Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 44. kapitola

03.10.2011 (18:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4154×

44. kapitola – Zmatená

Edward:

Už z dálky jsem sledoval všechny Emmettovy myšlenky a nesnažil se vzdorovat emocím, které mě drtily zevnitř. Cloumala mnou neskutečná žárlivost - to já jsem chtěl být ten, s kým Bella trávila chvíle, s kým se bavila. A i když to byla jen přátelská válka, byla mu nablízku. Byla s ním bez jakýchkoliv zábran, dotýkala se ho a byla šťastná…

Alice mi položila dlaň na rameno a já si až teď uvědomil, že mi z hrudi vychází sotva slyšitelné vrčení, které by ale bezpochyby během chvíle zesílilo. Byl jsem rád, že mě zastavila dřív, než to mohla slyšet Bella. I tak jsem ale jen stěží uzavřel všechny ty pocity do sebe. Chtěl jsem tam stát místo něj, měl jsem to být já, s kým se směje…

„Dobře, dobře, no tak jsi vyhrála. Ale počkej, až nebudeš novorozená, pak tě porazím levou zadní,“ smál se Emmett, když vtrhli do domu.

„Jo! Tak tomu říkám úspěch. Vidíš, nakonec tě naučím i prohrávat.“ Tento její smích byl opravdový. Byl to přesně ten, který mi tolik chyběl. V mojí přítomnosti byla vždycky napjatá a nervózní, její úsměv jsem viděl jen ve vzpomínkách.

Zapíchnul jsem pohled do suku v desce stolu a snažil se uklidnit. Jakmile nás zpozorovali, okamžitě utichli a já nedokázal déle studovat kruhy suku v dřevě. Až moc jasně na mě doléhala ta rychlá změna atmosféry.

„Děje se něco?“ zeptala se opatrně, přesto jsem si byl víc než jistý, že je nesvá z mé přítomnosti. A já ji nemohl přestat sledovat. Od hlavy až k patě byla celá promočená, nenašel bych místo, které by nepoznamenal roztátý sníh. Mokré, mírně zacuchané vlasy ji dělaly ještě křehčí, měl jsem nutkání ji okamžitě zabalit do teplé deky…

Alice mi pod stolem dupla na nohu a já od ní násilím odtrhl pohled, který jsem nasměroval na Carlislea.

„Chceme si zajet někam na lov, někam dál. Říkali jsme si, že je nejvyšší čas, abys poznala i lepší způsob obživy, a že by ti to mohlo třeba i o trochu víc pomoct,“ dořekl Carlisle a my všichni věděli, co ta poslední věta znamenala. Její oči ještě stále rámovaly tmavě šedé kruhy, i když se s každým lovem nepatrně zmenšovaly.

„Super! Jen je škoda, že už všichni medvědi spí. Ale i tak. Kdy se jede?“ ptal se okamžitě rozzářený Emmett.

„Pojede se v pátek, hned jak dojedete ze školy a mně skončí služba v nemocnici.“ Bylo to perfektně naplánované – vrátíme se kolem večera na Štědrý den. Jezdívali jsme tak každý rok, lov masožravců jsme brali jako takovou naši Štědrovečerní večeři…

***

Nedokázal jsem si vychutnat krev pumy, kterou jsem svíral v rukou. Stále jsem musel myslet na to, že je tady někde iona. A při představě, že někde zápasí s obrovskou šelmou, sama… Přikazoval jsem si, abych se ji nesnažil najít. Stačilo by mi k tomu tak málo…

Připadalo mi ale, jakoby něco ve mně vědělo, že to stejně nevydržím. Že udělám všechno proto, abych ji viděl, abych jí byl nablízku. Stejně jako to dělám doma…

Bella:

Hltavě jsem pila tu lahodnou tekutinu. Nepřemýšlela jsem nad tím, co je to za zvíře, jen jsem si užívala tu chuť. Bylo to mnohem lepší, než krev býložravců – přesně jak mi všichni tvrdili. A na jednu stranu jsem i byla ráda, že mě Alice násilím vykopala z domu. Chtěla jsem tam zůstat s ní a Esmé, nedávalo mi smysl, proč jsem neměla na výběr, proč jsem jet musela. Možná to bylo kvůli tomu, abych konečně poznala i tuto obživu. A bylo to úžasné. Navíc jsem měla pocit, že mi ta krev dodávala mnohem větší sílu. Věděla jsem, že to skončí, ale štvalo mě, že se to zlepšovalo tak strašně pomalu.

Na stranu druhou jsem se ale nedokázala zbavit těch nepříjemných pocitů, které se vytratily jen jednou za celou tu dobu, a to jenom díky Jasperovi. Tolik se mi ulevilo, když jsem se od toho všeho na chvíli odprostila. A on to věděl. O to víc jsem ale nechápala jeho postoj…

„Jazzi? Děkuju, že to pro mě děláš,“ řekla jsem mu, když se na mě otočil.

„To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat,“ odpověděl mi s úsměvem, věděl moc dobře, co ta moje věta znamenala. Jen jsem nechápala, proč mi nyní pomáhá, když mě v tom nechává jindy plácat. Předtím jsem si myslela, že je to kvůli tomu, abych tomu všemu porozuměla. Teď mi ale nedávalo smysl, proč by své rozhodnutí najednou měnil…

„Jindy to ale dělat nemůžu, promiň,“ řekl zrovna ve chvíli, kdy jsem se ho na to chtěla zeptat. Možná to vycítil z mých pocitů, spíš to ale byla intuice. I přesto mě zaskočil, v hlavě mi kolovala jediná otázka. Proč?

„Je to hlavně kvůli tobě. A nežádej mě, prosím, o vysvětlení. Nemohl bych ti ho totiž dát.“ Odvrátil ode mě pohled a definitivně mě tak zbavil veškerých slov, která se mi předtím drala přes jazyk ven. Nechápala jsem to. Vůbec…

Všechno se vytratilo v okamžiku, kdy přišel ten zvláštní jiný pocit. Tělo mi strnulo nervozitou a strachem zároveň, moje smysly zbystřily. Obava z toho, že mě někdo sleduje, se s každým dalším polknutím zvětšovala.

Nejspíš jsem ani neměla důvod být vyděšená, ale já to nedokázala zastavit. Věděla jsem, že by mi nikdo nedokázal ublížit. Snad jen kdyby to byl jiný upír, ale ten by se rozhodně nepohyboval na těchto místech. Rozhodně ne, když by tu cítil šest dalších upířích pachů. O to víc mě to ale uvnitř svíralo. Jen jsem tajně doufala, že se mi to zdá, že jsem paranoidní. Byl to přeci jenom pocit – nic jsem neslyšela ani neviděla…

A přesto se ten pocit neustále prohluboval, i když jsem se ze všech sil snažila o opak. Litovala jsem toho, že jsem to zvíře právě dopila. Měla jsem tak před sebou dvě možnosti. Mohla jsem jen zbaběle utéct hledat svou další kořist. Jenomže ani pak bych neměla jistotu, že se toho pocitu zbavím…

Nebo jsem se mohla sama sobě konečně postavit a přestat se mu vyhýbat. Musel to být on, tím jsem si byla téměř jistá, i když to byla stále jen pouhá domněnka.

Trvalo mi dlouho, než jsem si to přiznala. Nevyhýbala jsem se jemu, ale sobě. Tomu, co jsem cítila. Sama jsem to nechápala a veškeré snahy těm emocím zabránit a chovat se zase jako dřív vyšly naprázdno. Bylo toho tolik…

A bylo to všechno úplně jiné, než jak jsem to vnímala a cítila kdykoliv předtím…

Prudce jsem se postavila a pozorně se dívala na stromy před sebou. Někde tam musel být, i když jsem nic neviděla. Zhluboka jsem se nadechla, vítr ale proudil špatným směrem. Stále jsem neměla jediný důkaz. Tak proč jsem si byla tak jistá jeho přítomností?

„Edwarde,“ zašeptala jsem opatrně jeho jméno do prázdna. Nedostala se mi však jediná odezva. „Edwarde, vím, že tam jsi.“ Lhala jsem. Doufala jsem ale, že ho to donutí se ukázat – jestli tam opravdu je. A kdyby ne, nikdo by se o tom stejně nedozvěděl.

Ladné dopadnutí na zem mě definitivně ujistilo. A já najednou měla nutkání zvolit si tu první možnost a utéct. Nyní jsem si nebyla schopná vysvětlit, kde jsem předtím vzala tu odvahu, když po ní nezbylo ani památky…

„Promiň,“ řekl zahanbeně a sklopil zrak, když vyšel zpoza stromu, na kterém se předtím schovával. „Potřeboval jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“ Ten tón mi vnukl do hlavy pochybnosti, že neříká pravdu. Nebo alespoň ne úplnou. Přesto jsem se zastyděla za své oblečení, které už po návratu domů nebude k použití…

„Edwarde,“ oslovila jsem jej a chtěla pokračovat, pracně znovunabytá odvaha však během vteřiny zmizela. I tak jsem mu to ale chtěla říct - už jen to, že jsme byli sami, a přesto jsem mohla kdykoliv vycouvat a bez strachu utéct. Proč jen jsem byla takový zbabělec?!

„Mrzí mě, že ti ubližuju. Já – já… sama nevím, co se to se mnou děje. Nedokážu si utřídit vlastní pocity. Cítím se jako nějaká puberťačka, která neví, co chce. A přitom já taková nikdy nebyla…“ Znovu jsem v sobě cítila ten rozpor. Nechtěla jsem mu to říct – on byl ta poslední osoba, která to měla vědět. A přitom jsem věděla, že on je ten, ke komu mám nejblíže, že je jediný, komu jsem se chtěla svěřit. Chrlila jsem ze sebe přívaly slov, i když možná ani neslyšel všechno. A mně pomáhalo vědomí, že je ode mě tak daleko.

Když se ale během nepostřehnutelné chvíle objevil přede mnou, znejistěla jsem. Hlas mi vyšuměl do prázdna, tělo se mi napjalo a já cítila jeho blízkost jako nikdy předtím. Vnímala jsem ji snad každou částí svého těla. Jeho nádherné, karamelově zlaté oči se na mě upřeně dívaly a já v nich opět viděla tu obrovskou něhu a lásku. Až když jsem nasucho polkla, uvědomila jsem si, že jsem šíleně, ale hlavně bezdůvodně, nervózní.

„Ale ty to všechno víš, že?“ Sklopila jsem pohled, když jsem si uvědomila, že má vlastně všechny moje pocity denně na talíři. Teď jsem se cítila ještě hůř. Už jsem nedokázala dál čelit tomu zvláštnímu napětí, musela jsem o krok ustoupit.

Chystala jsem se utéct. Najednou jsem si připadala zahanbená. Vždyť on celou tu dobu věděl o všech těch pocitech, co se v mé hlavě bily.

„Jak bych mohl, když se mi jenom vyhýbáš?“ Zněl zničeně. A vážně. Nemohla bych to přisuzovat k žádnému z jeho perfektních hraných výkonů. A právě to mě přinutilo se na něj podívat.

„Na tom přeci vůbec nezáleží. Ví to Jasper a to stačí.“ Hlas plný zoufalství se změnil v nervózní, stydlivý šepot. Přiznat to nahlas bylo ještě mnohem horší…

Trvalo mu jen chvíli, než si přebral moje slova. „Jazz se až příliš urputně soustředí na Alici,“ prozradil mi se zvláštním úsměvem, jako by mě jím chtěl utěšit. A to se mu i povedlo, i když jsem se nezbavila pocitu, že to jeho štvalo.

Konečně mi dávaly smysl Jazzova slova. Jindy to ale dělat nemůžu, promiň… Je to hlavně kvůli tobě… Nemohl mi pomáhat, jestliže nechtěl, aby se o tom zmatku v mé hlavě dozvěděl Edward. A já si to všechno potřebovala ujasnit. Sama.

Stejně to ale nijak nepomáhalo. Brzo jsem si začala uvědomovat, že mi chyběl. Přála jsem si mít zpátky jeho jako kamaráda, scházely mi ty společné chvíle s ním. To přátelství, co se mezi námi za tu chvíli vytvořilo. Nebo alespoň to jsem si myslela. Jenomže všechno to bylo tak nějak jiné, nedokázala jsem to pochopit. Jako by mi unikala jedna část pravdy a já ji nemohla najít…

„Bells…“ Díky tomu oslovení jsem znejistěla. Možná proto, že mi tak říkávali rodiče, spíš ale proto, že mi tak on nikdy předtím neřekl. Do jisté chvíle… „Byl bych rád, kdyby ses mi přestala vyhýbat. Chybí mi naše přátelství… Teda jenom jestli ty sama chceš,“ dodal rychle. Nebyla jsem si jistá, jestli se mu opravdu třepal hlas - nejspíš se mi to jenom zdálo. Zarazila mě však ta prosba. Bylo to, jakoby mi četl myšlenky. To proto jsem nedokázala uhlídat svůj nevěřícný výraz.

„Tak tedy ne,“ vysoukal ze sebe sklesle a s tichým promiň se otočil, přichystaný k odchodu.

„Ne, počkej,“ zašeptala jsem, sama nechápajíc, proč to dělám. Otočil se zpátky ke mně a trpělivě vyčkával, co odpovím. Přestože se snažil skrýt tu naději, byla až příliš jasně viditelná.

„Jen přátelé?“ Jakmile jsem to vyslovila, chtěla jsem to vzít zpět. A ne jenom proto, co ke mně cítil on, ale taky proto, s čím jsem se potýkala já.

Anebo jsem mohla doufat, že se tím všechno vrátí do starých kolejí. Vždyť přece dokud jsme byli spolu, s ničím takovým jsem se nemusela potýkat.

„Jen přátelé,“ přitakal mi, jeho radost jsem nemohla přehlédnout. Upřímný široký úsměv na jeho tváři mi dodal naději, že možná i on v tom nevidí nic víc, než jen přátelství…

Dne 3.10.2010 byl vydaný prolog k této povídce, takže už tu s ní zacláním očividně dlouho... Jen jsem Vám chtěla říct, že si strašně moc vážím toho, že mě v mém výmyslu podporujete a ještě jste to nezabalili... :D

Nejsem si jistá, jestli to někdo z Vás čte vůbec od úplného začátku vydávání, a proto se bojím, abyste mi taky neutekli... Ráda bych Vám slíbila, že to co nevidět dokončím, ale sama si nejsem jistá, na kolik kapitol to ještě rozepíšu, protože se znám... :D

Možná i proto byla kapitola taková, jaká byla. Chci Vám všem, co mě tady držíte, strašně moc poděkovat! Možná si to ani neuvědomujete, ale jste mi neskutečnou podporou! Takže ještě jednou - DĚKUJU! :))

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 44. kapitola: