Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepravděpodobné? Ale jděte! - 2. kapitola

23.12.2010 (14:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1870×

Další kapitolka, denní zpoždění, Vánoce za dveřmi.

Nadělíte nám jako dárek vaše komentáře?

Texy a Verony1

° 2. kapitola °

Bella:

„Bello!“ Mávala na mě Alice a celá nadšená přicupitala ke mně.

S hrůzou v očích jsem se na ni podívala a přemýšlela, co mám dělat. Věděla o tom filmu? Určitě, něco takového by si přeci nenechala ujít. Ale pokud je to pravda, proč je tak v klidu? Nebo o tom neměla ani tušení? No co, budu dělat, že ji vůbec neznám.

„Ehm, ahoj. My se známe?“ zeptala jsem se se zájmem v hlase. Překvapeně se na mě podívala, ale pak se znovu usmála.

„Ahoj, já jsem Alice Cullenová a bydlím kousek od Forks. Nedávno jsme se přestěhovali, takže jsem tu také nová a nemám zde moc přátel, tak mě napadlo, že když i ty jsi tu nová, mohly bychom se seznámit. Snad ti to nevadí,“ řekla stále s úsměvem na rtech.

„Určitě mi to nevadí! Budu velice ráda. Mimochodem, jsem Bella Swanová, což už asi víš, protože se tu rychle rozkřikne, když přijede někdo nový, že?“ řekla jsem jí a všimla si hloučku studentek, které procházely kolem nás, a při mém jméně se podivně zatvářily a šeptající si mezi sebou odcházely pryč.

Otočila jsem se na Alice, která krčila čelo tak, že se jí mezi obočím objevila jemná vráska. Dumala jsem nad tím, jestli by bylo možné, aby jako upírka měla vrásky. Když si všimla, že ji pozoruji, usmála se a nervozita byla tatam.

„Bello? Co máš teď za hodinu?“ Pokud ten film viděla, tak věděla, že mám biologii, kde se mám poprvé setkat s Edwardem, ale stejně se zeptala. A tak jsem jí i odpověděla.

„Biologii, proč se ptáš?“ Usmála jsem se na ni.

„Jen tak, jestli třeba nemáme společnou hodinu, ale nemáme. Tak já už půjdu, abych včas došla do své třídy. Měj se zatím krásně! A já za nic nemůžu!“ zavolala na mě ještě přes rameno, když odcházela, takže jsem si nebyla jistá, jestli slyším správně. Za co by nemohla?

Vždyť se nic nestalo.

Dívala jsem se za ní, dokud mi neodešla za roh. Nasadila jsem úsměv, otevřela dveře do učebny a suverénně tam nakráčela. Zastavila jsem se až u profesora, který se na mě taktéž usmál.

„Dobrý den, vy budete jistě slečna Swanová. Nepletu se?“ zeptal se a třídou se ozvaly zvláštní zvuky, jak si začali všichni šeptat.

„Dobrý i vám. Nepletete se,“ odpověděla jsem.

„Můžete mi dát váš průkaz? Děkuji. Posaďte se, prosím, tady. Je to jediné volné místo,“ řekl a ukázal na lavici u okna. Podívala jsem se tam, ale lavice byla prázdná. Žádný Edward Cullen se nekonal. Tiše jsem došla do lavice a všem ve třídě cestou věnovala důležitý pohled. Ale oni si pořád šeptali a nenápadně na mě ukazovali.

Posadila jsem se, na stůl z brašny vyndala blok a penál a zamyslela se. Nejdříve jsem byla smutná, že tu Edward Cullen není. Chtěla jsem ho osobně poznat, ale asi mi to nebylo souzeno. Ale pak mi došlo, že tu možná nesedí proto, že tu hodinu se mnou nemá a konečně se něco neshodovalo s tím filmem. Najednou mě zaplavil pocit úlevy. Konec náhod, konec starostí!

Jak jsem tak nad tím uvažovala, hodina začala a profesor nám chtěl rozdat nějaké vzorky cibule, když se spustil alarm a ze stropu začala stříkat voda. Všichni začali křičet. Holky pištěly, protože se jim prý rozpadnou účesy a rozmaže make-up.

Musela jsem se smát. Já měla vodu ráda, takže mě nijak netížilo, že budu mít vlasy mokré a oči rozmazané. Vždyť vlasy se usuší a oči otřou, ale to ty holky asi nevěděly. Profesor nás donutil opustit budovu na školní hřiště, protože to byl opravdový poplach a na hřišti se v takovém případě musí vždy celá škola shromáždit.

Poslušně jsem se vyrovnali do zástupů podle tříd, ve kterých jsme v tu chvíli byli. Otočila jsem se, jestli jsou v našem zástupu opravdu všichni, ale na konci stál někdo, kdo tam vůbec být neměl. Nebo ano?

Edward:

Alice Bellu brzy doběhla, ale její reakce mě překvapila.

„Ehm, ahoj. My se známe?“ vypadlo z ní. Cožpak nevěděla o tom filmu? Ale jak je to možné? Vždyť ten film byl ve všech kinech po celém světě, ale že by ho ona neviděla? Zdálo se mi to divné.

„Ahoj, já jsem Alice Cullenová a bydlím kousek od Forks. Nedávno jsme se přestěhovali, takže jsem tu také nová a nemám zde moc přátel, tak mě napadlo, že když i ty jsi tu nová, mohly bychom se seznámit. Snad ti to nevadí.“ Snažila se to nějak Alice zakecat. Podle výrazu Belly bych tipoval, že na to skočila. Nebo s Alice tu hru hrála dokonale.

„Určitě mi to nevadí! Budu velice ráda. Mimochodem, jsem Bella Swanová, což už asi víš, protože se tu rychle rozkřikne, když přijede někdo nový, že?“ řekla Alice a všimla si toho, čeho si všimla Alice a následně i já.

Kolem nich v tu chvíli procházel hlouček studentek, který řešil něco o kosmetice, ale když si nějaká dívka všimla, že se „ta nová“ baví s Alice, zaujalo to pozornost všech těch zmalovaných holčiček. A šly kolem nich zrovna ve chvíli, kdy se Bella Alice představovala. Vyvolalo to obrovské pozdvižení v celém hloučku. Semkly se v jeden velký útvar, kterému všichni uhýbali z cesty. Jejich myšlenky mířily jen a jen k filmu. Bella Swan, Edward Cullen. Bella Swan, Edward Cullen. A pořád dokola. Nic jiného. A šeptaly si to, takže to slyšela i Alice.

Znervózněla z toho. Edwarde? Slyšel jsi to? poslala mi myšlenku. Zapřemýšlel jsem nad tím, že bych dívkám nejraději řekl, ať si hledí důležitějších věcí, než je nějaký film. Jistě, Edwarde. Neposlechly by tě, odpověděla na vizi o tom, jak se jim snažím vysvětlit, že je to úplná blbost.

Alice se ptala Belly, co má jako další hodinu. Nejspíš ze zdvořilosti. Měla biologii, jak jinak. Film opět nezklamal. Povzdechnul jsem si a mířil k nim. Měl jsem mít také biologii. V tu chvíli se mi v hlavě rozezněl hlas Alice.

Edwarde, tak to ať tě ani nenapadne. Do té třídy nepůjdeš. Běž zpátky a počkej na mě! Lekl jsem se, protože použila celkem ostrý tón. Okamžitě jsem se otočil a počkal na ni za rohem. Rychle se s Bellou rozloučila, ale zaujala mě její poslední věta: A já za nic nemůžu! Co tím sakra myslela? Myšlenky si dobře chránila.

Bella vstoupila do třídy, zjistil jsem to z myšlenek kluků, kteří ji obdivovali a v duchu ji hodnotili. Ale někteří se dostali i dál než k pouhému hodnocení. Naštvaně jsem zavrčel. Bože, co to bylo? Proč vrčím? Ptal jsem se sám sebe a pozoroval Bellu přes cizí myšlenky, když se vedle mě objevila Alice. Úsměv jí hrál na tváři.

„Edwarde! Myslíš, že ten film viděla? Nebo ne? Nedokážu si její chování vysvětlit.“

„To já také ne. Mimochodem, co měla znamenat tvá poslední věta?“ zeptal jsem se a ona se ještě víc usmála, ale v jejích myšlenkách se ozýval jen zpěv.

„Já fakt za nic nemůžu. Jen bych ti měla říct, abys byl ve správnou chvíli na hřišti,“ řekla a ukázala mi přesný čas. Pokrčil jsem nad tím rameny, protože mi bylo jasné, že nic víc neprozradí. Vesele někam odešla a mě nechala stát na chodbě.

Nemusel jsem čekat dlouho a došlo mi, co Alice provedla. Ze všech stropů začala stříkat voda a ozval se varovný alarm. Ta Alice je ale vynalézavá! Jen jsem nějak nepochopil, proč to udělala. Zařadil jsem se k prvnímu hloučku studentů a šel s nimi až na hřiště.

Za chvíli přišla i třída, ve které jsem měl být. Nikdo mi díky alarmu nevěnoval pozornost, tak jsem se k ostatním nenápadně přidal, ale někdo mě přeci jenom objevil. Ty krásné čokoládové oči.

Podíval jsem se na ni. Usmála se, ale pak jako by svého činu litovala. Lehce zčervenala a odvrátila ode mě tvář. Byla tak rozkošná!

1. kapitola / Texy / Verony1 / 3. kapitola

PS: nové kapitoly očekávejte každou středu! ;)

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepravděpodobné? Ale jděte! - 2. kapitola: