Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 26. kapitola

11.06.2011 (14:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2793×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Neříkala si, že jsi ve třetím měsíci?“ zeptal se mě, když se probral z šoku, který jsem mu způsobila. Takže můj výstup s Edwardem všichni slyšeli. Jen doufám, že i ta cuchtle Tanya.

„To ano. Nevím, čím to je, ale je to stoprocentně jeho. S nikým jiným jsem nebyla, co jsem tady ve Forks ani dlouhou dobu před tím. Musí to souviset s tím, že jsme upíři. Mám strach. Co když se něco pokazí?“ zašeptala jsem a vložila si obličej do dlaní. Až teď mě napadlo plno následků, které se mohou stát. Můžu zemřít, stejně jako moje matka…

Nikdy jsem neměla takový strach. Jako bych si každou vteřinu uvědomovala další a další riziko, které může nastat a já přijdu o to nejcennější – o život.

„Všechno bude v pořádku. Postaráme se o to. Carlisle je vynikající doktor. Všechno bude v pořádku, slibuju,“ zašeptal mi do vlasů a pohladil mě po nich.

To vím, že je Carlisle dobrý doktor, ale nemůžu tu zůstat. Lidem to dojde, že moje těhotenství není normální a navíc ke Carlisleovi chodit nemůžu, Edward by si mohl přečíst jeho myšlenky a dopočítat se.

„Ke Carlisleovi chodit nemůžu. Edwardovi by to mohlo dojít z jeho myšlenek a to nechci. Má Tanyu a vždyť si dnes viděl jeho reakci, nebudu mu to říkat!“ uzavřela jsem pevně. Edward se to nikdy nedozví, nesmí.

„Bells, má právo to vědět. Musíš mu to říct! Bude otec, tohle mu nemůžeš tajit. Zachová se správně. Vezme si tě,“ naléhal na mě Jasper. Vniklo mi to do hlavy nápad.

„Ne! Jaspere, on se o tom nesmí nikdy dozvědět! Nechci, aby se mnou byl z povinnosti. Prosím, slib mi to. Ani nevím, jestli si to dítě nechám. Mám ještě dva týdny na rozmyšlenou. Proto Edwardovi nechci nic říct,“ zalhala jsem Jazzovi. Nikdy jsem nepřemýšlela o potratu, ale oni si to mohou myslet.

Mohla bych to nahrát a až by na mě těhotenství začalo být vidět, jednoduše bych zmizela. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se neusmívala. Tenhle nápad se mi líbil.

Po zbytek času, který jsem s Jasperem strávila, jsme se o dítěti nebavili. Slíbil mi, že mi u Carlislea zařídí uvolnění z tělocviku, abych na něj nemusela chodit, aby to neublížilo dítěti.

„Ráno se pro tebe stavím, dobře?“ zeptal se, když byl mezi dveřmi a odebíral se k odchodu.

„Dobře, budu na tebe čekat,“ řekla jsem. Čekala jsem, než se zavřou dveře výtahu, a pak jsem zavřela vchodové dveře do apartmánu.

Odebrala jsem se do postele, ve které jsem spala, než jsem se nastěhovala ke Cullenům. Zachumlala jsem až po bradu pod deku. Přetočila jsem se na záda a položila si dlaně na břicho. Snažila jsem se uvěřit, že ve mně něco roste. Bello, ne něco, je to tvoje dítě, okřikla jsem se.

Přemítala jsem si v hlavě, co bude dál. Těsně než jsem usnula, jsem si představovala, jak žijeme s Edwardem a naším synem spolu. Máme krásný dům, auto a jsme šťastní. Cítila jsem se skvěle. O to horší bylo probuzení do reality.

Po probuzení jsem se cítila tak osamělá. Postel se mi najednou zdála tak obrovská. Vzpomněla jsem si, jak jsme jednou s Edwardem leželi spolu v posteli. Jak jsme se na sebe tiskli, prvně se políbili…

Setřela jsem si hřbetem ruky mokré tváře a odkopala deku. Jak se můžu cítit sama? Už nikdy nebudu sama. Budu mít dítě. Už nikdy nebudu moct myslet pouze na sebe.

Vstala jsem z postele a šla si dát sprchu. Za půl hodinky tady bude Jasper, snad to stihnu.

Ovšem že nestihla. Zrovna jsem se oblékala, když zaklepal Jasper s Alicí na dveře. Ráda jsem je viděla. Hlavně Alici, která mi poradila, co si vzít na sebe a mně tím odpadla jedna starost.

Ve škole to bylo strašný. Nedokázala jsem se ani trochu soustředit. Stále mi myšlenky někam utíkaly. Hodně jsem přemýšlela, jak to bude dál. Jak to sama zvládnu a hlavně, jestli to zvládnu.

Zazvonilo na konec biologie. To byla moje poslední hodina před obědem. Posbírala jsem všechny své věci. Padla jsem očima na skoro prázdný papír mých poznámek. Byl tam pouze datum a nějaká kolečka. Z téhle hodiny opět nic nemám.

Hodila jsem tašku přes rameno a odcourala jsem na chodbu. Mám jít vůbec na oběd? Asi bych měla jenže… Předchozí hodina s Edwardem byla únavná, musela jsem se hodně soustředit, abych ho ignorovala a hlavně hlídat, abych s ním nezůstala o samotě anebo nebyla příležitost k rozhovoru.

„Kde jsi? Už jsem myslela, že z té třídy nevyjdeš. Jdeme na oběd, padám hlady,“ postěžovala si Angela, chytla mě za ruku a už mě vedla chodbou do jídelny. Nechala jsem se vést a šla vedle ní jako poslušné dítě.

Postavily jsme se do fronty a čekaly jsme, až na nás přijde řada. Angela brebentila o tom, jaký má hlad. Nevěnovala jsem jí moc velkou pozornost, ale její povídání mě uklidňovalo, takže jsem ji poslouchala aspoň jedním uchem.

Rozmýšlela jsem si, co se dneska dám. Neměla jsem hlad, ale určitě bych měla něco snít. Už kvůli tomu dítěti.

„Bello?“ zeptala se mě Angela. Trhla jsem hlavou a podívala se na ni. Celou dobu na mě určitě mluvila.

„Ano?“

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ vyčetla mi. Sklopila jsem oči a upřela zrak k zemi. „Promiň,“ kuňkla jsem potichu.

„V pohodě. Jen jsem se chtěla zeptat, jak to teď máte s Edwardem?“

„Co?“ zeptala jsem se zaskočeně. Hodně mě překvapila, Angela nebyla ten typ, který by vyzvídal. „Nijak. Nezlob se, ale nechci o tom mluvit,“ řekla jsem chladně. Položila jsem si dlaň na bříško. Nechci mít s ním nic společného, jenže to už nejde.

„Omlouvám se, neměla jsem se ptát, jen… on se na tebe stále dívá, jako kdyby od tebe něco čekal.“ Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti. Nemusela jsem hledat dlouho, protože si sedali stále k jednomu samému stolu, kolikrát jsem u něj sedávala taky. Měla pravdu. Díval se na mě. Poznala jsem ten pohled, čekal, že si s ním promluvím. To se ale spletl. Nehodlám s ním jakkoli navazovat kontakt.

Odvrátila jsem pohled a popošla ve frontě a konečně se dostala na řadu. Objednala jsem si minerálku, dvě müsli tyčinky a jablko. Angela stála přede mnou a stále si ještě vybírala.

„Jdu nám najít stůl,“ houkla jsem na ní spěšně, protože to jídlo mi nedělalo moc dobře na žaludek. Vymotala jsem se mezi těly spolužáků, většinu jsem z nich neznala. Vlastně by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, koho tady znám jménem.

Našla jsem volný stůl v úplném rohu jídelny, snad mě Angela najde. Celou cestu jsem prosila, aby si ke stolu nikdo nesedl, jinak bych ho musela přimět, aby odešel. A v jídelně plném lidí jsem svůj dar používat nechtěla. Taky nevím, jak na něj bude reagovat miminko.

Posadila jsem se na židli čelem k jídelně, abych měla přehled. Podívala jsem se k pultu s jídlem. Angela už platila a po očku mě začala hledat. Zamávala jsem na ni a ona mě obdarovala úsměvem.

Rozbalila jsem si jednu z tyčinek a pustila se do ní.

„Bello,“ ozvalo se vedle mě. Sousto, které jsem právě žvýkala mi zaskočilo a já začala kuckat. Zalily se mi oči slzami, jak jsem se snažila popadnout dech.

„Bello,“ zanaříkal Edward vyděšeně a přiklekl si ke mně. Lehce mi bouchl do zad a mně se povedlo opět nadechnout. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě poplašeně.

„V pohodě,“ vydechla jsem ochraptěle. Utřela jsem si prsty oči a dala se opět do jídla. Nedalo mi to, vrtalo mi to hlavou. Proč přišel?

„I to malé? Je taky v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Udiveně jsem se na něj podívala. Tak hezky mluvil o tom dítěti. Ani já, jeho matka, jsem tak hezky o něm mluvit nedokázala.

„Jo, je,“ odpověděla jsem sklesle. Dívala jsem se do jeho očí a čekala, až řekne, proč sem přišel. Jenže on hodnou dobu nic neříkal. Jen mi pohled oplácel. Zahlídla jsem Angelu, jak se zastavila kousek od stolu a zvažuje, jestli si má přisednou.

„To je v pořádku. Edward už je na odchodu.“ Odtrhla jsem oči od Edwarda a snažila se na tváři vykouzlit úsměv. Bohužel nejsem kouzelník. Nereagoval na to, že jsem ho vlastně vyhnala. Prostě ten fakt ignoroval. Angela se s plným tácem jídla nejistě posadila naproti mně a dala se mlčky do jídla.

„Chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek a vysvětlit ti to. Já -“

„Nebudeme se o tom bavit, ano?“ řekla jsem zostra, „už bys měl jít, abys měl dostatečný čas na jídlo. Není zdravé jíst ve spěchu.“ Popíchla jsem ho znovu k odchodu, ke kterému se opět neměl.

„Tohle přece není oběd, Bello. Měla bys více jíst. Mysli na to, že jsi…“

„Zavři zobák, Edwarde!“ vykřikla jsem naštvaně. Vrhla jsem po něm zlostný výraz a on pochopil, že o mém těhotenství Angela vůbec netuší, natož kdokoli jiný, kdo by tady mohl poslouchat.

„Mysli na svůj nynější stav. Měla bys pořádně jíst, abys nabrala síly.“ Dával mi ponaučení, o které jsem ani za mák nestála.

„Jdi pryč,“ řekla jsem podrážděně. Rozhodně jsem neměla náladu to tady probírat. A s ním jsem neměla náladu cokoli probírat! Díval se mi do tváře, a když poznal, že se s ním doopravdy nehodlám vykecávat, odešel.

Složila jsem obličej do dlaní a snažila se zhluboka dýchat.

„Je ti dobře?“ zeptala se s obavami Angela.

„Ne,“ zaskuhrala jsem. Zvedla jsem obličej. Angela mě pohladila po tváři.

„Jsi celá bledá. Pojď, půjdem na toaletu.“ Chytla mě za ruku a tahala od stolu a následně pak z jídelny pryč. Vyhnula jsem se pohledu ke stolu Cullenům a poslušně následovala Angelu.

Dovedla mě až k umyvadlu, kde namočila ubrousky a přejela mi s nimi po čele. Trochu jsem s sebou cukla, protože ubrousky byly studené.

„Sice mi do toho nic není, Bello. Ale Edward něco naznačoval, nejdeš na tělocvik a teď se ti udělalo špatně. Bojím se o tebe. Ty jsi nemocná?“ zeptala se s obavami. Podívala jsem se do jejích velkých očí a viděla upřímný strach. Rozmýšlela jsem si, jestli jí to mám říct, ale stejně se to dřív či později dozví. Je to jen otázka času a Angele můžu věřit.

„Já jsem těhotná…“ řekla jsem potichu.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 26. kapitola: