Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 18. kapitola

21.02.2011 (07:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4008×

Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě! (Erich Maria Remarque)

...

Edward:

Jen co jsem ty slova vyřkl, uvědomil jsem si, jak jsem přestřelil, a chtěl je vzít zpátky. Když jsem zahlídl v těch jejích očkách slzy, bolest a zklamání, rovnou bych se zabil. Její, už fialové oči, které se tak zbarvily po lovu, stále z té představy mi běhal mráz po zádech, na mě shlížely. Byla tak ublížená jako malé štěňátko, kterému vezmete jeho oblíbenou hračku.

Až pořádné třísknutí dveří mě probralo. Vyrazil jsem rychle ze sedadla a snažil se to zachránit.

„Bells, počkej! Omlouvám se -“ V půli věty mě zastavilo nelichotivé gesto, kterým mě obdarovala. Nemělo cenu za ní běžet. Ještě více bych ji rozběsnil. Už teď pořádně soptila.

Plný vzteku na sebe jsem se vrátil zpět za volant a rozjel se domů. Nebyli jsme daleko od domova, zhruba dvacet pět kilometrů. Bella by se měla v pořádku vrátit. Třeba bude doma dříve než já. Ale k mému zděšení nebyla a ostatní o ní také nic nevěděli.

„Už mi konečně řekneš, co se stalo?“ dožadoval se pozornosti Jasper, ale jak jim mám všechno v klidu vysvětlit, když se Bells ještě nevrátila a ke všemu začalo pořádně pršet?

„Pokud sis nevšiml, někde jsi ztratil Bellu! A já chci vědět, co se stalo!“ zastavil mě Jasper dlaní na rameni. Byl nadmíru rozčilený. Hlavou se mu honilo tolik myšlenek. Ale hlavně, jak mi ublíží, pokud se jí něco stane. Stále mu na Belle záleželo.

„Myslíš, že o ni strach nemám? Sám přemýšlím nad tím, jak si ublížitm, pokud se jí něco stane!“ oponoval jsem mu vztekle.

„Tak to by stačilo!“ vložila se do naší hádky Alice. „Ty!“ Otočila se vztekle na mě a zabořila mi prst do hrudi. „Nám řekneš, co se stalo! A ty!“ Otočila se na Jaspera. „Se rychle uklidníš. Belle se určitě nic nestalo.“

Dlouho jsem si Alici měřil, ale když jsem viděl její naštvaný pohled, radši jsem se posadil do křesla. Všem jsem povyprávěl, co se stalo. Neustále jsem se ošíval a hleděl k oknu. Mezi stromy jsem hledal malou postavu Belly, bez úspěchu.

„Víš, že se jí vůbec nedivím? Taky bych byla na tebe naštvaná,“ zastala se Belly Rosalie. Nevěřícně nade mnou zakroutila hlavou.

„Edwarde, tvůj největší problém je to, že si myslíš, že máš vždy pravdu a stojíš si za svým. Vůbec Bellu neznáš. Jinak bys věděl, jak téma o její rodině je pro ni citlivé. Nikdy mi neřekla o své matce to, co tobě, a ty jí to při první příležitosti vmeteš do tváře. Já jsem byl s Bellou osm let... Osm let a nikdy mi to neřekla. Ani slůvkem se nezmínila. Vždy mi jen odpověděla, že se o tom nechce bavit, a tobě to řekla po měsíci, co se znáte.“ Mrzelo ho to, ale předčil to vztek na mě. Když jsem si uvědomil, co jsem jí udělal, měl jsem na sebe ještě větší vztek. Chtěl jsem si ublížit, ale ničemu by to nepomohlo, alespoň do té doby, než se Bella vrátí.

„Já jsem takový idiot,“ procedil jsem vztekle mezi zuby.

„Taky dobře, že sis to uvědomil,“ houkla lhostejně Rose směrem ke mně a dál si pilovala nehty.

Vyskočil jsem na nohy a šel si pro kabát. Byl jsem rozhodnutý jít Bellu hledat. Když se vchodové dveře otevřely a vplula do místnosti Bella. Při pohledu na ni jsem si uvědomil, jak moc jsem se o ni bál. Byla celá promočená, udýchaná a špinavá od bahna. Ale nikde neměla náznak zranění – necítila jsem krev, naštěstí.

„Bello,“ vydechl jsem úlevně. Stočila svá očka na mou osobu a vlil se do nich vztek a bolest. Její pohled byl jako rána bičem, bolel. Oči měla celé zarudlé a opuchlé od pláče, a také se jí klepala brada – byla jí zima. „Bello,“ vyslovil jsem její jméno znovu, „chtěl bych se ti omluvit, moc mě mrzí, jak -“

Neposlouchala mě. Nevěnovala mi sebemenší pozornost a zamířila směrem ke schodům. A co jsem vlastně čekal? „Bello,“ pokusil jsem se znovu, třeba mě jen přeslechla.

„Jdi se vycpat, blbečku!“ Vztekle vydupala schody, ani se nepozastavila. Emmett se začal nahlas řehtat a já horkotěžko potlačoval nutkání ho praštit. Nebylo by správné vybít si svou zlost na něm, i když by to bylo nepochybně příjemné. Rychle jsem vyběhl do patra a zaklepal na dveře pokoje, který obývala.

„Bello, pusť mě, prosím, dovnitř. Chci se ti omluvit. Otevři ty dveře,“ prosil jsem toužebně. Slyšel jsem kroky. Blížily se ke mně. Tělem jsem mi rozlila radost. Nečekal jsem, že by mě poslechla. Dveře se začaly otevírat. Chtěl jsem vniknout do pokoje, ale Bellin nenávistný pohled mě zastavil.

Stála tam pouze ve spodním prádle, které bylo mokré a lepilo se na její pokožku. Pohledem jsem zkoumal oblé tvary vzdouvající se na její hrudi. Pokračoval bych v prozkoumávání jejího těla, kdyby si naštvaně neodkašlala. Dívala se na mě jako bohyně pomsty a v očích ji lítaly blesky. Uvědomil jsem si, jak jsem se to choval. Přišel jsem se omluvit a ne očumovat. Nadechl jsem se, abych mohl z úst vypustit omluvu, ale předběhla mě.

„Edwarde, strč si svou omluvu někam. Já na ni nejsem zvědavá! Zkus se vnucovat někomu, kdo o to má zájem, a mě nech na pokoji!“ řekla mi tvrdě a hlasitě zabouchla dveře těsně přede mnou.

Chtěl jsem vejít do pokoje bez dovolení, ale její divoce bijící srdce mi v tom zabránilo. Už teď jí hrozil nějaký kolaps. Kdybychom jí změřili tlak, byly by to hodně vysoké hodnoty. Navíc jsem uslyšel další klapnutí dveří a za okamžik tekoucí vodu. Nejspíš se šla zahřát pomocí sprchy. Při představě tekoucí vody, jak steká po její pokožce, mi vyschlo v krku. Bylo to absurdní, ale záviděl jsem té vodě. Záviděl jsem Jasperovi, i když bych to nahlas nikdy nepřiznal, že se jí mohl dotýkat, mohl ji mít.

Moje myšlenky na Isabellu zmizely poté, co utichl proud vody. Tlukot srdce už se uklidnil skoro do normálu. Bylo těžké setrvat na chodbě v tichosti a v klidu, když každá buňka v mém těla prahla, aby mohla být uvnitř pokoje s ní. I když jsem nemohl být v pokoji, dokázal jsem si živě představit, co dělá. Zřetelně jsem slyšel, jak látka klouže po její kůži. Zrovna se oblékala. Pak přešla na druhou část pokoje – k posteli. Šustění saténu mi napovědělo, že rozestýlá, a zanaříkání postele mi prozradilo, že do ní uléhá.

Chvíli se převalovala ze strany na stranu. Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale pak jsem slyšel klidné oddychování. Usnula. Naposledy jsem se dotkl dveří a odešel. Budu potřebovat Jasperovu pomoc. On ji znát líp než já a bude vědět, jak na ni. Ale dříve než půjdu dolů, budu si muset dát studenou sprchu.

Sešel jsem po schodech dolů do obývacího pokoje, kde byli ostatní. Došel jsem ke křeslu a posadil se do něj. Pocítil jsem náhlou únavu, psychickou únavu. Zaklonil jsem hlavu a zajel si do mokrých vlasů prsty.

„Tak co?“ zeptal se zvědavě Emmett. Líbilo se mu, jak po mně Bella vyjela, fandil jí. Uvažoval, že jí založí fanclub na internetu. Zakroutil jsem nad ním hlavou. On mě nepřestane překvapovat.

„Tak nic,“ odpověděl jsem mu zklamaně. „Nemluví se mnou a teď spí... nebo to velmi dobře předstírá,“ přiznal jsem zklamaně.

„Musí spát. Věř mi, Bella neumí předstírat spánek. Neumí zůstat deset minut v klidu. To dokáže pouze, když spí,“ ujistil mě Jasper. „Měl by sis s ní promluvit. Chováte se jako malé děti. Vím, že tě rozzlobilo, že se živí lidskou krví, ale nech si to vysvětlit. Nemusí to být tak, jak to vypadá.“ Snažil jsem se zjistit, jak to myslel, ale dobře si schovával své myšlenky, takže jsem jeho mysl opustil s nepořízenou.

„Rád bych si o tom promluvil, ale ona jaksi nechce,“ řekl jsem potichu. Tolik jsem s ní chtěl mluvit. Vysvětlit jí, že mě to zaskočilo, ale že dokážu snést, že zabíjí. Sice bych se musel přemáhat, abych se přes to přenesl, ale jsem si jist, že bych to zvládl. Vždyť na lov nechodí tak často, tedy aspoň myslím. Takhle fialové oči jako v autě jsem u ní jestě neviděl.

„Pokud teď spí, tak máš vyhráno.“ Nedůvěřivě jsem se po Jasperovi podíval. Co má za lubem? Ostatní členové rodiny také přemýšleli, jaký prospěch to pro mě přináší. Na nic nepřišli.

„Nevidím v tom ani jednu výhodu. Natož abych začal doufat, že mi Bella odpustí,“ zanaříkal jsem potichu. Tak moc jsme ji chtěl sevřít v náručí a zašeptat jí, že se moc omlouvám a je mi to líto, a jak ji mám moc rád a záleží mi na ní.

„Bella všechno bere líp, když se vyspí. Jdi do jejího pokoje a počkej, až se vzbudí. Uvidíš, budeš překvapený,“ ujišťoval mě Jasper, ale já tomu nemohl nějak uvěřit. Že by stačilo tak málo? Tomu nevěřím, vždyť doslova běsnila. Ale Jazz to viděl očividně jinak, ne tak černě.

„Věř mi, znám ji už tak dlouho. Vím, jak si ji udobřit.“ Usmál se na mě a povzbudivě na mě mrkl. „No tak,“ začal mě přemlouvat, když viděl můj nepochybovačný výraz. „Nic za to nedáš, aspoň to zkusíš.“

Musel jsem přiznat, že měl pravdu, za pokus nic nedám. Naplněn novým odhodláním jsem se zvedl a zamířil opět do patra k jejímu pokoji.

„Vsázím dvacet dolarů, že ho Bella požene. Jdeš do toho, Jaspere?“ slyšel jsem povokativní vyzvání Emmetta ze spoda. V Jasperově myšlenkách jsem cítil jistotu, kterou má, a vsadil si padesát dolarů proti němu. Má ve mně velkou důvěru, to se musí uznat. Snad kvůli mně neprohraje.

Přede dveřmi jsem zastavil. Moje odhodlání už nebylo takové, jako bylo dole v obýváku. Slyšel jsem pravidelné oddychování, takže Bella stále ještě spala. Nevrle jsem si měřil dveře a zhluboka jsem se nadechl. Tak teď nebo nikdy. Vzal jsem do rukou kliku a pomalu otevíral dveře.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 18. kapitola: