Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 52. kapitola

10.12.2011 (16:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4062×

52. kapitola – Nejistota

Bella:

Byli jsme sotva pár set metrů od domu, čekala jsem, že za chvíli uslyším hlasy vycházející zevnitř. Přesto mé myšlenky nezajímalo nic jiného, než vzpomínky na ty hodiny strávené s ním. Ještě teď jsem z našeho oblečení, vlasů a dokonce i kůže cítila tu nádhernou směsici růží a svíček. Živě jsem si pamatovala záři měsíce, jehož světlo dopadalo přímo doprostřed loučky. Vytvořil nám taneční parket, zatímco jsem vnímala jen hudbu, vůni a jeho…

„Bells, počkej,“ řekl náhle, příliš tvrdým hlasem na to, aby se nic nedělo. Z ničeho nic stál přede mnou a já se nemohla zbavit pocitu, že se snaží působit uvolněně.

„Nechceš jít na lov? Už jsi nebyla dlouho a já nechci, abys zbytečně hladověla.“ Mluvil klidně a přesvědčivě, přesto jsem mu nevěřila ani jedno slovo. Ne proto, co říkal teď, ale kvůli tomu, jak se choval před sotva pár vteřinami.

„Nechci, ještě nemám žízeň,“ odpověděla jsem mu neutrálně, uvnitř sebe jsem však propadala nervozitě. Bedlivě jsem sledovala každý jeho pohyb a hledala něco, co by jej prozradilo.

„Ale už jsou to víc jak tři dny, co jsme byli naposled. A nemusíš se přece snažit, abys vydržela co nejdéle,“ snažil se mě přesvědčit. Hřbetem jedné ruky přejel po mé tváři a já nevědomky přivřela víčka. Bylo pro něj příliš lehké odvést mou pozornost jinam. A to jsem mu nemohla dovolit, ne v této chvíli.

„Říkala jsem ti přece, že to všechno s Lilith bylo i k něčemu dobré. Ještě minimálně dva dny vydržím a ty to moc dobře víš.“ Stáhla jsem jeho ruku z mé tváře, jen tak jsem mohla reálně uvažovat. Něco mi tu nehrálo, i když se choval úplně normálně.

„Já vím, ale i tak jsem nechtěl…“

„Edwarde, co se děje?“ skočila jsem mu do řeči, neměla jsem trpělivost na poslouchání jeho výmluv.

„Nic,“ odpověděl mi naprosto přirozeně a udiveně, až jsem si připadala hloupě. Vyvolal ve mně pochybnosti, že jsem si to všechno jenom nalhávala. „Mělo by se snad něco dít?“ Zkrabatila jsem obličej, nevěděla jsem, čemu věřit.

„Lásko, nic se neděje. Proč si něco takového myslíš?“ ptal se mě, když mi palcem lehce přejel po čele a tím tak vyhladil vrásky, které do té doby nechtěly ustoupit.

„Nelžeš mi?“ ptala jsem se se strachem. Stále jsem nevěděla, čemu věřit. Jedna má část mi neustále připomínala, jak divně se před chvílí zachoval. Ale ta druhá mu chtěla věřit.

Něžně vzal můj obličej do svých rukou. „Jsi pro mě všechno.“ Vpíjel se mi do očí, až jsem se v nich ztrácela…

Pozdě jsem si uvědomila, že mi vlastně neodpověděl. Ne na to, na co jsem se jej ptala.

„Edwarde, neodpověděl jsi,“ naléhala jsem hned, jakmile jsem dokázala vzdorovat té magické gravitaci jeho očí, která mě dokázala tak snadno vyvést z míry. Ale já to potřebovala slyšet.

Přitáhl si mě k sobě a vtiskl mi polibek do vlasů. „Tobě bych nelhal,“ zašeptal. Jeho objetí mi pomáhalo uvěřit, cítila jsem se v něm tak dobře a naprosto bezpečně…

„Takže lovit nechceš?“ zeptal se znovu, když se ode mě odtáhnul, a tak jsem jen zakroutila hlavou v záporném gestu. „Tak to můžeme domů.“ Sotva jsem dokázala vytvořit na své tváři úsměv. Ten zvláštní pocit, že je něco špatně, totiž i přes jeho ujištění nezmizel. A já z nějakého nevysvětlitelného důvodu přemýšlela, jestli mu opravdu můžu věřit – ačkoliv jsem mu věřit chtěla…

Moc mi nepomohlo, když se nejistota, která zaplnila celé mé tělo a vystřídala nekonečný pocit štěstí, kterého jsem byla ještě před chvílí plná, s příchodem domů ještě víc prohloubila. Všichni se chovali tak nějak divně, jako by si nevěděli rady a čekali na něco, co by mělo rozhodnout. Snad jen Emmett se choval stále stejně, ale to už mě ani nepřekvapovalo.

Něco přede mnou tajili. A věděli to očividně všichni, i Edward. Musel slyšet jejich myšlenky. Jen jsem nechápala, proč mi to nechtěli říct. Proč to přede mnou tajili.

A tak zatímco jsem se převlékala, snažila jsem se bezúspěšně přijít na to, co se děje…

Edward:

Nevěřila mi. To jsem věděl od první chvíle, co jsem ji tak unáhleně zastavil. Byla to chyba a já ji teď nedokázal napravit. Ale nemohl jsem jí to říct, nechtěl jsem. Bál jsem se, že by ji to zjištění ještě více ublížilo. To proto jsem jí lhal, ačkoliv mě i jen pomyšlení na to ničilo. A ji taky…

Zbystřil jsem okamžitě, jakmile se Alice začala ocitat v budoucnosti. Celou svou pozornost jsem nyní upíral právě na její vizi.

„Porušuje pravidla. V Seattlu… tak blízko.“ Jeho radost byla téměř hmatatelná, přestože se ji snažil usměrňovat. Usměrňovat, nikoliv však skrývat. Na to jsme znali jeho myšlenky příliš dobře.

„Nemůžeš se tam vypravit. Je příliš brzy, porušili bychom tím naše vlastní pravidla,“ mírnil Arovo nadšení Marcus.

„Máš pravdu,“ přiznal, ne moc nadšeně. „Musíme počkat, ještě alespoň chvíli. Zatím nenapáchal dost škod.“ Na Marcusově tváři se objevil jen lehký úsměv, potěšen Arovým rozhodnutím…

Stěží jsem byl schopen ovládat svoje tělo. Pokusil jsem se alespoň uvolnit čelisti, které o sebe nebezpečně skřípaly.

„Edwarde, klid. Ještě se to ani nemuselo stát. A i kdyby jo, postaráme se o to, aby ten nomád odešel. Stejně to pro nás začínalo být nebezpečné,“ snažila se mě upokojit Alice, když kolem mě bez vysloveného slova procházela.

„Rose! Neuvěříš, co jsem viděla! Musíme jít nakupovat, ty nové kozačky neměly chybu!“ začala nadšeně pokřikovat…

V tu chvíli všichni věděli, že pojedou do Seattlu. Oznámení ve zprávách je znepokojilo, o tom, že se nejedná o vraha nebo gang věděli okamžitě. Jen předtím si nebyli jistí, jestli do toho mají vstupovat. Ale teď jeho počínání ohrožovalo nás všechny, museli jsme zakročit.

Vyběhl jsem po schodech nahoru a zastavil se před jejími dveřmi. „Můžu dál?“ Věděla o mně, přesto jsem zaklepal a zdvořile se zeptal.

Odpovědí mi bylo jen tiché hmm. Potlačil jsem všechny emoce, co by mě jakkoliv prozradily, a vešel dovnitř. Seděla na pohovce, hlavu opřenou o sedák, nohy skrčené v kolenou a obepnuté rukama.

„Bells,“ uniklo mi z úst, aniž bych si to uvědomil. V tu chvíli už jsem klečel u ní a odhrnoval jí vlasy z obličeje. „Nad čím tak přemýšlíš?“

„Jen se snažím přijít na to, co se tady děje," odpověděla mi zamyšleně. Nechtěl jsem ji takto vidět, v duchu jsem si musel neustále přehrávat, že je pro ni ta nevědomost lepší.

„Alice všechny přemlouvá, aby s ní šli na nákupy," řekl jsem prostě, jako bych snad nechápal pravý význam jejích předešlých slov.

„Takto jsem to přece nemyslela…" začala, když přišla Alice. Zaklepala a vzápětí vykukovala zpoza dveří její rozčepýřená hlava. Její nadšení bylo nepřehlédnutelné a kdybych nevěděl, proč odjíždí, byl bych si jistý, že je nefalšované.

„Bello, pojedu s ostatníma do Port Angeles. Nevím sice, kdy se vrátíme, ale určitě ti taky něco dovezeme," vychrlila ze sebe.

„To nemusíš, mám toho spoustu a stejně to nemám jak využít," snažila se ji usměrnit. Sám jsem nevěděl, co se jí honí hlavou. Ale pochyboval jsem, že ji najednou opustila všechna nejistota.

„Nikdy nevíš, co se bude hodit," oponovala jí Al a spiklenecky na ni mrkla. Dveře se zavřely dřív, než stihla Bells cokoliv namítat.

„Možná by sis měla udělat místo ve skříni," neodpustil jsem si rýpavou poznámku se šibalským úsměvem.

Jejímu obličeji jsem se musel zasmát. Nadzvedl jsem se a přemístil se za ni na sedačku. Sotva jsem se tam k ní vešel, ale ten malý prostor jsem spíš uvítal. Rukama jsem se opřel o opěrátko a políbil ji na čelo. Začal jsem její obličej obsypávat drobnými polibky, tvořil jsem si tak cestičku k jejím ústům. Přes nos a líčka…

„Edwarde…" Užíval jsem si pohled na její přivřená víčka, na téměř nepatrný pohyb jejích rtů, když vyslovily mé jméno. Její vůni, její přítomnost…

„Ano?“ zeptal jsem se nevinně. Neodtáhl jsem se, lehce jsem ji políbil do koutku úst a přitom jednu ruku zapletl do jejích vlasů. Přesunul jsem se k jejím nádherným rtům a vahou svého těla ji položil na sedačku. Ucítil jsem její ruce okolo mého krku a nebyl si jistý, jestli si mě opravdu nepatrně přitáhla k sobě, nebo se mi to jen zdálo. Potěšilo mě, že se tentokrát zapomněla vzpírat, reagovala na mé pohyby a doteky úplně samovolně, automaticky.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem mezi polibky. Ale ona mi je přestala oplácet, a tak jsem se mírně odtáhnul. Jen na nejmenší možnou vzdálenost, opřel jsem si čelo o to její.

„Tím si nemůžu být jistá, když mi něco tajíš.“ Vpíjela se mi zkoumavě do očí a já v těch jejích viděl opět tu nejistotu, za kterou mohl ten nomád. Nenáviděl jsem ho už jen kvůli tomu, že jsem jí musel díky němu lhát.

„Nic podstatného,“ pokusil jsem se vyhnout přímé odpovědi, ale nejspíš se mi to moc nepovedlo. Jen jsem doufal, že jsem tím neprohloubil její už tak dost velké podezření. Potřeboval jsem odvést její myšlenky…

Posadil jsem se na kraj pohovky a Bella se vyhoupla do sedu vzápětí, jen její poloha byla stejná, jako když jsem sem vstoupil. „Myslím, že je ta nejvhodnější příležitost na hraní na klavír. Nikdo tu není, takže se nebudeš muset potýkat s rozpaky,“ obhájil jsem hned na začátku její každodenní výmluvu a pozoroval, jak zrozpačitěla. Miloval jsem to na ní, stejně jako všechno ostatní.

„I tak si ale nemyslím, že je to zrovna dobrý nápad. Edwarde, už jsem ti tolikrát říkala, že…“ Přiložil jsem jí ukazováček na rty, abych utišil záplavu slov a dalších výmluv, které by bezpochyby přišly. Dneska už ji nenechám.

„A já ti na to pokaždé odpověděl stejně. Znáš všechny moje odpovědi na tvé výmluvy, Bells. Nemůžeš vědět, že ti to nepůjde, dokud to opravdu nezkusíš. Navíc, hudba je o tom, že ji cítíš srdcem, a já vím, že ji tak i cítíš. Už jen to mi dává jistotu, že ti hraní půjde. A pak taky - jsi upír, což znamená, že se ani nebudeš muset tolik snažit. Za chvíli budeš umět hrát stejně dobře jako já. A nakonec, vyhrál jsem přece sázku.“ Sledoval jsem, jak jí to šrotovalo v hlavě. Bavil jsem se pohledem na ni, vypadalo to, že se snaží vymyslet ještě nějakou další výmluvu, ale očividně nemohla na nic přijít.

„Dobře, dobře, dobře, vyhrál jsi,“ přiznala a já se jen potutelně usmíval. Během sotva postřehnutelné chvilky jsem vložil jednu ruku pod její skrčená kolena, druhou ji chytil za záda a už jsem i s ní v náručí otevíral dveře pokoje…

***

„Zkus ještě míň,“ požádal jsem ji. Schválně jsem vybral takovouto tichou skladbu, chtěl jsem ji naučit kromě hraní i používání její síly.

„Vždyť už se toho skoro ani nedotýkám,“ stěžovala si, ale chvíli poté, co to dořekla, se hudba pod jejími prsty ztišila. Nedivil jsem se, že to pro ni bylo těžké, zatím se svou sílu nikdy nesnažila kontrolovat. A navíc ještě stále byla o něco silnější.

„A nevnímej vyťukávání kláves, ale tvoř. Poslouchej jenom hudbu, kterou vytváříš,“ dal jsem jí okamžitě další úkol. Všechno, co jsem jí doposud řekl, se jí podařilo, i když ne všechno hned napoprvé.

V kapse mi zavibroval mobil. Ztuhl jsem a okamžitě jej držel v ruce, i když to byla jen zpráva. Zpráva, protože by Bella telefonát slyšela. Zpráva, která nevěstila nic dobrého. Kdyby šlo vše podle plánů, nedostal bych ji…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 52. kapitola: