Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 11. kapitola

26.12.2010 (08:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4692×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

11. kapitola – Naděje

Bella:

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě jednou jsem pevně přivřela oční víčka a nechtěla je otevřít. Už jsem nedoufala, jako tomu bylo poprvé, že jsem si to jenom vysnila. Teď jsem si přála objevit se někde úplně jinde, třeba i na Severním pólu, ale hlavně ne tady…

Byla jsem si stoprocentně jistá, že je to jediná věc, kterou takto poznamenali a tudíž nebylo žádným překvapením, že jsem na to narazila. Je pravda, že sem asi nikdy nikdo nepřijde – už jenom zarostlý les by jej daleko dřív odradil - takže neměli důvod si nezablbnout.

Otevřela jsem oči a znovu si prohlédla obraz před sebou. A znovu mi vyrazil dech. Malá skála zbořená tak, že do ní naprosto přesně zapadaly vytvarované postavy, jako by tam snad byly od počátku. Bylo to tak dokonalé – nemohla jsem se zbavit pocitu, že to vyrývali prstem. Skvostná práce zavedená do všech detailů… Teda až na postavu Emmetta, ten měl bojujícího medvěda namalovaného mnohem líp, než jeho samotného, až se mi koutky úst malinko zvedly. Při pohledu více vpravo mi však zase sklesly. Jasper se vyhýbal jeho zásahu. I z tohoto nehybného obrazu bylo jasně poznat, že jsou oba dobří bojovníci…

Připomnělo mi to moje předem prohrané bitvy s nimi. Vlastně jsem neměla žádnou šanci proti nikomu z jejich rodiny. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to z velké části díky tomu, že dopředu znají mé pohyby. Jakoby je oni sami řídili a pak se s nimi snadno vypořádali.

Přistoupila jsem o krok blíž a natáhla ruku. Ukazováčkem jsem přejela po vyrytém tělu medvěda a jela jsem dál… Dojela jsem prstem k Jasperovi a opět se divila nad těmi všemi detaily. Nakonec můj prst spočinul na jeho vlasech a já okamžitě zkameněla. Můj pohled se stočil k paži na levé ruce. Začala mnou prostupovat nenávist…

Ani jsem si to neuvědomila, ale když jsem se otočila zpátky ke skále a stáhla svůj prst, zůstala po něm viditelná prohlubeň. Mou první reakcí bylo překvapení. To se však rychle vystřídalo druhou reakcí. Škodolibě jsem se usmála a měla nutkání pokračovat. Moc dobře jsem si uvědomovala, že je tohle mé chování dětinské, ale já si prostě nemohla pomoct. Znovu jsem zvedla ruku a přiložila jej na místo jeho hlavy. Začala jsem do ní prstem vyrývat tečky. Naplňovalo mě to jakousi euforickou radostí…

Pokračovala jsem dál a zohavila tak celý jeho výtvor. Ale už to ve mně nevyvolávalo radost, spíš se ke mně znovu vracela nenávist a hněv. Nemohla jsem to déle snášet, musela jsem to ze sebe konečně ventilovat.

„Nenávidím Edwarda Cullena!“ zařvala jsem s takovou hlasitostí, že jsem slyšela droubnou zvěř, která se rozprchla do svých úkrytů, dost jasně. Trochu se mi ulevilo, ale pořád to nebylo ono, ta zloba ve mně přetrvávala.

Sevřela jsem ruku v pěst a vší silou bouchla do místa jeho obličeje. Rozbité kusy skály se rozdrolily na mnohem menší částečky a ty, které se nerozsypaly, tvořily viditelný obraz mojí pěsti.

Neulevilo se mi tak, jak jsem očekávala. Stále ve mně přetrvávaly všechny ty nesnášenlivé pocity, ale cítila jsem, že s tím nemůžu nic dělat. Vzdala jsem to. Budu doufat, že už jej nikdy neuvidím a časem třeba zapomenu…

Postřehla jsem tiché, ale rychlé pohyby. Upír. Ne, dva. Zpanikařila jsem a rozeběhla se pryč. Snažila jsem se utíkat co nejrychleji, protože jsem se bála jakéhokoliv dalšího upířího seznámení.

„Ne, Bello, počkej!“ jen slabě jsem uslyšela volat jemný dívčí hlas. Všechno se rázem změnilo a já ztuhla na místě a přestala dýchat. Alice.

Co tu dělá? Ona mě snad viděla? Ne, prosím, že mě neviděla jako toho netvora přetrvávajícího ve mně? Že neviděla mou prosbu o její záchranu? Já se nechci vrátit, nechci! No dobře, chci, a strašně moc, ale já nemůžu! Prostě nemůžu…

„Bells, konečně jsem tě našla,“ řekla teď už za mými zády, obešla mě a pevně mě objala. Já zůstala stát na místě a ani se nepohla, což ji zřejmě rozhodilo.

„Stalo se něco?“ zeptala se s obavou v hlase a pustila mě. Co jsem jí na to měla odpovědět? Že jsem ráda, že ji vidím, ale byla bych radši, kdyby se tu nikdy neukázala?

„Ne,“ odpověděla jsem zastřeně, jako by ten hlas ani nepatřil mně. Stále se mi nedařilo pohnout jakoukoliv částí těla.

„Ne?“ ptala se se sarkasmem v hlase a pokračovala, „Bello, měla jsem vizi.“ Veškeré mé naděje se rozplynuly neuvěřitelně rychle. Nechtěla jsem, aby právě ona viděla, že jsem to nezvládla, že jsem zklamala a že nedokážu být jako oni – že jsem zrůda. „Vlastně jsem se snažila tě sledovat celou dobu a chtěla jsem tě přivést zpátky domů, ale nevěděla jsem, kde jsi. Až teď se nám to konečně podařilo zjistit, a já tě upozorňuju, že jen tak neodejdeme. Nenechám tě v tom, rozumíš? Pomůžeme ti, všichni!“

Ani jsem nevěděla, kdo je tu s ní, protože stál za mnou a já nebyla schopná se otočit. Ale podařilo se mi nadechnout a ucítila jsem tak vůni Jaspera. Nakonec jsem byla ráda, že je to právě on.

„Nemůžu.“ To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat, ačkoliv jsem začínala pociťovat velice intenzivní nával uvolnění a pohody, který ovšem navzdory jeho síle působil velmi pomalu.

„A můžeš mi prosím tě říct jediný důvod, proč bys nemohla?“ pečlivě měřila každý kousek mého těla a čekala na moji reakci.

Už jsem byla docela uvolněná a tak jsem ze sebe dokázala dostat více než jednoslovnou odpověď. I tak mě ale překvapilo, jak pohodově zněla a jak dlouhá byla.

„Al, problém je v tom, že to není můj domov. Je to váš domov a já se nejednou přesvědčila, že tam nepatřím. Kdybych aspoň dokázala…“ hlas se mi zlomil a já nedokázala větu dokončit. Připadala jsem si tak neschopná a nedokonalá oproti jim, jako v jiné vrstvě.

Ona mi naslouchala s nevěřícným pohledem.

„Ne Bells, nemáš pravdu. Od té chvíle, co jsi k nám přišla a byla jsi u nás jen pár hodin, si tě všichni oblíbili a berou tě za člena rodiny. Víš, já vlastně ani nechápu, jak jsi si nás mohla všechny získat během takové krátké chvíle. A nemysli si, že tě odsoudíme jenom kvůli tomu, že se ještě nedokážeš ovládat. Takoví jsme byli všichni! Každý z nás si tím musel na začátku projít a všichni jsme to zvládli. To proto všichni víme, jaké to teď pro tebe je - a nemysli si, že tě za to snad odsuzujeme! Rozhodně se nebojím, že bys to nezvládla.“ Ona věděla, jak na mě. Hezky mi vyvrátit všechny moje teorie, a to dokonale.

„Všichni?“ Nebylo třeba dodávat nic víc. Moje jediná myšlenka, která ještě nebyla vyvrácena a nahrazena jinou, Ta, která mě nutila dělat věci, které by mě jinak ani nenapadly.

Alice si nejdřív povzdechla a potom začala nabourávat moje přesvědčení znovu.

„S Edwardem je to… těžké. Možná vím, co se s ním děje, ale ať byla jeho minulost jakákoliv, neměl by tě do ní zatahovat. S tvým příchodem jakoby si postavil hráz, za níž zůstal ten starý Edward, ale před ní se objevil zcela nový, takový, kterého jsme nikdy nepoznali. Doufám, že si uvědomí svoji chybu a začne se chovat jako dřív… No… „ její hlas byl najednou úplně jiný, „zdrhl a nikdo nevíme, kde je. Já teda doufám, že se v něm hnulo svědomí, ale upřímně – jistá si tím nejsem. Ale protože se vypařil, nebrání ti vůbec nic v tom vrátit se,“ řekla s úsměvem na rtech.

Byla jsem zaskočená. On že odešel? Nedokázala jsem tomu uvěřit.

„On… odešel?“

„Jo. A nevypadá to, že by se hned tak vrátil. Nikomu nic neřekl, ani mobil si nevzal a Al nevidí ani kde je, ani jeho rozhodnutí vrátit se. Bello, všichni už se na tebe těší, máme tě rádi a nechceme o tebe přijít. A až se Edward vrátí, budeme za tebou všichni stát, nedovolíme mu, aby ti znovu ublížil. Vrátíš se s náma prosím?“

Otočila jsem se na Jazze a překvapeně na něj zírala. Má dušička uvnitř se tetelila radostí, zatímco můj rozum mi přikazoval, abych jejich nabídku odmítla. Nechtěla jsem se dozvědět, jak moc jsou ze mě zklamaní. Nechtěla jsem jim přidělávat starosti a potíže. Ale ta druhá část mého já mě nabádala, abych s nimi šla. Tloukla mi do hlavy, že si zasloužím ještě jednu šanci. Nechtěla jsem ji poslouchat, ale byla silnější než rozum…

„A… naučíte mě bojovat?“ Chtěla jsem mít jistotu, že kdyby se něco zvrtlo, měla bych šanci se ubránit, ne jako doteď.

Podívali se na sebe a chvíli bylo tíživé ticho.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ odpověděl mi Jasper a ve mně se zhroutila veškerá naděje, která mě až do této chvíle naplňovala. Jestli mě nechtěli naučit bojovat, aby nade mnou měli nadvládu, abych pro ně nebyla hrozbou, znamenalo to, že mi nevěří. Ale já jsem se potřebovala umět bránit. Chtěla jsem se vrátit, tak strašně jsem si to přála – vždyť oni jsou jediní, které v tomto světě mám, ale strach a zklamání mi to momentálně zakazoval.

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ reagoval na mé pocity. „Chtěl jsem tím říct, že kdyby ses nám dokázala ubránit, nemohli bychom tě zastavit, kdyby ses vrhla na nějakého člověka. Jak jinak bysme tě přesvědčili, abys přestala lovit? Jenom silou vůle bys to nedokázala, i když se snažíš, to, že jsi novorozená nezměníš…“ snažil se mi vysvětlit jeho předchozí slova.

Musela jsem, ač nerada, uznat, že v tomto má pravdu. Ze svých reakcí jsem věděla, že by mě nedokázali zastavit s pomocí pouhých slov a kdybych uměla bojovat, nejsem si jistá, jestli bych v ten okamžik dokázala natolik uvažovat, abych je se zuřivostí neroztrhala. Nebo naopak oni mě, protože by se museli bránit.

Takže jsem měla dvě možnosti.

První možností bylo jít s nimi a vrátit se tam, kde jsou mi všichni velice sympatičtí a mám je ráda, ale zároveň počítat s tím, že se kdykoliv může vrátit člověk, kterého na světě nejvíc nenávidím a který mi může ublížit kdykoliv se mu zachce.

Druhou možností bylo potulovat se jako krvelačná zrůda, beroucí lidem životy a těm dalším rodinu a přátele, po světě naprosto sama a užírat se pocitem viny. Každý jeden zdlouhavý den a noc, až do konce věčnosti.

„Bello, prosím,“ zaškemrala Alice, když se její nepřítomný pohled zaostřil a ona se vrátila zpět ze svých vizí.

Snažila jsem se zvolit mezi dvěma naprosto odlišnými možnostmi. Jasperův zkoumavý pohled mi moc na klidu nepřidával, i když to kompenzoval svými uklidňujícími obláčky. Alice se ztratila ve vizi a já se přikláněla stále více k jedné možnosti. Možná teď udělám velkou chybu, ale já doufala, měla jsem naději…

„Jupí, jupí, jupí!“ zajásala Al jako malé dítě a rychle se mi vrhla okolo krku.

„Al, ale já ještě nic neřekla,“ usmála jsem se a byla ráda, že jsem jí udělala radost.

„Ale já to viděla!“ Málem mě umačkala, ale nechtěla jsem nic říkat.

„Děkuju,“ zašeptala…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 11. kapitola: