Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 9. kapitola

22.04.2010 (10:30) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3564×

9. kapitola

Neodolala jsem a sedla si ke klavíru. Myslela jsem, že je to jedna z těch melodií, co vám zní v hlavě a za chvíli ji zapomenete, ale ne… Tóny v mé mysli se začaly samy skládat za sebe… V zásuvce psacího stolu jsem měla prázdné papíry s notovými linkami. Popadla jsem k nim ještě tužku a opět se posadila ke klavíru, abych si občas prozkoušela, jak to zní. Sledovala jsem svou ruku, jak automaticky zapisuje jednotlivé noty… Pomlky… Všechno. Protože Denny dole spal, nehrála jsem, ale občas jsem pár klapek stiskla. Jak jsem se skláněla nad papírem, vlasy mi padaly do obličeje a mně to po chvilce lezlo na nervy. Vstala jsem a našla gumičku do vlasů. Culík jsem nikdy nenosila… Lidé v mém okolí by viděli příliš mnoho z mojí minulosti a to jsem nepotřebovala… Nemohla jsem uvěřit, že něco takového pochází z mé hlavy. Sledovala jsem, jak se linky notové osnovy zaplňují a připadala si jako pozorovatel. Jako bych to nepsala já… Jen jsem se dívala a žasla.

„El?!“ zavolal Denny.

„Jsem nahoře!“ houkla jsem a přitom jsem nespustila oči z papíru.

„A copak tady vyvádíš?“ Zvědavě se mi nahýbal přes rameno.

„Vydrž… Chviličku… Tak. Hotovo.“

„Ehm, bezva… To jsou - ?“ odmlčel se.

„Noty,“ přikývla jsem a prohlížela si dokončenou skladbu. Rozložila jsem listy na stojanu a poprvé zahrála melodii, která se právě zrodila v mé mysli, a já ji přenesla na papír, aby se neztratila. Hrála jsem a sama byla unešená těmi tóny… Něco tak krásného nemohlo být z mojí hlavy!

„Haló, Denny!“ zamávala jsem mu rukou před nosem, když jsem dohrála. On stál a koukal kamsi do blba.

„El… Je to nádherný…“ chválil moje dílko a já na sto procent zrudla.

„Nepřeháněj… Je to dobrý,“ uznala jsem.

„Páni, kdyby to slyšel Mark…“ rozesmál se Denny. „A kdyby viděl, že hraješ a maluješ…“

„Opovaž se mu něco říct! Varuju tě, Fostre!“ Denny zvedl ruce v obranném gestu.

„Dobře, dobře… Ani slovo,“ slíbil a oba jsme se rozesmáli.

„Tos sepisovala ty dvě hodiny, co jsem spal?“ ptal se s úžasem v očích.

„Dvě a půl, abych byla přesná,“ natáhla jsem se pro tužku a zakoukala se z okna. Vzpomněla jsem si na Edwarda… Na jeho topazové oči a na to, jak hrál v mém pokoji… Jako bych ho viděla… Mému výtvoru už chybělo jen jediné – název. A v tom jsem měla jasno.

„Rain?“ přečetl Denny. Přikývla jsem a pyšně se zakoukala na noty.

„Líbí se mi…“

„Aby ne! Jednou budeš slavná skladatelka!“ Rozesmáli jsme se a pak jsme oba ve stejnou chvíli zívli.

„Vidím to tak, že do pěti minut usnu.“

„Jo, já taky…“

„Vždyť jsi právě vstal!“ smála jsem se mu. „Dobrou noc…“ Stoupla jsem na špičky a dala mu pusu na tvář.

„Dobrou…“ zívl a odešel z mého pokoje.

Sotva za ním cvakly dveře, převlékla jsem se do oblíbeného pyžama a rozpustila si vlasy. Byl to nezvyk, nosit je stažené… Posadila jsem se k oknu a rozčesávala je. Hleděla jsem do tmy a z nějakého důvodu opět myslela na Edwarda… Koukala jsem na místo, kde se před pár dny objevil… Po chvíli jsem otevřela okno a zhasla. S myšlenkami na Edwarda jsem se ponořila do říše snů…

Edward:

Pestré barvy na plátně a hlavně výjev obrazu mě kdesi uvnitř nesmírně hřály. Já, Niké a naše karetní odpoledne. Bylo to nádherné. Odvážil jsem se slézt z parapetu a prohlédnout si to celé zblízka. Každý tah štětce, každá linka… Všechno bylo přesné a dokonalé.

„Líbí?“ ozvalo se za mnou a já ztuhl. „Edwarde?“ zeptala se a popošla ke mně. Pomalu jsem se otočil. „Líbí se ti to? Já vím… Není to hotové, ale i tak…“ Čekala odpověď… Odvážil jsem se potichu promluvit.

„Je to krásné…“ Jemně se usmála a šla se posadit zpátky na postel.

„Obvykle býváš v mých snech výřečnější…“ prohodila, jakoby nic.

„Vážně?“ zašeptal jsem a ona zakývala hlavou.

„Hmhm… Minulou noc jsme si povídali o Jenny… Měl jsi spoustu otázek, ale dneska jsi nějaký… Zamlklý…“ Moment… Ona si myslí, že se jí zdám? To nejspíš není nejhorší varianta…

„Možná trochu… Asi mě trochu zarazil tvůj nový spolubydlící…“

„Aha, to mě mohlo napadnout… Víš, s Dennym jsme toho hodně natropili… Než jsem potkala Jenny, byl to můj nejlepší kamarád. Skvělej kluk…“ Chtěla pokračovat, ale víčka jí klesla a ona opět usnula. Přikryl jsem ji, aby nenastydla, když má otevřené okno, naposledy jsem se podíval na její přenádhernou tvář a vyskočil do tmy.

Rozběhl jsem se k domovu a po pár stech metrech jsem narazil na Alici.

„Alice?! Co tady děláš?!“

„Co myslíš, že tady asi tak dělám? Vsaď se, že nestavím domino,“ vyplázla na mě jazyk.

„Tak jsem to nemyslel… Nelovíš tak blízko lidem, že ne?“

„Samozřejmě, že ne…“

Ariel:

Ráno mě probudily sluneční paprsky, dopadající otevřeným oknem přesně na má zavřená víčka. Vedle se ozývalo tiché chrápání a mně až po pár vteřinách došlo, že tam spí Denny. Budu si na to muset zvyknout… Niké měla přijít až za tři hodiny a já nechtěla Dennyho budit, takže jsem se rozhodla dokončit své veledílo… Přejela jsem rukou po barevném plátně a na mysl mi přišel Edward… Edward v mém pokoji… Na jeho tvář dopadal svit měsíce a on se usmíval, při pohledu na mnou namalovaný obraz… Blbost. Rozmíchala jsem barvy a jala se dokončit, co jsem včera rozpatlala. Za necelou půlhodinu byl každý kousek plátna posetý zářivými barvami a nebylo na něm jediné bílé místečko. Těšila jsem se, až to Niké a Edward uvidí… Vždycky jsem měla strašnou radost, když jsem takhle mohla svým přátelům ukázat, co pro mě znamenají. Nepočítala jsem s tím, že by Denny vstával o půl osmé… Sedla jsem si na postel a čekala. Nechala jsem myšlenky jen tak volně poletovat… Vzpomněla jsem si na Mika. Snad kvůli tomu nebudou žádné problémy… Ale co? Mohl si za to sám! A… Už to zase začíná. Začínám být, jako stará Ariel… S trochou smůly skončím s rozštěpenou osobností. Nevesele jsem se zasmála svému pesimismu a rozhodla jsem se pro ranní procházku. Slunce se schovalo za mraky a netvářilo se, že by mělo v úmyslu v nejbližší době vylézt. Pro jistotu jsem nechala Dennymu vzkaz, aby mě nehledal a zamířila jsem do lesa. Tu cestu bych zvládla i po slepu. Divím se, že jsem si ještě nevyšlapala cestičku. Ze srázu na moji louku klesala mlha a začínalo mrholit. Seběhla jsem po svahu a zjistila, že nejsem sama.

„Dobré ráno.“ O krok jsem couvla. Nečekala jsem, že tu někdo bude, ale poznala jsem ten hlas a nemusela se bát…

„Ahoj, Edwarde. Kde se tady bereš?“

„Mám rád ranní procházky… Doufám, že ti nevadí, že… Že sem chodím… Totiž… Je to tvoje místo… Jestli chceš, tak půjdu…“

„Co blázníš? Nemůžu tě přece vyhnat z lesa!“ smála jsem se.

„A copak sem přivedlo tebe, tak brzo?“ zvědavě na mě pomrkával.

„No, Denny ještě spí a já jsem se doma nudila… Tak jsem se chtěla projít.“

„Denny?“ Naklonil hlavu na stranu a mně došlo, že o něm nic neví.

„No jo, ty to vlastně nevíš… Přibyl nám spolubydlící. Je to můj dobrý kamarád z Olympie. Hodně jsme toho spolu provedli, ale už jsme z toho vyrostli… Snad,“ rozesmála jsem se a Edward se mnou. Měla jsem pocit, jako bych mu o Dennym už jednou říkala… A pak jsem si vzpomněla na svoje sny, ve kterých hrává Edward hlavní roli… Mezi mraky jsem rozeznávala světlejší místa – že by to sluníčko přece jen vylezlo? Edward se se mnou zadíval na oblohu a jeho oči po mně rychle střelily. Pak se šel posadit pod kaštan, který tu rostl.

„Neměla jsi jet s Emmou a s Niké k babičce?“ zeptal se, když jsem si sedla vedle něj.

„Měla,“ přikývla jsem, „ale když přijel Denny, zůstala jsem s ním doma. Chris musel služebně do New Yorku… A Emma včera dostala auto! Měla narozeniny, víš…“ Nějak jsem se rozpovídala… Kdo ví, proč mě tyhle záchvaty drmolení popadly vždycky, když jsem byla s Edwardem… Hodně jsme se nasmáli a já mu vyprávěla různé příhody. Zaměřila jsem se na šaškárny, které jsme napáchali s Dennym.

„Tohle se přece učitelkám nedělá!“ smál se Edward.

„Když my si nemohli pomoct. Ona z nás pak byla celkem mimo…“

I Edward se zdál výřečnější než obvykle. Vykládal mi různé historky – většina z nich se týkala Emmetta…

Edward:

S Alicí jsem si zašel na lov. Každá druhá myšlenka, kterou jsem od ní zachytil, se týkala Ariel.

„Prosím tě, nepřeháněj to!“

„Promiň… Jsem jenom strašně zvědavá!“ Sotva to dořekla, prohlížela si její blízkou budoucnost.

„Vracíš se beze mě!“ houkl jsem na ni a v tu samou chvíli jsem byl pryč. Vystřelil jsem směrem na západ, abych se dostal na místo, které Alice před malou chviličkou viděla. Ona ho neznala, ale já ano. Slunce už dávno vyšlo, ale přes hřebeny okolních kopců a koruny stromů ho nebylo vidět. Na Arielinu louku u skály jsem vběhl přesně z opačné strany, než jsme tenkrát přišli. Natáhl jsem se do trávy a nechal svou mysl plynout. Slunce vyšplhalo ještě výš a pár paprsků dopadlo i sem. Bylo něco po sedmé, když se mraky semkly dohromady a odmítaly propustit jakékoliv další sluneční paprsky. Les vydechoval zbytky večerní mlhy a ta se všechna snášela ke mně dolů, na tuhle přenádhernou louku. Kolem osmé jsem zaslechl kroky a nicneříkající myšlenky, plné němého obdivu podzimní krásy lesa. Němé myšlenky… To musí být ona. Moje němá láska. Vím, že němá není, ale vzpomínka na mlčící dívku s bledou pletí a černými vlasy, jak proplouvá davem spolužáků bez jediného slova, mi tu myšlenku vehnala do podvědomí. Její kroky se přibližovaly a já se posadil. Seběhla z toho mírného kopečka a pak její zrak spočinul na mně.

„Dobré ráno,“ usmál jsem se. Překvapeně couvla, ale hned se vzpamatovala. Prostě jen nečekala, že tady nebude sama.

„Ahoj, Edwarde. Kde se tady bereš?“

„Mám rád ranní procházky… Doufám, že ti nevadí, že… Že sem chodím… Totiž… Je to tvoje místo… Jestli chceš, tak půjdu…“ Vykulila na mě oči.

„Co blázníš? Nemůžu tě přece vyhnat z lesa!“ odpověděla se smíchem.

„A copak sem přivedlo tebe, tak brzo?“ zajímalo mě.

„No, Denny ještě spí a já jsem se doma nudila… Tak jsem se chtěla projít.“ No jo, Denny. Už jsem o něm cosi zaslechl, ale ona si myslela, že spí, takže bych asi neměl nic vědět…

„Denny?“ Naklonil jsem hlavu, jako bych skutečně netušil, o koho kráčí.

„No jo, ty to vlastně nevíš… Přibyl nám spolubydlící. Je to můj dobrý kamarád z Olympie. Hodně jsme toho spolu provedli, ale už jsme z toho vyrostli… Snad,“ dodala ještě a oba jsme se rozesmáli. Měla sice podezření, že mi o něm něco říkala, ale pak si uvědomila, že to byl její sen – spíš si to myslela…

Ariel zkoumala oblohu a dumala nad možností, že by vysvitlo slunce. Jenom představa, že by mě spatřila ve slunečním světle, mě trochu vyděsila. Střelil jsem po ní pohledem a pak jsem se rozhodl preventivně ukrýt do stínu mohutného kaštanu.

„Neměla jsi jet s Emmou a s Niké k babičce?“ zeptal jsem se, když si sedla vedle mě. Blesklo jí hlavou, jak o tom vím, ale pak si vzpomněla, že jsem s nimi seděl.

„Měla,“ přikývla, „ale když přijel Denny, zůstala jsem s ním doma. Chris musel služebně do New Yorku… A Emma včera dostala auto! Měla narozeniny, víš…“

Ariel povídala, jako snad nikdy – podle jejích myšlenek. Vyprávěla mi historky z divočejší části svého života. Já jí zase vyprávěl Emmettovy různé kousky.

„No to mě podrž… Jako by vyprávěl o mojí švagrové a ne o Emmettovi…“ pomyslela si, když jsem popisoval asi pátý nejoblíbenější vtípek z Emmettovy dílny.

„Měla bych se vrátit… Denny už bude vzhůru a v deset má přijít Niké.“ Oba jsme posmutněli.

„Ne že by se mi chtělo odcházet…“ hlesla v duchu a vstala. Protáhla se a koukla na oblohu.

„Chceš doprovodit?“ vypadlo ze mě, ani nevím jak. Edwarde, co to vyvádíš… Měl by ses od ní držet dál a ne jí nabízet doprovod! Ale ona bez rozmyslu vyhrkla:

„Ráda…“ Pak si v duchu nadávala podobně jako já…

„Co to plácám?! Teda, vlastně… Vždyť se nic neděje.“

Šli jsme mlčky až k domu. Mé dokonalé uši už z dálky slyšely chrápání… Vešli jsme do domu a podle jejího výrazu jsem usoudil, že i ona to slyší.

„To si dělá srandu, ne? Vždyť je půl desáté, proboha!“ Krátce jsem se zasmál. Ariel mě posadila do obýváku.

„Tvůj kamarád si zřejmě rád pospí…“ Ona se na mě otočila a omluvně se usmála.

„Promiň, vydržíš chviličku sám?“ Přikývl jsem a ona bleskově vyběhla do patra. Slyšel jsem, jak rozrazila dveře a podle šustění textilu Dennymu pravděpodobně sebrala peřinu.

„Fostre! Vstávej!“ Chrápání na chvilku ustalo a postel tiše zavrzala – to jak se Denny otočil.

„Jak chceš…“ pomyslela si a skočila po něm.

„El! Zbláznila ses?! Ne! Přestaň!“ Denny se rozřehtal na plné kolo. No jo, nevýhoda lechtivých lidí… Musel jsem se usmát. V tomhle domě byla cítit neuvěřitelně přátelská atmosféra.

„Fajn. Už jsi vzhůru? Máme návštěvu a za chvíli dorazí Niké, tak koukej vylézt z té postele!“ zavelela a za chvilku se objevila zase dole.

„Lenoch jeden…“ koulela očima, když se svezla do křesla.

„Každý nemusí vstávat se svítáním jako ty,“ zasmál jsem se.

„Jemu by to neuškodilo…“ zašklebila se. „Dáš si něco k jídlu? Nebo k pití?“ zeptala se mě.

„Ne, díky…“ odmítl jsem. (Pochopitelně…)

„Jak chceš. Já jdu chystat snídani tomu strašákovi, kterému se nechce vstávat!“ řekla hlasitěji, než bylo nutné.

„Já to slyšel!“ ozvalo se ze shora.

„Nechceš pomoct?“

„Další chlap, co by se rád motal v kuchyni…“ pomyslela si.

„Ne, já to zvládnu, díky…“

Po chvíli se objevil Denny a sedl si na křeslo, ve kterém před chvílí seděla Ariel.

„Nazdárek, ty budeš nejspíš Edward, že? Já jsem Denny.“ Natáhl ke mně ruku. Přikývl jsem a podal mu svou.

„Rád tě poznávám, Denny.“

Niké:

„Kam jdeš?!“ vybafl na mě Franklin.

„Do toho ti nic není, skrčku!“ odpálkovala jsem ho a hledala svoje klíče. Prohrabávala jsem zásuvky, kapsy v bundě, školní batoh, ale nikde nic.

„Ehm, ehm…“ ozvalo se podezřelé odkašlávání. Otočila jsem se a vzhlédla. Franklin seděl na skříni a moje klíče se mi houpaly v ruce. „Hledáš něco?“ zašklebil se.

„Naval to! Dělej“

„Ne! Až mi řekneš, kam jdeš!“

„Frankline, dej mi ty klíče!“ Můj umanutý bratříček mě ignoroval a já už pomalu ztrácela nervy. Povzdechla jsem si… „Jdu k Ariel…“

„Bude tam i Edward?!“ vyhrknul najednou a v očích mu zajiskřilo.

„Nevím, asi ne.“

„A co když jo? Vem mě s sebou! Prosím!“ začal škemrat a slezl ze skříně. Dal mi klíče a klekl si na kolena.

„Frankline…“ Nedalo se to vydržet… Ty jeho psí oči… „Dneska ne. Příště se domluvím i s Edwardem a můžeš s náma někam vyrazit. Platí?“

„Jo, jo, jo, jo, jo! Díky!“ zajásal a obejmul mi kolena. Málem jsem se rozplácla na zemi.

„Fajn, už musím jít. Nic tady nevyváděj, mamka se za chvíli vrátí…“

„Jasně, jasně… A pozdravuj Ariel… A když tam bude, tak i Edwarda!“ hulákal za mnou z pokoje. Já už jsem se obouvala v předsíni.

Celkem ve mně hrklo, když jsem zazvonila a otevřel Edward.

„Jej… Ahoj,“ usmála jsem se.

„Ahoj,“ odpověděl s úsměvem. „Už se na tebe čeká…“ řekl a ustoupil ze dveří. Z obýváku jsem slyšela dvojí smích. Ve dveřích jsem se zastavila a sledovala scenérii před sebou.

„Promiň, ale byli moc zaneprázdnění, aby chodili otvírat…“ smál se za mnou Edward. Ariel a nějaký kluk po sobě házeli kostky ledu… Zajímavé. Stáli jsme s Edwardem ve dveřích a sledovali ty dva. Ariel vypadala spokojeně, jako už dlouho ne.

„Mimochodem, mám tě pozdravovat od Franklina…“ prohodila jsem k Edwardovi a on se zasmál.

„Jé… Ahoj. Kdys dorazila?“ zamrkala na mě, když si mě všimla.

„Asi před pěti minutami…“ zasmála jsem se.

„Ehm, jo… Niké, tohle je Denny,“ ukázala na kluka vedle sebe a ten ke mně natáhl ruku. Přijala jsem ji a usmála se.

„Nazdar, Denny.“ Obeznámili mě s nastalou situací. Nový spolužák… To bude zase vzrůšo v té škole. Holky se zblázní, až ho uvidí… To i já musím přiznat – Denny je fakt kus!

„Co je?“ střelila jsem pohledem po Edwardovi, který se z ničeho nic začal chechtat.

„Nic, nic… Vůbec nic…“

„Jsi na tahu…“ oznámila mi Ariel. Hráli jsme holandské šachy. Byla to legrace, protože já ani Denny jsme šachy moc neuměli, ale tohle byla týmová hra a Ariel s Edwardem byli dobří hráči, takže se to tak nějak vyrovnalo. Po šachovém fiasku jsme hráli twister. To mi šlo – chodila jsem do gymnastiky… Každý kdo spadl, musel zpívat. Já nezpívala ani jednou a Denny byl kvůli tomu naštvaný – on zpíval asi dvanáctkrát. Potom jsme přemluvili Ariel, aby nám zahrála na klavír.

„Dobře, ale pod podmínkou, že bude hrát i Edward,“ prohlásila, čímž v podstatě práskla, že Edward hraje taky. S Dennym jsme je uprosili oba. Koncert to byl nádherný. Některé skladby jsem znala – a to je co říct, já se v téhle muzice nevyznám… Ariel nám dokonce zahrála svou vlastní skladbu. Opět mi neunikl Edwardův zbožný výraz. Byl zamilovaný až po uši, o tom nebylo pochyb. Co mě ale zaráželo, byly pohledy, kterými sledoval Dennyho. Pocity v nich jsem stěží rozeznávala… Žárlivost? Frustrace? Střídalo se to, ale kdykoliv jsem se na to chtěla zaměřit, věnoval se něčemu jinému. Jako by věděl, že ho pozoruju…

Při pokru se Edwardovi rozezvonil mobil.

„Ano, Alice?“ Chvilku poslouchal…

„U Ariel… Děje se něco?“ Zase ticho…

„Dobře. Za deset minut…“ pak telefon zaklapl.

„Špatné zprávy?“ zeptala se starostlivě Ariel.

„Ne, to ne. Alice potřebuje s něčím pomoct… Musíme do Seattlu.“ Jestli něco poznám, tak jsou to lži, ale nic mi do toho není… Edward se na mě podíval zkoumavým pohledem, ale nic neřekl.

„Zvyšuju o deset…“ houkl Denny a přihodil žetony.

„Rovnám,“ prohlásila jsem.

Přesně za deset minut se před domem ozval klakson.

„To je Alice,“ řekl Edward. „Asi se s vámi budu muset rozloučit, přátelé. Bylo to fajn,“ usmál se a mířil ke dveřím. Ariel šla za ním.

„Nešla by Alice na chvíli dál?“

„Určitě šla, ale bohužel máme na spěch… Tak se tu zatím mějte.“

„Ahoj,“ řekla a dala mu pusu na tvář. Edward se na okamžik zarazil, ale hned se vzpamatoval.

„Čau Edwarde!“ zavolali jsme s Dennym jednohlasně.

„Ahoj!“ zněla odpověď a pak jen cvakly dveře.

Alice:

Jasper se poslední dobou choval podivně… Chtěla jsem vědět, co ho trápí, ale pokaždé tvrdil, že nic. Nevěřila jsem mu to… Nikdy mi nelhal a vždycky jsme se navzájem svěřovali. Od jeho příjezdu z Denali se však něco změnilo. Čím dál víc času trávil venku a jeho samotářství ještě zesílilo. Proto jsem se nedivila, když nedorazil do svítání… Celou noc byl pryč. V jeho budoucnosti jsem nenašla nic znepokojujícího. Je v pořádku a až bude chtít, vrátí se. Přesto mi to vrtalo hlavou. Pracovala jsem na novém návrhu letních šatů pro příští sezónu. V podstatě jsem pracovala jako návrhářka. Své návrhy jsem zasílala pod pseudonymem a pak chodila na přehlídky. Bavilo mě to a dalo se tím zabít spoustu času. Pak se mi vidění automaticky zaostřilo na budoucnost – Edwardovu budoucnost… Ten kluk z mé včerejší vize byl… Mrtvý… Ano. Byl mrtvý a zabil ho Edward. Neuvěřitelně mě to vyděsilo… Rychle jsem vzala telefon a volala Edwardovi.

„Ano, Alice?“

„Edwarde! Měla jsem vizi… Kde jsi?!“

„U Ariel… Děje se něco?“

„Ten kluk tam je, že jo? Viděla jsem ho… Viděla jsem ho a tys ho zabil! Neměls nic takového v plánu, že ne?! Možná bys tam neměl být… Půjdeš se mnou na lov? Vím, že jsme byli ráno, ale... Prospěje ti to a… Taky bych potřebovala s něčím pomoct… “

„Dobře. Za deset minut…“

„Budu tam,“ odpověděla jsem.

Urychleně jsem koukla do budoucnosti a hledala to samé místo. Teď bylo všechno v pořádku a můj bratr v budoucnosti nebyl vrah. Doufala jsem, že mi Edward pomůže zjistit, co se děje s Jasperem…