Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 4. kapitola

31.10.2010 (16:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5036×

4. kapitola – Zabijte mě, prosím!

Bella:

Odtrhla jsem své rty od maminky a dívala se na ni. Chtěla jsem brečet. Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem vrátit čas… Nechápala jsem to! Nemohla jsem uvěřit tomu, jak lehce jsem podlehla, zvlášť když se jednalo o osobu mě na světě nejbližší. Sžírala mě nesmírná bolest. Bolest, která byla o tolik jiná, než jakou jsem prožívala při přeměně, ale byla natolik silná, že jsem měla pocit blízké exploze, roztříštění mého těla na miliony malinkatých kousíčků… Bolest prožírající mé tělo uvnitř. Jako když si červ dělá cestičky v jablku, jenže tentokrát bylo jablko nahrazeno mým srdcem, i když mrtvým, ale stejně zranitelným…

Oči mě pálily, ale slzy nepřicházely. Litovala jsem toho, protože jsem chtěla alespoň malinkatou část té bolesti vyplavit společně se slzami. Jenže to nešlo. Musela jsem ji snášet v sobě.

Najednou mi přišel můj poklad na krku strašně bezcenný. Co znamenal kousek zlata oproti lidskému životu? Co znamenaly dva obrázky uvnitř oproti smrti mé maminky? Maminky?! Zabila jsem ji! Jsem zrůda a nezasloužím si žít! Kdo je na světě horší než ten, kdo chladnokrevně zabije osobu sobě nejbližší?

Ničím životy i ostatním. Nemohla jsem snést obrázek, který se mi tvořil v hlavě. Tatínek přijde domů a jakoby nestačilo, že přišel o dceru, přijde teď i o to poslední, co mu dávalo naději, co mu dávalo šanci žít… Přijde o svou lásku, o další velký a nejcennější kus svého srdce.

Nechtěla jsem dál žít, nechtěla jsem zabíjet a brát. Ani jsem si to nezasloužila. Ničím jsem si nezasloužila místo na tomto světě.

Chtěla jsem být mrtvá. Dostat se za maminkou a tam s ní dál žít. I když jsem začala pochybovat o tom, že bych se dostala právě za ní… Za duší tak čistou, že by se přes ni dalo dívat jako přes naleštěné okno…

Ale nevěděla jsem, jak se zabít. Pochybovala jsem o tom, že by se mi to povedlo. Teď jsem byla silnější než ten nejlepší boxer, rychlejší než auta a zřejmě taky tvrdší než kámen. Tak jak se mám potom zabít?

Chtěla jsem to ale zkusit ještě jednou. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že by to nešlo. Šla jsem do tátova pokoje a z posledního šuplíku u psacího stolu vyndala krabičku zavřenou na zámek. Ten jsem jen lehce rozmáčkla v prstech a už jsem držela v ruce pistoli. Nabila jsem ji, přiložila ke spánku a stiskla spoušť. A jak jsem předpokládala, kromě toho nejtintěrnějšího tlaku se mi nic nestalo. Škoda jen, že jsem zničila odraženou kulkou tu pistoli. Už byla nepoužitelná…

A já, se srdcem k puknutí, přemýšlela, jak se zabít.

Přišla jsem za maminkou, pevně objala její bezvládné tělo a dál už nemohla dusit tu tíživou bolest. Naprázdno, bez slz, jsem se rozvzlykala. Trhavě jsem se nadechovala a vydávala ze sebe opravdu směšné zvuky. Ale já je nemohla zastavit…

Přála jsem si vrátit čas jako nic na světě. Mohla bych si přát vrátit jej jen pár hodin, ale na to jsem byla příliš sobecká. Přála jsem si sedět ve škole v lavici a odpoledne utišit Katinu bolest u nás doma horkou čokoládou a nějakou vlezlou komedií…

Jenže to nešlo. A i když jsem za svou proměnu nemohla, za nynější činy už odpovědnost nést musím.

A musela jsem co nejrychleji odejít. Stejnou chybu už neudělám! Položila jsem maminku zpátky na zem a políbila ji na čelo. Měla bych ji nejspíš někam pochovat, ale to jsem nedokázala. Zbaběle jsem se zvedla a nadobro odešla…

***

Utíkala jsem na jihozápad a vyhýbala se městům. Má cesta měla jen jeden cíl – najít upíra. Zatímco jsem se rozeběhla od domova, přemýšlela jsem, jestli je možné umřít. Možná bych umřela časem, až bych byla v upířím světě stará. Nevěděla jsem, kolika let bych se dožila, ale myslím, že se upíři dožijí víc než lidé. Zvažovala jsem všechny lidské způsoby, jak se zabít, a postupně je všechny zavrhovala. Není možné se utopit, když nepotřebuju dýchat. Není možné skočit z výšky, když by se mi dole nic nestalo. Nemůžu se podřezat ani zastřelit. Byla jsem v koncích. Tak moc jsem na tomto světě nechtěla být, ale nic mě nenapadalo. Jedinou mojí nadějí bylo najít jiného upíra. Zkušenějšího, který jistě bude znát způsoby zprovoznění ze světa. Nebo bych mohla padnout v boji. Kdo jiný by mě měl zabít, když ne ta samá bytost? A když na něj zaútočím, nebude si dělat starost s tím zabít mě. Bude chtít zachránit sebe a jedinou možností je zničit toho druhého. A já budu bojovat jen málo, abych prohrála…

Jenomže jsem nevěděla, jak takového upíra najít. Lidský pach už jsem poznala. Byl neodolatelný. Dokonce jsem zjistila, že má každý člověk svou jedinečnou vůni. Pokaždé, když jsem nějakou ucítila, změnila jsem se. Stalo se ze mě zvíře a já to nedokázala nijak zastavit. Proto jsem se vyhýbala městům. A ani tak mi to nepomohlo. Stačilo jen, abych ucítila tu lahodnou vůni…

Za těch šest dní, co jsem utíkala jen tak neznámo cíl cesty, jsem se změnila třikrát...

Poprvé to byli tři dospělí muži – turisti. Protnula jsem jejich pachovou stopu a už byla unášena jen jejich vůní… Podruhé mi projela cestou žena. Jela v autě a já si neuvědomila, jak blízko je ode mne silnice… A naposledy jsem před pár minutami opustila stan s mužem a ženou, propojené láskou a vzájemným chtíčem…

Pokaždé jsem litovala, s každou novou obětí se nenáviděla ještě víc. Nechápala jsem, jak můžu být po tolika zkušenostech stále stejná. Jak můžu dělat pořád ty samé chyby. Ale problém byl i v mé žízni. Nejdéle jsem nikoho nezabila tři dny, a to jen proto, že jsem třemi lidmi uhasila dokonale plameny. Trvalo tak déle, než se vrátily a mohly mě ovládat. Čím větší totiž byly, tím ochabovala i má síla a přesvědčení.

Při každé oběti mi v mysli vytanul obrázek na mou maminku. Nemohla jsem se toho zbavit. Viděla jsem, jak z ní vysávám život… Byla to taková má noční můra, která mi nahrazovala sny ve spánku. Nemohla jsem spát. Vlastně jsem ani nechtěla. Byla jsem jen oslabená, když už jsem delší dobu nikoho nezabila, ale usnout mi nešlo. A pak, když se mi rozlila něčí kver v těle, cítila jsem se zase silná a plná energie.

Taky jsem zjistila, jak vypadám na slunci. Když pátý den ráno na mé cestě vysvitlo slunce, ani jsem si neuvědomila, že mě vlastně celou tu dobu doprovázela zatažená obloha nebo déšť. Díky nevědomosti jsem se slunce nebála. O to jsem pak ale byla více vyděšená, když jsem se začala třpytit. Já se vážně třpytila! Jako bych byla poskládaná z diamantů, které se na slunci lesknou. Musím uznat, že se mi to líbilo. Byla jsem pohlcena touto skutečností a nedávala si pozor… Tak přišla o život ta nebohá žena. Jistě měla rodinu a přátele, kteří ji teď hledají a netuší, co se jí stalo. A nebo ví, a oplakávají ji. Zničila jsem jim život. To ovšem nebylo nic proti tomu, když jsem pomyslela na tatínka…

Do nosu mě udeřila vůně, kterou jsem doteď nepoznala. Byla naprosto odlišná od lidské krve, lidského pachu. Byla tak krásná, a přesto mě nedráždila. Nevyvolávala ve mně pocit žízně ani nesmírné touhy.

Doufala jsem, že byla upíří. Zaměřila jsem se lépe a ucítila vůně dvě, které se navzájem dokonale doplňovaly. Měla jsem štěstí, protože dvěma upírům nebude dělat problém mě zabít. Byla jsem ráda, že jsem je našla. A ještě víc, že tak relativně brzo. Na možnost, že by to upíři nebyli, jsem radši ani nepomyslela. Nechtěla jsem. Měla jsem teď mnohem lepší náladu, protože už za chvíli nebudu žít. Nebudu zabíjet a ničit životy…

To bylo mé jediné přání.

Už stačí jen zaútočit a předstírat boj…

***

Alice:

Užívala jsem si tu chvíli, kdy jsme mohli být s Jazzem sami. I když jsem měla neskonale ráda všechny členy mojí rodiny, nebyla chvíle, kdy bychom mohli být o samotě. A lov v horách byla jedinečná příležitost. Měla jsem to tu ráda, Kordilery mi přišly jako úžasné místo. Škoda jen, že se budeme muset brzo stěhovat. Jsme tu skoro pět let a někteří lidé už si všímají. A není dobré na sebe poutat příliš mnoho pozornosti…

„Al, miláčku, posloucháš mě?“ zeptal se mě Jazz a já se na něj podívala s nevinným pohledem v očích.

„Promiň lásko, trochu jsem se zamyslela. Co jsi mi říkal?“

Jen se potutelně usmál a znovu mě políbil. Milovala jsem tyto chvíle. Chvíle, kdy jsme se navzájem oddávali jeden druhému a nemuseli si dávat pozor, jestli nás někdo neuslyší. Mohli jsme být jako Rose s Emmettem, ale my byli jiní. Měli jsme rádi soukromí. Stejně tak jako Carliesle s Esme.

Opětovala jsem jeho polibek a hladila ho po nahé vypracované hrudi. Její křivky jsem znala nazpaměť, avšak pokaždé jsem se rozplývala nad její dokonalostí. Nad jeho dokonalostí, mého Jazze…

Má ruka se zasekla v půlce pohybu. Dostala jsem vizi.

Mladá, velmi pěkná dívka, jejímuž obličeji dominovaly sytě rudé duhovky. Na první pohled čerstvě novorozená – může mít tak týden, možná jen o pár dní víc. Útočí na nás, avšak nevypadá, jako když opravdu bojuje. Nechává se zabít...

„Alice? Co vidíš?“

„Mladá dívka. Útočí na nás. A my ji zabijeme…“ vize se rozplynula a já se podívala kolem sebe. Jazz už byl oblečený a v natažené ruce držel i to mé. Rychle jsem ho na sebe naházela. Začal se rozhlížet, stejně tak jako já. Už jsme ji slyšeli. Běžela k nám, plná odhodlání…

„Neboj se, neublíží nám,“ utěšoval mě.

Ale já se nebála o nás, věděla jsem, že vyhrajeme. Byla jsem spíš zmatená. Proč by na nás útočila, když by se potom nechala zabít? Nevěděla jsem proč, ale já se bála o ni. Bylo to divné, vždyť ji ani neznám…

„Já vím, jenomže ona nechce vyhrát! Dělá chyby, ale dělá je naschvál…“

Teď už jsme ji viděli. Řítila se k nám opravdu velkou rychlostí. Jakmile nás spatřila, její rty se roztáhly do širokého úsměvu. Zavřela oči a hnala se k nám pomocí pachové stopy.

Jazzova tvář se zkřivila v zamyšlení. Byl zmatený, nechápal ji, stejně jako já. Ta dívka byla opravdu zvláštní. A já dostala novou vizi.

Dívka se vrhla na Jaspera a ten ji v naprosto nevyrovnaném boji roztrhal. Netrval ani tři vteřiny. Ale těsně předtím, než jí utrhl hlavu, tiše zašeptala slovo děkuji.

Vize zmizela jen na malý okamžik. Dívka už byla téměř u nás. Vzápětí jsem ovšem dostala vizi další…

Byly jsme u nás doma a společně s Esme a Rose se smály. Dívka vypadala šťastně. Vzápětí jsme se objaly.

„Né! Jazzi ne!“ rychle jsem ze sebe vysypala. Ačkoliv jsem nic nechápala, věděla jsem, že si s tou dívkou budeme jednou velmi blízké. Dokonce možná bližší než s Esme nebo Rose. A já o ni nechtěla přijít.

Zastavila jsem ho přesně v okamžik, kdy ji povalil na zem a chtěl odtrhnout hlavu. Tázavě se na mě podíval. Dívka byla stejně tak překvapená, vypadala, jako když neví, co má udělat.

Jazz byl zmatený. Její emoce musely být opravdu zvláštní. Nedokázala jsem si představit, co ji k tomu vedlo. Ale to teď bylo vedlejší. Musela jsem přesvědčit ho. Nebyla jsem si jistá, co se mu honí hlavou, ale určitě neměl v plánu ji nechat žít.

„Nechme ji žít, prosím.“

To se mu asi nelíbilo, a dívce zřejmě také ne. Nechápala jsem to. Ona využila situace a snažila se převrátit na záda. Jenomže netušila, že Jazz dokáže její bojové akrobace předvídat. Tvrdě ji přitlačil k zemi a chtěl udělat poslední krok.

Jestliže jsem měla předtím nějakou šanci ho přesvědčit, ta se teď naprosto vytratila… Ale ještě jsem to nechtěla vzdát.

Bohužel tím dala záminku mému milému. Věděla jsem, co bude následovat. A to jsem nechtěla dopustit.

Rychleji než mohl zaregistrovat, jsem na něj skočila a odrazila ho od ní. Jen na mě nevěřícně hleděl. Ale to už se dívka zvedala a znovu útočila. Věděla jsem, že je to má poslední šance. S prosebným výrazem v očích jsem na něj jedinou malou chvilku hleděla. Chudák byl zmatený. Znal všechny mé emoce, ale netušil, proč tak jednám.

Ale stačilo to. I když se o mě bál, nebránil mi v tom zneškodnit dívku sama. Ta se ocitla přilepená tváří ke kůře stromu, s rukama za zády.

„Nezabiju tě. Nechci to udělat. Tuším, že to sama chceš, ale nechápu proč…“

Jasper vedle mě jen slabě zavrčel. Položila jsem mu prst přes rty.

„Prosím! Zabijte mě, jestli víte jak.“ Její hlas zněl opravdu zoufale.

„Ale proč?“ To byla otázka, na kterou jsem se chtěla zeptat. Otázka, která mě zajímala ze všeho nejvíc.

„Nezasloužím si žít! Jsem zrůda!“ otočila jsem ji tváří k sobě. Ona jen sklopila pohled a poraženě pokračovala. „ Netvor, který nemá právo pohybovat se po tomto světě…“

Teď už jsem to chápala. Netušila jsem sice, co ji přimělo k tomuto závěru, ale její oči mi prozradily důvod, proč si to myslí. A měla jsem ohromnou radost. Jestliže sama nechce, nebude složité ji přesvědčit žít jako my – vegetariáni. A já chtěla, aby žila. Po tváři se mi roztáhl široký úsměv.

„Nemusíš jí být. Můžeš žít jako my…“ nechala jsem větu rozplynout v mírném vánku a pustila její ruce z mého sevření. Jazzovo vrčení jsem ignorovala a prstem jsem nadzvedla její bradu. Nejdříve nechtěla, ale poté se mi poddala a já se jí zahleděla vší silou do jejích očí.

„Jak?“ uniklo jí téměř neslyšně z úst, která se ani nehnula.

Do mysli se mi vloudila další, velmi krátká vize.

Dívka byla společně s celou naší rodinou na lovu. Její krvavě červené oči ztrácely na intenzitě a míchaly se s barvou zlatavou…

Lehce jsem se usmála. Měla jsem vyhráno. I Jazz už se uvolnil, i když s bystrostí nepovolil. Ale já to chápala. Neviděl to, co já. A já neviděla žádný podraz. Nic, kvůli čemu bych jí nemohla důvěřovat…

„Jsem Alice. Alice Cullenová. A ty?“

„Isabella Swanová.“ Stále si nebyla jistá. Ale já byla přesvědčená, že jsme tímto okamžikem započali nové přátelství.

„Bello, dovol mi, abych ti představila celou moji rodinu a způsob života…“

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 4. kapitola: