Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Může upír bydlet na intru? - 4. kapitola

16.12.2009 (21:00) • Pavla777 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3350×

MŮŽE UPÍR BYDLET NA INTRU? – 4.KAPITOLA

Pohled Alice:

Začala jsem si zvykat na internátu. Sice mě to tu moc nebavilo, ale šlo to. Nejvíce mě štvalo, že jsme s Jasprem měli stále míň času na sebe. Snažil se mi to vynahradit a slíbil mi na dnešní den výlet. Bella ho zastínila, takže jsem nic neviděla.

„To mi děláš naschvál,“ vrčela jsem na ní.

„Byla jsem o to požádána. Poprvé zažiješ překvapení,“ chlácholila mě a já na ní zavrčela ještě více.

„Jenom na chvilku dej ten štít pryč,“ začala jsem potichounku žadonit. „On se to nedozví.“

„Alice vydrž to. Já fakt nemůžu,“ hodila po mě utrápený pohled.

Přeběhla jsem k jejímu stolu, kde měla balón. Uchopila jsem ho do ruky.

„Jaspre!“ zakřičela rozzuřeně. „Okamžitě jí zklidni.“

Polkla jsem a mnou projela vlna klidu. Jakmile byla pryč, projel mnou ještě větší vztek a balón v ruce mi bouchl. Lekla jsem se. Vytřeštila jsem oči na mé ruce a pak opatrně po Belle, která běsnila přede mnou.

„Promiň,“ špitla jsem.

„Teď si piš, že ten štít nedám pryč,“ zavrčela na mě a já neviděla nikoho. Musela dát štít okolo všech.

„Hej já neslyším ničí myšlenky,“ lekl se Edward.

„To máš dobrý. Já nevidím ničí budoucnost,“ odpověděla jsem mu a on se uchychtl.

„Jo, ale ten trest má být pro tebe a né pro mě,“ odpověděl mi nazpět.

Sesbírala jsem zbytky míče a hodila je do černého pytle. Ten jsem pečlivě zavázala a hodila ho na chodbě do koše. Bella si v pokoji vybírala hudbu na aerobik a Rose si malovala obličej. Otráveně jsem si sedla na židli a pozorovala Bellu.

„Přestaň na mě zírat. Já ten štít neuhnu ani kdybys neroztrhala můj míč, ale chtěla roztrhat mě,“ procedila skrz zuby otráveně.

„Ale já nevidím ani počasí,“ napadlo mě a Bella nechala zablokovaného jenom Jaspra. Sebe odblokovala.

Viděla jsem jí spolu s Edwardem. Nahoře zaznělo zajíknutí. Asi Edward. Najednou jsem je spolu neviděla. Co to Edward vyvádí?

„Já nic Alice. To ty seš rozbitá,“ zasmál se mi Edward a já se podívala po Belle. „Bella mi nadává v myšlenkách a já nevím proč,“ dodal posmutněle a já se na ní podívala.

„Jaký bude počasí?“ zeptala se rozmrzele.

„Slunečné,“ řekla jsem šokovaně.

„Tak to vám to bezvadně dopadlo. Jdu zmizet než vyleze ten hajzl,“ řekla Bella a vyskočila z okna.

„A co snídaně?“ zeptala jsem se jí stále šokovaná.

„Co by? Nemám hlad a oni to nekontrolují,“ odpověděla mi a zmizela.

Na parapet skočil Jasper.

„Jdeme?“ zeptal se mě.

Přikývla jsem a vyskočila za ním. Rose šla někam s Emmettem a Edward měl naplánovanou cestu domů za jeho upíří matkou Esme. Už ho očekávala. Najednou jsem viděla Bellu ve své garáži, kde si opravuje auto. Její auto ale stálo před námi.

„Tak jeďte. Jaspre, už nikdy tě nebudu zaštítovávat,“ řekla rozhodně Bella a vylezla ze svého autíčka.

Rozeběhla se někam pryč. Podívala jsem se po Jasprovi, který mi otevíral dveře na druhé straně, na straně spolujezdce. Obešla jsem auto a nastoupila. Bylo opravdu příjemné nevidět překvapení. Odjeli jsme a najednou jsem nás viděla u překrásných vodopádů.

„Asi nemá sílu tě štítit na takovou dálku,“ řekla jsem opatrně a on se pousmál.

„Měl jsem to tušit,“ prohodil a dál jsme jeli mlčky. Drželi jsme se za ruce a pokračovali v cestě. Jasper zvládal svou upírskou rychlostí řídit jen jednou rukou.

Pohled Belly:

Alice mě ráno pěkně vytočila. Korunu tomu nasadil Edward. Nemohla jsem zaštítit všechny, protože on jim nemohl číst myšlenky. Za pouhé tři dny jsem měla po dvou míčích. Byla jsem zalezlá ve své garáži. Seděla jsem v křesle a házela míčem o zeď, když před vraty zastavilo auto a dovnitř vlezl Edward. Co tu chceš? Zeptala jsem se ho v myšlenkách.

„Nechceš jet semnou za Carlislem a Esme? Budeš se pak moci chlubit, že znáš všechny Culeny,“ podal mi návrh.

„Hmmm… A proč bych měla?“ zeptala jsem se ho a on nahodil otrávený pohled.

„Tak promiň. Já nevěděl že máš v plánu sedět zalezlá v temný díře jako dřívější upíři,“ řekl otráveně až skoro dotčeně.

„Já jsem z té doby,“ řekla jsem mu a jemu spadla čelist.

„Promiň. Já jsem nevěděl. Tak když máš něco jiného na práci,“ probral se a otočil se k východu.

„Počkej. Platí ta nabídka?“ zastavila jsem ho.

„Samozřejmě,“ otočil se na mě s úsměvem.

„Tak já teda pojedu,“ rozhodla jsem se a dala balón do držáku. Už jich tam bylo jen osm.

„Pěkný,“ řekl Edward a ukázal na mé míče.

„Taky si myslím,“ přitakala jsem mu a vykouzlila na tváři úsměv.

„Konečně,“ usmál se na mě.

„Co?“ byla jsem zmatená.

„Směješ se,“ objasnil mi a otevřel mi dveře u auta.

Nastoupila jsem a on zamnou zavřel. Oběhl auto a nastoupil na místo řidiče. Už dlouho jsem nejela s někým aniž bych já neřídila. Posadila jsem se hluboko do sedadla a sledovala okolní krajinu. Míhala se rychle, ale já jsem smím zrakem rozeznala každý pohyb.

„Kde máš štít?“ zeptal se mě po chvíli Edward.

Zakroutila jsem rukou nad hlavou a on přikývl. Slyšel mé myšlenky, ale mě to nevadilo. Bylo mi to jedno.

„Pokud nechceš mluvit tak si to pomysli,“ zasmál se Edward a já mu opětovala úsměv.

Kam až jedeme? Zkusila jsem to v myšlenkách.

„Za půl hodiny tam budeme. Esme se na tebe těší,“ řekl a zatočil doprava.

„Jak o mě ví? Ona má dar?“ zeptala jsem se konečně slovy.

„Ne, ale řekla ať bez tebe nejezdím, když tamty ti vzali auto a nechali tě tam všichni samotnou,“ odpověděl mi a pousmál se na mě.

„Jo tak,“ přikývla jsem a on se dál věnoval řízení.

Vjel přímo do dopravní zácpy v nějakém městě. My jsme chtěli jet rovně, ale tam stálo auto za autem. Podívala jsem se do netrpělivé tváře svého šoféra.

„Nedobírej si mě. Já tě slyším,“ zaťukal si na spánky.

Pousmála jsem se a poslala svůj štít na procházku. Zrovna napravo přecházel jeden chodec a z ničeho nic se svalil před auto. Auto nemohlo jet a chodec vstát, protože ho něco tlačilo k zemi a on nevěděl co to je. Sledovala jsem, jak ostatní auta jedou dál.

„Přejeď,“ řekla jsem a zabouchla za sebou dveře Edwardova auta.

Pospíchala jsem pomoci tomu chodci, který se stále válel na zemi. Edward přejel na druhou stranu a chodec se s mnou pomocí konečně postavil na nohy. Pomohla jsem té paní na konec silnice a zářivě se na ní usmála se slovy: „Není vám nic?“ jen zakroutila hlavou a já se vydala k čekajícímu Edwardovi.

„To se dělá? Využívat svůj dar k urychlení cesty? Vždyť mi máme času habaděj, ale oni umřou,“ vyčetl mi Edward.

„Ten v tom autě ne, tedy ne tak rychle jako ty normální. Byl to měnič. Já spěchám, protože chci stihnout trénink aerobiku a basketball,“ odvětila jsem a má podrážděná nálada se vrátila. Okamžitě si toho všiml.

„Jak si přeješ,“ prohodil a tachometr začal ukazovat něco přes 200km v hodině.

Za chvilku začal zahýbat na lesní cestu, která nebyla skoro vůbec vidět a tak cesta, která by podle předpisů trvala tři hodiny, trvala hodinu a čtvrt. Zastavil před krásnou vilou. Byla moderně zařízená a před dveřmi stály dvě postavy. Můj štít mě okamžitě navštívil a roztáhl se kolem mě. Nelíbilo se mu to ani trochu a Edward si vedle mě povzdechl.

„Neboj se prosím tě, my nekoušeme,“ pousmál se Edward a já se nenápadně podívala na své pokousané ruce od upírů z bitev.

Vystoupili jsme a já okamžitě poznala jednoho od Ara. Carlisle s ním chvilku byl. Prohlíželi si mě a já je. Vložil se mezi nás Edward.

„Bello, to je můj stvořitel Carlisle a jeho žena Esme, která se chová jako pravá matka. Rodiče to je Bella,“ řekl Edward a ta poslední věta byla stručná.

„To zní, jako bych byla tvoje holka,“ dloubla jsem si do něj. „Těší mě.“

„Bello, vítej. Ráda tě poznávám,“ objala mě Esme. Opravdu mateřský cit v ní přetékal.

„Vítej u nás Bello,“ potřásl mi rukou Carlisle.

může upír bydlet na intru? - 5. kapitola

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Může upír bydlet na intru? - 4. kapitola: