Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 20. Střípky minulosti

30.08.2010 (19:15) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5288×

20. kapitola – Střípky minulosti

Isabella Swan

Byla jsem pevně rozhodnutá si s Aaronem o našich problémech promluvit a pokusit se o zachránu potápějící se lodi. Vždyť spolu čekáme dítě! Nemůže náš vztah jen tak zahodit po tom všem, co jsme spolu zažili. Ale pak tady byla otázka, který důvod je pro mě podstatnější a má větší váhu? Láska, nebo naše dítě? Dokážeme společně překonat další várku zrádných překážek, které nám osud neustále staví do cesty? Nebo už jsme si dávku společného štěstí jednou pro vždy vybrali a je na čase nechat ho odejít?

Náhle se na dveře ozvalo zaklepání.

„Dále,“ zvolala jsem do ticha pokoje. Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla Kim s podnosem jídla. Vešla dovnitř a zavřela za sebou. Plaše se na mě usmála a pak se podívala na podnos ve svých rukách.

„Ostatní byli neúspěšní, tak teď poslali mě. Doufají, že když se tolik neznáme, bude ti hloupé mě vyhodit.“

„No,“ vydechla jsem, „znají mě až moc dobře.“ Kim se po tváři roztáhl pobavený úsměv a já jí ho opětovala.

„Víš, je docela špatné, že se moc neznáme, když spolu žijeme už nějaký čas pod jednou střechou,“ zasmála se Kim a sedla si ke mně na postel. Na nohy mi položila tác s jídlem a přísně se na mě podívala. „Jez!“ Tvářila se sice přísně, ale v jejím hlase zazníval smích.

„Dobrá, dobrá. Budu jíst pod podmínkou, že mi o sobě něco povíš.“

„Domluveno, ale teď už jez,“ vybídla mě znovu Kim, a tak jsem vzala do ruky vidličku a pustila se do porce míchaných vajíček.

„Už asi víš, že jsem dříve žila v Denali s Tanyou a jejími sestrami.“ Měla jsem plnou pusu, a tak jsem pouze přikývla. „Akorát ti nikdo nepověděl, jak jsem se tam dostala,“ zasmála se Kim. „Asi před třiceti lety jsem byla se svým přítelem na výletě v Itálii. Lákala nás prohlídka Volterského hradu, a když se nám ta možnost naskytla, ani chviličku jsme neváhali. Hrad byl opravdu krásný, strávila jsem v něm pak dalších deset let. Eleazar, který dříve sloužil v řadách Volturiových, vycítil můj dar a uchránil tak můj život. Místo toho, abych sloužila jako potrava, jsem se stala členkou gardy. Eleazar se mi stal druhým otcem a Carmen náhradní matkou. Když se rozhodli opustit Volterru, Eleazar si přál, abych mohla odejít s nimi. I já jsem po tom toužila. Bylo pro mě těžké žít v hradbách, kde zemřela má láska, a možnost odejít, jsem uvítala. Aro usoudil, že můj dar pro něj není tolik potřebný, jak se zdálo, a nechal mě odejít s Eleazarem a Carmen.

Dlouho jsme cestovali, prvně po Evropě a pak jsme se přesunuli do Ameriky. Začali jsme na Aljašce a měli velké plány, jak procestujeme západní polokouli křížem krážem. Naše plány se však brzy změnily. Potkali jsem Tanyu a její sestry, uchvátil nás jejich životní styl a zůstali jsme s nimi.“

„Kim?“
„Ano?“
„Jaký je vlastně tvůj dar?“

„Vlastně je to takový dar nedar. Není divu, že mě Aro ve Volteře nedržel. Já… Dokážu svým darem každého rozesmát. Za mého lidského života tomu říkali kouzlo osobnosti. Je to vlastně absolutně hloupý dar. Nedá se nijak speciálně využít a v boji by mi byl k ničemu, ale jsem za něj ráda, je to část mě.“

„Co třeba nechat někoho usmát se k smrti? Pochybuji, že by na tebe někdo mohl zkusit útočit během záchvatu smíchu.“

„No,“ zasmála se Kim, „to by možná šlo, ale to usmání k smrti zkoušet nebudu. To se raději pokusím někoho rozveselit, než zabít, a myslím, že ty budeš první na řadě.“ Pousmála jsem se, ale chtěla jsem se vrátit k jejímu životnímu příběhu.

„Proč jsi vlastně opustila Denali a odešla s Cullenovými?“

„Bylo to pro mě těžké, opustit Carmen a Eleazara, dokonce i Tanyu, Kate a Irinu, které se mi staly sestrami, ale změna je život. Možná už jsi zaslechla, že Tanya a její sestry mají obrovskou zálibu v mužích. Každý svobodný muž, který se objeví v jejich blízkosti, je více méně ztracený, protože jim nejde odolat.“

„I Edward?“

„To ne,“ uchichtla se, „Edward odolává. Kate s Irinou už své snahy vzdaly, nebudou plýtvat svým časem na někom, kdo o to ani špetičku nestojí, nicméně Tanya se tak lehce nevzdává. A to je přesně ten důvod, proč jsem raději odešla. Nebavilo mě věčně potkávat cizí muže ve svém domě a podobně jako ony jsem žít nechtěla. Mnozí, tedy především Tanya, si mysleli, že chci odejít hlavně kvůli Edwardovi, i když v Denali tentokrát nebyl. Nicméně ani jeho nepřítomnost nemohla ovlivnit novinku o vašem rozchodu, jenže Edward není typ pro mě, je na mě až příliš vážný, já potřebuji někoho spontánního.“

„Já jsem spontání,“ ozval se ze zdola Edwardův hlas a já se uchichtla. Kim zakoulela očima, čímž dala jasně najevo, co si o tom myslí, a  Edward se dole hlasitě rozesmál.

„Bavím ho svými myšlenkami,“ odtušila Kim. „No, abych se vrátila k důvodu svého odchodu, nedokážu žít dlouho stereotypem a z Aljašky jsem se nehnula dlouhých deset let, potřebovala jsem změnu a tahle rodinka mi tu příležitost poskytla. S nima se člověk opravdu nenudí. Když něco neprovádí Emmett s Jasperem, tak je pronásleduje sadistická upírka prahnoucí po pomstě.“

„Jo, s nimi je život jeden velký kolotoč,“ přitakala jsem.

„No, a teď tu zase brzy bude pobíhat malý svišť, což si rozhodně nemůžu nechat ujít. To mi připomíná, že bych tě měla nechat taky odpočívat, ale určitě se za tebou zase stavím,“ slíbila a já byla ráda. V její společnosti mi bylo příjemně, nebylo od věci, že jí život nabídl zrovna takový dar, jaký má. Opravdu na lidi působí kouzelně, dokáže člověka rozveselit a rozptýlit od starostí. Kim vstala, vzala do rukou prázdný tác a s nezbytným úsměvem na tváři odešla.

Jen co se za Kim zavřely dveře, rozběhly se mé myšlenky znovu všemi různými směry. Ležela jsem v posteli, zírala do bělostného stropu a přemítala nad svým životem. Zhluboka jsem se nadechla a vzpomněla si na bodavou bolest v prsou poté, co mě napadl Victoriin poskok. Zdálo se mi, že tato událost se odehrála již před dlouhými měsíci, přitom to bylo sotva pár týdnů. Prohlížela jsem si hojící se šrámy, na kterých už pomalu mizely i strupy a pak jsem pohledem sklouzla na nohu, jenž mi uplynulý souboj připomínala nejvíc. A rozhodla jsem se to změnit. Chtěla jsem za sebou uzavřít na sedm západů dveře minulosti, která mě občas ve snech strašila. Carlisle přeci říkal, že mi dlahu v následujících dnech sundá, tak proč by to nemohl udělat už dnes a hned teď…?

Přehodila jsem nohy přes okraj postele a nejistě se postavila. Vrávoravým krokem, za nějž mohlo dlouhodobé ležení, protože všichni v tomhle domě si myslí, že jsem nemohoucí invalida, jsem se vydala ke dveřím. Překvapilo mě, že u mě už dávno někdo není a nesnaží se mě podepřít. Alice nejspíš všechny varovala, protože věděla, jak bych reagovala – byla jsem podrážděná a jejich neustálá starost mě dokázala neskonale vytočit. Loudala jsem se pomalu chodbou a zastavila se před Carlisleovou pracovnou. Zvedla jsem akorát ruku k zaklepání, když se ozvalo tiché vyzvání. Otevřela jsem dveře a nakoukla.

„Neruším?“

„Vůbec ne, jen se posaď,“ usmál se na mě Carlisle zpoza knížky, kterou mezitím, co jsem si sedala, odložil. „Tak, co potřebuješ, Bello?“

„Mám prosbu,“ začala jsem se sklopenýma očima, „nemohl bys mi prosím už sundat tu dlahu? Chtěla bych se jí už zbavit.“

„Já myslím, že by to šlo,“ pousmál se Carlisle. „Ukaž, podívám se na to.“ Carlisle ke mně přešel, sundal mi dlahu a začala prohmatávat mou nohu.

„Hm, myslím, že už je to v pořádku. Tu dlahu už ti tam vracet nebudu, ale Bello, opatrně.“

„Neboj se, vím, že na sebe musím být opatrná,“ usmála jsem se a položila si ruku na zatím ploché bříško.

„O tom jsem chtěl s tebou také mluvit,“ přiznal tiše a posadil se zpět za stůl, kde si promnul kořen nosu.

„Co se děje?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Zatím nic, ale mohlo by se dít.“ Carlisle se odmlčel a položil spojené ruce na stůl. „Bello, v posledních týdnech jsi byla v obrovském stresu. Nemysli si, že nevíme o tvých proplakaných dnech. Víš, to celé má na miminko špatný vliv. Neříká se mi to lehce, ale obávám se i možného potratu, pokud to bude takhle dál pokračovat. Tudíž ti důrazně doporučuji, nebo lépe přikazuji, abys byla v klidu, ležela, nechala se obskakovat, protože nám to opravdu nevadí, Esmé je moc ráda, že se o tebe může starat, a hlavně, abys zahnala všechny chmury, které mají na tebe a to malé především špatný vliv.“

„Dobrá, nemusíš se bát, budu na sebe dávat pozor a budu se jen a jen smát,“ zakřenila jsem se na Carlislea a vstala. Mezi dveřmi jsem se ještě otočila. „A mockrát děkuji za tu dlahu.“

„Není zač, jak říkám, hlavně opatrně.“ Přikývla jsem a vyklouzla ze dveří. Bez tíhy na noze jsem se cítila až podezřele volně, a tak jsem se lehkým krokem rozešla zpět do svého pokoje, kde jsem se hodlala umýt a převléci, a přemítala nad Carlisleovým varováním. Vyděsil mě, brala jsem jeho prosby vážně a hodlala je v jistých mezích dodržovat, ale věřila jsem svým snům, kde byla má holčička, má hvězdička Daisy zdravé, šťastné dítko.

V pokoji jsem si zalezla do koupelny a v klidu se vysprchovala. Cítila jsem, jak se mé svaly ztuhlé dlouhým ležením pomalu uvolňují. Když jsem vyšla z koupelny, zamířila jsem rovnou do šatny, kde už byla připravená hromádka oblečení. Usmála jsem se a byla pro jednou odhodlaná nijak neprotestovat a vzít si cokoliv, co mi zrovna Alice nachystala. Oblékla jsem si spodní prádlo a pohlédla na sebe do zrcadla. Položila jsem si ruce na bříško a představovala si, jaké to bude, až můj malý uzlíček štěstí poprvé kopne. Natočila jsem se z profilu a přemýšlela, jak budu vypadat za pár týdnů… měsíců. Určitě budu mít břicho jako pátrací balón.

„I když budeš mít bříško, bude ti to stejně moc slušet.“ Polekaně jsem se otočila a spatřila Aarona stojícího mezi dveřmi.

„Aarone?“ vydechla jsem. „Co tady děláš?“

„Přišel jsem si promluvit, alespoň o věcech, na které už jsem nalezl odpovědi. Otoč se,“ poprosil a já se k němu obrátila zády. Sledovala jsem ho v zrcadle, když si stoupl za mě a vytáhl z kapsy krabičku.

„Tohle jsem dneska koupil,“ vysvětlil s pohledem zabodnutým do odrazu mých očí v zrcadle. Otevřel krabičku a vytáhl z ní zlatý řetízek. „Zvedni si vlasy,“ pošeptal. Shrnula jsem vlasy z krku a zvedla je. Pozorovala jsem Aarona, jak mi ho připnul na krk a jemně mě pohladil po šíji. Pozorněji jsem se zadívala na přívěsek, který se houpal na zlatém lanku, a rozpoznala polovinu srdíčka.

„Druhá polovina je tady, a až se malá Daisy narodí, bude patřit jí.“ Aaron sjel rukama z mých ramen na bříško a jemně jej pohladil. „Nechci, aby sis myslela, že se své dcery zříkám, to nikdy. Vím, že jsem se nechoval jako nastávající otec, ale Daisy již teď moc miluji a těším se, až spatří světlo světa.“

„Aarone,“ zašeptala jsem dojatě a přetočila se mu v náručí. Pohlédla jsem do jeho očí černých jako nejtemnější noc, do očí tak tajemných, až mě zamrazilo v zádech, a přitiskla jsem své rty na jeho. Prostoupil mnou nepopsatelný pocit. Tiskla jsem se k muži, který byl otcem mého nenarozeného dítěte, toužila jsem s ním být, toužila jsem po něm, ale nevěděla jsem, zdali je to pouze má touha, nebo láska, která si ho chce udržet u sebe. Aaron se po chvíli odtáhl a já cítila, jak se zrádné slzy tlačí na povrch. Raději jsem sklonila hlavu, Aaron ji však uchopil do svých dlaní a donutil mě na něj pohlédnout.

„Neplakej, Bell, prosím.“ Setřel mi slzu z tváře a smutně se pousmál. „Musíš mi dát ještě čas. Tohle jsou věci, na které zatím neznám odpovědi. Sám se na sebe moc zlobím, vím, jak moc ti ubližuji, ale musíš mě pochopit. Žena, kterou jsem miloval, opustil a myslel si, že zemřela, je opět tady. Celou dobu jsem žil s pocitem, že zemřela kvůli mně. S tebou jsem zapomenul a teď nevím, co mám dělat. Nechci ranit žádnou z vás. Miluji vás, všechny ženy mého života, tebe, Daisy, Gabriel a Camille. Potřebuji čas, abych si srovnal myšlenky, pochopil své priority a hlavně urovnal city. Moc tě prosím, dej mi ještě trochu času…“ A pak stejně jako se nečekaně objevil, náhle zmizel.

Svezla jsem se podél skříně k zemi a tiše plakala. Nemohla jsem ho z ničeho vinit, on potřeboval čas a já vlastně taky. Vždyť já sama nevím, co mám dělat. Bojovat o Aarona, či ho nechat jít tam, kam ho srdce táhne? Byla jsem bezradná, sama uprostřed bouře citů a myšlenek, které dorážely na mé svědomí, jež nebylo čisté. Obviňovala jsem Aarona, že se neumí rozhodnout mezi mnou a Camille a co jsem udělala já? Když se zjevil Edward, zarputile jsem se mu snažila vyhýbat, křičela jsem na něj jen proto, abych znovu nespadla do jeho spárů, protože mé srdce, má duše a mé tělo toužilo po jeho náruči, polibcích a dotecích, toužilo po jeho lásce. A přesto jsem zůstala po boku Aarona. Nepřetvařovala jsem se, to ne, to bych Aaronovi neudělala. Moc si ho vážím, jsem mu vděčná, že mě vytáhl z mých depresí a skutečně ho miluji, ale takovou lásku, jakou jsem poznala po boku Edwarda, lze zažít pouze jednou za život.

Po chvilce na mé rameno dopadla chladná ruka a já hleděla do očí Kim.

„Bello, víš, co říkal Carlisle. Žádný stres, pláč a rozrušování,“ kárala mě tichým hlasem.

„J-Já v-vím,“ vzlykla jsem.

„Pojď,“ vybídla mě Kim a pomohla mi vstát. „Obleč se a půjdeme spolu dolů, Esmé ti něco uvařila. Počkám na tebe v ložnici.“ Přikývla jsem a začala na sebe soukat připravené oblečení. Vlastně jsem ani nevnímala, co si oblékám. Vyšla jsem mátožně ze šatny a našla Kim, jak sedí na mé posteli a prohlíží si krabičku s přívěskem.

„Ten je krásný, to je tvé?“

„Ne, je to pro Daisy, od Aarona. Druhou polovinu mám já,“ pousmála jsem se a stiskla přívěsek mezi prsty.

„Už máš pro to malé jméno?“ usmála se Kim.

„Ano. Poslední dobou mám zvláštní sny. Tedy jen jeden sen, který se každou noc opakuje a vždy probíhá stejně. Ležím v posteli a probudí mě tiché zvuky. Vstanu z postele a přejdu k malé kolíbce, kde leží překrásná holčička. Vezmu ji do náruče a tiše ji uklidňuji. Vždy ji oslovuji Daisy, má malá sedmikráska. Pamatuji si, že se tak jmenovala jedna má panenka v dětství,“ zasmála jsem se.“

„Moc pěkné, i ten přívěsek. Myslím, že ho jednoho dne malá Daisy skutečně ocení.“

„Ano, vždy jí připomene tátu, který s ní možná nebude.“

„Bello, nevzdávej to, nikdy nevíš, jak to dopadne.“

„To ne, ale mám tušení, Kim.“

„Tak na něj teď zapomeň, nebo použiju svůj dar a budeš se smát, i kdybys nechtěla!“ žertovala Kim a já se pousmála. „No, to už je lepší. Tak můžeme jít?“

„Můžeme.“

Sešly jsme schody do obývacího pokoje, kam jsem se celé dny nedostala bez cizí pomoci. Byl to fajn pocit být zase soběstačná, i když radost z nově nabyté svobody přehlušil smutek a zmatek z Aaronových slov.

„Nazdárek, těhulko,“ houknul na mě Emmett z pohovky. Přešla jsem k němu a posadila se.

„Ahoj, strejdo,“ zakřenila jsem se na něj.

„Vážně?“ zeptal se překvapeně.

„To si piš, ten prcek bude potřebovat pořádného strejdu,“ zazubila jsem se a Emm mi vtiskl pusu na tvář. „Co blázníš?“ smála jsem se.

„Budu strejda. Já budu strejda, s kterým si ten svišť užije pořádnou dávku legrace!“ sliboval.

„Ehm,“ ozval se za Emmovými zády Jazz.

„No, tak budeme stejdové, s kterými si ten svišť užije pořádnou dávku legrace,“ opravil se neochotně.

„Jo, tak se mi to líbí, kamaráde,“ zasmál se Jazz, praštil Emma do zad a mně věnoval povzbudivý úsměv; moc dobře věděl, že uvnitř se užírám nejistotou a můj úsměv je pouhá přetvářka.

„A od nás bude dostávat to nejkrásnější oblečení,“ trylkovala Alice a chytila okolo ramen Kim a Rosalii, což vypadala velice vtipně, protože musela stát na špičkách a i tak natahovala ruce, co to šlo.

„Tak to ne! Na nákupy mě neužije,“ ohradila se zděšeně Kim. „To raději budu s Emmem a Jazzem teta pro zábavu, však to se ke mně hodí, ne?“

„Jasně,“ přitakali kluci jednohlasně a Jazz si s Kim plácl.

„A babička Esmé jí zase ráda něco uvaří a zařídí pokojík,“ culil se Emm.

„Už na tom pracuji,“ ozvala se Esmé mezi dveřmi, přešla ke mně a pohladila mě po tváři a pak bříšku.

„Dědy Carlislea se budeš moci zeptat na vše, naše malá Daisy,“ zašeptala směrem k bříšku Esmé.

„A já jí vždy rád odpovím,“ promluvil Carlisle ze schodů.

„A za svou maminkou půjde vždy pro radu a ochrannou mateřskou náruč, kterou jí vždy s láskou její krásná maminka věnuje,“ zašeptal Edward. Zmateně jsem se rozhlédla, protože jsem si ho předtím nevšimla. Seděl u svého piána a smutně mě pozoroval.

„No a za strejdou Edwardem si budeš moci dojít říct o pohádku. Začne ti vyprávět, jakou udělal hroznou chybu, když opustil tvou maminku, a to tě zaručeně uspí,“ chechtal se Emmett.

„Emmette!“ ozval se zlobný hlas Rosalie doplněný Edwardovým zuřivým vrčením.

„No dobře, tak ti složí nějakou pěknou ukolébavku, při které se ti bude krásně usínat a vždy si na něj vzpomeneš.“

„Nesloží,“ šeptl Edward a mě to rozesmutnilo. Cožpak on bude jediný, kdo nebude mít mou dceru rád?

„Už jsem ji složil,“ dodal po chvilce a nervózně se ošil.

„Mohu si ji poslechnout?“ zeptala jsem se.

„Jistě,“ přikývl Edward a posunul se na lavičce u piána, abych si mohla přisednout.

Položil prsty na klaviaturu a po chvilce se místností rozlévala překrásná melodie. Veselá, hravá a chvílemi tolik tesknivá, že jsem stěží zadržovala pláč. Sledovala jsem, jak Edwardovy prsty ladně kloužou po klávesách a zanechávají za sebou líbivé akordy. Zavřela jsem oči a nechala se unášet na vlnách hudby. Když skladba dospěla ke svému konci, stékaly mi po tvářích slzy dojetí. Poslední tón se líně nesl najednou ztichlým domem a já omámeně vydechla. Chladná ruka mi otřela mokré tváře a já otevřela oči.

„Děkuji. Je to nádherné,“ zašeptala jsem a úpěnlivě se dívala do Edwardových očí. „Bude ji mít moc ráda… a tebe taky.“ Edward se pousmál a začal znovu hrát. Po prvních akordech jsem rozeznala svou ukolébavku.

„Ach,“ vydechla jsem teskně. „Vždy jsem si ji v duchu přehrávala, ale nikdy se to nemohlo rovnat originálu. Pak, když jsem byla po letech ve Forks, navštívila jsem váš dům. Omlouvám se, vím, že jsem tam neměla co dělat. Byla jsem v tvém pokoji a našla tam fotky z mých narozenin a v přehrávači cédéčko s mou ukolébavkou. Vzala jsem si je a od té doby je mám stále u sebe, pokud ale chceš, vše ti vrátím,“ dodala jsem rychle.

„Ne, to je v pořádku, nech si je. Však jsou všechny ty věci tvé, vzal jsem ti je, abys lépe zapomněla a stejně si k tobě našly cestu zpět. Asi nám nebylo souzeno jít každý svou cestou. Své nitě osudu máme nenávratně propleteny, a i kdyby se snad někdy měly znovu rozejít, snažil bych se ze všech sil tomu zabránit.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Co tě k nám vlastně přivedlo?“

„Bylo toho na mě moc. Začala jsem chodit s Aaronem, měla jsem dojem, že tě stále někde vidím, o Aaronovi jsem si myslela, že je upír… Pak jsem přijela na Vánoce do Forks a podivný pocit mě táhl k místu, kde se vše zvrtlo. Jako bych se potřebovala ujistit, že ten krásný rok s tebou nebyl jen podivným výplodem mé fantazie, jako bych se potřebovala ujistit, že jsi tam skutečně byl, skutečně jsi mě možná někdy miloval a pak mě nechal svému osudu. Rozjela jsem se k vašemu domu, našla ty fotografie, ukolébavku a věděla jsem, že to tak skutečně bylo. Odešel jsi a já už se nechtěla víc trápit, už jsem nechtěla mít zlomené srdce. Toužila jsem po tom, aby ho dal někdo zase dohromady. Nechtěla jsem se už nikdy víc schovávat za práci a usměvavou masku.

Můj vztah s Aaronem začal nabírat na obrátkách a jediná věc, která jej kazila, byla má zdrženlivost. Měla jsem pocit, jako bych tě zradila, podvedla tě, až ve Forks jsem se přesvědčila, že ten pocit viny mít nemusím. Když jsem našla věci, které nás spojovaly, věci, které dokazovaly tu nemožnou skutečnost, že jsi se mnou ztrácel čas, usoudila jsem, že už jsi vše hodil za hlavu. A nakonec udělala v podstatě to samé. Pokusila jsem se zapomenout a lék na ztrátu paměti jsem hledala v náručí Aarona. Nechala jsem volný průchod nově vzkvétající lásce, z které vznikl tenhle uzlíček,“ pousmála jsem se a pohladila si bříško. „Možná, kdybychom se v New Yorku potkali dřív, mohlo být vše jinak. A i když teď není nic dokonalé tak, jak bych si během svého těhotenství přála, a já i Aaron tápeme ve svých citech, jsem ráda za to, jakým směrem se můj život ubral, za to, že jsem dala Aaronovi šanci, protože bez toho bych neměla Daisy.“

Edward byl dlouhou chvíli zticha a probíral se mým monologem, než opět promluvil.

„Myslela sis, že když jsem tam vše nechal, zapomněla jsem a šel dál?“

„Věřila jsem tomu, co jsi mi pověděl v lese. Teď už vím, jak to bylo, ale nemůžeš mi vyčítat, že jsem ti věřila každé slovo, které padlo.“

„Celou dobu jsem měl u sebe tohle.“ Edward sáhl do kapsy a vytáhl přeložený kus fotky. Ihned mě do očí uhodil nepravidelný tvar na jedné straně, jež značil, že fotografií někdo roztrhl v půli. A pak jsem ji poznala. Na té fotografii jsem byla původně já a Edward ve společném objetí během mých narozenin, jenže z Edwardovy ruky na mě koukala pouze má podoba a já si uvědomila, že druhá polovina, na které je jednou pro vždy zvěčněný Edward, je v krabičce v mém bytě spolu s ostatními fotkami, které jsem tehdy v Edwardově pokoji našla. Dívala jsem se na svou podobiznu a vzpomínala na den mých 18. narozenin.

„Byl to zlomový den,“ šeptla jsem.

„Ano, změnil vše,“ přitakal a pak nastalo tíživé ticho. Oba dva jsme se toulali ve svých vzdálených myšlenkách, které nás vedly až na samotný začátek všeho. Edward se mnohokrát nadechl, jako by chtěl něco říct, ale pak se vždy zarazil.

„Na co se chceš zeptat?“

„Dnes tu byl Aaron…?“

„Ano, to byl,“ souhlasila jsem.

„Co chtěl?“ zeptal se tiše a uhnul očima.

„To bys měl vědět, ty jsi tu čtenář myslí.“

„Když přišel, odešel jsem.“

„Proč?“ nechápala jsem.

„Neměl jsem náladu na jeho myšlenky… Tak co chtěl?“ opakoval mírně svou otázku, i když jsem poznala, že to v něm vře.

„Donesl tohle,“ ukázala jsem na svůj řetízek.

„Omluva?“ zeptal se s úšklebkem.

„Částečná, nahoře mám další pro Daisy. O víc věcech se prý zatím nerozhodl.“

„Hlupák,“ šeptl tiše, až jsem si myslela, že si to jen představuji.

„Mám strach, že už je vnitřně rozhodnutý, a tohle bylo gesto, jež mě mělo utvrdit v domněnce, že i když bude s Camille, bude tady pro Daisy i pro mě,“ šeptla jsem, když Edward nic víc neřekl, ale nedočkala jsem se odpovědi ani tentokrát. „Promiň, asi mi na tohle nemáš jak odpovědět. Vím, že by sis přál, aby si Aaron vybral Camille.“

„Ne,“ šeptl tiše a zavrtěl hlavou.

„Ne?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ne, přál bych si, aby sis ty vybrala mě. Je mi jedno, co chce Aaron, mně záleží na tom, co si přeješ ty, a vím, že je to být s Aaronem.“

„Ehm, nerada vás ruším, ale Bello, máš tu jídlo. Měla bys něco sníst,“ kárala mě Esmé.

„Už jdu,“ usmála jsem se a zavedla. Sklonila jsem se zpět k Edwardovi a políbila ho na tvář.

„Děkuju, za mou i Daisinu ukolébavku.“

„Není zač děkovat,“ odpověděl Edward, ale to už jsem byla na půl cesty do kuchyně, kde Esmé akorát pokládala na stůl plný talíř.

„Vypadá to krásně.“

„Děkuji. Hlavně, aby to tak chutnalo,“ strachovala se Esmé. Posadila jsem se ke stolu a vložila do úst první sousto.

„Je to výborné.“

„To jsem ráda,“ usmála se Esmé a posadila se naproti mně. „Měla bys hodně jíst, aby bylo miminko zdravé.“

„Já vím,“ souhlasila jsem. „Vše teď bylo a stále je pro mě těžké.“

„Rozumím ti, ale musíš se od toho oprostit, kvůli Daisy.“

„Snažím se, ale vždy se najde něco, co mi připomene hluboko zastrčené myšlenky.“

„Bello, máš tu návštěvu,“ ozval se Alicin hlas.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se, když se za Alicí objevila známá postava.

„Ahoj, Bello.“

„Gabriel? Co tu děláš?“

>>>Předchozí kapitola<<<

>>>Následující kaptiola<<<

Pomalu ale jistě se blížíme ke konci. Nechci odhadovat kolik kapitol přesně bude, ale myslím si, že pod 10 se určitě vejdu. Příběh je konečně promýšlený až do poslední větičky, která už dokonce vězí na papíře, ovšem neradujte se, jediný předepsaný mám právě ten epilog. :-D U moře prostě přišel pomíjivý nápad, který jsem musela dostat na papír a vylezl z toho epilog.

Doufám, že se vám tato kapitolka líbila a zanecháte pod článkem alespoň kratičký komentík, vaše názory mě moc zajímají.

Děkuji, Hanulka. :)

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 20. Střípky minulosti: