Další kapča je na světě. Bella je šťastná, že už je vše tak, jak má být. Odjíždí i s Cullenovými domů. Do Voltery. Jak proběhne cesta? A i kdyby vše proběhlo hladce, budou mít už konečně klid?
21.03.2012 (19:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2723×
36. kapitola – Cesta
(pohled Belly)
„Zvládneš to?“ zeptala jsem se starostlivě, když se ode mě odtáhl a vzal mě za ruku.
„Co?“ chtěl vědět.
„Tu cestu,“ řekla jsem.
„Cítím se o moc líp. Zvládnu, věř mi.“
„Dobře.“
Pomalu jsme se vydali ke schodům a celou cestu se drželi za ruce. Bylo to neskutečné. Vědět, že je tady. Jde právě vedle mě. Je živý, téměř zdravý a už mě od sebe neodhání. Pochybovala jsem o tom, jestli je tohle vůbec realita. Třeba se mi to jen zdá. Ale pokud ano, tak se už nikdy nechci probudit. Nikdy!
Jakmile jsme vyšli před dům, Esmé s Alicí se na nás usmály od auta. Zdálo se mi, že Alice dokonce přímo září štěstím. Uvažovala jsem nad tím, co se asi změnilo, když můj pohled sklouzl na Edwarda, který stál těsně za ní a starostlivýma očima těkal mezi ní a lesem.
„Vypadá to, že naše sestřenka také našla svého pohádkového prince,“ ozval se Jazz v myšlenkách.
„Zaslouží si to. Byla to pro mě největší opora, když jsi byl pryč. Ale že je to zrovna Edward…“
„Trošku ironické, že?“ nadhodil.
„Zvláštní, to přinejmenším. Asi má slabost pro italská děvčata,“ usmála jsem se.
„Nebo pro dívky z bohatých a urozených rodin,“ zamručel.
„To ti ještě stále vadí, že jsme se kdysi políbili?“ nedalo mi to.
„To mi nikdy vadit nepřestane.“
„Žárlíš.“
„Ne!“ zazubil se.
„Ano!“
„Nevedli jsme tento rozhovor už jednou náhodou?“ Nadzvedl jedno dokonalé obočí.
„Myslím, že ano. A výsledek byl nerozhodný…“
Jazz chtěl asi něco odpovědět, když se ozval Carlisle a my oba znova zvážněli.
„Měli bychom jet. Nikoho sice nevidím, ale mám takový špatný pocit,“ zamumlal.
„On tu někde je. Na to ho znám až moc dobře,“ přikývl Josh a podpořil tak Carlislovu teorii. Ten pak nasedl do svého černého mercedesu. My s Jazzem jsme obešli auto a nastoupili k němu, jak už jsme se předem domluvili.
Alice jela s Edwardem, svojí matkou a Joshem v Edwardově Volvu a Rosalie a Esmé jely s Emmettem v jeho Jeepu.
„Myslíš, že tu Sergej opravdu někde je?“ zeptala jsem se.
„Byl by to jeho styl. Sledovat svoji oběť. Vzpomeň si na sebe. Natáhla jsi kolem nás štít?“
„Jak ten fyzický, tak ten psychický. Ovšem je trošku problém to udržet i kolem jedoucích aut. Přece jenom, jsme všichni hořlaví…“
„Dobře. Mám se stáhnout, abych tě nerušil a ty ses mohla soustředit?“
„Jindy bych ti za takovýhle dotaz něco hodila na hlavu, ale dneska…“
„Dobře. Hlavně bud‘ v klidu. Stále jsem vedle tebe,“ zašeptal a vytratil se z mého vědomí. Stisk jeho ruky však ještě víc zesílil, ale jinak už nikdo nic neříkal a já se tak mohla soustředit na svoji práci.
* * *
Trochu jsem se uklidnila teprve v letadle. Ovšem Jazz se napjal.
„Co je? Vadí ti ti lidé?“ ptala jsem se honem a uvažovala co udělat dřív, než napadne půlku pasažérů.
„Ne, to ne. Nejsem přece momentálně na naší dietě, ne? Tohle mi nevadí, ale ten hluk…“
To zaujalo Carlislea, který seděl přes uličku.
„Možná bude chvíli trvat, než si zvykneš na všechno dění kolem tebe. Deset let jsi strávil v tichu a tmě. S hlukem to bude pravděpodobně stejné, jako se světlem. Budeš si na něj muset znova zvyknout. Bohužel, tohle nejde dávkovat po troškách, když jsme v takovéhle situaci,“ zašeptal k nám Carlisle, že lidé okolo neměli šanci nic zaslechnout.
„Dá se to vydržet,“ zašeptal Jazz. Carlisle se smutně pousmál a narovnal se v sedadle.
„Zkus usnout,“ poradila jsem mu.
„To nejde. Spal jsem celé dny. Neměl jsem co dělat. Jsem už přespaný.“ Pokrčil rameny.
„Příčí se mi, že to říkám, ale co se zkusit zase uzavřít do sebe? A jak to vůbec funguje?“ zeptala jsem se.
„To by asi nešlo. Nevěděl jsem, že to dokážu, dokud už bolest nepřesáhla hranici, kterou jsem nedokázal snést. Uzavřel jsem se za svoji mysl, abych ji už nemusel vnímat, ale zároveň jsem pak nevnímal vůbec nic. Ani čas. Kdo ví, jak dlouho bych tak mohl zůstat.
Ale dosáhnout toho je docela snadné, když máš motivaci. Ty cítíš mojí mysl a já tvoji. Když tě něco takhle rozhází jako tenkrát mě, najdeš i hranice své vlastní mysli. Pak už je docela jednoduché za sebou zaklapnout vrátka…“
„Strašně ráda bych ti nějak pomohla, ale nevím jak…“
„Pomáháš mi už tím, že tu sedíš vedle mě,“ ujistil mě. Já se na něj váhavě usmála a opřela si hlavu o jeho rameno.
* * *
Když letadlo přistálo a my prošli letištní halou, vyzvedli si kufry a zamířili na parkoviště, nastal trochu problém. Se sluníčkem. Auta byla na nejvzdálenějším konci parkoviště. Fakt super.
„Hlásili přece zataženo!“ stěžovala si Rose.
„Měla jsem to vidět, sakra,“ nadávala Alice.
„To je v pořádku, měla jsi starostí víc než dost,“ chlácholil ji Edward. Alice se zamračila, klekla si a otevřela svůj veliký kufr.
Vyndala pár věcí a pak ho znova zavřela.
Po Rose, Adrianě a Esmé potom hodila černé rukavičky.
„Vezměte si to a taky tohle,“ organizovala je a už podávala Rosalii s Adrianou dva hedvábné šátky a Esmé elegantní tmavý klobouk, který byl dost široký, aby, když sklopila pohled, zastínil její obličej.
Emmett odkudsi vytáhl kšiltovku a nasadil si kapuci. Edward s Carlisleem ho napodobili. Josh to měl jednoduché. Stačilo mu, aby chtěl vypadat jako člověk a přestal se třpytit. Když si všiml, že ho sleduju, věnoval mi klukovský úsměv a nasadil frajerskou masku.
Protočila jsem oči, a jak jsem zjistila, současně s Alicí.
„No, snad to bude dobré,“ zhodnotila je nakonec Alice okem znalce a pak jsme vyrazili ven. Jediné štěstí bylo, že my poloupíři se na sluníčku nikdy netřpytíme.
S každým dalším kilometrem, se kterým jsme se přibližovali k Volteře, jsem cítila Jazzovu vzrůstající nervozitu.
„Jsi v pořádku?“ ptala jsem se.
„Já… bojím se, jak to přijmou,“ zaváhal.
„Jak by? Stejně jako já. Budou neuvěřitelně šťastní, že žiješ. Neměj strach. Kdybys své rodiče viděl. Tvoje máma už deset let chodí jenom v černé. Vlastně je štěstí, že je upír. Jinak by pravděpodobně to překvapení nevydýchala.“
„Ale stejně. Co řeknu? Všichni si přece myslí, že jsem po smrti.“
Chvilku jsem nad tím přemýšlela.
„Nejlepší bude začít s ahoj,“ pousmála jsem se.
„Ahoj. Jasně. Budu si cvičit ten správný tón.“
„To bys měl.“ Přikývla jsem, když jsem v dálce zahlédla věž Volterského hradu. Už na to totiž moc času mít nebude.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nerozluční! - 36. kapitola:
Tak sem zase rozečetla novou povídku a vůbec toho nelituju. Povídky o Belle nečtu, ale ty ses mi už ověřila u jiných povídek, tak sem si řekla, že to risknu. Taky mě zklamalo, že nebude s Edwardem, ale nakonec se ukázalo, že je to dobře. B + J jsou dokonalej pár, stejně tak A + E... Docela mě zklamalo, že už měsíc tu není žádná kapitola... Tahle povídka je totiž skvělá... Stmívání už kompletně nemám moc ráda... Zašla jsem sem jen tak z nudy... 
úžasné....
krásne rýchlo pokračuj 
tak to bude určite súper
povedený díl. Cesta probíhá v pohodě. To jsem strašně zvědavá jak bude probíhat to vítání ve Volteře. Moc se těším na další kapitolu
super! teším sa na pokračko.
krásnýýýýý šup další
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!