Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 18. kapitola

Moje malá Ruthie - 18. kapitolaEdward, návrat domů, Edward...

18. kapitola

Pokojem se rozlehla známá melodie a na displeji stálo Edward.

Bez mrknutí jsem zírala na těch šest písmenek, a pak můj palec udělal něco, co jsem vůbec nechtěla. Nebo snad ano?

Přijala jsem hovor a telefon si přiložila k uchu.

Slova se mi zadrhla v krku. Polkla jsem, abych uvolnila stažené hrdlo a třeba taky promluvila, ale nešlo to.

„Bello,“ řekl Edward na druhé straně. V hlase mu zaznívala jasná starost a obavy. Zavřela jsem oči. Tón a zvuk jeho hlasu ve mně vzbuzovaly zvláštní pocity. „Bello, jsi tam?“ Po tváři mi stekla osamocená slza. Vzlykla jsem. „Bello, neplač prosím.“
„To… to nic,“ dostala jsem ze sebe a naštvaně si otřela oči. „Edwarde…“ vydechla jsem potom, aniž bych věděla, co dál.
„Ano?“
„Edwarde.“ Dál jsem se prostě nedostala.
„Bello, omlouvám se ti, že ti pořád volám, ale musel jsem vědět, že jsi v pořádku. Bál jsem se o tebe.“ O strachu jsem věděla své.
„To nic, nechtěla jsem, aby sis dělal starosti, vůbec mě to nenapadlo.“
„Chtěl jsem ti taky říct-“ zaváhal. „Stěhuju se. Celá rodina se stěhuje. Můžeš se vrátit domů. Už se není čeho bát. Už tebe ani Ruthii nebudeme dál kontaktovat. Můžeš být klidná.“ Chvíli trvalo, než mi došlo, co říká. Oni chtějí odjet kvůli mně! Opustili by všechno jen kvůli mému pocitu bezpečí. „Jen jsem ti to chtěl říct a rozloučit se. I když… Dej na sebe pozor, Bello,“ řekl.

Konec?! To je konec?

No tak, Bello, dělej něco, ječelo na mě mé já.

„Edwarde, počkej,“ vyhrkla jsem najednou.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se překvapeně.
„Já jen… nechci, abyste odjížděli,“ zašeptala jsem, protože nahlas jsem to říct nedokázala.
„Ale-“
„Dej mi, prosím, trochu času. Musím si to všechno urovnat v hlavě. Vstřebat to. Ujasnit si, co se kolem děje,“ žádala jsem ho a doufala, že pochopí.
„Lásko,“ vydechl a mně to oslovení opět vehnalo slzy do očí. „Dám ti, kolik času budeš chtít.“
„Vrátím se, jen to bude chvíli trvat.“
„Nespěchej, vím, že je to pro tebe těžké. Kdyby sis potřebovala promluvit, jsem tady.“
„Děkuju.“
„Já děkuju tobě.“ Slyšela jsem naději. Naději, kterou jsem mu dala já a nemohla jsem ji zklamat.

ɀɀɀ

Ruthii byla ráda, že se konečně může volně pohybovat. Po tak dlouhé cestě se nebylo čemu divit. Teď běhala, když jsem jí pomáhala, nebo lezla, když musela sama, po obýváku a výskala u toho jak pominutá.

S úsměvem jsem ji pozorovala a trochu poklízela věci kolem. Jelikož jsem odjížděla trochu narychlo, zůstalo všechno, jak bylo a s pořádkem to mělo pramálo společného.

Po dvou dnech od nočního telefonátu s Edwardem jsem se rozhodla, že je na čase vrátit se domů. Jistě, nebylo to jen mé rozhodnutí. Každý den jsem od Rachel poslouchala, co asi dělá Edward, a že si samotu určitě nějak zpříjemňuje a jen taková prkotina ve mně dokázala vzbudit žárlivost.

A když už jsem byla doma, nevěděla jsem, co mám dělat. Zavolat mu, požádat ho, aby přišel? Moc se mi do toho nechtělo. Docela jsem se bála toho, jaké to bude, až ho zase uvidím. Bála jsem se své vlastní reakce.

Nakonec jsem se rozhodla, že bude lepší nechat to na zítra. Ráno moudřejší večera, říká jedno moudré přísloví a já se tím budu poslušně řídit.

Postarala jsem se o Ruthii, a pak se sama odebrala do postele.

ɀɀɀ

Teple jsem Ruthii oblékla, dostala čepičku, šálu, rukavičky, botky s beránkem a vyrazily jsme na procházku. Všude byl klid. Zima byla nepříjemná, a tak sousedy zahnala do teplých domovů.

Namlouvala jsem si, že se Ruthii prostě potřebuje provětrat, ale… Jen jsem hledala záminku, jak co nejvíc oddálit střetnutí s Edwardem, respektive nejprve zavolání, a pak setkání.

Obešla jsem pár ulic a teprve, když se do mě dala zima, jsem s kočárkem zamířila domů.

„Už tam budeme, zlatíčko. Pak se napapáš a půjdeš si hajnout,“ vyprávěla jsem Ruthii, co ji čeká a poslouchala odpovědi, kterým jsem za mák nerozuměla.

Před domem na mě však čekalo překvapení. O stříbrné Volvo se opírala vysoká štíhlá mužská postava. Zastavila jsem se uprostřed kroku. Moje srdce na okamžik udělalo to samé, a pak se rozbušilo rychlostí dostihového koně.

Co mám dělat? Co mám dělat?

Jakmile Ruthii uviděla Edwarda, začala výskat a natahovat se po něm. Stála jsem tam jako solný sloup. Dívat se na něj bylo… Jak jsem to mohla tak dlouho vydržet. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi jásat, chtělo se mi… Ale byla jsem ticho a přinutila nohy k pohybu.

„Ahoj, princezno,“ řekl Edward Ruthii a natáhl k ní paži. Než však ten pohyb dokončil, podíval se na mě a čekal na souhlas. Nepatrně jsem přikývla a sledovala, jak malou hladí po tváři a líbá na čelíčko. Srdce se mi sevřelo.

Edward se postavil a zadíval se na mě.

„Ahoj, Bello.“
„Ahoj,“ pípla jsem a nevěděla, co dál.
„Nevadí, že jsem přišel?“ Vadí? Zavrtěla jsem hlavou.
„Půjdeš dál?“ zeptala jsem se váhavě. V hlavě jsem toho měla najednou tolik. Ale jedno bylo jasné. Nemůžu ho nechat jen tak odejít.
„Rád.“

Mlčky jsme vešli do domu. Vyndala jsem Ruthii z kočárku, šla ji odstrojit a všechny ty běžné úkony jsem dělala mechanicky. Celým svým bytím jsem vnímala Edwardovu blízkost. Jeho vůni, která dorážela na mé čichové buňky, jeho pohled, který mi upíral do tváře, a já se stále odhodlávala k tomu, se na něj přímo podívat.

Jenže pak už nebylo co dělat. Ruthii nic nechybělo a bylo by hloupé, kdybych tam seděla a koukala do země.

A tak jsem zvedla obličej. Je zlaté oči spoutaly ty mé v intenzivním pohledu, ze kterého se mi udělalo horko po celém těle.

„Bello, pokud si o tom chceš promluvit, stačí říct. Jsem moc rád, že už jsi zpět. Nevěděl jsem, jestli přijít nebo ne, ale nemohl jsem to už dál vydržet.“
„Já…“ Vydechla jsem a zase se nadechla. Co ty, Bello? Tak se konečně vymáčkni, nějak moc to natahuješ. „Co to znamená?“

Neptal se, co tím myslím. Neptal se vůbec na nic. Prostě se pustil do vyprávění příběhu své rodiny, který mi chvílemi vyrážel dech.

Carlisle, Esmé, Rose, Emmett, Alice s Jasperem a v neposlední řadě Edward. Ti všichni si ve svém životě prožili tolik. Poslouchala jsem se zatajeným dechem a přistihla jsem se, že čekám na pokračování.

Když se dostal k přeměně, bylo slyšet mírné zaváhání. Nervózně si promnul ruce a pokračoval.

Řekl mi, jak se to stalo, jak je to změnilo a jak žijí dnes.

„Pijeme zvířecí krev. Carlisle nás od začátku vedl k tomu, abychom nezabíjeli. Nechceme být vrazi jen proto, že je to naším předpokladem. Náš odlišný způsob stravy má bohužel i nevýhody, ale zatím jsme je nijak výrazně nepocítili. Jsme slabší než upíři žijící… normálně. Jsme zranitelnější a možná trochu lidštější. Kůži máme jen o něco tvrdší než člověk a můžeme snadněji zemřít. Občas jsme schopni sníst lidské jídlo a díky našemu odolávání lidské krvi dokážeme mezi lidmi žít. Náš život se neliší od života běžného člověka, chodíme do práce, pak domů, máme vztahy, přátele…“ pokrčil rameny, jakoby mluvil o tom, co viděl včera v televizi, ale dobře jsem si všimla, jak si dává pozor na každé slovo, aby mě nevyděsil, a bedlivě pozoruje mé reakce.

Já se snažila nedat na sobě nic znát. Nasadila jsem nečitelnou masku a uvnitř se chvěla jako vystrašený králíček.

Pokaždé, když vyřkl slovo krev, jsem sebou uvnitř trhla. Byl nezvyk poslouchat, jak o tom člověk mluví jako o své stravě.

Ale spolu s jeho vyprávěním jsem si zároveň všechno přehrávala v hlavě a upomínala se, abych nepanikařila a přemýšlela. Vždyť nedělali nic zlého. Nemohli za to, čím se stali. Byl to jejich osud. A kdyby se to nestalo, nikdy bych se s Edwardem nesetkala. Byl by dávno pryč z tohoto světa. Ta myšlenka se mi vůbec nelíbila.

„A taky milujeme,“ dodal. „Když se jednou zamilujeme, je to napořád. Upíří láska je trvalá, jako on sám.“ Pochopila jsem, proč to říká. Skousla jsem si spodní ret. Ruthie si hrála, Edward sedící kousek ode mě se díval do země, mezi obočím vrásku způsobenou obavami a nejistotou.

Nevydržela jsem to. Všechno bylo proti mně. Natáhla jsem ruku a opatrně se dotkla hřbetu té jeho.

Bylo to jako dřív. Jeho kůže byla stejně chladná, hladká a pro mě neuvěřitelně známá.

Edward otočil dlaň a propletl si se mnou prsty. Má malá ruka stále pasovala do té jeho velké jako ulitá. Patřila tam, jako já patřila k němu. Jak to říkal, když milují, je to napořád. Když miluju já, je to stejné.

„Možná bude chvíli trvat, než si na to zvyknu,“ přerušila jsem ticho mezi námi.

„Máš čas, lásko. Tolik, kolik si budeš přát.“

Usmála jsem se na něj. Spolu to zvládneme, jen tomu musím věřit.


A je to. Všechno je zase tak, jak má být.:)


17. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 19. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 18. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
35. kiki1
29.12.2012 [19:53]

kiki1 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nádhera, jsem ráda, že se tím Bells relativně smířila. Teď už to snad bude lepší. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

34. Ter
19.03.2012 [17:34]

Ter Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

33. Wera
12.01.2012 [17:12]

Wera Emoticon Emoticon

32. Eternity
27.12.2011 [19:37]

Nádhera Emoticon Emoticon Emoticon

25.12.2011 [17:51]

Lenka326Zvedla to, díkybohu. Aspoň mohla zbránit jejich odjezdu, protože to by se už asi nepotkali nikdy. A jejich sektání po Bellině návratu, ona je sice opatrná, ale naslouchá mu a jak píšeš, ta naděje je na tom nejlepší. Úžasné!!! Emoticon Emoticon Emoticon

30. paja
18.12.2011 [20:48]

prosím rychle další kapitolu, jsem napnutá jak kšandy a začínám být závislá na téhle povídce Emoticon Emoticon Emoticon

29. Scherry
14.12.2011 [18:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.12.2011 [18:11]

Martiseknádhera. je zpátky a je v pohodě. oni jsou v pohodě Emoticon co víc si přát, že. jsi úžasná Emoticon

27. martty555
14.12.2011 [18:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.12.2011 [18:00]

BellaSwanCullen8konečne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!