví kladně. Jen přikývla, ale pořád skákala jako stepní koza. Omluvil jsem se a vytratil se do davu, ke stolu s punčem. U stolu stála Alice bez Jaspera.

„Kde máš partnera,“ zeptal jsem se škodolibě. Alice mě jen plácla po rameni a usmála se.

„Šel se projít ven, trochu se mu stahuje hrdlo z těch lidí tady v sále,“ vysvětlila mi a pořád se tetelila blahem. Alespoň někdo si to tu užívá, pomyslel jsem si a naléval Jessice punč. Očkem jsem pozoroval Alice, co právě dělá, když strnula a chytla se stolu. Její ruka byla křečovitá, vidět jsem zřetelně všechny její šlachy, nemluvě o očích… Měla je celé venku.

„Alice, co se děje? Stalo se něco?“ ptal jsem se vyděšeně. Alice mi nestačila odpověď. U hlavních dveří zazvonil zvonek, který oznamoval příchod. Všichni v sále utichli, i hudba. Nejdříve jsem si říkal, že se tam otáčet nebudu, nezajímalo mě to, ale pak jsem to ucítil…

Její vůně mísící se s arómatem ostatních. Jako ve zpomaleném jsem se otočil, pořád držíc sklenku s punčem, a podíval se směrem, který zaujal nejvíce pozornosti v dnešní noci. Nepochybně i tu mou…

Sklenička mi z ruky vyklouzla a střepy se po zemi roztříštily jako kapky deště. Kdybych měl pořád funkční srdce, teď by bilo o závod a možná by mi z hrudě uteklo. Cítil jsem se… Ach, Bože… Nedokázal jsem to popsat. Měl jsem v tom zmatek. Zadíval jsem se jí do očí a zmateně si ji prohlížel.

Bella mi svůj pohled opětovala. V ruce držela malé psaníčko, které dokonale ladilo k šatům. Když jsem si ji celou prohlédl, měl jsem ten pocit, že jsem získal křídla a mířím přímo k ní. Ne! Mýlil jsem se. To ona mířila ke mně. Její čokoládový pohled mě dráždil. Stál jsem na místě jako přikovaný, ani krůček jsem neudělal.

Celý sál koukal jen na nás, přesněji řečeno, jen na Bellu. Po schodech se nesla jako primadona, šaty si držela a pomalými kroky kráčela k mé maličkosti. Neunikly mi ani steny zdejších frajírků a nechutné myšlenky, které se jim honily hlavou. Měl jsem chuť jim ty myšlenky vymlátit z hlavy, ale stačil mi jeden pohled na ni, a byl jsem opět ve vyvážené situaci.

„Jdi za ní,“ poručila mi Alice a strkala mě dopředu. Její ruka byla vlažná a její obličej vyděšený, zřejmě ji tu nečekala, stejně jako já. Stále jsem krok neudělal a čekal jsem, než se dostane blíže ke mně. Už jen pár krůčků… jen tři poslední kroky… a byla u mě!

„Bože můj… Bello,“ vykřikla Alice a hnala se jí do náruče. Bella se usmála, ukápla jí jedna slza a Alice objala. Byly nádherné. Sesterské pouto z nich bylo cítit hodně daleko. V tuto chvíli jsem na Alice žárlil, protože ji mohla držet v ruce. Mohla ji hladit a vdechovat její vůni.

Bella se odtáhla a podívala se na mě. Pohled měla skelný, ale usmála se. V čokoládových studánkách svítily jiskřičky a plno štěstí.

„J-si… ná-dher-ná,“ vykoktal jsem a trochu si povolil límec. Hrdlo se mi stahovalo, měl jsem pocit, že se brzy udusím. Nádherně se usmála, až jsem se zapotácel a narazil jsem na stůl. Alice se zachichotala.

„Nechám vás o samotě, máte si co povídat,“ pískla a vytratila se. Nezapomněla mi v myšlenkách poslat, ať se s ní schovám někam do kouta, kde si promluvíme jen mezi čtyřma očima. Kantoři studenty popohnali opět k tanci, takže se na nás moc pozornosti nevztahovalo.

„Edíku, kde vězíš?“ ozvala se Jessica pisklavým hlasem. Během chvíle se omotala kolem mé ruky a podívala se na Bellu zamračeným pohledem. Měl jsem tu chuť jí vydloubnout oči, že se na Bellu podívala, byť jen očkem špatně.

Belle poklesl úsměv, byla zklamaná, ale pořád se držela. Postoj měla jako královna a čekala, než se jí dostane slovo.

„Jess, promiň, ale já… potřebuji si promluvit s Bellou,“ řekl jsem jí chladně. Jesscia přikývla, ale neodpustila si poznámku.

„Chápu to, dlouho jsi svou sestřičku neviděl, tak se mi brzy vrať.“ Vytratila se do davu. Belle po tváři utekla jedna slza, ale hned si ji otřela. Píchlo mě u srdce. Zřejmě jsem jí ublížil…

„Prosím, budeme to řešit venku,“ zaprosila a kráčela cestičkou na balkónek. Přikývl jsem a pokradmu kráčel za ní. Snažil jsem se zachytit její vůni, když mě uhodila do nosu, málem jsem sebou praštil o zem. Posadila se na dřevěnou lavičku u kašny. Tyrkysové vodopády se vznášely nad její hlavou. Vypadla tam jako vykreslený obrázek mistrem, kdybych neměl zmatek v sobě, vrhl bych se na ni a drtil ji v náruči, už bych ji nikdy nepustil!

„Edwarde, já… měla bych se… omluvit,“ řekla směle a zčervenala. Bože… to mi tak chybělo, ten její ruměnec. „Já jsem nebyla připravená na vztah, prostě jsem uvnitř sebe měla boj. Určitě to pochopíš, že jsem potřebovala čas. A rozhodla jsem se, vím, že…“ povzdychla si. „Buď můj medvídek na mazlení, tvůj úsměv celý svět mění. Moc se mi po tobě stýskalo, chci, abych ti byla na blízku. Bez tvých očí se dá jen těžko žít, na vlastní kůži jsme to mohla zažít, nemůžu bez tebe být. Řeknu to klidně stokrát, jsi můj největší poklad,“ zašeptala. Její slova mi vzala dech…

Zhluboka jsem dýchal a snažil se poskládat všech pět dohromady. Nemohl jsem si spojit všechna ta slova, to pojetí a ta… láska! Bylo to předstírané? Nebo mě doopravdy miluje?

Koukala na mě a čekala, co ze mě vypadne. Musel jsem to rozchodit. Musel jsem si provětrat hlavu. Bez jakéhokoli slova jsem se vyhoupl do koruny stromu a ztratil se v nich. Běžel jsem, co mi síly stačily, rozevřel jsem sako a musel jsem si zařvat. Musel jsem si trochu do plic navát čistý vzduch.

Když jsem si konečně řekl, že to stačilo, vrátil jsem se ke kašně. Bella tam seděla a prohlížela si své ruce, které měla spletité v jedny. Měl jsem přerývaný dech, oči černé jaké uhel a na jazyku proslov, který jsem si během té cesty rozmyslel…

„Bello,…“

Hups, že bych to tu usekla? No, už to tak vypadá, asi se mi toho sem více nevešlo. :-D

° Návrat Belly; popravdě mně dal trochu zabrat, nevěděla jsem co přesně bych tam chtěla mít, bylo toho spoustu, ale nějalý správný nápad jsem musela vybrat.

° V další kapitole budeme nahlížet od jejich rozhovoru. Většina čeká usmíření... A já Vás zklamu!

° Komentáři mi vyjádříte, kdy byste rádi další dílek. ;-)

Doufám, že se alespoň trochu líbilo.

KQC → 27. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 26. kapitola: