Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 16. kapitola

17.01.2011 (19:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2069×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. kapitola

Ariel:

Sobotní ráno se mi do pokoje přikladlo překvapivě brzy. Bylo čtvrt na sedm a já byla vzhůru. Vysoukala jsem se z postele a šla zavřít okno. Znovu jsem si přitom vzpomněla na Jenny. Na můj sen. Byla to pravda. Všechno, co mi v tom snu řekla… Navíc, když naši přijedou a já budu zase mluvit, budou mít důkaz, že se mám s Chrisem dobře.

Převlékla jsem se a zamířila dolů. V domě bylo ticho – dokud jsem neotevřela dveře. Dennyho chrápání bylo obvykle slyšet přes zeď, to by ale musel spát ve svém pokoji. Našla jsem ho v obýváku, jak leží na sešitě z matematiky.

„Denny…“ zašeptala jsem a opatrně ho chytla za rameno. „Denny, pojď… Spát se má v posteli…“ Něco zamručel a pak se potácivě zvedl. Ani neotevřel oči. Dovedla jsem ho do pokoje, kde se skácel do postele. Usmála jsem se, přehodila přes něj deku a odešla.

Byla jsem úplně hloupá. Hrála jsem si na tichou myšku, abych nemusela nic řešit. V podstatě jsem se schovávala. Namlouvala jsem si, že jsem to já, ale už nějakou dobu to nebyla pravda. Měla jsem to nechat plynout a ne se znovu zatvrdit. Když jsem začala mluvit kvůli Edwardovi, mělo to tak být. Slíbila jsem sama sobě, že je s tím konec. Musím se naučit žít. Copak jsem se zbláznila? Co jsem celou tu dobu dělala? Snažila jsem se splynout se světem, být neviditelná. A k čemu to všechno? Abych se mohla vyhnout kontaktu s realitou… Naučila jsem se rozumět lidem, ale nedokázala porozumět sama sobě.

Měla jsem spoustu času, tak jsem sebrala kuchařku a našla si recept na bábovku. Nevím, proč chodila Emma na kurzy vaření… Já si vystačila jen s návodem z kuchařky. Okraje jsem měla trošku připálené, ale dalo se to seškrábat. Celým domem voněla sladká vůně čerstvé bábovky a Chrise to vytáhlo z postele. Bylo to jako kdysi doma. Jakmile cítil něco dobrého, byl vzhůru.

„Dobré ráno,“ pozdravil rozespale.

„Dobré,“ usmála jsem se. „Dáš si snídani?“ zeptala jsem se a krájela přitom pocukrovanou bábovku.

„Jasně,“ řekl zaraženě. Postavila jsem před něj talířek s bábovkou a do hrnku mu nalila kafe. Neměla jsem moc chuť na sladké, tak jsem si dala chleba s máslem. Sedla jsem si naproti svému bratrovi a pozorovala, jak se cpe bábovkou. Každou chvíli na mě kouknul s přimhouřenýma očima, ale hned se zase pustil do jídla. Musela jsem se smát, když jsem viděla, jak to do něj padá.

„Asi udělám ještě jednu…“ řekla jsem pobaveně a zvedla se od stolu.

Byla jsem si jistá, že mého bratra zajímá ta opakovaná změna. Jen měl strach se zeptat…

„Naši přijedou kolem poledne, že?“

„No, jo… Proč?“

„Jsem pozvaná k Edwardovi…“

„Jo tak. To je dobře, aspoň si s nima v klidu promluvím.“ Skoro jsem slyšela, jak mu při tom zapraskaly klouby. Se zatnutými pěstmi to nevypadá na klidný rozhovor.

„Doufám, že je nebudeš škrtit, jako jsi to zkoušel s Edwardem…“

„Ne, Emma slíbila, že mě bude držet,“ zabručel. Neměla jsem z toho radost, ale stejně mi to přišlo trochu k smíchu. Přeháněl. Zajímalo by mě, co řeknou naši, až uvidí Dennyho. Možná je trefí šlak. Vždyť to byl právě Denny s kým jsem vyváděla průšvihy nejvyššího kalibru. Ale to už je dávno. Všichni jsme se změnili…

V kuchyni se během mého druhého kola pečení objevila i Emma.

„Denny ještě spí? Lenoch jeden…“

„Dobré ráno,“ řekla jsem a postavila jí na stůl hrnek kafe. Zarazila se na místě, probrala si rozcuchané vlasy a velice opatrně přistoupila ke stolu.

„No, teda… Ahoj.“ Sedla si na židli a s otevřenou pusou mě sledovala. Chris se neudržel a do pusy jí nacpal kousek bábovky.

„Dennyho nech být, našla jsem ho tady spát na učebnicích…“

„Tak to jo,“ řekla s plnou pusou.

Sotva jsem vytáhla druhou bábovku z trouby, před domem se ozval klakson. Ohlédla jsem se k oknu. Před domem stál Alicin Mercedes.

„To je Alice,“ řekla jsem. Chris s plnou pusou zakýval hlavou. Musela jsem se smát, jak se cpal.

„Nechte něco Dennymu…“

Vyběhla jsem do pokoje, hodila na sebe riflovou bundu a vzala zabalený dárek pro Alici.

„Mějte se! Kolem třetí tady budu, žádný strach…“ Na chvilku jsem pochybovala o slušnosti sebe samé – přijedou naši a já budu trajdat po kamarádech… Ale Alice má narozeniny! A Chrisovi to nevadí… Naši to hold budou muset překousnout.

„Ahoj,“ křikla Alice sotva jsem se objevila ve dveřích.

„Ahoj,“ usmála jsem se a jí trochu spadla čelist. Vykulila svá elfí očka, ale hned se zase vzpamatovala.

„Hádej co! Dneska je u nás oslava!“ zářila jako sluníčko.

„Já vím… Máš narozeniny.“ Trošku se zamračila.

„Edward ti to řekl, že jo?!“ nakrčila nos, ale hned se zase usmívala na celé kolo.

Jeli jsme po známé cestě k jejich domu a Alice nadšeně popisovala, jaká to bude paráda. Mluvila o výzdobě, o dárcích… O všem, co ji napadlo při slově narozeniny.

„Alice… Ty víš, že znám pravdu, že?“ zeptala jsem se z ničeho nic.

„Víš, že nejsme lidé, ano… O tom vím… Jen nevím, proč nechceš znát celou pravdu…“

„Nepotřebuju znát celou pravdu. Stačila mi upřímnost.“

„No, aspoň se nebudeš divit, když uvidíš něco divného… Budu mít krásný dort, ale… No, víš… Prostě ho nebudeme jíst,“ zasmála se.

„A na co ho tedy máš?“ divila jsem se.

„ Každý má narozeninový dort. Patří to k narozeninám. To, že nejsem člověk, neznamená, že nechci mít normální narozeniny.“ Kvůli Alici mi vrtalo hlavou, co mohou být Cullenovi skutečně zač, ale někde v koutku mysli jsem věděla, že to zjišťovat nechci.

„Ahoj, Ariel,“ přivítali mě všichni. Carlisle s Esmé se na mě mile usmívali, Jasper mě sledoval s přátelským výrazem v očích, Edward mě hned láskyplně držel kolem pasu, Emmett se jako obvykle křenil od ucha k uchu a Rosalie… Rose měla velice soustředěný pohled a na tváři plachý úsměv. Její oči byly tmavší, než jsem si pamatovala.

„Nachystali jste všechno podle seznamu?“ ptala se Alice. Všichni přikývli a šli jsme do obýváku, kde byly rozvěšené girlandy, na stole stál velký dort a všude byly květiny. Vedle dortu byla hromádka dárků. Chtěla jsem si ten svůj nechat až na konec. Alice poskakovala od stolku k pohovce, rozbalovala dárky, děkovala, radovala se… Bylo to legrační. Emmett pustil hudbu a dal se s Rose do tance – tedy, pokud to byl tanec. Edward se mé myšlence zasmál.

„Tak a teď já,“ vstala jsem z křesla, přešla k Alici, popřála jí všechno nejlepší k narozeninám, vtiskla jí polibek na studenou tvář a podala jí tu obrovskou knížku. Alice nedočkavě roztrhla papír. Zahleděla se na obálku, oči jí zněžněly. Netuším, na co myslela, ale za pár vteřin mě objímala a kuňkavě děkovala za dárek. Asi se jí líbila…

„Ariel?“ přišla ke mně Rosalie, když jsem sledovala šachový souboj mezi Jasperem a Edwardem. „Chtěla jsem ti poděkovat za ten obraz. Je moc krásný… Nezasloužila jsem si ho.“

„Já vím, že zasloužila,“ odpověděla jsem jí. „Musí to pro tebe být těžké…“

„Co myslíš?“ zeptala se a mířila ven na verandu. Šla jsem za ní. Posadily jsme se na schody a koukaly na zamračenou oblohu.

„Snášet mě tady… Uprostřed vašeho malého tajemného světa. Ve vašich nelidských životech dělám jen paseku…“

„Tak to není,“ usmála se Rose. „Na Edwardovo přání – no, vlastně na tvoje – ti nebudu říkat, kdo doopravdy jsme, ale měla bys vědět, že ti s námi může jít o život. Stranila jsem se tě, abych ti neublížila. Podle mě bys to sice měla vědět, když jsi s Edwardem, ale… Budu respektovat, že to vědět nechceš.“ Opravdu nechci? Nebezpeční… Cullenovi? Hloupost. Edward se posadil o schod výš a objal mě studenými pažemi.

„Pokud si to rozmyslíš, stačí říct… Ale asi jsem rád, že to nevíš…“ Líbl mě za uchem.

„Až přijdu domů, namaluju vás všechny na jedno plátno,“ usmála jsem se. Přede mnou s ničeho nic stála Alice.

„To bude nádhera! A budeš tam taky?“ Netušila jsem, jak se tam dostala, ale neptala jsem se. Takhle to chci.

Já vím... Před koncem povídky ty kapitoly tak blbě zkracuju... Abych svoje škudlení ospravedlnila - šetřím si to na velké finále... =P

<< >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němá - 16. kapitola: