Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 5. kapitola

ghnfgjnfgjn


Nedobrovolně novorozená - 5. kapitolaPřidávám další kapitolu. Trochu jsem ji rozepsala, a tak jsem se ještě nedostala ke Cullenům... Nechám Vám to jako překvápko na příště, snad mě za to neukamenujete... :D Alice s Bellou se vydají na cestu, Bella má na jazyku spoustu otázek, ale co se stane po cestě? Doufám, že se bude líbit a prosím o komentáře. :)) A ještě jsem Vám chtěla poděkovat za ty k minulé kapitole. Dík. ;)

 

5. kapitola – Cesta k novému domovu

 

Bella:

„Bello, dovol mi, abych ti představila celou moji rodinu a způsob života,“ řekla ta dívka, Alice, která mi byla čím dál víc sympatická.

Zato toho upíra vedle ní jsem se bála. Jednak kvůli jeho jizvám. Ale taky nebylo pochyb o tom, že by mě teď viděl nejraději mrtvou tak, jak jsem se chtěla vidět i já. Ale ne po dnešku. Něco se ve mně zlomilo. Snad naděje? Mohla jsem mít naději na nový život? Nové přátele? Měla jsem naději, že se dá žít i jinak než jen jako krvelačná zrůda. Nebo ne? Ale jejich oči byly tolik jiné, o tolik krásnější. Oni nemohli žít takový život, jaký jsem žila já. Byli jiní. A to mě lákalo a přitahovalo k nim. A ať už žili jakkoliv a krmili se čímkoliv, chtěla jsem to vyzkoušet. Protože to teď byla má jediná naděje, jak být znovu alespoň trošku šťastná.

 

„Rodinu?“ Já se musela zeptat. Cožpak jde žít jako upír v rodině? To jako s babičkou, dědečkem, maminkou, tatínkem a dětmi? To se jim teď budu míchat do rodiny?

Alice se usmála. Přišla mi velice milá. Myslím, že ji budu mít ráda.

„No ano. Já a Jasper,“ ukázala vlevo na toho druhého upíra, který už přestal vrčet, „jsme manželé.“

Tak tohle jsem nečekala. Takže to bude její rodina, do které se přimontuju?

„Našimi sourozenci jsou Rosalie a Emmett - ti jsou také spolu, a poslední je Edward. A protože jsme banda ztřeštěných upírů, ruku nad námi drží Carlisle s Esme. Jsou něco jako našimi rodiči, i když to ve skutečnosti nejde.“

Bylo toho spoustu, co jsem nevěděla. S každou větou mi přibyla na můj pomyslný seznam otázka. Chtěla jsem je mít všechny zodpovězeny, ale bála jsem se ptát. Co když ji svými otázkami urazím? Co když si bude myslet, že se příliš vměšuji do její rodiny? Co když pro ni budu dotěrná?

„Nemusíš se bát,“ promluvil Jasper. Cože? Jaktože ví, co se mi honí hlavou? Jak poznal, že se bojím zeptat, abych je neurazila? Jak mohl znát mé pocity?

Ani nevím proč, ale naštvalo mě to.

Z ničeho nic se na mě díval s vražedným pohledem. A to mě vytočilo mnohem víc. Najednou mě přepadla touha nějak mu ublížit. Třeba jen trošičku...

Nestihla jsem ani nijak zareagovat a mé ruce byly zkroucené za zády, mé nohy podkopnuté a já na zemi s Alicí na zádech. Ta se naklonila blíž ke mně a jen lehounce, ale přesto výhružně zašeptala: „Na to ani nemysli.“

Nejspíš mi pořád nějak nedocházel fakt, že kdyby chtěli, už bych nebyla. A mě spalovala touha po tom zkusit žít tak jako oni. Mít rodinu a krásné jantarové oči, ve kterých se člověk ztrácí. Vlastně jsem nevěděla, jak doopravdy žijí a jestli jsou šťastní, ale ať to bylo cokoliv, co mě k nim táhlo, chtěla jsem je poznat. Alici, Jaspera a i ostatní z jejich rodiny. Chtěla jsem zjistit, jestli stojí za to žít jako upír...

 

„Jazzi, jeď prosím domů a řekni jim o Belle.“ Jasper se nejdříve bolestně zatvářil, ale snad to bylo Alicino odhodlání a prosba v očích, které jej nakoplo. Pokynul hlavou na souhlas, přistoupil k ní a lehce ji políbil. Pak se rozběhl a rychle nám zmizel z dohledu.

„My se vydáme domů po svých, i když nám to asi chvíli potrvá. Ale alespoň budeš mít víc času na všechny otázky, které se ti honí hlavou. A nepokoušej se o žádný podraz, protože to uvidím!“ Povolila své sevření a já se vyhoupla na nohy. Přeci jenom takto jsem se cítila líp.

Alice se rozeběhla stejným směrem, jakým nám před chvílí zmizel z dohledu Jasper. Jeho pachová stopa se ale po chvíli ztratila.

Doufala jsem, že se můžu ptát. Že můžu ulehčit své hlavě o pár otázek, které mi poletovaly hlavou jako otravné mouchy a nechtěly odletět.

„Kam běžíme?“ I když nebyla tato otázka jednou z mých velmi neposedných, nevěděla jsem, jak nejlépe začít. A tato byla docela neutrální.

„Do města Catamarca. Poblíž města máme dům, ve kterém žijeme jako normální rodina.“ Odmlčela se a po chvíli pokračovala. Její tón byl ale jiný, více zapálený do rozhovoru, možná snad více důvěřivý? „Víš, Bello, nemusíš se bát zeptat se mě na jakoukoliv otázku. Určitě tě toho spoustu zajímá a já ti ráda odpovím. Byla bych moc ráda, kdybys s námi zůstala a žila naším způsobem života.“

Těchto pár vět mi dodalo neskutečnou odvahu.

„Mám spoustu otázek.“

„S tím počítám,“ řekla a mile se na mě usmála, jako už tolikrát za těch pár chvil, co ji znám.

Až teď jsem si byla jistá, že se jí můžu zeptat na cokoliv bez ohledu na to, že by jí to vadilo. A já se začala vyptávat…

„Čím se krmíte? Předpokládám, že lidmi asi ne. To kvůli vašim očím.“ Byla jsem docela nervózní. Čekala jsem na odpověď a přála si, aby byla pozitivní. Nějaká, která by nezakopala moji naději tisíce kilometrů hluboko…

„Živíme se zvířecí krví. Říkáme si proto vegetariáni… Víš, k našemu životu krev potřebujeme, ale nechceme být netvoři, kteří zabíjí lidi jenom kvůli své žízni. Zvířecí krev nás tolik neuspokojí a taky po ní nejsme tolik silní a rychlí jako ti z nás, kteří se živí tou lidskou. Vlastně, na světě je spousta upírů, ale většina z nich zvířecí krev neuznává. Nechutná tak dobře jako ta lidská, ale upokojí naši žízeň a časem si na ni zvykneš…“

„Takže zabíjíte zvířata? Není vám jich líto?“ Bylo to mnohem lepší než zabíjet lidi, ale přesto jsem měla zvířata ráda.

„No ano, ale když jsi byla člověk, taky jsi jedla maso ze zvířat.“

Takto jsem nad tím nepřemýšlela. A vlastně měla pravdu… Nebyla jsem vegetarián, i když jsem byla trochu vybíravá…

Cítila jsem to. Pocit naděje, který pomalu zastiňoval pocit zoufalství. Možná mám přeci jen právo na život. Možná můžu žít jako upír bez toho, aniž by ze mě byla krvelačná zrůda…

 

 

Otázky se hrnuly jedna za druhou a já na ně postupně dostávala odpovědi. V Alicině přítomnosti jsem se cítila velmi dobře, přirostla mi k srdci.

Dozvěděla jsem se, jak to s její rodinou vlastně je. Znala jsem jejich příběhy. A chtěla je poznat. Carlisla, který je natolik dobrý v sebeovládání, že dokáže pracovat v nemocnici jako lékař, dokáže operovat lidi a nevadí mu jejich krev. Jeho ženu Esme, která se o všechny stará a zahrnuje je láskou. Bylo mi jí líto. Ani jsem si nedokázala představit, jak velkou ztrátu musela utrpět. Podobnou a přesto o tolik jinou, než mí rodiče… Další z rodiny byl jejich syn Edward. Alice ho měla velmi ráda, soudě podle způsobu, jak o něm mluvila. Jako jediný z rodiny žil sám, ale podle všeho mu to nevadilo. Rosalie měla být jeho druhou polovičkou, jak původně plánoval Carlisle ještě před tím, než ji proměnil a dal jí tak šanci na nový život. Ta si ale nakonec sama vybrala v horách Emmetta, kterého zachránila před útokem medvěda. Musela být velmi dobrá, když jej dokázala nést přes celý les a nezabila jej. Vlastně, všichni byli velmi dobří. Chodili do místní školy a hráli si tak na normální lidskou rodinu. Obdivovala jsem je. Nechápala jsem, jak můžou vydržet ten oheň v krku, ale prý je to jen o cviku. I když Jasperovi to ještě dělá problémy. Jeho ale neproměnil Carlisle. Žil už mnohem dřív, bojoval proti novorozeným za území. To proto vypadal tak děsivě, kvůli jeho jizvám. A proto nebyl tak důvěřivý jako Alice. Byla jsem pro něj jen další novorozený, kterému se nedá věřit. A Alice byla jeho družkou, která si svoji minulost nepamatovala. Jaspera si našla sama…

Nejdřív jsem význam jejích slov nechápala, když mi ten příběh popisovala. A pak jsem se dozvěděla o darech, které mají někteří upíři. A o jejím daru. Viděla budoucnost. První, co jsem si pomyslela, bylo, že je to naprosto úžasné. Pak ale začala vyprávět o darech ostatních členů její rodiny – o Jasperovi a Edwardovi a já nevěděla, co je lepší. I když, mně osobně Edwardův dar naháněl hrůzu. A to jsem jej ještě ani nepotkala…

Nepopsatelně obrovským zklamáním byla skutečnost, že nebudu moct mít děti. Nikdy nepoznám ten pocit, když zjistím, že mi v břiše leží nový život. Nikdy neucítím tahání rtíků za mé bradavky, neuslyším první slůvko svého malého dítěte, nikdy si nebudu moci hrát se svým děťátkem a rozmazlovat jej… Nikdy, už nikdy nebudu moct mít své vlastní dítě. A já vždycky chtěla mít velkou rodinu…

A pak tu byla další skutečnost. Upíři nestárnou. Vůbec. Jsou téměř nesmrtelní. Nevěděla jsem, jestli se mě při zjištění tohoto faktu zmocnilo zoufalství, strach, očekávání, radost nebo smutek?

Informací přibývalo a já se stále víc poznávala. Ne všechno bylo dokonalé. Věděla jsem to už mnohem dřív, než jsem potkala tuhle báječnou upírku. Věděla jsem to od chvíle, kdy jsem se poprvé přisála svými rty na ránu mé první oběti. Tento svět nebyl zdaleka tak dokonalý, jako byl můj první…

 

„Bello, stůj!“ vykřikla na mě Alice a já okamžitě strnula na místě. Než ovšem stihla doříct to hlavní, ucítila jsem…

„Nedýchej!“ dodala, ale pozdě. A i ona si toho byla vědoma, protože jsem ležela čelem k Alici na zemi. Ta se do mě vpíjela svýma očima. To ale nestačilo. V krku jsem měla žár, který jsem chtěla uhasit. Ani jsem si neuvědomovala, že na ni vrčím! Smýkala jsem sebou a chtěla, aby mě pustila.

„Bello, nedýchej! Přestaň dýchat! Prosím!“ Červený opar zvířecích instinktů sílil… Ta upírka mě štvala. Měla jsem chuť ji rozsápat na kusy… „Bello, to přece nechceš! Nechceš zabíjet nevinné lidi! Nechceš být vrah!“

Něco mě přinutilo vnímat ta slova. Přemýšlela jsem nad jejich významem. Trochu jsem se uklidnila. Měla pravdu… Co to dělám? Isabello, uklidni se, vždyť ona ti pomáhá! Ty nechceš zabíjet lidi!

„Přestaň dýchat!“ poručila a já ji protentokrát poslechla.

Trvalo chvíli, než se plameny alespoň malinko uklidnily. Stále to ale nebylo ono. Žalostně jsem se snažila bolest nevnímat a poslouchat Alici. Doufala jsem, že mi pomůže…

„Bello, poslouchej mě. Vím, že to není jednoduché, taky jsem si tím prošla. My všichni jsme si tím museli projít. Ale musíš se snažit, musíš ty sama chtít. Bez tvé vůle ti nepomůžeme, i kdybychom sebevíc chtěli. Náš dům už není daleko. Jakmile tě pustím, je to jen na tobě. Už bych ti znovu nepomohla, budeš rychlejší. Ale pokus se nedýchat a poběž za mnou.“ Chvíli ještě čekala. Potom povolila své sevření a ustoupila ze mě. Neustále mě kontrolovala, sledovala každý můj pohyb. A i když se to může zdát divné, já byla ráda. Měla jsem tak alespoň malinký pocit, že mě hlídá. Malinkou naději, že kdybych se neovládla, snažila by se mi pomoct, snažila by se mě zastavit...

Vstala jsem a rozeběhla se za ní. Snažila jsem se nevnímat tu bolest, vnímat jen ji. A plameny slábly. Byla jsem jí vděčná, pomohla mi. A já doufala, že mi pomůže i příště. Doufala jsem, že už nikdy nikoho nezabiju…

 

Alice zpomalila a já tak poznala, že jsme blízko.

„Alice?“ chtěla jsem si upoutat její pozornost dříve, než se dostanu do neznámého domu, kde budu celá nesvá.

„Ano?“

„Děkuju…,“ řekla jsem a ona se na mě usmála. „Nechci být zrůda, chci být jako vy.“

„Nemáš zač. A navíc, to ty jsi se dokázala vzpamatovat... Neboj se, vezmeme tě pod ochranná křídla. Pomůžeme ti.“

 

Došly jsme před dům a zastavily se. Vlastně, ještě jsem jej neviděla, ale cítila jsem vůně všech jeho členů. Byly úžasné. Obzvláště jedna byla fascinující. Vyplývala na povrch a zastiňovala tak všechny ostatní.

„Připravená poznat moji praštěnou upíří rodinku?“ zeptala se s šibalským úsměvem Al.

„Ani moc ne,“ přiznala jsem po pravdě, „jsem strašně nervózní.“

„Neboj se, přijmou tě dobře. Viděla jsem to,“ poklepala si svým prstíkem na spánek. Málem bych zapomněla na její skvělý dar.

 

Společně jsme vyšly vstříc domu. Měla jsem zvláštní pocit, že je toto důležitý okamžik v mém životě. Pocit, jako když se chystáte do nové školy a čekáte, jestli vás mezi sebe přijmou, doufáte, že zapadnete…

 

 

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!