Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 25. kapitola

07.09.2011 (08:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2573×

25. kapitola – Déjà vu

(pohled Belly)

Všechno bylo jako přes kopírák. Do puntíku ty samé reakce, jako na první střední, jenže tady chyběly ty holčičí vzdechy, když viděly mého Jazze. Kluci se však činili a holky nás zasypávaly závistnými a nenávistnými pohledy. Střídavě.

V hodinách to běželo bez rozdílů. Ta samá nudná látka, ale alespoň už jsem měla referáty někde hotové. Teď je jenom vyhrabat z kufrů ven…

Poloupír se ani nenadál a byl čas oběda. Tady si nás všichni prohlíželi jako nové přírůstky v zoo. No hrůza!

Ale na to bych už měl být zvyklá, ne? Jenže tenkrát mě nezajímali lidi okolo. Jenom jeden poloupír a chvilkově i jeden upír, ale lidem jsem moc pozornosti nevěnovala, i když oni mně možná ano. Nebo spíš určitě, pomyslela jsem si, když náš stůl minula ta samá parta kluků už po páté a pokukovali po nás. Jenže mně se nikdo z nich nelíbil.

Asi mám jinak nastavená měřítka pro krásu, protože jediní dva kluci, kteří se mi kdy líbili, ani jeden nebyl člověk. Jeden z nich je mrtvý a ten druhý… kdo ví?

„Ještě jednou projdou kolem a neudržím se!“ vrčela Alice.

„A co jim uděláš?“ ptala jsem se, na tváři se mi mihl úsměv.

„To si ještě rozmyslím, ale nic hezkého to nebude.“ Její prosté konstatování bylo řečeno odpovídajícím tónem, abych si byla dost jistá, že to jako vtip vážně nemyslí. Chudáci kluci… i když už mě taky štvali.

„Chceme tu nějaký čas zůstat. Zvykej si. Já vím, ty jsi zvyklá pořád cestovat, ale když chceš zůstávat na jednom místě déle, musíš být nenápadná.“

Vrhla po mně nabručený, napůl zmučený a prosebný pohled. Rázně jsem zavrtěla hlavou. Vyplázla na mě jazyk.

„No jo, furt. Budu se snažit. Když mě ti lidští muži tak štvou!“ Další pousmání.

„Jo, to nejsi sama. Dřív jsem alespoň měla někoho, kdo by je odháněl.“ Úsměv se vytratil.

„No, teď si zase budeme muset poradit sami. My to zvládneme, Bello.“

„Já vím, Alice.“

„To jsem ráda. Dnes mám podivnou náladu, potřebuju se nějak odreagovat. Nezajedeme večer někam?“

„Kam máš na mysli?“

„Nevím, třeba někam na večeři, pak nějaký bar, nebo tak.“

„Bar? Večeře? No, nakonec proč ne…“

„Taky myslím. Takže nemusíš dnes večer vařit.“ Alice se na mě zazubila a já se jen zamračila.

„Taky už by ses to mohla naučit, víš to?“

„Jo, ale já na to nemám hlavu, ani nervy. Ty jsi úplně jiná než já, nezapomínej.“

„Hm…“

Možná bychom takhle pokračovaly, kdyby se dva z těch kluků neodhodlali a nepřišli až k nám. Ale zase tak nesmělí rozhodně nebyli. Odtáhli si židle, obrátili je a opačně si na ně sedli. Pak nahodili frajerské úsměvy a začali se bavit.

„Ahoj, kočky, mohli bychom vás dneska večer někam pozvat?“ zeptal se ten tmavovlasý. Alice se ďábelsky usmála.

„Pardon, kocouři, pro dnešní večer už jsme zadané.“ Výbuch smíchu na sebe nenechal dlouho čekat. Bylo mi těch kluků najednou docela líto, takže jsem se snažila svůj smích zamaskovat kašlem.

„Vtipná, to se mi líbí. Jak se jmenuješ, brouku?“

„Mám v tom zmatek já nebo ty? I když možná spíš ty, když si stále pleteš živočišné druhy. Jestli jsem vám to nevysvětlila dost dobře, nemáme čas ani zájem.“

„A co tvoje kamarádka? Ta je snad němá, že neumí mluvit za sebe?“ zeptal se ten druhý – byl to blonďák se zelenýma očima. Měly na vlas stejný odstín jako ty Jazzovy a úplně stejný tvar, jen nebyly tak hluboké. V těch jeho jsem se vždy dokázala topit. Až po chvilce mi došlo, že to bylo směřováno na mě.

„Mluvit umím, ale nepoužívám svůj hlas k nesmyslnému tlachání. Je mi líto.“ Klukům zmizely úsměvy z tváří.

„Tak si trhněte nohou, slepice namyšlený.“

„Nápodobně, pitomci.“

Neměla jsem na ně náladu. Alice na tom byla podobně. Takže jsme se jako první zvedly od stolu my dvě a vyrazily na další hodinu. Stejně jsem svým citlivým sluchem slyšela, že asi za deset vteřin bude zvonit a uslyší to už i ostatní.

*   *   *

Zírala jsem na Alici, jak cupuje už asi padesátý papírek s pozváním na rande. Sama jsem jich na své půlce měla asi třicet šest. Byl o mě menší zájem než o Alici, protože jsem většinu kluků odrazovala svým i tak smutným zjevem. Ne, že by mi to vadilo, měla jsem větší klid.

Teď by se nám tu hodilo mít Jaspera. Jednak jako bodyguarda a pak taky kvůli jeho uklidňujícím schopnostem, které by mohl využít díky Alici. Já jsem byla v pohodě, byla jsem zvyklá, tak na co se nervovat?

Každopádně musela jsem Alici klidnit po staru, když ne jinak. Moc to nezabíralo, a tak jsem byla opravdu moc ráda, když škola končila. Alici holt budu muset naučit vypěstovat si trpělivost, když to jinak nepůjde.

Jen co jsme dorazily domů, celá navztekaná se Alice vyrazila na lov. Využila jsem volného času ke čtení, ve Volteře jsem díky svým vladařským povinnostem toho času zase tolik neměla. Až teď jsem si uvědomila, jak měli táta a strýčkové těžkou práci a nějak nechápu, jak to mohli vydržet dělat 3000 let. Mně osobně stačilo těch deset let. Až tady jsem si opravdu uvědomila, že odpočinek jsem vážně potřebovala. Přece jenom toho nevydržím tolik jako upír.

Oproti vladařským povinnostem se povinnosti středoškoláka jevily dětinskými, snadnými. Prostě ideální dovolená. Alici se to tak možná nejevilo, ale mně ano. Já vím, že to dělá kvůli mně a jsem jí za to vděčná, ale bude se prostě muset naučit ovládat tu svoji vzpurnou povahu. Musím ale nechat, že kdyby se naše role prohodily a já vyrůstala tak jako ona, asi bych dopadla stejně.

Asi za dvě hodiny se objevila Alice ve dveřích mého pokoje. V očích měla obezřetný výraz a těkala očima po pokoji, dokud mě neuviděla sedět v rohu místnosti v takovém tom pytlovém křesle s knížkou v ruce.

„Ach, Bello, jsem ráda, že jsi nešla nikam mimo dům. Musím ti něco říct.“ Tvářila se vážně.

„Tak povídej.“

„Měla jsem vizi. Zítra do školy přijdou upíři. Zdejší studenti, dnes byli doma, protože svítilo slunce.“ Začala jsem přemýšlet. Jediný upíři, co chodí do školy a vím o nich… ne, to nemůžou být oni.

„Budou dělat problémy?“ ptala jsem se a v duchu dál přepočítávala pravděpodobnost střetnutí dvou upírských klanů na jedné střední.

„To už jsem neviděla, ale nemyslím. Máme tvůj štít, mé vize. A také pohotovostní linku do Volterry kdyby něco.“ Ještě to tak, nikam se volat nebude!

„Fajn, to se uvidí zítra. A teď… vyrazíme na tu večeři a do toho baru?“

„Je to bezpečné?“ Bylo mi jasné, že Alice se nebojí o sebe, ale proč sakra o mě? Nikoho jsem se o to neprosila a stejně to všichni dělají.

„Už jsi někdy viděla upíra v restauraci?“ ptala jsem se sarkasticky a pomalu mířila k šatně.

„Ne, tak fajn, za dvacet minut dole!“ křikla na mě Alice a vyrazila do svého pokoje. Povzdechla jsem si, teď když jsem jí vyvrátila všechna možná nebezpečí, bude zase jako hurikán.

Vlezla jsem do šatny a podívala se po něčem vhodném na sebe. Vzala jsem si nakonec bílou tuniku, černé kalhoty a do vlasů bílou sponu. Jako boty jsem si vybrala bílé balerínky. Nakonec jsem se podívala do obřího zrcadla, co tu bylo zabudované ve stěně. Slušelo mi to, a moc, ale nedělalo mi to žádnou radost. Proč taky, když se nemám pro koho takhle oblékat?

Pak jsem si ještě vzala falešné doklady, hodila je do černé kabelky i s peněženkou a vyrazila dolů. Alice dorazila asi minutu po mně a neuvěřitelně jí to slušelo. Byla nalíčená, měla na sobě tmavě modré šaty, které skvěle kontrastovaly s její bledou pokožkou, a měla boty na podpatku, aby vypadala alespoň trochu vyšší než obvykle.

Musela jsem se usmát, i na podpatcích byla o trochu menší než já a já opravdu zas až tak vysoká nejsem.

Alice mi věnovala úšklebek, bylo jí jasné, co vyvolalo můj pobavený úsměv. Nakonec jsme vyrazily do města. Alici jsem po dlouhé době požádala o řízení. Nevypadala dvakrát nadšeně, ale za volant mě pustila. Musela jsem si to přece znova osvojit, ne?

Zaparkovala jsem asi po deseti minutách jízdy před jednou lepší restaurací a měla už docela hlad. Alice si pozorně prohlédla okolí. Vždy byla trochu nesvá, ať byla kdekoliv. Ne, že by byla ustrašená… opatrná, to je to pravé slovo.

Zvedla jsem oči v sloup a vešla dovnitř. Ihned přiběhl číšník a uvedl nás ke stolu. Alice se na něj usmála a on odklusal s připitomělým úsměvem na tváři. Chudáček.

„No, co, on se z toho dostane.“

Zaposlouchala jsem se do vzdalujícího se rytmu jeho splašeného srdce.

„Snad ano.“

Další jednání už jsem vzala do rukou já. Pokusila jsem se být milá, ale zároveň nikomu nezpůsobit srdeční zástavu. Docela se mi dařilo. Alice na mě celou dobu zamračeně koukala. Jakmile nám přinesl jídlo a odkvačil pryč, zamračeně pronesla: „Budeš mě muset naučit jednat s lidmi. Jsem mimo. Mravy mého mládí se už nenosí a já stejně nikdy nebyla moc zvyklá na lidskou přítomnost, abych se před nimi naučila hrát to divadélko. Jak to děláš?!“

„To jsou léta praxe. Časem se to také neučíš, neboj.“

Už mi neodpověděla a my se najedly v tichosti. Necítila jsem potřebu vybavovat se. Navíc mě upoutal stříbrný záblesk venku. Co to mohlo být? Odlesk od auta? Možná…

Až po zaplacení se Alice konečně zase ozvala. Byla jsem ráda, zamlklost není jejím charakteristickým rysem.

„Takže jedeme do nějakého toho baru?“ ptala se při přehrabování v kabelce. Hledala klíče od auta.

„Jo, jeden jsem viděla cestou sem.“ Alice se usmála a hodila mi klíčky. Úsměv jsem jí oplatila a sedla si za volant. Před klubem jsme byly za pár minut. Vzpomněla jsem si, co se mnou udělal naposledy alkohol, a že se mu ani tentokrát asi nevyhnu. Vlastě jsem ani nechtěla. Ale víno ani náhodou, chce to pořádného panáka.

Uvnitř klubu najednou Alice zkameněla uprostřed pohybu. Hm, zase další vize, bezva. Tohle jsem neměla moc ráda. Chytla jsem ji za ruku, dotlačila k jednomu stolku a donutila ji sednout si. Než se probrala, došla jsem nám ještě pro pití.

Když jsem docházela ke stolu, konečně se probrala. V očích ostražitost.

„Bello! Musíme ihned odtud, přijdou sem jiní upíři!“

„Cože? Jsi si jistá, Alice? Co by dělali upíří v klubu?“

„To co my?! Seber se a jedeme, nechci potíže!“ Ne, mně se odtud nechce. Rychle jsem do sebe hodila svého panáka, když už jsem si ho zaplatila, opět si oblékla sáčko a popadla kabelku. Aniž bych dávala pozor na cestu, otočila jsem se a do někoho narazila.

Počkat, já tu vůni znám!

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 25. kapitola: