Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 10

09.01.2010 (08:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3058×

„Bello tady Charlie, kde jste?“ zeptal se mě ustaraně do telefonu. Pravděpodobně už dorazil domů a zjistil, že tam není ani noha.

„Ahoj tati, klid prosím tě. Jsme u Cullenových. Annie si zase chtěla hrát s Esme a já u Carlislea potkala Edwarda, tak jsme jeli sem,“ vysvětlila jsem mu a slyšela jsem v telefonu, jak si oddychl.

„A kdy se vrátíte?“ zeptal se a já se zase otočila směrem do pokoje a podívala se na Edwarda, který se mračil mým směrem, tak jsem se otočila zpátky a hledala jsem, jestli zdrojem toho mračení jsem já. Jenže při mém otočení mi pohled okamžitě padl na Emmetta, který se usmíval od ucha k uchu.

„Halo, Bello slyšíš mně? Kdy se vrátíte?“ zvýšil Charlie hlas do telefonu, takže mě zase probral a já si uvědomila, že s ním telefonuju.

„Nevím. Annie před chvilkou usnula a já jí nechci budit,“ řekla jsem mu.

„Jo jasně to je v pořádku. Nemusíte ani spěchat domů. Já si nejspíš zajdu na jídle k Tonymu a posedím s chlapy z práce,“ řekl Charlie a já se usmála.

„Tak si to užij a dávej na sebe pozor. Kdyby něco, tak mi zavolej,“ řekla jsem a matka se ve mně nezapřela.

„Hele ta mladší jseš tu ty. A neboj, já už se o sebe umím postarat,“ řekl a zasmál se do telefonu. Musela jsem se taky zasmát.

„Tak zatím Bells,“ řekl a položil mi to. Strčila jsem si telefon do kapsy a podívala se na Emmetta, který tam pořád stál a usmíval se.

„Díky,“ řekla jsem a on se usmál a zasalutoval.

„Bylo mi potěšením,“ řekl a pak odpochodoval jako voják. Začala jsem se smát a i s tím jsem se otočila zpátky čelem k Edwardovi, který seděl pořád stejně na pohovce a vypadal, jako by se ani nepohnul.

„Ani jsem tě o to vlastně, ani nestihla požádat. Mohl by si se mnou prosím zítra jet k tomu právníkovi?“ zeptala jsem se a on vstal z pohovky a šel směrem ke mně. Mé srdce začalo tlouct rychleji, než bych chtěla. On se zastavil na místě a s pozvednutým obočím se usmál. Nejistě jsem se na něj usmála, protože jsem nevěděla, co to mělo znamenat. Zas udělal tak dva kroky a moje srdce zase začala reagovat, tak jsem si skousla spodní ret. On se na mě pořád usmíval a mířil za mnou, když už byl jen kousek ode mě, tak se zastavil a lehce mi přejel rukou po tváři. Mé srdce se v ten moment vydalo na maratón pouští, nebo já nevím, co se to dělo. Rozběhlo se takovou rychlostí, že se mu musela zapalovat za patami.

„Určitě pojedu, když teda chceš, abych tam jel s tebou. Nechceš potom třeba dojít na jídlo? Nebo třeba do kavárny?“ zeptal se s úsměvem a palcem ruky mi lehce přejížděl po tváři. Mé srdce se začalo pomalu uklidňovat a jemu to na tváři vyloudilo úsměv. Musela jsem se na něj taky usmát. Bylo mi to strašně příjemný a moje srdce už bylo zas normální rychlostí.

„Zajímavé,“ šeptl téměř neslyšně a začal se svými rty pomalu přibližovat k těm mým. Přiblížil se už natolik, že už nejspíš ani nebylo možné uhnout. Dokonce jsem ani nechtěla uhnout. Mé srdce se znovu rozběhlo nezadržitelnou rychlostí, a ani nevím jestli se mi to náhodou nezdálo, ale přišlo mi že jsem ho slyšela se tiše uchechnout, než se lehce otřel svými rty o ty mé. Ucítila jsem k tomu i tu jeho omamnou vůni. Bylo mi to málo. Komu by to taky bylo dost? Zajela jsem mu jednou rukou do vlasů a přitáhla jsem si ho o trochu blíž. Naše rty se o sebe otíraly, jako by byly ty jediné na světě. Jako by na sebe čekaly celý život. Volnou ruku mi položil kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Bylo to něžný, ale zároveň z něj byla cítit i nějaká vášeň. Jednu ruku jsem měla v jeho vlasech a tu druhou jsem měla lehce položenou na jeho rameni. Pevně jsme se k sobě tiskli a naše rty se o sebe stále otíraly, když v tom se za námi ozvalo jemné zakašlání. Rychle jsme se od sebe odtrhli a otočili se.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale když to neudělám já, tak to bude Emmett,“ ozvala se Alice svým zvonivým hláskem.

„Díky Alice,“ řekl Edward a já nechápala, co se děje. Po chvilce mi to došlo. Alice vlastně vidí budoucnost.

„Mám to u tebe, takže Bello, co by si řekla na nákupy?“ zeptala se Alice a Edward si náhle stoupl přede mě.

„Alice, no tak neblázni. Bella toho má určitě dost na práci, co musí udělat a určitě nemá čas se jen tak poflakovat po krámech,“ řekl Edward, ale Alice se na něj zamračila.

„Ale vždyť taky záleží na Belle,“ pověděl náhle a Alice rychle stočila pohled směrem ke mně.

„Tak co Bello? Dneska je úterý, takže budete mít s Annie v pátek čas? Bude to zábava, určitě toho hodně nakoupíme a Annie určitě bude ráda za nějaké nové šatičky,“ pustila se Alice do přemlouvání a Edward se na mě varovně podíval. Rychle jsem se zase podívala na Alici a ta na mě začala dělat psí oči. Nedokázala jsem jí odolat, vždyť s takovýmhle kukučem by mohla i vydělávat peníze. Rovnou bych jí nějaké dala. Uvědomila jsem si, že ale já jich moc nemám. Přeci jen práci jsem ještě nenašla. Zase na druhou stranu by to mohlo být skvělé odreagován í a v tu chvíli si Alice zatleskala ručičkama.

„Skvělý, slibuju ti, že to opravdu bude zábava. Půjde s námi i Rose a opravdu si to užijeme,“ zavýskla si a pak celá rozradostněná odtančila někam pryč. Edward se otočil směrem ke mně a soucitně se na mě usmál.

„Podepsala sis ortel smrti,“ řekl a lehce mě pohladil po tváři. Mé srdce na jeho dotyk hned začalo reagovat přeřazením na vyšší rychlost.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se a zvedla k němu pohled. Usmíval se a pořád mě lehce hladil po tváři.

„Nakupování s Alicí je zabiják. Nikdo s ní na nakupování nejezdí, teda nikdo kromě Rosalie, která si do toho nenechá kecat. Počkej, až se z tebe stane panenka ve zkušební kabince a ona tě bude oblíkat,“ řekl a já jsem na něj trochu vyvalila oči strachem.

„Opravdu se mám čeho bát?“ zeptala jsem se tiše a on přikývl. Pak se ke mně sehnul a lehce mě políbil.

„Kdyby bylo nejhůř, tak mi zavolej a já jí zkrotím,“ šeptl a já se na něj musela pousmát.

„Nemám na tebe číslo,“ řekla jsem, ale než jsem to stihla doříct, tak už v ruce držel můj telefon a vyťukával na něm pravděpodobně svoje číslo a ukládal mi ho do telefonu.

„Teď už ho máš,“ řekl a s úsměvem mi podíval telefon zpátky. Ani nevím, jak dokázal tak rychle a nepozorovatelně vyndat telefon z mé kapsy u kalhot.

„Mám tě prozvonit?“ zeptala jsem se ho, protože jsem chtěla, aby on měl moje číslo.

„Už jsem se prozvonil,“ řekl a na vteřinu zmizel a pak stál zase přede mnou a v ruce držel svůj telefon. Sklopila jsem zrak a schovala jsem si telefon do kapsy, a když jsem zase zvedla hlavu, tak už měl prázdné ruce a usmíval se na mě. Sehnul se ke mně a lehce mě políbil.

„Je to zvláštní, známe se dva dny a mě přijde, jako bych tě znal celý život,“ řekl a já se na něj nechápavě podívala.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se a on mě vzal za ruku a táhl mě k pohovce, na kterou jsme se posadili.

„Budu ti vyprávět příběh o tom, co se dělo, když jsme se přistěhovali,“ řekl a já se zájmem pozvedla obočí.

„Nevím, kdy jsi opustila školu a odstěhovala se k tomu štěněti, ale určitě to nebyl víc, jak měsíc od té doby, co jsi odešla,“začal s vyprávěním.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 10: