Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 2. část

03.02.2011 (20:45) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3499×

Náhoda je blbec – 2. část

(Loučení)

Velký prostor, tma, prázdnota… Pomalu ale jistě jsem kráčela do temného prostoru, který mě svou prázdnotou lákal, neboť jeho nitro bylo tak podobné tomu mému. Prostor, jenž schovává osamělé duše před vnějším světem… Nicota.

Ze snu mě probudilo hlasité klepání na dveře. Otevřela jsem oči, našpicovala uši a naslouchala srdci, které splašeně bilo za dveřmi.

Vzpomněla jsem si na sen, který mě poslední dobou pronásleduje častěji. Husinu jsem měla po celém těle, cítila jsem se najednou tak sama, jako by ten sen měl něco předpovědět, mířila jsem snad do záhuby?

„Slečno Bello, vstávejte,“ ozvalo se hláskem nesmělým. Judit. Prolétlo mi hlavou. Jediná služebná, která mě od srdce nenáviděla, která mou přítomnost snést nemohla. Vždy, když jsem se na ni podívala, svůj zrak sklopila a proklínala mě.

„Slečno, volá vás Stvořitel.“ Její hlas byl nedočkavý. Vím, je ráda, že se mě zbaví, ale jen co dokončím misi u pijavic, vrátím se!

„Už jdu,“ řekla jsem a zároveň se divila, jaký hlas to ze mě vyšel. Velice hrubý, bez žádné intonace. Sáhla jsem na kliku a otevřela. Judit mě probodla pohledem, shlédla od hlavy až k patě a odfrkla si.

„Volá vás Stvořitel, máte se dostavit do jeho kanceláře i s kufry.“ Rázem byl její hlas tak příjemný a plný energie, až mi z toho bylo na nic. Zřejmě má plno lidí radost, že se mě zbaví – na nějakou dobu.

Neodpověděla jsem a zavřela jí dveře před nosem. Pomalým tempem jsem došla do koupelny a zalezla do sprchy. Kapky horké vody mi stékaly po těle, čímž mě uvolnily. Měla jsem hlavu v sedmém nebi, dokud se mi v mysli nevybavila Stvořitelova tvář. Zaklela jsem.

„To je senilní dědek, ani v koupelně nemám soukromí,“ zabručela jsem a omotala si ručník kolem těla. Stoupla jsem si před skříň a zbožně si ji prohlížela. Jak mám všechen obsah dát do dvou kufrů?

Rozhodla jsem se pro sukýnku, tílko a svetřík vínové barvy. Vlasy jsem si lehce natočila do lokýnek, přejela řasy a dala se do těžké práce určené pro ženy – balení věcí. Měla jsem co dělat. Nikdy jsem nevěřila, že bych předčila obchodní třídu v Paříži.

„Jste připravená?“ tázal se Alfred. Bude se mi po něm stýskat. Je to dobrý kamarád, přítel, společník a v nutných případech milenec…

„Jistě, Alfrede,“ odvětila jsem příjemně. Jediný ten neměl radost z toho, že mě Stvořitel posílá pryč. Otevřel dveře a vešel. Spočinul pohledem na mně a poté na kufrech. Pokřiveně se usmál a přispěchal ke mně. Vzal moje věci do rukou a pobídl mě, abych vyšla z pokoje. Naposledy jsem se rozhlédla po svém pokoji, natáhla ruku pro kabelku a přivřela oči. Dlouhých sedmdesát let jsem tu prožila, bude mi to tu chybět.

„Bello, už na tebe čekám.“ Spěchal nám naproti Stvořitel. Chtěl mě obejmout, ale vysmekla jsem se. Neměla jsem zájem o falešné objetí, ať si ho nechá.

„Přejdeme k věci, nemám na tebe celou věčnost,“ odbyla jsem ho a mířila do jeho kanceláře. V tom byl ten háček. Já jsem jediná tohoto druhu, co na světě existuje. Já jsem jediný poloupír, který má nějaký dar a dokáže ho správně používat. Proto si mě Stvořitel drží u těla a trestá mě výjimečně, tedy ne v této chvíli.

„Posaď se, Bello,“ ukázal mi na židli zdobenou květy. Lehce jsem se usmála a posadila se.

„Těšíš se?“

„Chceš mě ještě víc vytočit, nebo se rozejdeme v míru? Nezapomenu ti, že mi lezeš do hlavy i během sprchování,“ zašeptala jsem se s náznakem zuřivosti. Zvedl ruce do obranného gesta.

„Nu, dobrá… Začneme takto. Jsi jediný poloupír, který mi kdy sloužil. Jsi jediná dívka, kterou jsem kdy miloval, v jistém slova smyslu. Ale tvoje chování už překročilo pomyslné hranice, dělám to nerad, ale je to nutné.“

„Stvořiteli, nechci být neurvalá, ale buď té lásky, dej mi tu zatracenou složku pijavic, letenku, a pusť mě do světa, já se o sebe už nějak postarám,“ zvýšila jsem hlas. Neměla jsem ráda tanečky okolo toho všeho, prostě to uzavřeme a bude konec.

„Netrpělivá, to mě na tobě vždy přitahovalo.“ Zvedl se a došel ke kartotéce, kde měl seřazené údaje upíru od A po Z. Vyndal velkou složku s názvem „Cullenovi“. Nepatrně jsem zvedla jedno očko, ale nic jsem nezahlédla.

„Je to sedmičlenná rodina, tři páry a jeden jedinec, jehož srdce si musíš získat.“ Usmál se na mě a já měla žaludek v krku. „Tady máš podrobnosti, hlava rodiny je Carlisle Cullen, špičkový chirurg, který ztrácí ve své práci pojem o čase. Jeho žena Esmé je spíše mateřský typ, je zřejmé, že si ji oblíbíš. Jejich děti, které jsou nejen nadané, ale i krásné a mimořádně vtipné… Emmett, Rosalie, Alice, Jasper a černá ovce rodiny, Edward.

Úkol je prostý, Edward nedávno přišel o družku, jakožto upírovi, který se živí krví upírů, mu hrozí záhuba. Posílám tě jako záskok, ale nikdo o tom neví. Tady je tvůj budoucí druh,“ podal mi fotku, na které se leskly prameny bronzových vlasů.

Vytrhla jsem mu ji z ruky a lhostejně jsem se podívala.

Moje srdce udělalo dva kotrmelce, jedno salto a všechna krev, co jsem v sobě měla, se mi nalila do obličeje. Buch, buch, buch…

Slyšela jsem jen splašený sprint mého srdce a snažila se, abych nezapomněla dýchat.

„Koukám, že se ti zamlouvá, to mě těší,“ poznamenal.

„Víš jistě, že jsem jediná, která se musí stát jeho družkou?“ polykala jsem sliny, sliny vzrušení.

„Zlatíčko, jsi jediná, která je pro to vhodná. Ty nevíš, co jsem viděl já.“ Opět ten jeho vypočítavý úsměv. Měla jsem takové tušení, že přede mnou něco tají. Co?!

„Měla bych vědět něco?“ pozvedla jsem jedno obočí.

„Myslím, že ne, stačí, když se soustředíš na své srdce, pocity a nezapomínej dýchat. “ Poslední náš rozhovor, který neskončil zrovna dobře, ale ani špatně. Stvořitel si se mnou podal ruce, na rozloučenou mě políbil a podal mi potřebné věci.

„Až přistaneš, ve Forks máš u Esmé Cullenové klíče od nového domu, menší pozornost, tak si to užij.“ Luskl prsty. Nejdříve jsem se rozhlížela okolo, jestli se tu něco změnilo, ale nic. Poté si vzal můj obličej do dlaní, pohladil mě po tváři, políbil na rty, lehce se otřel, a pustil mě. Už mi to cvaklo. Moje podoba.

Neee! Řvalo mé srdce.

Smutně jsem se usmála a přikývla. Opustila jsem navždy sídlo mocného Stvořitele…

„Vítáme vás tady, vaše místo je v první třídě, řada B16, sedadlo u okna.“ Směle jsem se usmála a posadila se na místo určené mé osobě. Bylo pohodlné, ale můj žaludek nervozitou skákal metr vysoko. Jak se ke mně budou chovat.

Když už jsem seděla, připoutala jsem se a netrpělivě vyčkávala, kdy už letadlo vzlétne. Zahlédla jsem svůj odraz v zrcadle a posmutněla. Tohle mi dělat neměl. Moje pleť už nebyla jako dřív. Měla jsem nepatrné vrásky u očí, rty více semknuté do tvrdé linky, líce pobledlé… Co mi zůstalo, byly moje hnědé oči, ve kterých se zračila odvaha. Odvaha bojovníka. Pořád jsem se cítila jako ta stará Bella, ale už jsem to já nebyla…

Let trval dobrých osm hodin. Byla jsem celá polámaná. Děkovala jsem Bohu, když jsem mohla vstát a dřevěné končetiny si protáhla. Zadívala jsem se po okolí a hned si udělala obrázek o zdejší populaci. Málo lidí, moc neudržené místo, málo obchodů, žádná zábava. Zkrátka život v městech pro důchodce.

„Ty budeš Isabella, já jsem Jasper,“ vyrušil mě něčí hlas. Hbitě jsem se otočila a vykulila oči…

Myslíte, že bych si zasloužila nějaký komentář? A pokud ne já, tak moji hrdinové?

Roxana -> 3. část

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 2. část: