Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 2. kapitola

08.02.2010 (22:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4650×

2. kapitola

Čekal jsem, že při dotyknu ucukne a bude se divit mé studené kůži, ale ona ne. Překvapeně jsem se na ni podíval a ona mi věnovala ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl. Ohromen tou krásou jsem zamrkal a ona se otočila zpátky k tabuli. Její dlaň mě hřála a já cítil krev, která jí pulzovala v žilách. Přímo mi tepala do kůže... Mé oči nekontrolovatelně zčernaly, ale já se ovládnul. Musel jsem. Copak bych mohl ublížit tomu křehkému stvoření? Ublížit anděli? Nikdy! Odsunul jsem krvelačného netvora do nejzapadlejšího koutu ve své mysli a uklidnil se.

„Už jsem ti to vysvětloval, Eriku. Kdybych se k ní jenom přiblížil, ten velkej kluk by mě roztrhal na kousky,“ zaslechl jsem Mika Newtona.

„Jo, já vím... Ale kdyby to tak nebylo... Kdyby sis mohl vybrat... Teoreticky. Ariel nebo ta blond Cullenová?“ dotíral na něj Erik. Mike se otočil na Ariel, prohlídnul si ji a pak jeho oči zachytily můj pohled a on se polekaně otočil zpět. Až po pár vteřinách jsem si uvědomil, že jsem ho probodával téměř vražedným pohledem.

„Ten Cullen je nějakej divnej. Proč se na mě takhle dívá? Co proti mně má?“ pomyslel si a ohlédl se přes rameno. Můj výraz byl ale pořád stejný, a tak rychle obrátil pohled směrem k tabuli.

„Hej, Miku...“ šťouchl do něj Erik, který stále čekal na odpověď.

„Co je?“ Newton byl trochu mimo.

„Tak která?“

„Hm... Ariel je hezčí.“ Tak to bylo porpvé, co jsem od člověka slyšel, že by lidská dívka byla hezčí než upírka. Ne že by neměl pravdu... Ariel byla krásnější, ale my jsme lidem připadali dokonalí...

„Jeden jako druhej...“ ozval se mi v hlavě ten nejlíbeznější hlas, co jsem znal. Následoval jsem její pohled a zjistil, že se dívá na Mika s Erikem a kroutí hlavou. Je možné, že je slyšela? Nemohl jsem to porovnat. Moje uši byly o tolik dokonalejší než lidské... V tu chvíli zazvonilo a její dlaň z mé ruky zmizela. Posbíral jsem si své věci a loudal se chodbami k parkovišti. A pak jsem uslyšel nebezpečné myšlenky... Sakra, Jessica! Já na ni skoro zapomněl! Čekala za rohem, aby mě mohla odchytit. Tichým krokem jsem se vydal na opačnou stranu a prošel přes půl školy, abych se jí vyhnul. Na parkovišti už mě čekala Alice.

„Ubylo by tě, kdybys mě varovala?“ zeptal jsem se s úsměvem. Věděla, že jsem Jessicu obešel.

„Možná trochu, ale ty sis poradil i beze mě,“ zakřenila se a vyhlížela Jaspera. Ten dorazil asi za dvě minuty a tak jsme jeli domů. Městem jsem projížděl jako šnek, ani nevím proč... Míjel jsem poslední dům ve Forks, když jsem si všiml Ariel, vystupující z černého BMW spolu s dívkou, která padla do oka Emmettovi. Uviděl jsem taky kluka, který k nám na školu stoprocentně nechodil. Byl starší – nejspíš Arielin bratr. Vyjel jsem z města a plnou rychlostí se rozjel k našemu domu.

* * *

Byl to zvláštní den. Nejen pro Edwarda, který byl okouzlen svou novou spolužačkou, ale i pro jiné lidi. Co třeba Emma Dawsonová? Nebo samotná Ariel?

„Jak bylo ve škole?“ ptal se Chris a políbil svou přítelkyni na tvář. Ariel jenom pokrčila rameny a usmála se. Její bratr na to byl zvyklý.

„Máme nový spolužáky. Panejo, kdybys je viděl... Jsou jak z módního časopisu!“ vychvalovala Emma. „Holky tvrdí, že jsem jednomu z těch kluků trochu podobná. Jmenuje se Emmett... Myslím. Má úžasnej smysl pro humor... Fakt skvělej kluk!“ Chris povytáhl obočí.

„Skvělej kluk, jo? Doufám, že nemáš v plánu mě vyměnit...“ Emma si uvědomila, jak její vychvalování vyznělo a okamžitě to hodlala napravit. Přišla k němu a obvinula mu paže kolem pasu.

„Tebe? Ani za sto takovejch!“ usmála se na něj a krátce ho políbila. Ariel se tomu zasmála a nechala je o samotě. Sedla si na parapet ve svém pokoji a pozorovala les, vydechující studenou mlhu. Mezi mraky se objevila malá trhlina a slunce tak na okamžik dostalo šanci dokázat, že ještě stále existuje. Po pár minutách se však mraky znovu rozprostřely a nepropustily jediný sluneční paprsek. V té samé chvíli se lesem procházel mladý kluk. Ačkoliv mohl běžet rychleji než kterákoliv šelma na světě, šel pomalu a nevnímal, kam ho nohy nesou. Až ho podvědomí zavedlo na kraj lesa a on si uvědomil, kam až se to zatoulal. Zůstal stát za posledním stromem a zatímco se rozhlížel, uvažoval. Má se vrátit? Odejít odsud? Zůstat? Za oknem v prvním patře se něco pohnulo. Jeho zraku to neušlo, ale když se podíval pořádně, viděl jen rozhoupanou záclonu. Ještě chvíli tam stál a rozmýšlel se. Pak uslyšel tiché kroky. Z poza domu vyšla ona. Mířila přímo k němu. Viděla ho? Nevěděl co má dělat... Utéct? Jít k ní? Dívka zvedla ruku a zamávala. Určitě ho viděla.

* * *

Blížila se ke mně se znatelnou otázkou v očích. Její myšlenky prozrazovaly totéž.

„Přišel schválně nebo náhodou? Stejně je to asi jedno... V tom lese by se ztratil kdekdo...“ Prošla kolem mě, usmála se a pokračovala po úzké pěšině, která tudy vedla. Proplétala se mezi větvičkami, její kroky byly téměř neslyšené. Chvíli jsem ji jen pozoroval a pak se vydal za ní. Bylo by hloupé ji jen tak sledovat a tak jsem prolomil ticho lesa.

„Máš ráda lesní procházky?“ zeptal jsem se přátelsky. Zastavila se, podívala se na mě a kývla. Pak pokračovala. Vypadalo to, že přesně ví, kam jde. V její mysli byl jenom obraz toho, co viděla kolem sebe, jinak nic. Žádné starosti o směru jejích kroků, žádné otázky na mou osobu... Jen les. Bylo zvláštní, jak s ním uměla splynout...

„Chodíš sem často?“ ptal jsem se znovu a ona znovu kývla. „Taky mám rád les. Víš, kam to jdeme?“ Jiný člověk by se už nejspíš ztratil, ale ona s úsměvem kývala hlavou a dál se proplétala zelení. Chvilku jsem mlčel, jen jsem sledoval její kroky... Naprosto sebejistě procházela mezi kořeny a dívala se stále dopředu. Nekoukala pod nohy... Po chvíli se zastavila a mávla na mě rukou, pravděpodobně jsem byl pozadu.

„Já nekoušu...“ pomyslela si a povzbudivě se usmála. Ale já jo. Řekl jsem si sarkasticky v duchu a došel až k ní. Odhrnula větev nejbližšího stromu a já spatřil překrásné místo. Shlížel jsem dolů na palouk asi z třicetimetrového srázu. Byla to nádhera... Ariel zpaměti kopírovala okraj srázu až se dostala k mírnějšímu svahu a seběhla dolů. Já ji následoval. Byla to rozléhlá mýtina z jedné strany krytá skalním převisem a z druhé ohraničená bublavým potokem. Tohle místo bych jako člověk určitě nenašel. Ariel si sedla do trávy, přestože byla určitě morká. Rozhlížela se kolem a v duchu rozeznávala drobné kvítky mezi trsy zelené trávy.

„Je tu krásně...“ vydechl jsem a ona se usmála. „Tvoje tajné místo?“ hádal jsem a ona se na mě otočila.

„Teď už moc tajné není... Ale ano. Tohle je moje místo,“ řekla si v duchu a přikývla. Chvíli jsem ji pozoroval, jak si zasněně prohlíží nádheru kolem sebe.

„Nikomu to neřeknu...“ mrknul jsem na ni a ona se zasmála. Ten smích zněl jako tichá zvonkohra... Rozhodl jsem se ji trochu „rozpovídat“.

„Ty prý bydlíš se svým bratrem. Rodiče s vámi nebydlí?“ Podívala se na mě a s úsměvem zavrtěla hlavou. Takže rodiče měla, jenom žila bez nich... Zajímala mě ta dívka, která se tak zamlouvala Emmettovi.

„A to bydlíte sami? Jenom vy dva?“ Znovu zavrtěla hlavou. „Bydlí s tebou jiní příbuzní?“

„Ne tak docela...“ pousmála se a zakroutila hlavou. V její mysli jsem spatřil třetího obyvatele jejich domu a bylo mi to jasné.

„Kamarádka?“ začal jsem nepřímo, aby to nebylo nápadné. Podivně kroutila hlavou, aby dala najevo, že jsem blízko, ale ještě nemám pravdu. Usmála se a pak propletla svoje prsty.

„Aha... Bratrova přítelkyně?“ zeptal jsem se, přestože jsem znal odpověď. Usmála se a kývla.

„Páni. Takhle dlouho se mnou ještě nikdo nemluvil... Chrise a Emmu samozřejmě nepočítám... Je to milej kluk...“ Pousmál jsem se. Byl jsem milej kluk... Chvíli bylo zase ticho. Pozoroval jsem ji, jak splétá stébla trávy a omotává je kolem prstů... Vypadala tak zranitelně... Měl jsem nutkání ji chránit... Najednou vzhlédla, s úsměvem vstala a posadila se pod převis. Ani ne za minutu začalo pršet. Uvědomil jsem si, že jsem se ani nepředstavil...

„Jsem to ale nezdvořák...“ prohlásil jsem teatrálně a uklonil se. „Jsem Edward. Edward Cullen. Mohu si, prosím, přisednout, slečno?“ Hrál jsem si na šaška jenom abych znovu slyšel její smích. Stálo to za to. Zasmála se a ukázala na místo vedle sebe. Opřel jsem se o skálu a pozoroval padající kapky. Ariel natáhla ruku do deště a chvilku s ní otáčela. V její mysli opět nebylo nic než ten déšť a příroda kolem. Jakoby byla součástí toho všeho... Stáhla ruku zpátky k sobě a prohlížela si vodu, která jí stékala po zápěstí. Déšť ještě zesílil její aroma a já ze strachu zadržel dech. Její vůně mi připomínala kvetoucí jabloně... Usilovně jsem potlačoval bestii uvnitř mé hlavy a tak se stalo, že jsem si musel připomínat, abych se občas pohnul. Tolik jsem se soustředil, abych jí neublížil... Jenom z té představy mě bolelo u (mrtvého) srdce... Zranit anděla... Její ruka uschla a já vyhrál boj nad svým horším já a znovu se uvolnil. Ariel mi poklepala na rameno a ukázala prstem k obloze. Sledoval jsem husté mraky a nechápal. Viděla můj pohled a zvedla dlaň...

„Počkej chvilku...“ zazněl mi v hlavě její hlas. Znovu jsem se zadíval na nebe. V ten moment se objevila skulina mezi mraky a slunce vykouzlilo nám před očima krásnou duhu. Vydrželo to jenom chvilku, protože mraky se nemilosrdně shlukly a zatarasily cestu slunečnímu světlu, ale mě daleko víc fascinovalo, jak to věděla... Nezbývalo mi, než se zeptat.

„Trávíš hodně času pozorováním počasí?“ Zakývala hlavou a dál si nadšeně prohlížela dešťové mraky. Až teď jsem si uvědomil tu prazvláštní situaci. Přijel jsem domů a za pár minut jsem se procházel v lese. Aniž bych to nějak plánoval, objevil jsem se u jejího domu a ona mě viděla z okna. Šla ven a dovedla mě až sem. Úplně cizího člověka... Co z toho mám vyvodit? Důvěřuje mi? Je v tom něco víc? Byla to náhoda? Úplně jsem se v tom ztrácel. Déšť slábl a pleskání kapek se změnilo v tiché šumění. Měl jsem nutkavou potřebu s ní mluvit...

„Něco ti o sobě povím, chceš?“ Nadšeně přikývla, naklonila hlavu ke straně a její oči mě zaujatě pozorovaly.

„Takže, mám čtyři adpotované sourozence. Nejspíš si je ve škole viděla...“ Přimhouřila oči a pak kývla. V mysli se jí objevil obraz nás všech na školním parkovišti.

„Ten velký, svalnatý kluk, to je Emmett. Je to vtipálek a člověk se s ním nikdy nenudí...“ Usmála se a já pokračoval. „Ta blondýnka je Rosalie. S Emmettem se mají rádi... Jsou adoptovaní, tak co by ne...“ Pokrčila rameny, že mám pravdu a dál poslouchala mé vyprávění. „Pak mám sestru Alici – to je ten malý, usměvavý skřítek. Ta je zase maniak, co se týče nakupování a módních trendů. A nedej bože, aby organizovala nějaký večírek... To je potom k nezadržení!“ zakoulel jsem očima a ona se zasmála. Ten smích mě doslova rozehřál.

„A poslední je Jasper. S tím ses prý potkala na chodbě. Pomáhal ti sbírat knížky...“ Ariel přikývla, že ví, o co jde. „Je tak trochu introvertní, ale když se rozkouká, je to fajn kluk. Ten zase chodí s Alicí a taková my jsme rodinka. Můj adoptivní otec je doktor v místní nemocnici – Carlisle Cullen. Je to skvělý lékař. A pak mám tu nejúžasnější adoptivní matku pod sluncem – Esmé. Esmé je restaurátorka a architektka. Hrozně milá a hodná. Každého má ráda a každý má rád ji...“ odmlčel jsem se. Ariel zvedla hlavu, kterou měla opřenou o kolena a pohledem mě vyzvala, abych mluvil dál.

„Co bych tak ještě na sebe prozradil...“ zamyslel jsem se. „Hraju na klavír a mám rád rychlá auta...“ Tady jsem se raději zarazil.

„Hraje na klavír... To je v dnešní době vzácnost... Teda, u kluků. My holky děláme ledacos, ale kluci už jsou dnes jenom samej fotbal a podobně... Já bych nikdy nevyměnila svůj klavír za zablácené hřiště...“ Ona hraje? No teda... Copak se ještě dozvím? Chvilku jsem uvažoval, čím se tak může zabývat... Než jsem dotáhl své úvahy do konce, Ariel vyskočila na nohy a popadla mě za zápěstí. Naznačovala, že odcházíme. Ani jsem si nevšiml, kdy déšť ustal.

„Musíš už jít?“ ptal jsem se, protože jsem nepostřehl její myšlenky. Ona zakroutila hlavou a táhla mě pryč.

„Ukážu mu svoje kresby... Aspoň se zase dozví něco on o mně...“ napadlo ji. Kreslila? Mlčky jsme se proplétali lesem, až se konečně objevil její dům. Na okraji lesa jsem se zastavil. Ona ušla ještě pár kroků, ale pak se otočila. Chvilku na mě koukala, pak se vrátila a nekompromisně mě táhla do domu. Doslova mě dostrkala přes práh a zabouchla za sebou dveře. Ukázala na věšák na zdi a šla dál do domu. Pověsil jsem si bundu a popošel na konec chodby. Stejně jako před chvilkou táhla mě, dovlekla sem svého bratra. Byl asi o půl hlavy vyšší než já, měl tmavě hnědé vlasy a hnědé oči. S přátelským úsměvem si mě zkoumavě prohlížel.

„Kamarád?“ podíval se na Ariel a ta kývla.

„Já jsem Chris,“ natáhl ke mně ruku. Krátce jsem jí potřásl.

„Těší mě, já jsem Edward.“

„Už to začíná... Tahá si domů kluky...“ smál se v duchu. Z poza rohu vykoukla Chrisova přítelkyně. Jenom mě uviděla, tváře jí tochu zrůžověly a srdce poskočilo.

„Edwarde, tohle je Emma. Emm, to je...“

„Já vím kdo to je!“ skočila mu do řeči a zasmála se. „Jeden z našich nových spolužáků...“ Ariel zakoulela očima, zasmála se, vyměnila bratrovo zápěstí za moje a vedla mě po schodech do svého pokoje. Byl hodně velký. Rozhodně větší, než můj. V jednom rohu stálo bílé křídlo... Vážně hrála. Celý pokoj byl laděný do světle modré až bílé. Měla spoustu knížek a ohromnou sbírku Cdéček. Posadila mě na postel a z poza skříně vytáhla velkou složku. Po stranách rozvázala šňůrky a podávala mi svoje výkresy. Ten první jsem poznal. Bylo to to místo, odkud jsme před chvílí přišli. Celá plocha toho papíru byla pokreslená suchými pastely a detailně propracovaná. Kreslila výborně. Na dalším výkresu bylo skoro totéž, ale z jiného úhlu a namalováno temperami. Potom pár výkresů obyčejnou tužkou, na kterých byla First Beach... A pak mě zaujal portrét kreslený uhlem. Byla na něm Niké a nakreslené to bylo vážně přesně. Prohlížel jsem si její kresby a usmíval se. V jejích očích byla vidět radost, že se mi její tvorba líbí.

„Jste s Niké kamarádky?“ Rychle zakývala hlavou a vzala si ode mě její portrét.

„Dobré kamarádky?“ vyptával jsem se dál. Znovu kladná odpověď.

„Tak proč spolu nesedáte na hodinách?“ nechápal jsem. Ariel jenom pokrčila rameny a znovu urovnávala výkresy do složky.

Z nějakého důvodu mi na mysl vyplula jedna vzpomínka...

„Ona je němá?" „To se neví...“

Koho jiného se zeptat než právě jí? Chvíli jsem se rozmýšlel, ale moje zvědavost vyhrála.

„Ehm, Ariel? Mohl bych se na něco zeptat?“ Překvapeně na mě pohlédla, ale pak přikývla.

„Víš, je to trochu osobní, nevadí?“ Zavrtěla hlavou a čekala na moji otázku.

„Ty... Ty jsi němá?“ Její výraz se chvíli nezměnil.

„Vážně se ptá na tohle? Vždyť je to jedno, ne? Ale prosím... Když to chce vědět...“

„Nejsem...“