Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci tě ztratit - 3. kapitolka


Nechci tě ztratit - 3. kapitolka„Edwarde, pusť ji,“ zavrčel na něj Emmett, ale Edward svůj stisk neuvolnil a tvrdě se mi díval do očí...

Všechno zlé je pro něco dobré

 

Rosalie Cullenová:

Trvalo téměř půl roku, než Bella promluvila, nebo spíš vydala nějakou hlásku, ale to bylo až na začátku března roku 1997. Jenže i Vánoce roku 1996 byly mnohem lepší.

Jakmile se Bella hned ráno probudila, tak rychlostí blesku seběhla schody k Vánočnímu stromečku, pod kterým na ni čekaly dárky.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Edward a ona hned přikývla. I když se to zdálo nemožné, tak si spolu skvěle rozuměli. Bella nemluvila, Edward neslyšel její myšlenky a právě proto s ní byl nejraději. Konečně dostal prostor pro své myšlenky, aniž by se musel snažit to vypínat, jak mi sám jednou řekl.

Bella s Edwardem a Emmettem společně rozbalovali a třídili dárky. Jakmile se Bella dostala ke svému poslednímu dárku od Edwarda, tak přišel Vánoční zázrak a ten náš největší dar, který nám mohla věnovat. Nikdo jsme to nečekal, tedy až na Alici, která je s úsměvem celou dobu pozorovala. Když do Bellina klína vypadly noty ukolébavky, kterou pro ni Edwad složil, tak se zářivě usmála a pevně ho objala. Poprvé za tu dobu, co je tady, se usmála. Ačkoli venku bylo zataženo a padal sníh, tak v celém našem světě se rozzářilo Slunce do všech světových stran i do toho nejtemnějšího kouta nejtmavějšího sklepa. Okouzleni jsme pozorovali její usměvavou tvář.

To byl ten nejlepší Vánoční dárek, který nám ten malý prcek mohl dát. Konečně jsme ji viděli usmívat se a nejen tu smutnou masku. Od té doby se začala mnohem více zapojovat do dění v celém domě, ale stejně si ji pro sebe neustále uzurpoval Edward, což vedlo k nejedné hádce.

„Já už mu něco řeknu,“ stěžovala jsem si Emmettovi, když jsem zase viděla Edwarda, jak odchází s Bellou ven do lesa, tak jako téměř každý den. Téměř s ní nikdo jiný, kromě Edwarda a Esme nemluvil. U Esme to bylo pochopitelné, protože byla její náhradní matka, ale Edward s ní trávil veškerý zbylý čas a nikdo nevěděl proč. Důvod? S nikým jiným nemluvil.

„Miláčku, to chce klid. Pokud to Belle dělá dobře, tak ať s ní klidně tráví svůj veškerý čas, hlavně když ho Edward nechce trávit se mnou,“ řekl Emmett a tiše se zasmál. Z části měl pravdu, pokud to Belle dělá dobře, tak ať s ním svůj čas tráví, ale já s ní taky chtěla trávit svůj čas a nejen já, ale i Alice si s ní chtěla užívat společné chvilky.

„Jo, to beru, ale nebude si ji uzurpovat jenom pro sebe. Já jsem její sestra a chci s ní taky trávit svůj čas,“ postěžovala jsem si a Emmett mě konejšivě objal kolem ramen a přitáhl si mě k sobě.

„Tak mu to pak řekneme,“ šeptl, políbil mě do vlasů a zapnul si baseball. Zase!

Počkali jsme až do večera, a poté co Bella usnula, tak jsme se všichni sešli v jídelně u stolu. Snažila jsem si nechat prázdnou hlavu, ale nešlo to, tak jsem si aspoň zpívala.

„Co se děje?“ zeptal se Edward, který se k nám již konečně připojil.

„Potřebujeme si s tebou promluvit,“ vyhrkla jsem hned na něj a on se na mě nechápavě podíval.

„Jednoduše řečeno, Edwarde. Štve nás, že veškerý čas s Bellou trávíš jenom ty. My s ní chceme taky být. Vždyť i my jsme její rodina,“ pípla Alice a smutně se na něj podívala. Carlisle s Esme nás jen tiše pozorovali.

„Ale vždyť se má se mnou dobře. Nic hrozného jsem jí neudělal a ráda se mnou tráví čas. Už se konečně i směje. Nebude to trvat dlouho a konečně začne i mluvit,“ pokoušel se bránit, ale vztek se ve mně začal zvedat.

„To je sice hezký, ale možná kdyby ten čas trávila s námi, tak už by dávno mluvila. Sobecky se dereš jen za svým klidem v její společnosti a přitom se o ni vlastně vůbec nezajímáš!“ vykřikla jsem na něj a Edward na mě rozzuřeně zaútočil. Chytil mě rukou pod krkem a já se vůbec nebránila.

„Edwarde, pusť ji,“ zavrčel na něj Emmett, ale Edward svůj stisk neuvolnil a tvrdě se mi díval do očí.

„Víš, že to není pravda,“ zavrčel mi do obličeje, pustil mě a s hlasitým prásknutím dveří odešel z domu. Bellu to samozřejmě probudilo, takže ji šla Esme utěšit a ona zase téměř hned usnula.

Edward se pár dní doma neukázal. Všichni si mysleli, že jsem to přehnala, ale já si za tím stále stála. Někdo mu to musel říct a byla to pravda. Opravdu všude byli jenom oni dva a s nikým jiným se Bella téměř vůbec neviděla, ale od té doby se to změnilo. Všichni jsme s Bellou trávili nějaký čas. Všechno bylo naprosto v pořádku, až na Bellu, která ve chvilkách klidu, kdy byla sama, seděla na Edwardově stoličce u klavíru a opatrně a namátkově mačkala klávesy. Smutně jsem ji pozorovala a před oči se mi vracel výjev z doby, kdy tu Edward byl spolu s ní a učil ji hrát.

Bella vždy seděla vedle něj, poslouchala ho, jak hraje ty své nádherné skladby, které se linuly domem, a když si myslela, že ji Edward nevidí, tak vždy jen nenápadně stiskla klávesu a Edward hrál nechápavého, že přece není možné, že by to on pokazil. Pokračoval vždy ve hře, hrál až do chvíle, kdy Bellu načapal při činu a ona hned seskočila ze stoličky dolů a začala před ním s úsměvem utíkat.

 

Smutně jsem se tedy na ni dívala, když tam tak seděla a doufala, že se Edward vrátí. V tu chvíli jsem konečně poznala, že jsem to podělala. Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla jsem se po okolí, všimla jsem si Emmetta, který se rychle přesunul na sedačku ke mně, objal mě kolem pasu a přitáhl na svou hruď. Podívala jsem se ke schodišti, na kterém seděla Alice s Jasperem a oba stejně zasněně jako já hleděli na Bellu. Ve dveřích do kuchyně stáli Esme s Carlislem  a s úsměvem ji pozorovali.

Bella se stala středem našeho světa, našeho vesmíru, našeho bytí, prostě všeho. Bella byla naše všechno, kdyby nám řekli, že se jí musíme vzdát, udělali bychom všechno proto, aby nám ji nevzali, i kdyby to znamenalo, že bychom je měli zabít. Byli jsme schopní kvůli ní i zabíjet.  Ona byla naše všechno.

Přála jsem si, aby se v ten moment objevil Edward ve dveřích.

 

 

Edward Cullen:

Toulal jsem se lesem poté, co jsem měl chuť Rosalie zabít. Neměla pravdu, teda měla, ale ne úplnou. Ano, uznávám, že jsem Bellu využíval, protože jsem se v její prosté společnosti mohl v klidu soustředit i na své myšlenky a nemusel jsem poslouchat myšlenky někoho jiného, ale zároveň jsem to vše dělal pro ni. Poznal jsem na ní, že moje přítomnost ji uklidňovala, ba dokonce mi připadalo, že ji sama vyhledávala. Nevím, čím to bylo. Neuvědomoval jsem si, že bych udělal něco světoborného, zajímavého, či snad důležitého pro ni, že jsem na ni tak působil, ale prostě tomu tak bylo.

Při svém bezmyšlenkovitém toulání jsem si uvědomoval, že mi chybí. Nemyslím tím ty chvíle s ní, kdy jsem na nic nemusel myslet, nemusel jsem se snažit potlačovat myšlenky ostatních, ale myslím tím ji samou. Chyběla mi ona. Zvláštní, neočekávaně zvláštní cítit něco takového k tak malé osobě. Ani si neuvědomuji, kdy se to stalo, že mi to malé škvrně, tak přirostlo k srdci. Když bych to měl srovnat k citům k ostatním z rodiny, tak to bylo něco jiného. Byl bych pro ni schopný udělat cokoliv.

Zastavil jsem se na místě a rozhlédl po mýtině, na které jsem se nacházel. Zvedl jsem svůj pohled k noční obloze a zahleděl se na měsíc. Velký kulatý měsíc. Kde to vlastně přesně jsem? Pamatuji si, že jsem před jedním dnem překročil hranice do Ameriky, ale kde přesně jsem? Zhluboka jsem se nadechl a začal vnímat pachy v okolí. Necítil jsem lidi, takže jsem byl poměrně daleko od civilizace a přibližně tři sta metrů ode mě se nacházela jen jedna puma, jinak tu doopravdy nic nebylo. Zvláštní. Zavřel jsem oči, roztáhl ruce a zůstal na velmi dlouhou dobu tak to poklidně stát. Nad ničím jsem nepřemýšlel, nechal jsem si v hlavě úplně prázdno. Všechno jsem vypustil a nechal za sebou.

Co budu dělat? – Hlavou mi proběhla tak to jednoduchá otázka a já na ni neznal odpověď. Co budu dělat? Mám se vrátit zpátky? Mám tu zůstat? Mám se vrátit o pár dní později? Co budu dělat? Ať jsem se snažil, jak moc jsem chtěl, neznal jsem odpověď. Vypustil jsem tedy onu nezodpovězenou otázku z mé hlavy a zase jsem si tam nechal prázdno. Nechával jsem měsíční paprsky dopadat na mou tvář, znovu jsem se zhluboka nadechl a nechal jsem svět kolem mě plynout dál.

Náhle jsem otevřel oči a věděl, co mám udělat.

 

Alice Cullenová:

Byl to již týden, co Edward odešel a už jsme všichni cítili, že on tu prostě chybí. Bella párkrát zkoušela zaklepat na dveře jeho pokoje, ale když se jí neozvala odpověď, tak se neodvažovala vejít dovnitř. Samozřejmě, že věděla, že tu Edward není, ale stále evidentně v nitru doufala, že se třeba v noci, když spala, objevil a hned jí poběží otevřít dveře od jeho pokoje, aby mohli vyrazit na procházku, ale dveře se stále neotevírali.

Zkoušela jsem se neustále svým pohledem do budoucnosti zaměřit na Edwarda, ale domů jsem ho vidět nepřicházela, pořád jsem ho viděla někde v lese, vez žádného cíle, či rozmyslu bloudícího mezi stromy. Přišlo mi zvláštní, že se dokázal tak snad vytočit, kvůli takové prkotině, jako je trávení našeho času s Bellou. Nikdy jsem si nemyslela, že tu bude někdo takový, jako je ona, kdo nám způsobí tolik radosti, ale zároveň i tolik hádek, během kterých se o ni budeme přetahovat jako o hadrovou panenku.

Samozřejmě že s ní chci sama taky trávit svůj čas a je pochopitelné, že s ní ten čas chtějí trávit i ostatní, ale přeci jen nezáleží jen na nás, ale i na ní s kým chce být. A pokud se na Edwarda tak upnula, tak jsme ji prostě měli nechat, jen jsme měli klidně Edwarda požádat, aby s ní někdy zůstal v domě a mohli jsme s ní ten čas trávit všichni společně.

Rosalie to přehnala, ale nemůžeme obviňovat jen ji, vždyť my jsme s tou naší válečnou poradou taky souhlasili. Věděli jsme, co se stane, jen jsme neodhadli Edwardovu reakci. Bella nám mezitím za ten týden zase posmutněla a už se tolik neusmívala. Emmett se musel kolikrát snažit i hodiny, aby mu věnovala i jeden malinký úsměv, který mu však stál za to. Její úsměv měl neuvěřitelnou sílu. Sílu, pod kterou i naše ledová srdce byla schopná roztát, sice ne na dlouho, ale aspoň na těch pár minutek. Bella sama si neuvědomovala, co pro nás znamená, ale o to víc bylo stále těžší a těžší přimět ji jen k malému pozvednutí koutků.

Kdepak je Edwardovi konec? Otázka která se nám všem honila v hlavách, všichni na mě spoléhali, že uvidím, když se bude vracet, ale já ho vracet prostě pořád neviděla.

Po čtrnácti dnech to už bylo k nevydržení. Bella se již tři dny neusmála, ani se o to nepokusila a na nás na všechny začala dopadat deprese. Nejhůře to samozřejmě snášel Jasper. Nechci z něj dělat nějakou citlivku to rozhodně ne, ale s jeho vnímáním pocitů to bylo pětkrát silnější, než kdyby do ní upadl on sám. Jak nejčastěji mohl, tak chodil na lov a trávil na něm, co nejvíce času.

Rosalie, netrpělivě přecházela z místa na místo, byla celá roztržitá, jelikož si uvědomila chyby svých slov a zároveň i jak mocný měli účinek. Emmett se jí snažil uklidnit a pozvednout jí náladu, ale bylo to bezúčelné, protože i on sám si uvědomoval, do jakého maléru jsme se tu dostali.

Esme to se svými mateřskými city také nesnášela nejlíp. Nenáviděla podhled na někoho blízkého, když zrovna trpí. Pokoušela se to vše nějak ulehčit, zjednodušit, ale i ona neměla tak mocnou sílu své lásky, aby to dokázala. Dělala pro Bellu první poslední, stejně tak jako všichni ostatní, ale i přesto bylo jasné, že ta nejdůležitější osoba tu prostě chybí.

No a Carlisle, snažil se trávit co nejvíce času v práci, jelikož nesnesl pohled na zesmutněné členy své rodiny, kterou z větší části sám vytvořil. Carlisle je stvořitelem Edwarda, Esme, Rosalie a Emmetta. O to hůř to vše snášel a samozřejmě to na něj vše dopadalo. Nedivím se mu, že tolik využíval možnosti trávit tolik času v práci, když na něj doma nečekala žádná radost jen velice smutná a přešlá nálada.

Jednoho večera jsme všichni seděli v obývacím pokoji a dívali se na nějaký nezajímavý pořad, ani nevím, co to bylo. Bella již ležela v posteli a pravděpodobně spala, protože se odtamtud ozývalo jen pravidelné oddychování. My ostatní jsme tu jen prkenně seděli a pokoušeli se v hlavách vymyslet nějaký program na další den. Byl tu dokonce i Carlisle, který se vrátil z dvaceti čtyř hodinové směny, na které byl v práci.

„Co budeme tedy dělat zítra?“ zeptala se Rosalie, která sebe samu nejvíce obviňovala za situaci, ve které jsme se ocitli. Všichni jsme jí v odpověď jen pokrčili rameny a pokorně sklonili hlavy k zemi, jak jsme se snažili něco vymyslet… Nic mě nenapadlo, už jsme vyčerpali snad všechny možnosti na její rozptýlení.

Náhle jsme všichni ve stejný okamžik zvedli hlavu a podívali se směrem k e dveřím, neuhodnete, kdo se vrátil domů.

„Edwarde…“ vydechlo pár z nás, ale ten nejdokonalejší moment této březnové noci roku 1997 přišel hned v zápětí.

„Edwarde!“ ozval se dětský znojný hlásek na vrcholku schodů a malá Isabella Cullenová urychleně sbíhala schody směrem do náruče, toho téměř stoletého muže, který jí vyšel vstříc s otevřenou náručí. S rozzářeným úsměvem mu do ní vběhla a smála se na celé kolo. Slyšela jsem Esmein tichý vzlyk, ale zůstala jsem nepohnutě sedět a dívala se na ten výjev přede mnou, který vypadal jak pohádka se šťastným koncem.

Před očima se mi objevila vize daleké budoucnosti a já jen zavřel oči a s úsměvem se oddávala té představě, která nemusela být ani tak vizí, jako spíš mnou vsugerovaným snem o budoucnosti naší rodiny.

 

 


 

Po dlouhé době zase přidávám novou kapitolu, tak doufám,ž e se vám líbila a prosím nezlobte se na mě, že mi to tak dlouho trvá, ale mám spousty práce do školy, která mě plně zaměstnává.

ADIS

2. kapitola << Shrnutí >> 4. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nechci tě ztratit - 3. kapitolka:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!