Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 11. kapitola

22.03.2011 (10:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4021×

11. kapitola – Rande

(pohled Belly)

Ráno mě probudila lákavá vůně. V nohách postele byla na tácu připravená snídaně pro mě i pro Ťapku. Byl tam dokonce vzkaz.

Dobré ráno, Bells,

Časně ráno jsem vyrazil na lov. Hodlám strávit celý den lovením, tak mě čekej až k večeru. Snad se nějak zabavíš i beze mě. Dobou chuť,

Tvůj Jasper.

No, tak to se povedlo, ale na druhou stranu, dobře, že je z domu, budu mít čas si všechno hezky promyslet. S ním furt za zády a v hlavě to jde těžko.

Najedla jsem se a koukla na hodiny. Jedna odpoledne. No bezva. To jsem spala tak dlouho? V osm tu pro mě bude Edward, takže času dost, řekla jsem si. Když jsem však vešla do koupelny, zhrozila jsem se. Vlasy jako vrabčí hnízdo, kruhy pod očima a měla jsem barvu, že i upír by mi ji mohl závidět. Oči, které byly teď navíc vypulené, tomu dodali groteskní vzhled. To ne. Tak to budu ráda, když ze sebe za těch sedm hodin něco vykouzlím.

Nadechla jsem se a opláchla si obličej. Studená voda mě trošku probrala, stále se mi totiž chtělo spát. Probraná jsem vypadala ještě hůř. Ach, jo. Tak na tohle nemám. Musím zavolat odbornici.

A vytočila jsem Jane.

„Ahoj, Bello, zase mi vynadáš?“

„Ne, to ne, nemáš tam někde poblíž náhodou i Heidi?“

„Jo, právě probíráme novou módní kolekci. Chceš s něčím poradit?“

„Hele a víš, že jo?“ V telefonu bylo ticho. Jo, ještě jsem je o radu o něco na sebe a líčení neprosila, protože se nelíčím, ale teď to bude nutnost, protože ty kruhy jen tak nezmizí.

„Halo? Jane? Já vážně potřebuju pomoc! Mám s někým rande, za… cca šest a půl hodiny tu bude a já byla včera na párty a přehnala to. Vypadám příšerně. Prosím, poraď mi.“

„Páni, tohle si vychutnám. Vydrž chvilku, jo? Přesunu to na video hovor, abych tě viděla, to co si oblékáš a Heidi ti pomůže se šminkami, protože hádám, že je taky budeš potřebovat.“

„Dobře.“

Za deset vteřin se ozvala vyzváněcí melodie. Vzala jsem to a uviděla na displeji Jane a Heidi.

„Teda, Bello, to musela být pěkně divoká párty,“ divila se Heidy.

„Už jsi obědvala? Abychom to stihly?“ ptal se Jane.

„No, právě jsem spíš snídala.“

„Aha, tak jdeme na to, budeš potřebovat fakt pomoc.“

„Díky holky.“

A nadále jsem se řídila jejich radami, jak ze sebe zase udělat poloupírku. Napřed byla řada na Heidi, aby mi poradila, jak zamaskovat ty kruhy pod očima. Samo sebou, že mi kosmetiku zabalila do kufrů, i když jsem nevěděla k čemu. Teď se mi to náramně hodilo. Myslela jsem, že to bude za pár minut, jenže aby to vydrželo a bylo to perfektní, musela jsem se hodně snažit, takže i čas byl problém.

Za hodinku a půl jsem už vypadala normálně. Pak si Jane vydupala úpravu vlasů. Já je jenom poprosila, že musím mít vlasy nějak sepnuté, nebo zkrácené, pokud budu mít lesk, tak aby se mi nelepili na rty, když budu tancovat. Jane mi teda navrhla, abych si vlasy napřed rozčesala a pak je začala překrucovat, dokud nevzniklo něco jako cop, jenže tohle by nedrželo, protože to zapletené nebylo. To jsem si měla přehodit dopředu přes hlavu, vzít skřipec a připnout to k hlavě. Vlasy se mi vepředu hned uvolnily, ale vzadu držely, jakmile jsem je pustila. Pak jsem si jen vlasy, co mi spadaly do obličeje, hodila zpátky přes skřipec, aby nebylo vidět, že vůbec nějaký mám. Vypadalo to hezky a bylo to jednoduché. (pozn. Autora: Snad si to někdo dokážete představit ;))

A pak si zase Heidi uhájila ještě normální nalíčení, nejen maskovací. Prý kolikrát jdu v životě na první rande. Asi bych jí to i řekla, ale nechtěla jsem ji naštvat. Jenže se napřed musely s Jane domluvit na tom, co budu mít za oblečení, aby to k tomu sedělo, a tak jsem vytáhla ze skříně všechny kousky věcí, které jsem si byla ochotna vzít a holky mi nakonec vybraly tmavě modré šaty do poloviny stehen s kulatým výstřihem. Vypadli důstojně a přesto sexy. Ideální kombinace.

K tomu mi pak Heidi ještě doporučila odstín rtěnky, nebo lesku, stínů a jaká řasenka by byla nejlepší. Z toho už jsem si vybrala já sama.

Když jsem se po konečných úpravách koukla do zrcadla, myslela jsem si, že to snad ani nejsem já. Ne, to jsem nemohla být já. Kdy mi to takhle začalo slušet, proboha? Možná na těch šminkách vážně něco je, pomyslela jsem si.

„Jane, Heidyi vážně moc děkuju, zachránili jste mi život. A rande.“

„Není zač. A s kým vlastně jdeš na  to rande? Snad ne s Jazzem?“ ptala se Jane zvědavě.

„Eh, to než bych vám vysvětlila… doma vám o tom povím. Ale teď už pomalu musím jít. Nezlobte se. A ještě jednou, děkuju holky. Ahoj.“

„Není zač, ahoj.“

Típla jsem to a dole zrovna cvakly dveře. Jasper je doma. Jsem zvědavá, co mi řekne teď, na to jak vypadám. Za chvilku se ozvalo ťukání na dveře.

„To ses ještě neprobrala? Ráno si vypadala hrozně, to se ti rande asi moc nevyvede, teda pokud mu záleží na –“ Vešel dovnitř, ale jakmile mě uviděl, zmlkl. A pak tiše dořekl: „vzhledu.“

Ještě jednou mě sjel pohledem a ztěžka polknul.

Vítězoslavně jsem se usmála. Jestli takhle reaguje on, co teprve Edward? Snad mě políbí a já si to v hlavě konečně urovnám. Potíž by byla, kdyby v tom nebyl rozdíl. Ale na to teď ani radši nebudu nemyslet.

„Říkal jsi něco?“

„Že jsi nehorázná kočka,“ řekl upřímně a stále na mně vysel očima. Zasmála jsem se, když mě stále přejížděl pohledem od shora dolů. Jakoby nechtěl věřit svým vlastním očím. Přišla jsem si jak před rentgenem.

„No, dík. Myslím, že se to rande nakonec vyvede.“

„Nechval dne před večerem.“

„Hm, jenom žárlíš.“

„Jo a přiznávám se k tomu. Na tebe by nežárlil jenom hlupák.“

„Dík za kompliment.“ V ten moment se ozval zvonek. Popadla jsem sáčko přes šaty a upalovala jsem dolů. Dneska jsem zariskovala a vzala si boty na podpatku, i když ne na takovém, jako první den ve škole. Jasper se zatvářil zkroušeně, ale jakmile uviděl, že se na něj dívám, nasadil neutrální masku. Bylo mi strašně líto, ho takhle týrat. Ale snad už po dnešku budu vědět, co chci. Doufám, nechci už trápit ani jednoho z nás.

Otevřela jsem a tam stál Edward v černých, úzkých kalhotách, tričku, které obkreslovalo jeho svaly, a značkové mikině. Strašně mu to seklo. Přejel mě hodnotícím pohledem.

„Jsi nádherná,“ konstatoval.

„Díky, můžeme?“ Kývl a nabídl mi rámě.

V autě bylo příjemně teplo i příjemná atmosféra. Uvolnila jsem se a na nic nemyslela. V Seattlu jsme tou jeho šílenou jízdou byli za 20 minut. Nezazlívala jsem mu to, taky jezdím šíleně, poslední dobou.

V baru bylo plno. Jakmile jsme vešli, zabrali jsme si stolek a Edward nám šel objednat pití. Dostala jsem zase chuť na šampaňské, měli by ho tu mít. Byl to poněkud lepší bar, nebo jak to říct.

Po chvilce se vrátil i s pitím. Usmála jsem se a začala popíjet. Trošku na mě koukal a pak to vypil na ex. Jo, pro něj to ale asi žádná slast nebyla, chudáček, takhle se kvůli mně přemáhat. A alkohol v mé krvi zase zapracoval. Jak hrozné, že jen jedna sklenka vína na mě působí takhle, ale asi bych k němu měla být upřímná. Měl by vědět, co jsem zač.

„Kvůli mně se přemáhat nemusíš. Nemusíš to pít.“

„Ehm… cože?“

„Nemusíš to pít. Vím, že ti to nechutná.“

„Ale chutná, věř mi,“ zazmatkoval.

„Jo a proč se u toho tak šklebíš? Dejme tomu, že vím, co jsi zač, takže se nepřemáhej, ano?“

„Nevím, jak to myslíš.“

„Myslím, že víš. No, co takhle si jít zatancovat?“

„Oh, ano, jistě.“ Vstal a nabídl mi rámě. Pořád trošku vyjevený tou změnou. No, vysvětlení jak vím, co je nechtěl slyšet, tak mu ho vnucovat nebudu. Když chtěl zapírat, budu zapírat také.

Začali jsme tancovat. Byl dobrý tanečník - asi jako Jazz. Ale byl takový… jakoby ztuhlý. To asi ty moje řeči. Ještě teď mu to jistě hlavou šrotuje na plné obrátky. To jsem si teda vybrala dobu, ale co.

Venku začalo lít jako z konve a taky začala bouřka. Slyšela jsem to i přes hlasitou hudbu. Ne, já nechci bouřku. Ne dnes v noci. A ten plíživý pocit, že mě někdo sleduje, se zase vrátil. Ale věděla jsem, že dokud jsem v Edwardově společnosti, nic se mi nestane. Díky bohu.

Pak jsem si musela dát chvilku pauzu od tancování a Edward objednal další pití. Než se stačil napít, ukradla jsem mu skleničku. Na vteřinu se mi zdálo, že na mě koukl skoro až vděčným pohledem, ale nijak to nekomentoval. No, proč taky.

Čím víc alkoholu jsem pila, tím víc jsem zapomínala na starosti. Na bouřku, na Jazze. Na ten protivný pocit, že mě někdo sleduje. Na to, jak bude zase zítra ráno vypadat, a jakou výmluvu si vymyslím pro Jane a Heidi. Nebo jestli se o to nepodělí s tátou.

Užívala jsem si večer. Tancování a příjemnou konverzaci. Jenže… něco jako by mi tu chybělo a já nemohla přijít nato co. Okolo jedenácté večer jsem se omluvila Edwardovi, že si musím odskočit. Jenže co jsem nečekala, že až z toalet vyjdu, počká tam na mě. Usmál se, vzal mě za ruku a táhl k zadnímu východu. Nijak jsem se nevzpírala, možná bych měla, ale nebála jsem se ho. Vyšli jsme ven do deště. Co na tom, že zmokneme?

Otočil se na mě a usmál se takovým svůdným úsměvem. Chytl mě okolo pasu a přitlačil na zeď. Co všichni chlapi mají s tou zdí?!

Začal se sklánět. Tohle byla moje šance, kterou jsem musela využít.

Rukama jsem se k němu přitáhla a sama spojila naše rty. Čekala jsem, že to bude nádherné, že přeskočí jiskra, zkrátka, že to bude alespoň podobné, jako s Jazzem, nebo ještě lepší. Jenže to bylo… obyčejné. Po chvilce se odtáhl, protože už jsem nemohla dýchat a přesunul se na můj krk. Jenomže já už tohle nechtěla. Věděla jsem, že tohle není ono. Zjistila jsem, co mi chybělo. Nebo spíš kdo. Měl pravdu. Vždycky má.

Takže... mám si jít kopat hrob? :D

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 11. kapitola: