Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Need for speed (3)

15.10.2011 (20:15) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1852×

3. kapitola - První závod

Konečně jsme došli do kanceláře, kde registrují závody. Slyšel jsem tentokrát klučičí myšlenky a byl jsem zmaten z toho, že tentokrát jsem ani netušil, kdo to může být. Ani hlas jsem nepoznával, ale to už jsme vcházeli do místnosti.

„Stefane, ahoj. Tu s Edwardem se asi ještě osobně neznáš. Edwarde, tohle je Stefan. Na jezdění se dal chvíli před tím, než ses vypařil," seznamoval nás Seth hned. Stefanovi jsem podal ruku a kývl na pozdrav.

„Těší mě," řekl jsem a byl rád, když jsem ruku zase stáhl. Ten klučina na mě jen zíral a myslel na to, že větší legendu tady v místnosti neměl.

Pak se probral a opětoval stisk a pozdrav.

„Stefane, není tu něco v tomhle týdnu volnýho?" pokračoval Seth, jakmile si všiml, že Stefan se jakž takž vrací zpět do přítomnosti. Jmenovaný jen potřásl hlavou a pak nakoukl do počítače. Asi nebude moc mluvný, pomyslel jsem si, když vůbec nereagoval.

Po chvíli mu z počítače vyjel papír a se slovy, ať si vybereme, nám ho podal.

Oba jsme se naklonili nad papír a začali zkoumat daty a rozpisy uskutečňovaných závodů.

„Hele, koukni, pozítří by se měl jet okruh, ty nikdo moc rád nemá, a jsou tu ještě volná místa," zamumlal Seth po chvíli a prst přiložil ke zmiňované řádce.

Dobře jsem si prohlídl, kolik kilometrů je trať dlouhá, jací lidé jsou již přihlášení, v kolik přesně bude start...

„To by nebylo špatné," zapřemýšlel jsem nahlas a zkoumal další data a výpis závodů k nim.

Nakonec jsme se se Sethem shodli na okruhu, který pojedeme za dva dny, poté přesně za týden sprint, což nás oba podivilo, že je tam volno, a nakonec já mezi tím kontrolní body.

Zadali jsme informace a Stefan je zadal do počítače. Jeho mysl mě překvapovala, on byl sice rozechvělý, že je v jedné místnosti s legendou, ale jinak jeho mysl byla čistá a prosta všelijakých emocí.

Podal nám malé kartičky s pořádáním závodů, popřál hodně štěstí a rozloučili jsme se.

Oba se Sethem jsme se vrátili dolů do recepce, kde nás Angela zastavila.

„Tak co, pořídili jste?" ptala se zvědavě. Byla ráda za tahle malá vyrušení, protože ji už nebavilo se do toho počítače furt koukat.

„Jo, máme vše, proč jsme sem přišli, a díky za pomoc," řekl jsem a vyšel ven. Konečně jsem byl na čerstvém vzduchu, tak jsem se zhluboka nadechl. Vánek mi ale do vínku přivál vůni zrovna toho, koho jsem teď potřeboval opravdu vidět.

„Nazdar chlape, tak ty šeptandy jsou pravdivé," prohlásil Sam, který akorát mířil od brány ke mně. V hlavě se mi pochechtával a posmíval, že musím začínat úplně dole, i když jsem byl kdysi na vrcholu. Měl potěšení z toho, že má vyšší post než já.

„Ahoj Same, taky tě rád vidím," procedil jsem mezi zuby a snažil se jeho mysl nevnímat, protože na mě létaly jen posměšné poznámky.

„Nó, to věřím," zasmál se. Najednou za mnou dveře vrzly a objevil se Seth.

„Sethe, koukám, že konečně máš kolem koho poskakovat," zareagoval Sam výsměšně a Seth jen sklopil hlavu. Tohle se mi nelíbilo a Seth vypadal, že se sám bránit nemůže.

„Víš, aspoň to není na veřejné úrovni," odsekl jsem. Štvalo mě, že si o něm myslel, že je jen pejsek.

„Co tím myslíš?"

„To, co říkám. Myslím, že Jacob nebude moc šťasten, pokud se dozví, že jsme si tak přátelsky popovídali." Podle jeho nabručené tváře jsem poznal, že jsem trefil hřebíček na hlavičku.

„Tomu to může být ukradený!" bránil se, ale zoufalost čišící z jeho hlasu tvrdila něco jiného.

„To asi bude zklamaný, že jeho pejsek nemá nic na práci než se vybavovat s vyděděncem," řekl jsem a pak vyrazil směrem k našim autům. Seth prošel jen se sklopenou hlavou a nic neříkal.

Bylo mi ho moc líto, ale to potěšení, že jsem více ponížil Sama, než stihl ponížit on Setha, jsem si nemohl odpustit. Hřálo mě to na srdci a tak jsem se snažil ho nějak povzbudit.

„Sethe," začal jsem a čekal, až ke mně zvedne své utrápené oči. „Vždyť víš, že pro mě žádný pejsek nejsi. Sam si nevidí do pusy a druhá věc, my jsme si rovni. Já mu připomněl, jak on je závislý na přáních a rozmarech Jacoba. To pro něj nebylo potěšující, toho sis přece všiml."

Útrpný úsměv se mu dostal přes rty, ale byl stále smutný.

„Víš, vždy jsem se snažil jen všem pomáhat. No a poté, cos zmizel, mi každý jen házel klacky pod nohy a zneužívali mé povahy. Teď už se jen tak nenechám," pronesl.

„Tak je to správné. I když jsem veden jako vůdce naší party, ve všem ostatním jsme si rovni. Nezáleží na tom, co si myslí ostatní, Sethe. Uvidí, že Black Death jim vytře zrak!" pronesl jsem a konečně se Seth začal zase radostně smát a já se k němu přidal.

„Jo a pak se k nám budou chtít všichni přidat, ale my si přibereme jen ty nejlepší," zářil.

„No, spíš ty nejzkušenější a nejvěrnější," opravil jsem ho, když jsme akorát došli ke svým autům. Pokýval hlavou a pak jsme oba nalezli k sobě do aut a vyrazili ke mně.

Doma jsme si ještě chvíli o něčem povídali a pak on odjel k sobě. Posadil jsem  se na gauč a přemýšlel nad tím, proč se Jacob snažil eliminovat tyto lidi, proč jim nabídl práci a proč oni asi evidentně nejezdí.

Měl jsem svou teorii. Nechtěl či nepotřeboval, aby mu do jeho záležitostí strkali nos. Angela by se o to nesnažila, ale člověk ví, že ona si svou cestu najde, i když třeba nechce. Jessica je neodbytná, té člověk všechno musí říci dříve, než začne pokládat otázky, protože se jí pak už nezbaví. No a ten Stefan? Nevím, co si o něm mám myslet, ale třeba by se mohl pachtit po tom, proč zdrhla největší hvězda ve dnech, kdy on začal jezdit.

Povzdechl jsem si a vydal se na lov. Za dva dny uvidím, jak na tom jsem. Zdali mě lidi zbožňují či nenávidí a hlavně, zdali si na mě ještě vůbec pamatují. Sice jsou to jen tři roky, ale pro někoho se to může jevit jako dlouhá doba.

*   *   *

O dva dny později:

„A nádech, výdech, nádech, výdech," mumlal si Seth. Seděli jsme u mě doma a oba se připravovali. Já na svou premiéru po třech  letech a on taky na premiéru po ostudě, když ho porazil Mike. Cítil jsem z něj nervozitu a musím se přiznat, že já taky nebyl v nejlepší formě.

Vůbec jsme si nepovídali, jak jsme měli ve zvyku za poslední dny, ale jen jsme se uklidňovali prázdnými slovy a stejně nám to nepomáhalo.

Stále jsme oba sledovali nenápadně čas a pokaždé následoval povzdech, protože jsme zjistili, že se hodinová ručička posunula jen o pár milimetrů, jestli to vůbec.

Po pár dalších takových minutách už mi to začalo lézt krkem, tak jsem prohlásil: „Hele, nemusíme tam být až na poslední chvíli, můžeme to tam omrknout už teď."

„Jo, jo, to můžeme," přitakal okamžitě Seth a výjimečně za ticha a bez úsměvů jsme nastoupili do svých aut a vydali se na startovní pozici našeho prvního závodu.

Jak jsme se blížili, kolem bylo stále více lidí. Podle jejich myšlenek jsem pochopil, že si někdo pustil pusu na špacír a všichni jsou zvědaví na mě. Zase jsem byl v nervech.

Pár stovek metrů před startem se už nedalo projet, tolik lidí se tam nacpalo. Oba se Sethem jsme troubili na tu masu lidí, ale oni sami byli na sebe namačkaní jako sardinky, takže jsem zastavil. Těsně před závodem se to tu stejně musí vyčistit, takže prostě počkáme.

V mysli těch lidí jsem četl očekávání na starou legendu, o které všichni věděli, že kdysi dávno tu kralovala. Někteří věřili, že závod určitě vyhraju, někteří pochybovali, mysleli si, co jsem to za vejtahu, ale zvědavost je stejně přemohla.

Čas mi utíkal trochu rychleji a než jsem se nadál, všude se rozsvítila světla a lidé se začali pomalu přesouvat na chodníky po stranách. Konečně jsme se Sethem mohli popojet až k místu, odkud se vyjíždělo.

Zařadili jsme se na konec konvoje již šesti jezdců, dá se říci, že do naší startovní pozice.

Pak nám vybrali kartičky, identifikace a odtrhli si nás, že jsme na závodu přítomni. Pak už jen krásná slečna odstartovala závod a já konečně mohl pocítit to vzrušení ze závodění...

Vše, než jsem dupl na plyn a povolil spojku, se mi zdálo jako ve snu, ale teď jsem viděl takovou realitu, že jsem se dostal do svého živlu.

Během deseti vteřin z nuly na sto a stále jsem zrychloval. Okolí jsem sledoval jak ostříž a dostával jsem se na stále lepší pozice. Setha jsem nezkoumal, protože když už jsem jednou vyjel, tak jsem si okolních lidí nevšímal.

Po pár metrech jsme jeli doleva a dál a dál trasa pokračovala. Mé auto poslouchalo téměř na slovo, a i když bylo jen v základním stavu, jelo se s ním výborně. Byl jsem z té jízdy nadšený tak jako nikdy dříve. Prostě jsem byl ve svém živlu.

Nebyl jsem první a zatím mi to nevadilo. Sice možná někdo mohl očekávat, že se hned ze začátku ujmu vedení, ale to nikdy nebyl můj styl.

Vím, že si první místo vychutnával nějaký Eric, tak se jmenoval první závodník a poznal jsem ho podle auta. Druhý, jel těsně přede mnou, byla snad Lauren, taky slečna, se kterou jsme nikdy nevycházeli. No, za mnou se držel Seth a další pořadí jsem už netušil, protože ta druhá polovina byla daleko za námi.

Další zatáčku jsme projeli a Seth se dostal přede mě. Vůbec mi to nevadilo, bylo důležité, aby vyhrál jeden z nás a ne oba, takže jsem naopak byl rád.

Ani jsme se nenadáli a už jsme projeli startem. Čekalo nás druhé kolo ze dvou. Nebál jsem se, že bychom to prohráli. O Sethovi jsem si tedy původně myslel, že nebude tak dobrý řidič, ale moc mile mě překvapil. V polovině druhého kola se dostal na druhou příčku před Erica, kterého mezitím asi Lauren předjela.

Já se taky snažil nacpat před něj, ale Eric si mě pěkně hlídal. Naštěstí pro mě jsem město dost dobře znal, takže jsem použil jednu zkratku, o které nevědělo moc lidí, a vynořil se před ním.

Teď už nám zbývala jen Lauren. já se musel starat o Erica, takže jsem Sethovi musel věřit.

Ujížděla mu, dost, ale vždy se k ní zase přiblížil. Mezitím jsem zabraňoval Ericovi se dostat přede mě. Teď už mi záleželo jen na tom, aby Seth dokončil, co začal. Na mně už nezáleželo, já už bych nestihl je dojet.

Poslední zatáčka a cílová rovinka. Teď se ukáže, kdo má silnější motor.

Seth jel v závěsu za Lauren a pak jen zrychloval. Oba náhle projeli cílem, ani jsem netušil, kdo byl rychlejší, no a já s Erikem jsme přijeli pár vteřin po nich.

Vylezl jsem z auta a vydal se za šokovaným Sethem. Opíral se o své auto a hlavou se mu honily myšlenky o tom, že to zvládl.

Došel jsem k němu, ale on na mou přítomnost nereagoval. Pobaveně jsem mu mávl před obličejem rukou a pak lehce do něj drcl. To ho konečně probralo.

„Tak co?" otázal jsem se, i když jsem odpověď už tušil.

„Zvládl jsem to, zvládl jsem to... Zvládli jsme to!" křičel nadšeně a pak mě kamarádsky objal.

„Díky, Edwarde. Nečekal jsem, že do mě vložíš takovou důvěru. Když jsem viděl, že místo abys přidal, bráníš Erica, málem jsem někam naboural. To je to nejlepší, co pro mě kdo udělal. Jsem moc rád, že mi věříš," valil ze sebe slova dál. Úsměv vytvořený jeho štěstím jsem na tváři měl rád.

Mezitím, co jsme tam tak postávali, za námi chodili lidé a troufale a drze se mi smáli za to, že jsem já nedojel jako první. Jako by mně na tom záleželo. Já jsem byl rád, že naše parta vyhrála, a to, jestli já či Seth jsme dojeli první, už nic neznamená.

Na každého takového jsem se jen šťastně usmíval a ani jsem nikomu neodsekával.

Konečně k nám neochotně naklusal jeden z pořadatelů, Simon.

„Tak tady máte své identifikační karty a tady kartu za výhru," zabrbral a podal nám je. Jakmile nám je podal, vypařil se tak rychle s myšlenkami, jak taková lůza může vyhrát.

„Tak, premiéru máme za sebou," řekl jsem okouzleně a pak beze slova se vydal ke svému autu a oba jsme vyjeli směr centrála, aby nám zapsali naši první výhru.

Pokud to takhle půjde dál, můžu se v klidu na Setha spolehnout, že mi závody bude vyhrávat též.

2. kapitola <-> 4. kapitola

Ahojky lidičky, tak za prvé se chci omluvit za to, že jste museli čekat o týden déle. Mrzí mě to, ale bohužel jsem neměla pc v pořádku, takže jsem na stmívání mohla jen na mobilu, a tam psát nejde :).

Tak si myslím, že kompenzace další dlouhou kapitolkou, možná o pár písmenek delší než předchozí, vás potěší. Chci poděkovat za komentářky: kajka007 a MaiQa; dále nepřihlášeným: cechovicovam, marcela a hool.

Tato kapitolka je hlavně pro vás a pokusím se další přidat do týdne. Vaše zuzu

P.S.: Zajímá mě váš názor na popsání prvního závodu. Nevím, přišlo mi to takové suché, ale jsem zvědavá, co si o tom myslíte vy. Díkes

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Need for speed (3):