Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy, má lásko - 2. kapitola

07.03.2012 (22:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2290×

Když jsem tam dorazila, už tam čekal. Je tam taky sám? Nehodlá na mě udělat nějaký podraz? Na to už je teď pozdě, měla jsem o tom přemýšlet, než jsem sem šla.

„Co mi chceš?“ začala jsem.

„Měli bychom si to vyjasnit, když to vypadá, že se budeme ještě nějakou dobu potkávat. Víš, aby se neopakovalo to, co se stalo třeba dnes. Příště by to nemuselo dopadnout takhle.“

„Není si co vyjasňovat! Všechno vím a nejlepší by bylo, kdybyste se sebrali a odešli odsud! Vraťte se tam, odkud jste přišli!“

„To nepůjde, Sophi! Teď už vůbec ne,“ přiblížil se ke mně a já cítila, jak mi srdce bije jako zběsilé. Tohle jsem ještě nikdy necítila. A to, jak něžně mě oslovil, byla jsem jak přikovaná a nebyla jsem schopná se ani pohnout. Co to se mnou sakra je? Uklidni se, Soph!

„Proč? Proč jste se vrátili?“ vykoktala jsem ze sebe a udělala neohrabaný krok dozadu od něj.

„Protože se možná stane něco moc zlého a,“ zarazil se a ustoupil ode mě.

„A co, S.J.? O co tu jde?“

„A možná budeme opět potřebovat vaši pomoc, tak jako tehdy, když šlo o život mojí mámy.“

„Zbláznil ses? Teda, zbláznili jste se?“ zaječela jsem na něj až možná moc nemístně.

„To si jako vážně myslíš, že bude naše smečka opět nastavovat krky za upíry?! Na to můj táta už nikdy nepřistoupí!“

„Budete muset, Sophi. Jde tady totiž o životy obyčejných lidí! A vy jste vlci. Je to vaše povinnost!“ Pohlédl na mě a já po něm vzteky chtěla skočit a utrhnout mu hlavu!

„Takže proto jste se vrátili! Protože jste věděli, že budeme nuceni vám pomoct!“

„Sophi, ještě není jistý, jestli vůbec k něčemu dojde.“

„Tak se radši sichrujete, co? To je hnus.“

„Teta uvidí, jak to všechno dopadne, a pak, pak se dohodneme s vámi.“

„Alice,“ ubroukla jsem si.

„Ano, moje teta Alice.“ Opět se ke mně pokusil přiblížit.

„Odstup na svoje území, S.J..“ Nedovolila jsem mu to. Podíval se na mě a popošel za hranici jejich území.

„Sophi, jen jsem ti chtěl říct, že nic z tohohle nemá nic společného s tebou a mnou. Já doufám, věřím, že se všechno vyřeší.“

„Prosím? Není žádné ty a já, S.J.! Jak tě tohle mohlo napadnout?!“ zaječela jsem jak smyslů zbavená.

„Sophi, já cítím, že mezi námi něco je. Potřebuji tě! Potřebuji tě mít nablízku! S tebou jsem to já! Ty jsi moje podstata! Cítil jsem to od začátku!“ vybalil na mě.

„Jasně, že mě potřebuješ! Potřebuješ mě a celou naši smečku! Takže si laskavě nech tyhle kecy!“ Otočila jsem se a začala utíkat směrem do rezervace. Volal na mě, ale já se neohlédla a jen jsem zrychlovala a proměnila se. Snažila jsem se na to nemyslet, aspoň do té doby, než budu zase člověk.

Cestou domů jsem slyšela kluky, šlo se na obhlídku. Já nešla.
Dorazila jsem domů a šla rovnou do pokoje. Za chvíli ke mně přišla mamka a začala ze mě lámat, co se mi stalo.

„Sophie, nechceš si promluvit? Stalo se něco?“

„Ne, mami, to bude dobrý,“ lhala jsem.

„Skoro nikdy jsi žádnou akci s kluky nevynechala, takže? Nešťastná láska, co?“

„Jak tě to napadlo, mami?“

„Znám tě, zlato, a vidím, že se něco děje.“

„Vůbec nevím, co s tím! Myslela jsem, že ho miluji, teda, alespoň si myslím, že je to láska. Zároveň vím, že s ním nikdy nebudu! A teď, teď mám pocit, že on to tak necítí!“ Neudržela jsem slzy.

„Zlatíčko, věřím, že tě Matt také miluje a až bude načase, všechno se vyřeší, uvidíš!“ Upravila mi moje dlouhé černé vlasy a utřela moje slzy.
Matt? Ona celou dobu mluví o Mattovi? Mohlo mě to napadnout.

„Dobře, mami, věřím ti,“ zalhala jsem svojí vlastní mámě.
Teď jsem je všechny nenáviděla snad ještě víc! Přišli, aby nás využili! Až zachráníme ty lidi, zabijeme i je! Tak by to bylo správné! Ohrozili tím i prozrazení naší existence a to je taky velké porušení našich zákonů! Ovšem, byla bych schopná zabít S.J.? Dovolím, aby ho někdo zabil? Nedokážu to! Totálně mě zblbnul! Jen proto, abych si myslela, že je správné jim pomoct! A já hloupá mu naletěla!


V noci jsem zaslechla pláč, který mě probudil. Robík plakal. Celá rozespalá jsem se vydala do jeho pokoje, abych mu podala pití a uklidnila ho. Naši ho asi neslyšeli.
Když jsem přecházela do jeho pokoje, dole jsem zaslechla rozhovor mezi mamkou a tátou. Řekl jí, že se už rozhodli. Když bude hrozit nebezpečí, nepomůžeme jim. Přestože byl v sázce i život Jacoba a Renesmé. A my bychom neměli dovolit, aby se jim něco stalo. Ať se mi to líbilo nebo ne, byl jeden z nás, i když k nám už dlouho nepatřil a opustil nás.

Vzala jsem si Robíka k sobě do postele. Nemohla jsem spát.
To tedy znamená, že všichni umřou, pokud přijdou o spojenectví v podobě docela velké vlčí smečky. Přepadl mě šílený smutek a opět se mi valily po tvářích slzy.
Proč? Ještě před chvilkou jsem si byla jistá, že by bylo vhodné je pak všechny zabít.
Ale ta představa, že už ho nikdy neuvidím, ty jeho překrásné, hluboké, hnědé oči.
Nevím, jak dlouho ještě vydržím nalhávat si, že to, co k němu cítím, přejde! Chci ho! Chci ho mít u sebe! Napořád!

Ještě před budíkem mě Robík vzbudil, byl už vyspinkaný a chtěl pozornost. Já byla po probdělé noci úplně vyřízená.
Vzala jsem ho dolů a udělala nám snídani. Když jsme oba snídali, dorazil domů táta. Zřejmě byl celou noc venku.

„Dobré ráno,“ zahlásil a oba nás líbnul na čelo.

„Ahoj, tati.“

„Sophie, jsi v pořádku?“ Naklonil se ke mně a podíval se mi do očí.

„Ano, tati. Jen jsem nevyspalá. Rob v noci plakal, tak jsem si ho vzala k sobě.“ Rychle jsem zareagovala.

„Aha. Odvezu tě do školy, abys nemusela řídit, pokud jsi unavená.“ Pohladil mě a šel se najíst.

„Ne, tati, to je dobrý. Pojedu s Mattem a Lilli.“

„To asi ne, Soph. Kluci i Lilli zůstali na hranicích Kanady. Vrátí se až někdy večer. Ti upíři, co se už několikrát vrátili, se v noci opět přiblížili, zase jsme je zahnali, ale tentokrát tam zůstali s tím, že jestli se ještě přiblíží, bude s nimi konec. Takže, pokud jsi po snídani, jdi se připravit. Odvezu tě,“ řekl a začal dělat obličeje na Robíka, který se tím velmi dobře bavil.

„Dobře,“ řekla jsem a odešla se připravit.

Potom, co mě táta vysadil, šla jsem rovnou do třídy. Když jsem viděla, že přišli Cullenovi, otočila jsem se. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Myslela jsem, že teď, když už určitě věděli, jak jsme se rozhodli, nebudou chtít mít s námi nic společného. Proč by taky měli? Spletla jsem se.

„Ahoj, Soph,“ přišla ke mně Teressa. Byla roztomilá, měla blonďaté vlasy, střižené na mikádo. Štíhlou postavu, kupodivu měla modré oči, což jsem nechápala.

„Ahoj,“

„Dnes jsi tu bez kumpánů, jó?“ přiblble se na mě usmíval Chris. Chris byl celkem zajímavý. Měl pěknou postavu, zelenomodré oči. Dalo by se říct, že je takový ten špinavý blonďák.

„Ano,“ zamrkala jsem a otočila se opět pryč. Nechtěla jsem se s nimi bavit.

„Sedneš si na obědě k nám?“ přisedla si ke mně Mel. Mel byla krásná. Štíhlá, hnědovlasá kráska. Jednoduše řečeno. Měla zlato v očích. Upíří oči. Vždycky dobře naladěná.

„N-no, d-dobře,“ vykoktala jsem ze sebe. Nechápala jsem, proč jsou tak milí.

Když jsem šla s tácem, viděla jsem, jak na mě Mel zběsile mává.
Zamířila jsem tedy k nim. Holky vyprávěly něco o televizi, co tam viděly, a na jaký filmy by asi tak chtěly jít. Chris se celkem nudil a jen si z nich střílel. S. J. jen seděl a nic neříkal, občas jsme se střetli pohledem. Nevěděla jsem, o čem přemýšlí, a rozčilovalo mě to. Chtěla jsem to vědět. Byla jsem jím totálně omráčená. Chtěla jsem ho!

„Nešla bys třeba s námi, Soph?“ vyrušila mě Teressa z mého dívání se do těch nejkrásnějších očí.

„A kam to?“ zamrkala jsem nepřítomně na ni. Tak trochu jsem je neposlouchala, zaměstnával mě S.J.

„No, na ten nový film s Jasonem Bellem?“

„No, já nevím, tak ještě uvidíme,“ kroutila jsem hlavou. Když vtom S.J. prudce vstal. Upoutal tím pozornost nejen naši, ale myslím, že i celé jídelny.

„Mel, měli bychom jít, hned!“ řekl důrazně a pokynul na Melissu.

„Co je?“ dotazovala se ho.

„Táta. Něco se děje,“ dodal a otočil se na Chrise a Teressu.
„Vezměte si auto a jeďte okamžitě domů, Chrisi. Je tam Rose s Esme, čekají na vás,“ rozkázal a hodil po Chrisovi klíče.
Vyběhl z jídelny a za ním i Mel. Lekla jsem se. Vyběhla jsem za nimi. Těsně předtím, něž vběhli do lesa, jsem ho chytla.

„Co se děje, S.J.?“
„Stalo se něco? Prosím tě, řekni mi, co se děje?!“ naléhala jsem.

„Musíme jít, Sophi, všechno bude v pořádku, slibuji!“ Chytil moje ruce, přitáhl si mě k sobě a lehce mě políbil.

Stála jsem jako opařená. Teprve teď jsem si uvědomila, co udělal, ale nebyl čas o tom přemýšlet. Rozhlédla jsem se, jestli tam někdo není, když byl vzduch čistý, vběhla jsem za nimi do lesa a přeměnila se. Slyšela jsem tátu, jak říká Sethovi a Embrymu, kam běží. Pokusila jsem se opět nemyslet. Někde na půli cestě jsem se k nim připojila.

Doufám, že jsem ani druhou kapitolou nezklamala, a že se Vám bude líbit. Moc děkuji za komentáře k první kapitole, doufám, že u druhé tomu nebude jinak! :-)

1. kapitola                3. kapitola

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy, má lásko - 2. kapitola: