Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy sedmnáct 2. část

11.03.2010 (21:30) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2701×

2. část

Má malá postava, na kterou jsem nikdy nebyla hrdá, ale prodělala největší změnu. Byla jsem štíhlá a asi ještě hezčí než nějaké modelky. Bílá barva mé kůže tomu dodávala takový omak neznamého a varovala, že jsem jiná, ale i tak jsem si na sebe nemohla stěžovat.

Celkově jsem se v zrcadle nepoznala, ale uvědomění si, že jsem teď krásná byl nádherný pocit a já se nekontrolovtelně začala usmívat.

„Tak pojď teď ti odpovím na zbytek otázek,“ usmála se, odložila zrcadlo a sedla si na sedačku.

Sedla jsem si vedle té ženy – Laury.

„Hm... jak bych jen začala,“ uvažovala. „No tak hezky po pořadě. Nejprve, zapomeň na všechno, co víš o upírech z filmů. Je to blábol, jediná stejná věc je pití krve.

Jak jsi si mohla všimnout, tak jsi mnohem krásnější, je to odůvodněno tím, abychom byli lákaví pro naší potravu. Přitahujeme je a my pak nemáme příliš práce s jejich zabitím,“ ušklíbla se. „K naší výbavě patří ta neuvěřitelná rychlost a síla.

Na slunci se nepohybujeme, neublíží nám, ale naše tělo na něm podivně jiskří. Nevím, čím je to způsobeno. Možná jsme přeměněni na nějaký vzácný minerál,“ usmála se a odhalila tak své bělostné zuby, jenž varovaly okolí před nebezpečím.

„No, živíme se pouze lidskou krví, žádné jiné jídlo nepříjímáme a ani by nám nebylo nijak prospěšné. Ta tekutina, která se ti nashromáždila v ústech při lovu je jed, kterým můžeš ochromit svou oběť, ale když si nepospíšíš začne u něj přeměna. To samé se stalo i u tebe, je mi to líto,“ špitla zkroušeně.

„To nemusí. Mě se tento život líbí,“ povzbudivě jsem se na ní usmála.

„To si povíme za pár let až se potkáme,“ odfrkla si, ale má odpověď ji potěšila.

„Ty nebudeš stále se mnou?“ zděsila jsem se. Vědomí, že bych žila věčnost sama se mi příliš nelíbilo.

„Ne, já jsem nomádka a vyhovuje mi samota. První dva roky s tebou budu, aby jsi neprozradila náš druh, ale pak se odpojím. Věř mi, kdybychom byly delší dobu spolu začaly bychom po sobě útočit,“ vysvětlila mi.

„Aha,“ zamumlala jsem a podívala se na své prsty, které jsem začala nervózně proplétat.

„Dopovím ti to. Nemůžeme spát, nepotřebujeme to. Máme výbornou paměť, vše z upířího života si dokonale zamatujeme a nikdy nezapomeneme. Hmm... Máš nějaké otázky?“ otočila se na mne.

„Proč jsi předtím, když jsme byly u skupinky těch mužů, tak prodlužovala jejich zabití a u druhé jsem je mohla zabít hned?“ napadlo mne.

„To je jednoduché, ty jsi to necítila, ale v blízkosti byl nějaký člověk, na kterého jsi mohla zaútočit jakmile by jsi se celá podřídila svým instinktům. Neboj, jednou se naučíš odolat,“ usmála se shovívavě.

„Věřím ti. Co budeme dělat teď?“ optala jsem se z nadějí nad nějakou činností.

„Vítej v upířím, nekonečněm životě,“ rozesmála se a já se nechápavě na ní dívala. Zbystřila to. „V upřím životě bývá nuda, ale mám tu mnoho literatury a filmů, začátkem se zabavíš,“ mrkla na mne.

Povzdychla jsem si a šla se podívat na opravdu přeplněnou knihovnu. Jediné, co mi tam bylo známé byla Jane Austinová. Rozhodla jsem se tedy pro ní, protože jsem na jiné dílo než bláznivou, nesplnitelnou romantiku ani neměla náladu. Sápala jsem se po Pýše, ale bohužel jsem zjistila, že při tom bolestivém procesu jsem nevyrostla ani o mimimetr. Zklamaně jsem si odfrkla a porozhlédla se po místnosti. V rohu pokoje byl malý jídelní stůl a vedle něj židle, kterou jsem potřebovala. Rychle jsem jí vzala a přenesla k mé toužené knize. Během toho mě ale něco napadlo.

„Proč tu máš ten stůl a židle?“ zeptala jsem se otočená ke knihovně a natahující se pro písmenka, která byla složená v krásné věty od úžasné spisovatelky.

„Nevím, občas, když si čtu noviny, mi to připadá velmi lidské,“ řekla nezaujatým tónem.

Konečně jsem na ní dosáhla. „A to si k tomu děláš teplou krev s konzervy místo kafe?“ mluvila jsem stále otočená zády k ní, protože jsem slézala ze židle. Už jako malá jsem měla fóbii z výšek, schodů a pavouků. Bohužel ani toto se nezměnilo.

„Blázne, to jsem ještě sice nezkoušela, ale krev je, podle mě, nejlepší, když člověk ještě žije a je přirozeně ohřátá na 37°. Copak jsi zapomněla jaký je to pocit, když se ta červená tekutina vydere ven z tepny a stéká ti po malých pramíncích do krku, a tam tě zevnitř ohřívá?“ Během jejího vyprávění jsem se na ní podívala a uviděla její zasněný, mlsný výraz, který byl zaměřený někam přese mě. Rychle zatřepala hlavou, aby se zbavila svých, jistě lahodných, představ a s úsměvem se přesunula na mé oči. „Co jsi to prováděla? Stačilo říct a já bych ti ji podala,“ naplno se rozesmála.

Uraženě jsem si odfrkla a sedla si co nejdál od ní. Otevřela jsem knihu, ale ještě se nezaměřila na text, v hlavě jsem si přemítala, že by nebylo špatné, kdybych jí urvala hlavu.

„Víš, že jsi první upír, který umí číst vzhůru nohama?“ smála se.

Nechápala jsem svou reakci, ale náhle toho na mě bylo moc. Vycenila jsem zuby, odhodila knihu a vyskočila na nohy do útočné pozice. Laura udělala hned to samé.

„Paulo, prosím tě, uklidni se. myslela jsem to jako vtip,“ zašeptala se strachem v očích. Viděla jsem, jak nevěřila tomu, že bych se zastavila a měla pravdu.

Nereagovala jsem na prosby, má jediná myšlenka byla na její bělostný krk, který jsem chtěla držet mezi zuby a prudce škubnout. Skrčila jsem se ke skoku. Vyplašeně přede mnou couvala, ale já ve svém těle cítila tak moc síly, že to nebylo možné. Vyskočila jsem do vzduchu a myslela si, že se zastavím přímo nad ní, ale ona rychle utekla a já spadla na zem. Chtěla jsem okamžitě vyskočit na nohy a konečně jí oddělit hlavu od krku, ale přišpendlila mě k zemi. Vzpýrala jsem se, házela sebou, ale nic nepomáhalo. Držela mě pevně.

„Paulo, nechci tě roztrhat. Uklidni se!“ vrčela na mě.

Trvalo mi to dlouho, ale asi po hodině jsem si začala uvědomovat, co jsem chtěla provést. Nějak to vycítila a povolovala svůj stisk. I přes to, ale dávala pozor, abych se náhodou nevrátila do toho stavu a nezabila ji.

„Už jsi v pořádku?“ zeptala se klidně.

„Myslím, že jo.“ Pustila mě a já se rychle vyšvihla na nohy. „Promiň mi to. Netuším, co se se mnou stalo,“ omlouvala jsem se se zkroušeným výrazem.

„Neboj, jsi novorozená a já na to zapomněla. Byla to má chyba, neměla jsem tě provokovat,“ brala vše na sebe.

Raději jsem se s ní nehádala, jen si sedla zpět do křesla a popadla knihu, se kterou jsem si před tím zažila své.

Po celý rok jsem se učila odolávat. Ze začátku to bylo velmi těžké a pokaždé, když jsem se nadechla má oběť zemřela. Měla jsem ještě mnoho iracionálních potyček s Laurou, kdy jsem se mohla schovávat za výmluvu, že jsem byla novorozená.

Ke konci prvního roku jsem už začala ovládat své touhy, ale i přes to oběť vydržela na živu maximálně půl hodiny, pak jsem to vždy vzdala a vzala jsem si ji. Mojí pochoutkou se staly dívky od deseti do šestnácti let. Měli výbornou chuť, takovou krásně sladkou, ale nepohrdla jsem i třicetiletým mužem. Kdybych měla chuť krve přirovnat k vínu, popsala bych ji jako lehce trpkou, ale při třetím doušku už to vůbec nepříjde a s radostí se hltá dál.

Opravdu si občas připadám jako nějaký vinař. Jednou mě i napadla hříšná myšlenka, že bych uvěznila nějaké mé budoucí oběti a zkusila si lidi pěstovat, ale každý má mozek a tím pádem si i uvědomují co se s nimi děje.

Myslím, že jsem ochutnala všechny možné chutě. Každý věk do sedmdesáti. I malé miminko. Možná jsem byla odporné monstrum, ale mě neuvěřitelně zajímala jeho chuť. Ráda taky srovnávám muže a ženy. Nemohu si pomoci, ale ženy jsou lepší.

Společně s Laurou jsme oslavily mé první upíří narozeniny. Ona si velmi ráda pochutnala na svém oblíbeném třicátem roku, muž a já si našla jeho dceru. Desetiletou holčičku. Potkaly jsme je na ulici, když šli z nějaké slavnosti. Já celou dobu zadržovala dech, ale Laura všechno sjednala a nakonec jsme si je dotáhly k sobě domů. Skvělá večeře!

Jednou za čas jsme zavedly řeč co budeme dělat, až se rozpojíme a má cesta se vydá jiným směrem. Měla tehdy pravdu v tom, že by jsme spolu žít nemohly. Velmi často jsme si poslední dobou vjížděly do vlasů. Cítila jsem v ní nepřítele, nechovala se tak, ale mé přirozené pudy mi to šeptaly. Viděla jsem v ní velké ohrožení a poslední dobou jsem byla stále ve střehu. Vědomě jsem věděla, že mi neublíží, ale srdci jen tak poručit nejde.

Během doby, kdy jsem byla s ní, jsme se musely několikrát přesouvat, byly jsme jako kočovní cikáni, kteří cestují od města k městu a baví lidi svými hrami a kouzly. Důvod by jednoduchý. Jako mladý upír jsem hodně pila a asi by bylo podezřelé, kdybych vysála celé město a nechala jen lidi v penzi, protože ti měli už takovou jakoby prošlou krev. Potkaly jsme i několik upírů. Já jsem mlčela, protože jsem je neznala a neuměla jsem ještě chodit v tomto nekončícím světě. Ale jak jsem mohla poznat, ani Laura je neznala, brala je pouze jako své sousedy, které dlouho neviděla. Zdálo se, že se všichni upíři mají rádi, ale mohla jsem poznat, že to je pouze kamufláž a všichni jsou to bezcitný, vypočítavý mrchy, mezi něž patřím už i já.

Při prvním potkání jsem nasadila neutrální výraz a stala se jen pouhým pozorovatelem. Narazily jsme na muže a ženu, kteří nejspíše tvořili pár. Dívala jsem se, jak ze zkoumavého pozorování přešli v úlysný úsměv a stejně tak i má stvořitelka.

„Dobrý den,“ začala s úsměvem Laura, ale už jsem ji znala moc dobře a viděla tak v očích obezřetnost a starost, bohužel jen o svůj život, mě by tu klidně nechala.

„Dobrý den,“ pozdravil ten muž a nejdříve sjel pohledem Lauru, v níž nejspíše viděl větší nebezpečí, a pak mě.

„Jsem Laura a tohle je Paula, procházíme tudy,“ začala seznamovací fázi, kterou uvedla i v budoucnosti při setkání s někým jiným.

„Já jsem Thomas a tohle je Moniqe, těší mě,“ zdvyhl ruku na potřesení a nabídl ji. Já si s ním nepotřásla, ale Laura jako slušně vychovaná ano.

Po seznámení jsme vyšli na společný lov a potom se rozešli. Při poslední návštěve to tak hladce nešlo. Tentokrát i já jsem se do rozhovoru zapojila, jelikož jsem byla poučena, že je to slušnost. Opět jsme se, se skupinkou dvou žen, slušně pozdravily, ale jedna z nich v nás viděla velké nebezpečí a ohrožení a chtěla po nás zaútočit. Stalo se to těsně po mých prvních narozeninách a já tak objevial, že v sobě nejspíš budu mít nějaký dar.

Protože se ta žena už připravovala ke skoku a k mému 'obrovskému štěstí' chtěla zaútočit přímo na mě. Nevěděla jsem, co to do mě vjelo, ještě stále jsem sice měla v sobě tu novorozeneckou krev, ale ovládala jsem se už, nepřikrčila jsem se, místo toho jsem na ní prudce zavrčela a celým tělem prošlo jediné mé přání, které jsem v tu chvíli měla, aby na mě nezaútočila. Možná, že to byla pouhá shoda náhod, ale ta žena se skutečně zastavila a zaútočila místo mě na Lauru. Ta byla z naší podivné roztržky celá zmatená, a proto útok nečekala. Tentokrát jsem nepoužila tu zvláštní sílu, která před tím vyšla ze mne, protože jsem nevěděla, jak se to vůbec stalo, ale i přesto jsem na ní zaútočila hezky po staru. Vycenila jsem zuby a prudce do ní narazila tak, že vyletěla do vzduchu a skončila několik metrů ode mne. Stále chtěla bojovat, ale naštěstí pro mě, jí její přítelkyně zastavila a s omluvným výrazem se od nás vzdálily.

Laura potom na mě koukala trochu nechápavě, ale rozhodla se mě neprovokovat.

1. část <<< Shrnutí >>> 3. část

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy sedmnáct 2. část: