Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 11. kapitola

08.05.2010 (17:30) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3680×

11. kapitola

„Edwarde, co je?“

„Emma hledá Emmettovo rodné příjmení.“

„A proč?“

„Podle toho co jsem pochopil z jejích myšlenek a vzpomínek…“ odmlčel jsem se, abych si utřídil fakta.

„No co?“

„Jsou příbuzní…“ Oba jsme se zaposlouchali.

„Dobrý den. Potřebovala bych pár složek kvůli článku do školních novin.“

„Jistě, zlatíčko, ale budeš si to muset nastudovat tady. Nesmíš si je odnést. Které potřebuješ?“

„Studijní výsledky Emmetta Cullena, prosím,“ řekla nervózně. Mohla by se tou novinařinou živit… Ví, kde co najde.

„Edwarde, vysvětlíš mi, jak přišla na takovou věc?“ šeptala Alice.

„Později.“

„To není… To nemůže být…“ Emma ani v myšlenkách nedokázala vyslovit to, co dokazovalo těch pár písmenek.

„Ehm, mohla bych se zastavit ještě později?“

„Samozřejmě.“

„Fajn. Určitě se to dá rozumně vysvětlit…“ Emma vycházela z kanceláře s pohledem zabodnutým do země. Rozhodl jsem se odpovědět.

„Jestli rozumně, to nevím, ale vysvětlit se to dá.“

Ariel:

„Celkem by mě zajímalo, co se to s ní děje.“

„Však ji nech,“ řekl tiše Denny.

„Kam jdete?“ Emma byla posledních pár dní jako ostříž, co se týče vycházek.

„Ven.“

„S kým? S Edwardem?“ Já ani Denny jsme nechápali její chování.

„Možná…“ odpověděla jsem. Emma se kousla do rtu a tvářila se, jakoby měla chuť nám to zakázat.

„Buďte opatrní,“ řekla nakonec.

„Čau, Denny! Ségra! Přišla Ariel!“ Franklin byl nadšený, že Dennyho zase vidí. Konečně měl komu ukázat svoje nové počítačové hry. Já se s Niké usadila v pokoji a probíraly jsme všechno možné.

„A jak se ti líbí role herečky?“ ptala jsem se.

„Ujde to. Jak dlouho si chcete hrát na ten šťastný pár?“ zajímala se Niké.

„Nemám tušení. To se musíš zeptat pana režiséra,“ zasmála jsem se.

„Víš, možná už toho bylo dost.“

„Proč myslíš?“

„Protože tím někomu ubližuješ,“ vyhrkla Niké a pak se kousla do rtu. Prozradila, co neměla? Ubližuju? Já? A komu? Niké mi ty otázky viděla v očích. „Popřemýšlej… Však ty víš…“ usmála se povzbudivě a čekala, jestli mi to dojde. „Tady víš…“ přiložila ruku na srdce.

Co se to se mnou stalo? Byla jsem přece tak vnímavá, tak co mi ušlo? No jo… Denny… Vrátil mi kousek mě samé, který mě na chvíli ovládnul. To už ale přece nejsem já. Nejsem ta stará Ariel. Vrátíme se zpátky… Komu jsem mohla ublížit? Mika samozřejmě nepočítám, ten monokl mu patří. Kdyby se nenavážel do Edwarda… Dlaň jsem si položila na srdce, jako to před chvílí udělala Niké a na tváři se mi objevil jemný úsměv. Asi jsem pochopila, kam míří. A ona nepotřebovala slova, aby věděla, že myslíme na stejného člověka. Jenom přikývla.

„Proč si to myslíš?“ zeptala jsem se.

„Mám oči.“

„Ale vždyť… Nedává smysl, abych se líbila někomu, jako je Edward Cullen.“

„Nedává smysl? Co ti na tom nedává smysl?“ nadzvedla obočí a přesně jsem věděla, jak v duchu vyjmenovává všechno, co je na mě úžasné. (Podle ní.)

„Já vím, já vím.“ Ubližuju Edwardovi… To přece nechci. Vždyť je to můj přítel… To díky němu zase mluvím. Musím mu to říct. Musím mu vysvětlit, co je mezi mnou a Dennym.

„Řekneš mu to?“ Takhle se pozná nejlepší kamarádka – vidí vám až do duše. Přikývla jsem. „Musíš jít, že?“ Znovu jsem kývla. Nepřekvapilo ji, že zase mlčím. Doprovodila mě ke dveřím. Ohlédla jsem se do domu.

„Dennymu to vysvětlím… Nějak,“ zasmála se.

Proplétala jsem se lesem, když jsem uslyšela to známé a všudypřítomné kap kap… Začalo pršet. Já mířila do svého království. Čím jsem byla blíž, tím silnější jsem měla pocit, že nebudu sama. Možná jsem jen doufala, že tam opět bude… Byl tam. Seděl pod skalním převisem a tvářil se překvapeně.

„Ahoj,“ usmál se. Kývla jsem na pozdrav a sedla si vedle něj. Připadalo mi, jakoby ztuhnul a bál se pohnout. Chvilku jsem jenom seděla a nevěděla jak začít.

„Edwarde…“ zašeptala jsem.

„Ano?“ odpověděl taky šeptem.

„Měl bys něco vědět… Já a Denny… Nic mezi námi není. Je to jenom hra pro spolužáky, komedie,“ vysypala jsem ze sebe.

„Proč mi to říkáš? Teď jsi mi zkazila komedii,“ zasmál se.

„Já mluvím vážně, Edwarde.“

„To já taky.“ Zahleděl se mi do očí. Edward má černé oči? Nikdy jsem si nevšimla... Uhnul pohledem a zaujatě pozoroval déšť. Bylo na něm vidět, že přemýšlí.

„Proč to děláš?“ vypadlo z něj po chvilce.

„A co?“

„Ta hra… Proč?“

„Nevím. Denny mi vrátil do života mé staré já. Muselo se to nějak projevit. A vymysleli jsme tohle, tak proč ne? Vadí ti na tom něco?“ Měla Niké pravdu? Řekni mi pravdu, Edwarde…

„Popravdě?“ Přesně tak. Přikývla jsem v očekávání odpovědi. „V podstatě trochu vadí. Ale nic mi do toho není.“

„Možná je…“ Překvapeně na mě hleděl. „Niké mi říkala… Říkala, že ti ubližuju… To já nechci. Nechci, aby ses trápil a už vůbec ne, aby ses trápil kvůli mně. Záleží mi na tobě…“ Možná víc, než jsem ochotná si přiznat.

„No jo, ta Niké… Co ti vlastně řekla?“

„Že mě, podle ní, máš rád.“

„Já tě ale nemám rád…“ řekl zlomeným hlasem, jakoby ho ta slova bolela. Opřel si hlavu o skálu a zavřel oči.

„Miluju tě,“ zašeptal. Vykulila jsem oči. Ale vždyť…

„A co ta jediná holka, o které jsi mluvil? Říkal jsi, že ji pořád miluješ.“

„Mluvil jsem o tobě,“ usmál se. Do očí se mi řinuly slzy. Nevím, čím to bylo. Dojetím, smutkem? Nejspíš obojím. Tahle úžasná bytost mě miluje. A já? Já mu zlomím srdce neopětovanou láskou. Nebo ne? „Tady víš…“ znělo mi v hlavě. Zavřela jsem oči a ponořila se do vlastních myšlenek. Nechala jsem svou mysl vzpomínat, protože právě ve vzpomínkách jsem dokázala rozeznat své pravé city. Některé bolely. Ale díky nim jsem si uvědomila, co znamená cítit lásku. A pokud jsem to měla porovnat se svými city k Edwardovi…

„Můžu se na něco zeptat já?“ prolomil ticho a mé vzpomínání. Kývla jsem.

„Máš mě ráda?“ Na tohle se neměl ptát. Slzy z mých očí přetekly a já nebyla schopná odpovědět.

„Promiň…“ špitla jsem a vyběhla do deště. Utekla jsem jako malá holka. Přiběhla jsem domů, oči stále plné slz.

„Co se stalo?“ ptala se Emma vyděšeně, když mě spatřila.

„Ariel, co se ti stalo?“ Jenom jsem zakroutila hlavou, aby to neřešila a běžela nahoru. Zamkla jsem se v pokoji a podél dveří se svezla k podlaze. Déšť venku sílil a já v něm slyšela Edwardovo jméno. Zavřela jsem okno a schovala se pod peřinu. Nechápala jsem, co se to se mnou dělo. Proč brečím? Protože mě Edward miluje? Protože si nejsem jistá, jestli miluju já jeho? Nevím, ale nejde to zastavit. Vzlyky se mi samy draly z hrdla a já je dusila polštářem. Nevyznala jsem se v sobě. Zaplavovaly mě pořád nové a nové vlny smutku. Nakonec jsem usnula.

Emma:

Asi jsem nikdy nebyla hloubavá duše, ale to, co jsem se dozvěděla, mě absolutně vykolejilo. Denny s Ariel už byli pár hodin pryč a já pořád seděla na té samé židli, ani jsem se od jejich odchodu nehnula. V hlavě mi rezonovaly myšlenky, které chtěly popřít všechno, co se stalo. Pila jsem už jedenáctý hrnek kafe, když domů přiběhla Ariel. Oči měla zalité slzami.

„Co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně. Neřekla ani slovo, jen na mě hleděla a slzy se jí kutálely po tvářích.

„Ariel, co se ti stalo?“ Odpovědí mi bylo jen němé zakroucení hlavou a pak běžela do pokoje. Volala jsem Dennymu.

„Nazdar, Emmo, děje se něco?“

„No to mi řekni ty. Ariel přiběhla domů, slzy jako hrachy a neřekla mi, co se stalo…“ Denny mě přerušil.

„Ale ona odešla a zdála se mi celkem v pohodě. Víš co? Dám ti Niké.“

„Dobře.“

„Ahoj, Emmo.“

„Ahoj. Prosím tě, co se stalo Ariel?“ Jestli mi to někdo nevysvětlí tak budu zlá.

„Já nevím. Když odcházela odsud, nezdálo se, že by se jí něco stalo.“

„A kam šla od vás?“ Něco mi tady nesedělo.

„Za Edwardem.“ To mi stačilo. Zaklapla jsem telefon, ani jsem se nerozloučila. Krev se ve mně vařila. Okamžitě jsem vytáčela číslo, které jsem nikdy nechtěla použít.

„Ano, Emmo?“

„Cos jí udělal?!“ rozkřikla jsem se do telefonu.

„Ariel?“

„Jasně, že ne mojí mámě!“ odsekla jsem naštvaně. „Jestli ses jí jenom dotknul…“

„Uklidni se, prosím. Nic jsem jí neudělal, nic jsem jí neřekl. Nic. Nikdy bych jí neublížil!“ zvýšil trochu hlas.

„To ti mám jako věřit? Přiletěla domů,“ Edward mě ale přerušil.

„Se slzami v očích, já vím. Nic jsem jí ale neudělal. Povídali jsme si a ona… To není důležité. Prostě utekla. A vůbec. Uvažuj trochu! Kdyby jí někdo jako já ublížil, myslíš, že by žila?!“ obořil se na mě. Začala jsem se uklidňovat. Měl pravdu.

„Asi ne,“ zašeptala jsem a po zádech mi přejel mráz.

„Vidíš. Páni… Teď jsi mi úplně připomněla Chrise. Ten mě jednou kvůli jejím slzám chytil pod krkem,“ zasmál se.

„No jo. Když jde o Ariel, tak se nezná. A já taky ne.“

„To chápu, nejste v tom sami.“

„Jak to myslíš?“

„Nijak… A co ty? Jak ses rozhodla?“ Na tohle jsem neměla odpověď. Nerozhodla jsem se. Pořád mi to asi nějak nedocházelo.

„Nevím… Až na to přijdu, ozvu se.“

„Dobře. Tak se měj,“ rozloučil se.

„Ty taky, Edwarde. A promiň, že jsem na tebe ječela.“

„To nic.“ Pak byl slyšet jen obsazovací tón. Šla jsem nahoru a zastavila se u jejích dveří. Bylo tam hrobové ticho. Spala? Možná. Opatrně jsem vzala za kliku – zamčeno. Nezbylo mi než čekat. Denny se vrátil asi hodinu po mém telefonátu.

„Tak co?“

„Vůbec nevím. Zamkla se v pokoji. Možná spí.“ Denny jenom kývnul a šel nahoru. Odložila jsem své bloumání nad vším, co se dnes stalo, a pustila se do domácích úkolů. V domě bylo nezvyklé ticho. Takové ticho, jako když Ariel nemluvila. To němé nicneříkající ticho. Nikdy mi neprozradilo, že tu nikdo není, protože ona tu byla i v tom tichu. Jiní lidé by si pustili televizi nebo by provozovali jinou činnost, která se dá zaregistrovat sluchem, ale ona ne. Ona byla tichá jako myška. Za těch pár dnů se skoro všechno přetočilo. Možná je dobře, že tady Chris není. Kdyby mě takhle viděl, nedokázala bych dodržet slib, který jsem dala Edwardovi.

Usnula jsem nad matikou a ráno mě probudilo vrzání dveří. Jediné dveře, které v domě vrzaly byly ty v koupelně. Rozespale jsem zaostřila na hodinky – půl páté. To už je pátek? Vstala jsem ze židle, protáhla si ztuhlé kosti a šla si do pokoje ještě na chvíli lehnout, než budu muset vstávat. Do patra jsem vyšla právě ve chvíli, kdy cvakly dveře Arielina pokoje. Zase se zamkla. Ráno, když jsem vstávala do školy, pořád nevycházela. Dennyho jsem musela vzbudit, protože přes své chrápání neslyšel budík. Do školy jsme jeli sami. Chris by to taky tak udělal. Museli jsme ji nechat. Vlastně jsme ani nemohli dělat nic jiného. Doufali jsme, že se to brzo uklidní, ale když jsme se vrátili, pořád byla zamčená ve svém pokoji. Denny se s ní pokoušel mluvit, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Ariel dalších pár dní trávila stejným způsobem. Vyhýbala se nám – vlastně všemu. Z pokoje vycházela minimálně a většinou jenom do koupelny a zpátky. Občas hrála na klavír.

O víkendu přišla Niké, ale taky nic nezmohla. V domě panovala prapodivná nálada… Chris se vrátil v úterý a nevěřil svým očím. Tak ponuro jsme doma neměli už hodně dlouho.

„A proč se zamyká v pokoji?“ Málem jsem mu řekla, že kvůli Edwardovi.

„Nevím. Denny neví, Niké neví… Nikdo neví.“ Chris se taky pokusil s Ariel promluvit. Pustila ho do pokoje a zase zamkla. Po několika minutách ho vystrčila ven a opět se zamkla.

„Co ti řekla?“

„Nic,“ svěsil smutně ramena. „Nechci, aby to začalo znovu.“ To nechtěl nikdo. Všichni jsme byli rádi, že se rozmluvila, ale teď se vrátila k přikyvování. Proč? A na jak dlouho? Ve škole se zase roznesly kdovíjaké povídačky, ale nám to bylo jedno. Edward se od onoho telefonátu vyhýbal mým pohledům a mařil jakékoli pokusy si s ním o samotě promluvit. Na moje myšlenky nereagoval. Určitě je slyšel, ale dělal jakoby nic. Pak se objevil u nás.

„Asi by bylo hloupé ptát se, jestli je Ariel doma, že?“

„Trochu jo. Ale myslím, že je to zbytečný. Ona nikam nepůjde. Do pokoje pustila jenom Chrise a stejně mu neřekla ani slovo a po chvilce ho vystrkala ven. Jestli si ale myslíš, že něco zmůžeš…“ větu jsem nedořekla, protože mi někdo poklepal na rameno. Vykulila jsem oči na to tiché stvoření a ona se na mě usmála.

„Můžu si ji na pár hodin půjčit?“ zeptal se Edward s úsměvem. S vyjeveným výrazem jsem přikývla.

Edward:

Bylo to tak zvláštní. Přijel jsem k jejímu domu a myšlenky, které jsem z něj slyšel, nebyly moc veselé. Všichni se v mysli starali jen o Ariel. A její mysl? Plná dešťových kapek. Nic jiného nevnímala, jen ty kapky na jejím okně. Když mě však slyšela, pustila kapky z hlavy.

„Edward…“ pomyslela si s úsměvem a už běžela dolů. Zářivě se na mě usmívala, zatímco Emma mluvila o zbytečných snahách. Pak jí poklepala na rameno, aby dala najevo svou přítomnost. Emma nevěřila vlastním očím.

„Přišla kvůli tobě?“ Jako odpověď jsem se usmál.

„Můžu si ji na pár hodin půjčit?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Kdybych to neviděla, nevěřila bych… Jen tak, z minuty na minutu… Jen běžte.“

Ariel byla ráda, že mě vidí. Z její mysli jsem však nic nevyčetl. Myšlenky jí poletovaly tam a sem takovou rychlostí, že jsem je nestíhal vnímat. Celé dny jsem chodil poslouchat její myšlenky, které byly zpočátku zmatené. Musel jsem být opatrný, protože se často vykradla ven oknem. Chodila do lesa a taky k té skále, kde jsem se jí přiznal. Celou dobu se snažila zjistit, co cítí a ke komu. A neustále měla pocit, že jsem s ní – a já vlastně byl. Ano. Jsem šmírák – přiznávám se bez mučení. Každý pohled na ni mě naplňoval tak blaženými pocity. Každý její úsměv mě omámil. Sledoval jsem odlesky měsíčního světla v jejích vlasech a nestačil žasnout. Čím déle jsem ji pozoroval, tím byla krásnější. A teď seděla vedle mě v mém autě a usmívala se. Už věděla, jaké jsou mé city k ní. Nechtěla mi ublížit. Bála se, že mě zlomí neopětovaná láska, kterou k ní chovám.

„Pojedeme k nám domů. Esmé se na tebe těší, protože Alice o tobě brebentí v jednom kuse.“ Zakoulel jsem očima a ji to rozesmálo. Její smích mě hřál u srdce, přestože netluče. Ale kdyby tlouklo, tak jen pro ni.

„Počkej…“ zašeptala. Chystala se mi něco říct, ale já nevěděl co. Zastavil jsem. Chvíli se dívala přímo před sebe a pak beze slova vystoupila a sešla ze silnice k okraji lesa. Šel jsem za ní. Vešla mezi stromy a po třiceti metrech se zastavila. Otočila se na mě a pohlédla mi do očí. V jejím pohledu jsem na okamžik viděl překvapení. Moje oči… Naposledy byly černé žízní, dnes byly medově zlaté. To ji však nevyvedlo z míry.

„Edwarde…“ prolomil její hlas ticho lesa. „Hodně jsem přemýšlela. Život mě naučil odsouvat mé city někam, kde na ně nikdo nepřijde. Nechtěla jsem být zranitelná, ale ukrývala jsem je spíš sama před sebou. A když jsi mi řekl… No… Nechtěla jsem tě ranit. Myslela jsem totiž, že jsi jenom dobrý přítel, ale moje pravé city se ozvaly a já to nečekala. Byla jsem zmatená, ale teď jsem si jistá. Miluju tě, Edwarde.“ Zahleděla se mi hluboko do očí a čekala mou reakci. Má upíří mysl přehrávala její slova závratnou rychlostí pořád dokola, jako by se snažila vstřebat těch pár vět. Jakoby mi to prostě nedocházelo. Ona mě miluje? Opravdu miluje? Mě? To bylo víc, než jsem se kdy odvážil doufat. Jistě, snil jsem o tom, ale že by se to stalo skutečným? Zaslouží si vůbec monstrum jako já lásku Anděla?

„Proto ses zamkla v pokoji?“ uchechtl jsem se a přišel k ní blíž.

„Hloupé, že?“ zasmála se. Oči upírala do země, a když zvedla hlavu, byly naše obličeje jen pouhých pár centimetrů od sebe.