Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Může upír bydlet na intru? - 5. kapitola

19.12.2009 (17:30) • Pavla777 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1849×

MŮŽE UPÍR BYDLET NA INTRU? – 5. KAPITOLA

Pohled Edwarda:

Pozoroval jsem Bellu a po chvíli jsem zjistil, že když se lekne, tak její štít nečeká na zavolání a rovnou jí obepne. Byla uvolněná a upřímně se smála na Esme. Nevím jak to Esme dělá, ale vždy si získá všech důvěru. Možná má dar a nikdo o něm neví a nebo je to jen ta mateřská láska.

„Bello, zabila jsi někdy člověka?“ zeptal se jí Carlisle a já cítil, jak Bella zkoprněla a její štít jí přispěchal na pomoc, jakoby měl vlastní duši a měl Bellu opravdu rád.

„Ne. Nezabila jsem nějakého člověka kvůli krvi, ale pár lidí mě poprosilo o upírskou podobu, protože byli smrtelně zraněni,“ řekla Bella a skoro koktala, jak byla zaskočená. Štít byl znovu ve vzduchu a já jí mohl nakouknout do hlavy.

Myslela na svou matku, kterou mohla přeměnit, ale nevěděla o tom. Umřela jí na mor a její bratři i otec také. Starali se o ní i když byla upír. Nikdy předtím neochutnala lidskou krev a chodila na lov každý večer, takže je nechtěla nikdy zabít. Skrývali jí, aby jí neupálili jako ostatní upíry, ale to zjištění ohledně jejího štítu mě zaskočilo. Poslal jsem Carlisla s Esme pryč, protože Bella a její štít měli velké tajemství a Bella potřebovala mou pomoc ohleďně přítele.

Pohled Belly:

Seděli jsme asi dvě hodiny v jejich krásně zařízeném obývacím pokoji a bavili se spolu. Carlisle byl zvědavý na můj štít a Esme na můj život. Připadala jsem si jako ve zpovědnici, protože Edward mi ke všemu četl myšlenky. Cítila jsem jeho pohled.

Esme někam odešla a něco jí asi spadlo, protože se ozvala velká rána. Lekla jsem se a můj štít byl v tu ránu u mě. Vzpomněla jsem si na svou rodinu, která mi pomohla se smířit s tím, že jsem upír a když umírali, tak mě obohatili o ochranný štít. Není to obyčejný dar. Je to dar mé rodiny. Kdybych tenkrát věděla, že je můžu proměnit také a budou tu semnou a nic jim nebude. Mohli být zdraví.

„Omlouvám se,“ probudila mě ze svého zamyšlení Esme a já poslala svůj štít někam do vzduchu.

„To nic. Bella už je v pořádku,“ prohodil Edward a vstal.

„Co?“ zeptala jsem se a tím jsem je rozesmála.

„Celou dobu jsme na tebe mluvili,“ přestal se smát Carlisle.

Další hodinu jsem brala Esme jako vlastní matku. Zamilovala jsem si jí a to nevím proč. V poslední době jsem úplně změnila své zvyky. Štít mi s klidem létal nad hlavou. Začínala jsem mít ráda všechny Culleny. Kéž bych tu u sebe měla svou rodinu. Byli by šťastní.

„Bello, zabila jsi někdy člověka?“ zeptal se Carlisle a já se lekla. Vůbec jsem nečekala takovouto otázku. Štít byl samozřejmě okolo mě. Vzpomněla jsem si na svou rodinu, kterou jsem mohla přeměnit.

„Ne. Nezabila jsem nějakého člověka kvůli krvi, ale pár lidí mě poprosilo o upírskou podobu, protože byli smrtelně zraněni,“ řekla jsem a můj hlas se zasekával. Štít jsem zase s klidem poslala pryč. Myslela jsem na svou rodinu, kdyby mi aspoň došlo, že je stačí kousnout a oni budou semnou navěky. Vybavovala jsem si jejich obličeje. Co každý rád dělal. Jak bratrové na mě vlezli a já je v plné rychlosti nesla po lese. Jak se smáli. Moje nálada poklesla. Moje myšlenky se zatoulali na ty poslední dny s nimi, když umírali na mor. Jejich tváře byli bledé. Spojili ruce a společně odešli. Okolo mě se objevili jejich tváře. Zase plné úsměvu. Byl to můj štít. Došlo mi, že ho nemám okolo sebe. Podívala jsem se po Edwardovi, který mlčky zíral na můj štít.

„Už dávno nejsou vidět,“ pošeptala jsem mu a můj hlas mě podvedl a na posledním slově se zlomil. Vynořil se mi z hrudi velký vzlyk. Rozhlédla jsem se a zjistila, že Esme s Carlisle zmizeli a Edward sedí přede mnou a objímá mě.

„Kdybych nebyla tak blbá. Mohlo mi dojít proč jsem upír po jednom kousnutí. Umřeli mi před očima a pár vteřin na to se okolo mě objevil ten štít, kde celý rok byli vidět. Pak najednou mi zamávali a zmizeli. Ty nevíš jaký to je, když se musíš protloukat úplně sám. Carlisle i Esme tě mají rádi a jsou to UPÍŘI. Nevím koho proklínat dřív. Jestli sebe nebo toho upíra, který mě přeměnil,“ opřela jsem si o jeho hruď hlavu a vypovídala se mu. Pozorně mě poslouchal a hladil mě po zádech.

„Co se stalo s tím upírem, který tě přeměnil?“ zeptal se po chvíli.

„Roztrhali ho vlkodlaci, protože ho tam zahnali lidé. Mě moje rodina rychle ukryla a zamknula v domě. Před deseti lety ho strhli. Bydlela v něm stará vědma a pak náhle umřela. Viděla jsem od tamtu vycházet cizí upíry a později jsem zjistila, že to byl ten co mě proměnil. Je z italské gardy a …“ odmlčela jsem se, protože jsem mu nechtěla říct celou pravdu, ale já tak blbá jsem si nedala štít a myslela na to.

„Tvá rodina pochází z poloupířského rodu? Proč tedy umřeli?“ zalapal po dechu a zvedl mi bradu, aby mi viděl do očí.

„Nauč se aspoň chápat myšlenky, když už se v nich vrtáš! Mí předkové byli poloupíři, protože se narodili lidské ženě a upírskému muži. Moji rodiče a bratři byli už tak daleko v generaci, že se dá říci… neměli už schopnosti upíra a už vůbec se nepodobali vlkodlakům, kteří u nás v kraji žili. Mor byl zákeřný a někteří vlkodlaci s ním také bojovali. Jen na upíry nepůsobil a to jsem se tak snažila,“ poslední větu jsem si spíše zašeptala pro sebe, ale Edward jí slyšel.

„Jsi žíznivá. Máš černé kruhy pod očima. Pojď semnou na lov,“ nabídl mi po dlouhé chvíli.

Přikývla jsem hlavou a on mě zvedl.

„My jdeme na lov!“ křikl do prostoru.

„Nezapomeňte, že má Bella povinnosti ve škole!“ dozněl k nám starostlivý hlas Esme.

Po lovu jsme vyrazili do školy, protože jsem nechtěla přijet pozdě na hodinu aerobiku. Edward mě chápal a stal se mým nejlepším kamarádem. Po cestě jsem měla od něj dovoleno nám probourávat cestu svým štítem. Oči jsme měli oba dva zlatavé a kruhy nám zmizeli.

„Půjdeš si s námi zahrát basket?“ zeptal se mě Edward, když jsme projížděli městem. Zastavil před intrem.

„Klidně Bello jdi, máš ještě půl hodiny,“ přivítala mě Alice objetím.

„Jo, tak díky. Taky tě ráda vidím a jak bylo u vodopádů?“ zeptala jsem se jí.

„Bezvadně! Díky za půjčení auta. Jasper s Emmettem a Rose jeli koupit nějaký i sobě. Vždyť za chvilku budeme moci jet i na veřejnosti, protože nám bude dost roků. No tak tady máte míč a vodu alias pot a něco k pití,“ všechno nám začala podávat a já s Edwardem se po sobě podívali.

„A s kým budeme hrát?“ zeptali jsme se naráz.

„No přeci se sebou,“ zasmála se Alice, vyškubla nám z rukou kartičky na vrátnici (na které nám Carlisle dal razítka) a my se tedy vydali na hřiště.

Na hřišti čekala Mary s velkým úsměvem. Okamžitě nám došla otevřít a sebrala mi míč.

„Už jsem myslela, že vás sem Alice nedokope. Bála jsem se, že si tě Bello nechají v nemocnici nebo že nestihnete v čas přijet, ale teď mě musíte naučit nějaký finty než budeš mít aerobik, protože se dneska vybírá kapitánka a já nechci poslouchat ty pipiny, které tam jsou,“ brebentila nám Mary.

Bylo zataženo, ale teplo a tak si Edward sundal sako i košili a vzal si od Mary zpět míč. Sundala jsem si mikinu a přidala se k nim. Obehrála jsem Edwarda i Mary a dala koš. Naučili jsme Mary obehrát protihráče a nějaký ty triky samozřejmě také, aby se neřeklo.

„V té nemocnici ti ty oči pěkně podráždili co?“ zeptala se mě Mary a upřeně se mi dívala do očí.

„Jo to bude těmi kapkami, které si budu muset kapat častěji, ale nebolí to a Edward je dostal taky,“ pousmála jsem se.

„No jo. Je to nejlepší způsob jak nemuset nosit brejle ani kontaktní čočky,“ přistoupil na mou hru Edward, které ho jsem právě obehrála a dala koš.

Od brány zazněl potlesk a já se lekla. Nikoho jsem neslyšela přicházet, musel tam stát delší dobu. Stál tam trenér basketu. Kontroloval jestli je volné venkovní hřiště.

„Ty jsi přihlášená do mého týmu že?“ zeptal se Mary, která ho pozdravila a přitakala mu.

„Tak proč tedy tvá přítelkyně ne. Tu bych si pamatoval, kdyby tam včera hrála. Ty musíš být Bella Swan, že? Slyšel jsem o tobě samé chvály a tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys mi nechtěla dělat kapitánku týmu. Tady Mary tě doporučila, ale prý vedeš i aerobik,“ otočil se na mě a mně došlo, že to bylo plánované.

„Nevím co na to říct. Ještě nikdy jsem nebyla kapitánkou. Vždycky jsem hrála jen s kluky na ulici,“ nikdy jsem nevěřila, že může být upír tak zaskočený.

„Tak nic neříkej a já dnes holkám ohlásím, že mám kapitánku a ty až skončíš s aerobikem, tak tam dorazíš. Tobě začíná aerobik za deset minut a nám trénink za čtyřicet minut tady, takže se tu objev a já budu rád a teď ty Mary. Ukaž se,“ vybídl Mary a ta dala čistý koš.

„Já už tu nejsem potřeba,“ řekl Edward a rychle si oblékal košili.

„Viděla jsem je mířit hned na hřiště. Určitě tam ještě Edward bude a protože měl košili a sako, tak snad si to sundal ne?“ dolehl do mích uší dívčin hlas a já v tom poznala tu stíhačku, která se snaží sbalit Edwarda.

„Edwarde, já půjdu s tebou. Ještě se s tebou musím vyrovnat za tu cestu a mám u tebe v autě ty kapky!“ křikla jsem na něho, i když jsem věděla, že mě určitě uslyší i bez křičení.

„Ok, počkám na tebe,“ usmál se na mě. „Děkuju,“ zašeptal ještě potichu.

Vydali jsme se k budově internátu a Edward mě objal jednou ruku a vypadalo to majetnicky. Nevěřila bych, že to hraje, ale to byl účel. Minuli jsme holky, které se klepali zimou v minisukních a tílkách.

„Vidíš co by pro tebe neudělali?“ zeptala jsem se ho šeptem.

„Neprovokuj nebo…“ nedořekl Edward

Může upír bydlet na intru? - 6. kapitola

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Může upír bydlet na intru? - 5. kapitola: