Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 17. kapitola

08.03.2011 (08:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2341×

17. kapitola

Ariel:

Byla to moc příjemná návštěva. Se všemi jsem se rozloučila a Edward mě pak vezl domů. Jak jsme se blížili k našemu domu, svíral se mi žaludek. A rozhodně to nebylo tím vynikajícím obědem, co uvařila Esmé speciálně pro mě – protože ostatní nejedli. Měla jsem… strach? Nejspíš tak nějak. Bylo to tak… Zamotané. Kolik lidí se takhle odstěhuje od rodičů se starším sourozencem? Pokud je takových víc, než si myslím – kolik z nich mělo důvod jako já? Nemám tušení, jestli se to stává běžně… A teď je mám znovu vidět. Po takové době…

„Nezvládnu to, Edwarde…“ pípla jsem.

„Zvládneš, neboj. Chceš, abych zůstal?“

„To je dobrý… Děkuju,“ usmála jsem se a vsadím se o cokoliv, že ten úsměv byl ubohý. Když jsem před domem spatřila auto rodičů, zmocnila se mě apatie. Spíš bych čekala paniku, ale mně to všechno najednou připadalo jednoduché. Jakoby se nic nedělo. A přitom jsem věděla, že se toho děje hodně.

„Mami, tati…“

„Beruško,“ vydechl táta a s nadšením mě rychle objal. Zato máma byla nesvá. Cítila mnohem větší vinu… Podle Chrise měla proč.

„Ariel,“ řekla tiše a pomalu vstala. Udělala ke mně dva váhavé kroky. „Vypadáš dobře…“

„Díky, mami.“ V očích se jí zalesklo. Nějakou chvíli jsme tam postávali a nepadlo ani slovo. Pak to ale Emma všechno obrátila pár vtípky a odpoledne začalo jako příjemná záležitost. Byla to opravdu rodinná sešlost – Emma do ní patřila, ať si říká, kdo chce, co chce. Denny tu nebyl – měl rande s Niké.

Jenže další, kdo chyběl, byla Jenny. Kde je Jenny? Celou dobu mě to pálilo na jazyku… Copak jsem byla jediná? Chris si k ní nikdy nevytvořil nic moc vztah, pravda… Emma ji neznala vůbec.

Pořád jsem čekala na vhodnou chvíli. Chris se vážně snažil. Konverzace probíhala docela nenuceně – Emma byla podrobena rodičovskému výslechu. U toho jsme se všichni – dokonce i Chris – nasmáli. Nechtěla jsem nic pokazit. Zrovna jsme seděli u večeře, když domů přišel Denny.

„Dobrý večer,“ pozdravil moje rodiče. Tátovi vypadla z ruky vidlička, mámě zbělely klouby na rukou, jak křečovitě sevřela desku stolu. Denny byl podle nich jedním z důvodů, proč jsem byla takový poděs. Prý mě ke všemu naváděl… Takový nesmysl! (Bylo to naopak…)

„Kde je Jenny?“ vyhrkla jsem, když se táta nadechoval k odpovědi a máma podle výrazu k nadávání. Oba překvapeně přeskočily pohledem na mě. Denny raději rychle vyklidil pole a Emma s Chrisem se decentně vzdálili do obýváku. Oni to vědí…

„Ariel, tohle se moc špatně říká…“ začala máma. Jí se vždycky všechno říkalo špatně.

„Jenny se ztratila,“ řekl táta. Jednoduché sdělení a přitom plné smutku.

„Ztratila? Kdy?“

„Skoro před rokem…“ Cože?!

„Před rokem?! To nemyslíte vážně! Ztratila se mi sestra a vy jste se ani neobtěžovali mi něco říct?! Rok! Celý rok!“

„Tak poslyš, mladá dámo,“ začala máma, „Tys od nás odešla. Opustila jsi ji!“

„Rachel, přestaň!“ okřikl ji táta.

„Takže já ji opustila, a když se ztratila, nemám právo o tom vědět? A proč jsem odešla?! Proč mě Chris odvezl? Kvůli Jenny – ale nebyla to její vina, ne. To vy jste si z ní udělali záminku! Vy jste mě od sebe odehnali! Já ji měla tolik ráda… Pořád mám! A vy jste bez ní celý rok a já o tom nic nevím!“ Máma se nezměnila. Táta si všechno uvědomil, ale máma byla pořád stejná…

„Záminku? Měla ses chovat slušně, jako ona!“ Při těch slovech máma vstala a hleděla mi zpříma do očí.

„A už je to tady zase!“ řekl Chris a vešel do kuchyně. „Zase ji obviňuješ – zase neprávem! Tohle nemůžeš myslet vážně, mami! Copak s tebou fakt, že od tebe utekla vlastní dcera, ani nepohnul? A že utekla nevlastní, to ti není podezřelé?!“

„Cože?“ otočila jsem se na něj.

„Jenny se neztratila. Utekla od nich,“ řekl.

„Vy lháři! Rok o ní nic nevíte, mně nic neřeknete, a když to z vás konečně vypadne ani se neobtěžujete říct mi pravdu! Vlastní děti od vás odešly a nevlastní dcera od vás utekla… Hledali jste ji vůbec? Nepřekvapilo by mě, kdybyste si toho nevšimli.“ Bylo ticho. Chris si založil ruce na prsou. Máma si mě zlostně měřila a táta koukal všude možně, jen ne na mě. „No to snad ne! Jak dlouho vám to trvalo?“

„Skoro dva týdny…“ zabručel Chris, když se neměli k odpovědi.

„Proč jste vůbec jezdili sem?! Bylo vám smutno? Co?!“

„Doufali jsme, že jela za tebou…“

„Proboha, tati! Co je to za pitomost? Celej rok je pryč a vás teď napadne, že by mohla být tady?!“

„Asi byste měli jít,“ řekl Chris prostě.

„Christophere…“ řekla máma tiše. „Myslela jsem, že jsme si to vyříkali…“

„Jo a teď jděte.“

Cvaknutí dveří byl poslední zvuk v domě před dlouhými minutami absolutního ticha. Asi po třech minutách se Chris probral…

„Já to věděl! Nemohlo to dopadnout jinak…“ sedl si do křesla a hlavu schoval do dlaní. Emma na něj mluvila – možná se mu omlouvala, já vůbec nevím, o čem mluvili. Nic jsem nevnímala, jen ty zavřené dveře, kterými pře chvílí odešli moji rodiče… Zírala jsem na dveře, za kterými byl obrovský svět, do kterého od nich utekla Jenny. Tušila jsem něco zlého… Tušila jsem, že tu s nimi nebude, proto ten sen. Ach, Jenny… Kde je? Kam mohla jít? Jak je možné, že o ní rok nikdo nic neví? Muselo se jí něco stát… Jinak by ji policie našla… Obyčejná šestnáctiletá holka nemůže utéct a schovávat se celý rok, aniž by ji nenašli.

„Ariel?“ Na ramenou jsem ucítila Dennyho dlaně.

„Omlouvám se za ně… Netušila jsem, že se pořád neumějí chovat…“ zašeptala jsem. Víc než šepot jsem ze sebe nedokázala vypravit. Vždyť to snad ani nemůže být skutečnost! Nikdy by mě nenapadlo, že můžou existovat takoví lidé… Týden si nevšimli útěku dcery… Po roce přijeli za mnou… Proč? Co to mělo být?

„Ale prosím tě…“ Vzal mě kolem ramen a vedl nahoru. Ani jsem nevnímala, že jdu po schodech… Seděla jsem na posteli, Denny vedle mě a nic. Ticho. Potřebovala jsem se vykřičet z toho všeho. Vylít všechnu zlost, všechen vztek, všechen smutek. Ale Dennymu jsem nedokázala brečet na rameni, nevím proč.

„Jdu se projít…“ Vstala jsem, vzala si ze židle bundu a šla k oknu.

„Co blázníš?“

„Neboj, mám to nacvičené…“ Slezla jsem až na nejnižší větev břízy u mého okna, zhoupla se na ní a dopadla na trávník. Mezi stromy jsem viděla zapadající slunce – zázrak. Vyšla jsem do lesa a ani si neuvědomovala, že zrychluju, dokud jsem v běhu nepřeskočila pařez, co mi stál v cestě. Myslela jsem, že jdu na své kouzelné místo, kam nikdo nechodí a kde je všechno krásné… Za okamžik se přede mnou ale objevil bílý dům…

„Ariel?!“ slyšela jsem polekaného Edwarda. Za chvilinku stál u mě, ani jsem nepostřehla, kdy se tu objevil.

„Ahoj…“ pípla jsem a už mi slzy tekly proudem… Objal mě a konejšivě hladil po vlasech.

„Jsi úplně zmrzlá,“ řekl, vzal mě do náruče a nesl do domu. Byl tichý, jako ten náš, když…

„Kde jsou všichni?“ Raději jsem svoji myšlenku zaplašila.

„Někde venku… Co se stalo? Proč jsi přišla? Mohlas zavolat, přijel bych pro tebe,“ řekl starostlivě. Položil mě do postele ve svém pokoji.

„Neblbni, jsem špinavá, budeš tu mít fleky…“ protestovala jsem. Sundal mi tenisky a přes mé protesty mě přikryl.

„Nevadí. Tak, proč jsi přišla?“ usmál se, ale v očích se mu stále zračila starost.

„Já nevěděla, že přijdu,“ přiznala jsem. „Byla jsem se projít v lese, najednou jsem se přistihla, že se neprocházím, ale běžím. A Najednou jsem zjistila, že jsem tady. Nenapadlo mě, že bych sem mohla trefit… Spíš to byla náhoda.

„Pěkná náhoda, když mi tě přivedla,“ zasmál se a dal mi pusu na čelo. „Ale takhle po tmě by ses neměla toulat po lese.“ Chvilku bylo ticho a moje mysl si vyšla na procházku do velice nedávné minulosti. Slzy se mi zase rozkutálely po tvářích… Edward musel všechno vidět.

„Ššš… To bude dobré… Bude to dobré,“ objímal mě a šeptal do vlasů.

„Když já nevím, co si o nich teď mám myslet. Nechápu, že je ještě nazývám svými rodiči… Chovají se tak nemožně! Nevím, jak je těžké být rodič, ale určitě to není nezvladatelné, tak proč to oni tak zpackali? Copak to jde, týden si nevšimnout nepřítomnosti dcery? Museli se zbláznit! Je mi z nich špatně… Jakoby toho nezpackali dost se mnou, teď to odnesla i Jenny…“ vysypala jsem ze sebe najednou.

„Netrap se tím, lásko…“ Setřel mi slzy z tváří a zahleděl se mi do očí. V těch jantarových studánkách bych se mohla topit celou věčnost… Usmál se a já si uvědomila, že to slyšel. V tu chvíli jsem musela být jako zralé rajče.

Najednou jsem všechno hodila za hlavu. Nebylo nic než on. Nevím, kde se to ve mně vzalo… Náš téměř platonický vztah mi vyhovoval, ale najednou… Držela jsem jeho obličej v dlaních, těsně u toho mého a hleděla mu do očí.

„Miluju tě, Edwarde.“

„Jako já tebe, Ariel,“ usmál se a zlehka mě políbil. Polibek jsem mu oplácela, možná vroucněji, než čekal.

„Ahoj, promiň, že otravuju… Vím, že už nejsme takové kamarádky jako dřív a že jsem to zavinila já, ale… Můžu dál?“ drmolila jsem, když mi Niké otevřela. Potřebovala jsem s ní mluvit. I když jsem to všechno už říkala Edwardovi… Překvapeně na mě hleděla a udělala mi místo ve dveřích.

„Co se stalo?“

„Víš, naši přijeli…“ celé jsem jí to odvykládala. Přikyvovala, kulila oči, tvářila se naštvaně…

„To je Jenny?“ ukázala na fotku, kterou jsem žmoulala v rukách. Přikývla jsem a fotku jí podala.

„Panebože…“ vydechla.

„Co?“

„Já…“ Pořád zírala na fotku a pak se obrátila na mě. „Ariel, já ji viděla…“

„Kdes ji viděla? A kdy?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Včera, když jsem šla z knihovny… Viděla jsem ji u školy s nějakým klukem…“

„Jseš si jistá? Nemohla ses splést?“

„Určitě to byla ona. Prošla přímo kolem mě…“

Edward:

Byla to nejkrásnější noc v mém předlouhém životě. Nikdy bych si netroufl pomyslet na něco takového… Ani nevím, jak se to stalo. Kdybych o tom někdy uvažoval, bál bych se, že jí ublížím. Prostě bych si to nedovolil, ale přišlo to jako blesk z čistého nebe. Noc s Ariel…

Když jsem ji ráno vezl domů, to poslední, co jsem chtěl udělat, bylo se loučit. Věděl jsem, že by to nebylo na dlouho, a kdykoliv se k ní můžu vrátit. Vyskočit do jejího okna, být s ní před tím, než usne, když sladce spí, když se probudí… Tak snadné. A přitom stále neznala pravdu.

Přistihl jsem se při unikátním vnitřním boji. Já chtěl, aby znala pravdu, ona nechtěla (nebo prostě nepotřebovala) znát pravdu. Nemohl jsem jí to říct, protože si to nepřála. Přitom jsem měl špatný pocit, že to neví. Ale to nemělo řešení… Takže jsem se tím musel přestat zatěžovat. Možná bylo dobře, že nezná celou pravdu.

Co si to vůbec namlouvám? Nemůže to takhle zůstat… Řeknu jí pravdu. Bude mě nenávidět nebo se mnou zůstane… Myslím, že jiné riziko tu není.

„Alice?“ Nakoukl jsem k ní do pokoje, když se ráno vrátila s ostatními.

„Co potřebuješ, Edwarde?“ usmála se jako vždycky.

„Já… Chci to Ariel říct, jenom… Nevíš, jak to s námi dopadne?“ Byl jsem nervózní. Alice zavřela oči, soustředila se na to, co se má stát, ale jakoby v tom hledaném okamžiku chyběl kousek skládanky – neviděla nic. Nejspíš prostě nemůže vidět její reakci, protože sama Ariel v tom nemůže mít jasno. To jsem si zpočátku myslel… Ale pak se ukázalo, že Alice nevidí Ariel nikde. Stalo se jí něco?! Musím to vědět! V ten moment se mi rozezněl telefon.

„Ano?“

„Edwarde! Není u vás Ariel?!“

„Není… Stalo se jí něco?“

„Já vůbec nevím… Chris úplně šílí… Ariel včera byla… Byla úplně nadšená, zářila jako sluníčko. Šla navštívit Niké a všechno bylo v pořádku. Když jsem ji ale ráno chtěla vzbudit na snídani, nebyla v pokoji. Napadlo nás, že se jenom někde toulá, ale…“ Emma se rozvzlykala a nemohla dál mluvit.

„Co se stalo?“ byl jsem napůl šílený hrůzou.

„Sbalila si věci.“

Odhodil jsem telefon a vůbec nevnímal zvuky drobící se omítky ani rozbitého mobilu. Za tři vteřiny jsem byl v garáži a o další čtyři vteřiny později jsem uháněl po klikaté cestě. Na silnici jsem se rozjel plnou rychlostí. Se skřípěním brzd jsem zastavil před domem a rychlým krokem mířil ke dveřím. Otevřel mi Denny a beze slova mě pustil dovnitř. Emma vzlykala na gauči, vedle ní Chris civěl na kus papíru.

„Odešla…“ řekl Denny tiše.

„Kam?“

„To nevíme. Napsala nám, že jde hledat Jenny.“ Cože? Zbláznila se? Jak ji chce najít? Sama?! Vyběhl jsem do jejího pokoje. Podle vůně odešla ještě v noci…

V rohu u klavíru byl o zeď opřený velký rám. Vzal jsem ho do rukou a na plátně spatřil celou svou rodinu – i ji. Z obrazu zářilo štěstí. Něco tak krásného nemohl stvořit obyčejný člověk. Byla anděl. Můj anděl, o kterého jsem přišel… Ze spod plátna vypadla bílá obálka. Bylo na ní mé jméno. Uvnitř jsem našel dopis a noty, napsané její rukou. Bylo mi jedno, že Denny, Emma i Chris stojí ve dveřích a mlčky mě pozorují. Jejich myšlenky skrývaly bolest, strach, ale i soucit a lítost – kvůli mně. Sedl jsem si na její postel a přečetl dopis.

Edwarde,

nedokážu ti popsat, jak strašně mě mrzí, že odcházím. Není to kvůli tobě, nikdo z vás, z těch, které tolik miluji, za to nemůže. Trochu se mi zbořil svět, přestože ty jsi tím nejdůležitějším člověkem, který mi jej pomohl znovu uspořádat. Díky tobě jsem našla samu sebe, ale stále mi chybí malý kousek, abych rozluštila vše, co mi změnilo život. Musím najít svoji sestru. Nevěřím, že by mohla být mrtvá. Není. Mám dobrý důvod o tom pochybovat.

Nebudu ti psát, že na tebe nikdy nezapomenu, ačkoli je to pravda. Znamenalo by to totiž, že už se neuvidíme, ale já se vrátím. Nechci, ani nemůžu, žít bez tebe. A až si srovnám celý svůj domeček z karet, chci o tobě vědět úplně všechno. Ať je pravda jakákoliv, zůstanu s tebou a už od tebe nikdy neodejdu.

Jen tě prosím… Nehledej mě. Tvá přítomnost by mohla ohrozit moje odhodlání. Už teď mě bolí srdce… Ten obraz si musíš vzít. Je to napůl splněný slib – nikdy tě neopustím. Zůstanu na něm s celou tvou rodinou a jednou ho proměním ve skutečnost. Vrátím se k tobě – pokud o mě ještě budeš stát. Nemusíš o mě mít strach…

Chci mít jasno, proč se tohle všechno stalo, protože díky všem těm zamotaným věcem jsem našla tebe. Chci znát všechny kousky příběhu…

S láskou, Ariel

Skladba od Ariel - Taht's Edward

A k tomuhle konci už nemám co říct.

<<

Epilog

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němá - 17. kapitola: