Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 27. kapitola

18.04.2011 (11:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4660×

27. kapitola – Její pravé já

Edward:

Se strachem jsem se vzdaloval od domu. Moc dobře jsem věděl, jak na Bellu působí vzdálenost osoby, kterou chrání. A díky Jazzovému daru jsem poznal i to, jak se cítí. A o to víc mě děsila představa, že se teď od ní vzdaluju, a ačkoliv ona mi pomáhá, já jí ubližuju…

Sledoval jsem ji přes Aliciny myšlenky, protože z této pozice jsem ji viděl nejlíp. Jen chabě jsem vnímal dění kolem sebe - šokovala mě její tvář. Víčka měla zavřené, takže jsem nemohl pozorovat barvu jejích očí, ale jejich čerň potvrzovaly až neskutečně rychle tvořící se kruhy pod nimi. Nemohl jsem tomu uvěřit, měl jsem pocit, že mě můj dar klame. Bylo to tak neskutečné, ale přitom téměř na dosah.  A za to všechno jsem mohl já…

Chtěl jsem se zastavit a neprohlubovat její utrpení, ale stále byly slyšet pohyby mé rodiny. A ani Lilith nevypadala, že by se chtěla zastavit. Běžela přede mnou a chovala se, jako by o mně ani nevěděla, ale já tušil, že mi svou pozornost brzy vynahradí. V soukromí.

Nesnáším ji. Tolik ji nenávidím, a přitom vím, že by stačilo tak málo, a veškeré mé pocity by se změnily v pravý opak. Nechápal jsem, jak jsem se mohl bát, že by se mi při pohledu na ni všechny ty hluboko pohřbené city vrátily. Cítil jsem k ní jen čistou nenávist, která se každou minutou prohlubovala.

Snažil jsem se jí přečíst myšlenky, ale marně. Byly přede mnou skryty mnohem lépe, než když jsme se potkali poprvé. Tehdy jsem jí nemohl přečíst jen malou část myšlenek, ale nyní mám problém rozluštit jakoukoliv maličkost. Neměl jsem tušení, co to způsobuje. Jako by snad měla ještě jeden dar, ale je to vůbec možné?

„Edwarde! No tak stůj!“ Zakřičel hlas v mé hlavě tak silně a ostře, že jsem ani na vteřinu nezaváhal nad nutností těch slov. Mé nohy se automaticky zastavily a já okamžitě vyhledal směr těch myšlenek. Alice mi v duchu nadávala. A měla pravdu. Jak jsem ji mohl přestat vnímat? Zrovna teď?

Při pohledu na Bellu jsem uvnitř trnul hrůzou, ačkoliv jsem navenek nemohl dát nic znát. Udělal jsem neslyšně krok dozadu, jako bych jí tím snad mohl pomoct, ulehčit jí to. Bylo to naivní, když jsem si představil, jak daleko už jsme. Ale vytvářelo to ve mně pocit, že jí tak snad alespoň trošičku pomůžu, i když to zřejmě ani nemohla postřehnout. A já potřeboval ujistit sám sebe, že se jí to snažím usnadnit, jak nejvíc to jen jde.

Vypadala hrůzostrašně a mě tolik štvalo, že to musí podstupovat kvůli mně. Bál jsem se o ni, ale věřil jsem jí. Věřil jsem, že to zvládne, že dokáže ten štít udržet. Přece jenom – to ona mě naučila jí věřit a nepodceňovat ji…

„Jsme v soukromí,“ řekl jsem chladně jen kratičkou chvíli po té, co jsem udělal ten zcela zbytečný krok zpět.

Otočila se a pomalou, ladnou a svůdnou chůzí vyšla směrem ke mně. „To vypadá, jako by ses mě bál.“ V její tváři nešla přehlédnout ta škodolibá radost, kterou vytvářela ta slova.

„Spíš už se nemůžu dočkat okamžiku, kdy budu pozorovat tvá mizející záda,“ odvětil jsem jí na oplátku nenávistně. Nehodlal jsem jí dát jakoukoliv záminku k tomu, aby přetrvávala déle, než bylo nutné.

„Nač ta hrubost, Edwarde? Vím, že mě stále miluješ,“ zacvrlikala slizce tím svým zvonečkovým hlasem. Nebyl jsem si jistý, ale měl jsem pocit, že právě používá svůj dar veškerou svou silou. A i když to byla jen domněnka, neskutečně se mi ulevilo. Znamenalo by to, že to Bella zvládla. Mohl jsem jen doufat, že jí to nijak neubližuje…

Vztáhla ke mně ruku, jejíž zápěstí jsem okamžitě uvěznil mezi svými prsty a po chvíli ji přitlačil zpět k jejímu tělu, kde jsem stisk uvolnil.

„Musím tě zklamat, ale šeredně se pleteš,“ snažil jsem se ji zchladit odmítavými poznámkami, ale ona jako by nic z toho nevnímala. Postoupila ke mně o krok blíž, čímž zkrátila vzdálenost mezi našimi těly na minimum. Místo ústupu, který by si mohla vyložit tak, jak jsem nechtěl, jsem ji nenávistně propaloval pohledem a z úst mi úmyslně vyšlo výhružné zavrčení. S ní to ale očividně nic nedělalo, její úsměv se naopak prohloubil.

„Možná si to jen nechceš přiznat, ale stále to máš v sobě. Poznám to. A i ta tvá rádoby přítelkyně je toho jasným důkazem.“ Ta slova mě vyděsila. Každou buňkou těla jsem doufal, že naši hru neprokoukla.

Prudce jsem ji chytil pod krkem, i když jsem věděl, že byla díky lidské krvi silnější. K mému překvapení se nebránila, jen čekala, co z mých úst mezi vražedným vrčením vyleze.

„Miluju ji! A ty mi v tom nijak nezabráníš!“ Zachytil jsem pár myšlenek, které si nedokázala uchránit. Její škodolibá radost z toho, že má láska k Belle není až tak silná, jak si myslím, se nedala přehlédnout.

„Nemiluješ ji tak moc, jak si myslíš.“ Mé vrčení mnohonásobně zesílilo, ale ona jen - stále klidná - uchopila moji ruku, která teď svírala její krk mnohem pevněji, a silou ji odtáhla. „Navíc jsem si všimla, že když nejsi s ní, je tvá ochranná aura mnohem slabší. Jako teď. Stačilo by tak málo…“ začala zkracovat už tak mizerně malou vzdálenost mezi námi. Věděl jsem, že nesmím udělat žádné neuvážené pohyby kvůli Belle. Musela neskutečně trpět, jestli její štít Lilith obměkčovala, i když já její kouzlo zatím necítil. Ale já se snažil číst Lilithiny myšlenky, proto jsem nesledoval ty Aliciny.

S chladným a znechuceným výrazem jsem tváří uhnul na stranu. Neuchránila si další slabé myšlenky, které mi ukazovaly, že se nemůže dostat přes tu konečnou auru. Ale taky ty, které dávaly jasně najevo, že se nehodlá vzdát, že neodejde s prázdnou…

„Nechápu, kde bereš tu jistotu, že tě stále miluju. Copak nedokážeš pochopit, že jsou mé city k tobě naprosto opačné?“ Prsty přejela po mé tváři a zakotvila s nimi u brady. Pomocí mírného tlaku mě donutila dívat se jí do očí. Do očí plné zákeřnosti a vypočítavosti bez kousku citu. Byla mi odporná.

„Už jenom kvůli té tvojí Belle,“ řekla s opovržením a ze mě nyní samovolně vyvstalo zavrčení. „Nepřijde ti, že jsme si podobné?“ ptala se s hraným údivem. „Není sice nikterak hezká, ale kdybys na mě už dávno zapomněl, vybral by sis někoho jiného,“ šeptala mi svůdně blízko u ucha. Pak se odtáhla a dodala s neutichajícím úsměvem, „mám pocit, že ti slouží spíš jako náhrada. Náhrada za mě.“

„Nic o ní nevíš, nesaháš jí ani po kotníky! Je úplně jiná, nemáte společnou ani jednu věc!“ Nikdy by mě nenapadlo, že si svou podobu vysvětlí takto. Ano, byly si podobné, a já to moc dobře věděl. I já si Bellu při našem prvním setkání spojil automaticky s ní, ačkoliv jsem neměl důvod.

„To si tak úplně nemyslím. Co by asi řekla, kdybych jí nabídla místo v gardě?“ Opět mnou zmítalo hluboké vrčení, ale ona bez pozastavení pokračovala. „Nemá sice žádný dar, takže by s největší pravděpodobností skončila na místě těch nejpodřadnějších, ale jak by se jí líbilo pomyšlení na lidskou krev, co myslíš? Nemyslím si, že bych ji musela dlouho přemlouvat…“

„Zase se v ní mýlíš. To ona sama nechtěla zabíjet lidi ještě dřív, než vůbec zjistila, že se může stát vegetariánkou,“ oponoval jsem jí a snažil se znít co nejpřesvědčivěji. Sám jsem ale věděl, nakolik dokáže být přesvědčivá. Vždycky získá, co chce.

„Možná není její odhodlání tak veliké, jak si myslíš. Možná by se jí líbily výhody, jak lidské krve, tak gardy, kdyby o nich věděla.“

„Edwarde! Máš málo času!“ zakřičel opět Alicin hlas v mé hlavě. Nevěděl jsem, co se tam děje, ale věděl jsem, že je to varování důležité.

„Na to ji znám dost dobře – nelíbily,“ snažil jsem se blafovat. „A teď už můžeš odejít, očividně tvůj dar nezabírá,“ snažil jsem se to ukončit.

„Možná ne, ale ten tvůj je taky v pasti, nemám pravdu? Jinak bys věděl, že nemám v plánu odejít,“ škodolibě se usmívala. „Ach, promiň, já zapomněla. Mám skvělý dar, víš? Mnohem účinnější, než jsem si myslela, ale zjistila jsem to teprve před pár desítkami let, takže jej teprve trénuju.“

„Odejdi!“ Už jsem se nedokázal ovládat, znovu mě přepadala zuřivost, zloba a nenávist. Ta vypočítavá mrcha!

„Neodejdu, dokud nezískám, co chci. Ale to bys mohl vědět. Každopádně to můžeš udělat i dobrovolně,“ řekla a nastavila přede mě ruku, jako by si snad myslela, že s ní opravdu odejdu.

„Nikam s tebou nepůjdu. To bys mohla vědět zase ty.“ Jedovatý smích, který se rozléhal po lese, nevěstil nic dobrého.

„Pak mi nezbývá nic jiného, než zůstat,“ řekla a já opět vrčel jako smyslů zbavený. Nemohla zůstat - už jenom kvůli dohodě s Bellou. Bál jsem se, že by na to nikdy nepřistoupila, a to i přesto, že jsme teď byli přátelé. I když v to jsem mohl jenom doufat.

„Tak to si nejspíš budeš muset sehnat nějaký hotel.“ Děsil jsem se její odpovědi. A děsil jsem se právem…

„Nebuď hloupý, Edwarde. Určitě by se vám nelíbilo, kdyby v městečku Forks někdo brutálně zabíjel lidi. A co teprve, kdyby všechny stopy vedly právě k záhadné rodině doktora Cullena?“ Nepochyboval jsem o pravdivosti těchto slov, na to jsem ji znal až příliš dobře.

Přemýšlel jsem, jestli mám na výběr. Potřeboval jsem tuto konverzaci ukončit rychle, ale jak jinak ji přesvědčit? Nikdo z nás by z jejího návrhu nebyl nadšený. Mohl jsem jen doufat, že mi rodina odpustí. Čeho jsem se ale opravdu bál, byla reakce Belly. Moc dobře jsem si uvědomoval, jak jsem jí dřív ublížil, i jak jí ubližuju nyní. A bude zázrak, jestli mi po tom všem pomůže. Nějak…

„O co ti jde?“ zavrčel jsem a naposledy se z toho pokusil vykroutit, ač jsem si nyní byl jistý, jak to skončí.

„Jako bys to nevěděl. O tebe, samozřejmě,“ řekla sladce a přejela mi rukou po tváři, ignorujíc mé zesílené vrčení. Opět hrála tu sladkou, svádějící Lilith…

„O tom nepochybuji.“ Ustoupil jsem o krok zpět. „Pamatuj si – nejsi vítána!“ procedil jsem skrz zuby ledově a chystal se vyrazit k domu. Chtěl jsem tam být dřív, prosit Bellu…

„Doufám, že budu mít připravený pokoj,“ dodala těsně předtím, než jsem vyrazil k domu. Tolik jsem ji nenáviděl, měl jsem sto chutí ji roztrhat. Jenže to by mi neprošlo…

Rozběhl jsem se, jak nejrychleji mi to nohy dovolovaly. Slyšel jsem za sebou vybíhat i ji – moc času mi nedopřála, i když nepospíchala.

Myšlenkami jsem vyhledal Alici - doufal jsem, že se o Bellu stále stará a že není moc zničená. Přál jsem si, aby byla v pořádku a aby souhlasila…

Jakmile jsem ji ale skrz Aliciny myšlenky spatřil, mým tělem proletěla hrůza. Vypadala… děsivě? Nenacházel jsem slova. A to jsem z Aliciných myšlenek jasně vyčetl, že už vypadá líp…

Líp? Nedokázal jsem si představit, kolik jí to muselo ublížit.

Jestli jsem se předtím bál, že nebude souhlasit, nebylo to nic proti tomu, jaké pocity mnou cloumaly nyní. Můj výlet ji zlikvidoval a já po ní chtěl, aby se přetvářela bůhví jakou dobu. Navíc to bylo proti naší dohodě.

Ale stále jsem měl naději. Ještě pořád jsem mohl doufat…

Sledoval jsem, jak Alice donesla Bellu do mého pokoje, kde byly šikovně zapasované všechny její věci. Jako by se snad ten pokoj zařizoval pro nás pro oba hned poté, co jsme se nastěhovali. Jasper před ni postavil dva mrazící boxy a pár zbylých lahví. Bez přestání ji dopovali další a další krví…

Soustředěně jsem pozoroval všechno, co se v pokoji dělo. Čekal jsem na její reakci, až otevře oči a zjistí, kde je. Protože podle myšlenek ostatních byla předtím natolik mimo, že si neuvědomila, kam ji nesou, takže nijak nereagovala.

Moje naděje se zhroutila ve chvíli, kdy se její víčka zvedla a ona se šokovaně a odmítavě rozhlížela po pokoji…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 27. kapitola: