Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, Bree - VI. kapitola

24.10.2010 (12:45) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1439×

Tuto kapitolu věnuji Andy!

VI.

Fred:

Bree byla vážně mazaná. Pochopil jsem to až večer, kdy jsem seděl na útesech a vzpomínal na to, jak jsem tu potkal Zafrinu a její doprovod. Kachiri mě málem zabila, ale naštěstí se to vysvětlilo.

Teď jsem do toho spadl až po uši. Poznal jsem, jaké to je někoho milovat. Jaké to je trpět kvůli někomu. Poznal jsem tu mocnou čarodějku, ale byl stále na pochybách. Ano, já ji miluju, ale co ona, jak ona je na tom? Co když si na mě ani nevzpomene? Co když jsem pro ni jen vzduch a nic víc?

Rezignovaně jsem sklopil hlavu a položil ji do dlaní. Poprvé za svůj život jsem se zamiloval a ona mě určitě nemiluje. Jediné, co oní vím, je, že se jmenuje Zafrina a živí se lidskou krví. Nic víc, nic míň. Nevím, kde přesně žije, abych ji někdy mohl navštívit. Nevím, jestli ke mně něco cítí. Ale pokud ano, jsem na to připravený?

„Frede?“ ozvalo se za mnou a já se neobtěžoval otočit. Vnímal jsem, jak se vedle mě posadila.

„Frede, co se děje?“ zeptala se a její ruka se mi obmotala kolem ramen.

„Bree, nech mě být,“ zamručel jsem, ale ona neodešla. Nepustila má ramena.

„Já ti nic nedělám ale!“ bránila se ublíženým hlasem, ale slyšel jsem v jejím hlase veselost. Možná bych na ni neměl být takový, to ona mi pomáhá, seč jen může. Zvedl jsem hlavu a podíval se na ni. Laskavě se usmívala a nejspíše čekala, až začnu mluvit.

„Bree, já se bojím,“ začal jsem, ale zarazil se. Vážně se bojím? „Bojím se, že mě Zafrina nemiluje a já se zamiloval naprosto špatně. Nechci ti tu vykládat o tom, jak moc mi to hlodá v hlavě, ale spíš bych ti chtěl poděkovat za to, co pro mě děláš. Bree, jsi má opravdová přítelkyně,“ přiznal jsem jí to, co ona musela vědět dávno, ale ještě jsem jí to nahlas neřekla. Pohladila mě po rameni.

„Frede, vždycky jsi byl můj přítel. To ty jsi mi dával naději, když jsme byli ještě s Rileym. Myslím, že nebýt tebe, nepřežila bych ani já. A proto si myslím, že bych ti to měla nějak splatit,“ řekla mi a nervózně se pousmála.

„Co to povídáš? Už tak jsi pro mě udělala hodně!“ obořil jsem se na ni, ale ona zavrtěla hlavou.

„Diego jel do města. Máme dost času na to, abychom se vydali po jejich stopě. Jdeš se mnou, nebo jdu sama?“ zeptala se a stála připravená vyrazit. Překvapeně jsem se na ni díval a než jsem stihl jakkoliv zareagovat, tahala mě za ruku a chtěla vyběhnout. Rychle jsem se postavil na nohy, protože nechat se celou cestu táhnout po zemi? Nebylo by to příliš příjemné.

A tak jsme vyběhli. Bree se celou dobu usmívala jak měsíček na hnoji, letěla po jejich stopě a já byl jejím ocáskem. Jen jsem stále nemohl uvěřit tomu, co to teď dělám. Co jim asi řekneme, až se tam objevíme? „Čau holky, do jedné z vás jsem se zamiloval, tak jsem se přišel zeptat, jak to má ona se mnou!“ No, tak to asi ne. Musím to ještě vymyslet, jinak to nedopadne dobře.

Jejich stopa byla velmi slabá a často úplně zmizela, ale Bree běžela najisto. Jak to?

„Bree?“ zeptal jsem se a ona otočila hlavu.

„Ano?“

„Jak to, že tu cestu tak dobře znáš? Vždyť já jejich pach často ztrácím,“ řekl jsem, ale ona se jen usmála a běžela dál. Něco mi tajila!

Běželi jsme nějakou chvíli, když Bree zastavila a otočila se na mě.

„Támhle bydlí,“ ukázala za sebe a já se jí podíval přes hlavu, abych viděl. Byl to takový domeček ze dřeva, který krásně zapadal do okolního prostředí. Líbil se mi.

„Bree, a co teď? Teď tam jako přijdeme a řekneme, že jdeme na návštěvu?“

„Ehm, jo,“ odpověděla vážně a mně spadla brada.

„Frede? Jsi v pohodě? Možná bys tu pusu měl zavřít, nehodí se to zrovna k návštěvě,“ rýpala do mě Bree a usmála se. Sklapl jsem pusu a nechal se táhnout k domečku, i když jsem z toho měl divný pocit.

Bree ale zastavila ještě dřív, než jsme vůbec došli ke dveřím. Zarazil jsem se a přemýšlel, proč to udělala.

„Nejsou tu,“ zašeptala a otevřela dveře. A opravdu, uvnitř nikdo nebyl. Bree přešla práh, ale já dovnitř nešel, bylo to takové zvláštní. Připadal jsem si jako zloděj. Za chvilku se vrátila a dveře opět zavřela.

„Našla jsem na stole vzkaz, že musely narychlo odejít, ale že budou zpět co nejdříve. A pokud někdo něco chce, ať to napíše, že to pak vyřídí,“ citovala Bree vzkaz, který nejspíše našla, a dívala se mi při tom do očí. Možná bych měl být zklamaný, ale byl jsem rád. Spadla ze mě nervozita ze setkání se Zafrinou. Nebyl jsem na to nejspíše ještě připravený.

„Frede, půjdeme domů. Diego se bude za chvíli vracet. Cestou něco vymyslíme,“ oznámila mi a zase se rozběhla zpátky. Ale co vymyslíme? A hlavně proč?

Diego už na nás čekal. Na nic se neptal, protože mu Bree ihned skočila kolem krku a zasypala ho polibky. Nechtěl jsem se na to dívat, ale Bree mi cestou vysvětlila, co budeme doma dělat. Ale Diego nám trochu pozměnil plány.

„Přemýšlel jsem,“ řekl, když ho Bree pustila, „že bychom mohli na návštěvu do Forks. Už je to víc jak rok a stále jsme jim nepoděkovali. Nebudete mít nic proti, když se už dnes vydáme na cestu?“ zeptal se. Chtěl jsem protestovat, ale Bree vesele kývala hlavou. Nechtěl jsem jí kazit radost.

„Dobře, mně to nevadí. Ale nebude to vadit jim? Když takhle neohlášení přijdeme na návštěvu?“ zeptal jsem se potichu a Diego zakroutil hlavou.

„Řekli nám, že můžeme přijít kdykoliv. Nemyslím si, že by v tom byl problém. nevyrazíme hned? Mám totiž pár otázek, které bych rád zodpověděl. A znáte mě. Poslední dobou jsem nějaký nedočkavý, ani nevím proč,“ zamyslel se nahlas a Bree se zasmála. Mohli jsme vyrazit.

Byli jsme na cestě již druhý den. Přes den se nedalo běhat, jelikož svítilo slunce. Proto jsme dny trávili v lesích a čekali, až přijde ta správná doba pro běh. Zrovna jsme seděli na zemi, pozorovali ten zlatý kotouč, jak se pomalu přehupuje přes obzor, když jsme uslyšeli nějaké zvuky. Všichni tři jsme se otočili a stáli připraveni k boji.

„Nebojte se! Nic vám neuděláme!“ ozval se něčí hlas a Diego a Bree se uvolnili, jako by ho znali. Jen já si nebyl jistý, nikdy jsem ho neslyšel.

„Frede? To jsem já, Kachiri!“ zavolala a už se ucítil i její pach. Teď jsem se narovnal i já a čekal, kdo všechno se objeví.

První šla nějaká malá černovláska, hned za ní se vynořil nějaký blonďák, který se ale tvářil ostražitě. Další byla Kachiri s úsměvem na tváři a mířila si to ke mně. A pak tu byla ještě nějaká upírka s dlouhým copem a poslední byl nějaký kluk. Nevypadal jako upír, dokonce mu bilo srdce. Ale zajisté patřil k nim.

„Frede! Co tu děláš?“ zeptala se Kachiri a doběhla ke mně, aby mě mohla obejmout. Nebránil jsem se, její dobrá nálada se přenesla i na mě.

„Jdeme na návštěvu za Cullenovými. Nevím, jestli je znáš,“ řekla a pokrčila rameny.

„Tohle jsou Cullenovi!“ zavolala na mě Bree a já se otočil. Ukazovala na tu malou černovlásku s tím blonďákem.

„Ahoj, já jsem Alice a tohle je Jasper. Jdeme právě domů a máme trochu naspěch, nepřidáte se k nám?“ zeptala se vysokým hláskem. Nedalo se odmítnout. Podíval jsem se na Diega, jelikož jeho jsem bral jako naši hlavu. On se usmál. Chtěl jít.

„Dobře, půjdeme, ale Alice, vysvětlíš nám, kdo jsou ti dva?“ řekl Diego a ukázal na tu ženu a zvláštního chlapce.

„Jistě, to je Huilen a její synovec Nahuel. Cestou vám vysvětlíme, proč jsou s námi a proč spěcháme. Ale musíme se vydat na cestu. Jinak nestihneme to, co potřebujeme,“ odpověděla mi a naznačila, že bychom měli vyrazit. Nebránil jsem se. Něco mi říkalo, že pokud je tady Kachiri, Zafrina by nemusela být daleko.

Cestou jsem se dozvěděl, oč se jedná. Ten čtenář myšlenek a lidská dívka mají dítě. Bohužel se o tom dozvěděly temné pláště – Volturiovi – a teď je přišly zničit. Ale Alice to tak nechtěla nechat. Měla vize, ano, řekla mi, že vidí budoucnost, že může najít někoho, kdo by jim pomohl, a proto se vydala na cestu. S pomocí Kachiri našla Huilen a Nahuela. Nahuel je totiž stejný jako to dítě, kvůli kterému je celý ten spor.

Čím víc jsme se blížili k Forks, tím nervóznější všichni byli. Ale po chvíli jsme se uklidnili a mysleli jen na samé dobré věci. Nechápal jsem to, ale raději and tím nepřemýšlel. Moje myšlenky patřily jediné… Zafrině.

Najednou Alice zpomalila. Naznačila nám rukou, ať se také zpomalíme. Očima jsem bloudil okolo, ale nic neviděl. Nechápal jsem, proč jsme museli zpomalit a nejspíš jsem nebyl jediný, komu to přišlo zvláštní.

„Alice?“ zeptala se Bree.

„Bree, posílám Edwardovi myšlenku, že jsme téměř tady, aby to ještě trochu zpomalil. Musíme přijít ve správný čas. Nesmíme hlavně udělat žádnou blbost, nevidím totiž jejich budoucnost,“ řekla a já se zarazil. Jak to?

„Jak to?“ zeptal jsem se pro změnu já.

„Nevidím vlky. Když je někdo s vlky, nevidím je. A nevidím ani malou Renesmé nebo Nahuela,“ vysvětlila a zastavila na okraji nějaké mýtiny. Ale tak, abychom nebyli spatřeni. Renesmé bude nejspíše ta dcera, která je středem zájmů. Ale co myslela těmi vlky? Asi se jí budu muset zeptat.

„Frede, vysvětlím ti to později. A vy ostatní, nebojte, ti vlci nám neublíží, jsou našimi spojenci,“ řekla a na Bree bylo vidět, že se zamyslela. Chvíli bylo slyšet nějaké hlasy, ale i pro naše uši byly dost slabé.

„Proč se k nám nepřipojíte, Alice?“ zavolal někdo tak hlasitě, abychom to slyšeli. Bree s Diegem se na sebe podívali a chytnuli se za ruce. Stále jsem nic nechápal. Všichni se lidským během rozeběhli a mířili na mýtinu.

Na mýtině stál neskutečný počet upírů a vlků. A byly tu temné pláště. Když si jich všimla Bree, otřásla se. Diego ji hladil po zádech, ale věděl jsem, že musí být vystrašený. Mířili jsme k vlkům. Ani jeden nezavrčel, jen nás s nadějí v očích pozorovali. Alice přeskočila nějakou mlhu, která se plazila po zemi, a vběhla mezi upíry, kteří se na ni ihned začali usmívat. A všichni šeptali její jméno.

Tohle nejspíš museli být Cullenovi. Všichni ti, kteří měli zlaté oči. Nějaký muž s bronzovými vlasy se usmál na Diega a Bree, stejně tak hnědovlasá žena, která po zádech hladila malou holčičku s batůžkem, jenž seděla na zádech jednoho velkého vlka. Zařadil jsem se mezi ostatní a rozhlížel jsem, když jsem ji spatřil. Stála kousek ode mě. Moje Zafrina.

„Čas pro svědky uplynul! Oznam svoji volbu, Aro!“ Až tohle mě probudilo ze zamyšlení nad tou její krásou.

V. kapitola - Shrnutí - VII. kapitola

Budu vám vděčná za jakýkoliv komentář. Dneska mě čekají pohovory a testy, jsem nervózní... A vaše komentáře mě snad podpoří a uklidní.

Texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, Bree - VI. kapitola: