Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, Bree - IV. kapitola

15.09.2010 (21:15) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1370×

Tato kapitola je věnována SarceS, bez které by nejspíše ani nevznikla. Díky!

IV.

Fred:

Byl jsem pryč dva dny. Počítal jsem si to a rozhodně jsem neměl v plánu, že bych se v nejbližší době vrátil. Ne že bych nebyl rád s Bree a Diegem, nerad s nimi trávil dny u televize nebo nerad s nimi chodil na lov, ale oni si vystačili sami. Nepotřebovali mě.

Když má někdo svou druhou polovičku, ostatní pro něho ztrácí takový význam. Přesně to se stalo u nás. Bree s Diegem měli jeden druhého, věnovali se sobě a já byl na obtíž. Neustále jsem jim uhýbal z cesty, vycházel jim vstříc, podporoval je, schvaloval různá překvapení pro toho druhého, ale pořád jsem byl to páté kolo u vozu.

Proto jsem odešel. Jen les mi dokázal pomoci. Nikdo mě v něm nerušil, každý si hleděl svého. A co bylo nejdůležitější, nedíval jsem se na nikoho, komu bych mohl závidět. Byla to neskutečná výhoda. Jen já, les a pár zvířat. Ale i to se změnilo.

Seděl jsem u útesů, pozoroval vodní hladinu a měl úplně prázdnou hlavu. Vyrušily mě ale něčí kroky. Rychle jsem se otočil, ale nespatřil víc, než jen nějakou zvířecí kůži. Ale kdyby to bylo zvíře, slyšel bych ho snad, ne? Vždyť zvíře dýchá, ale nic takového jsem neslyšel. Co to tedy k čertu bylo?

Vší silou jsem odstrčil to něco, co mě napadlo. Postavil jsem se na nohy, ale než jsem se stihl vzpamatovat, zase jsem ležel a slyšel zlostné vrčení. A to už jsem poznával. Tohle bylo naše vrčení. Takže mě napadl nějaký upír. Ale proč?

„Poč –“ zakřičel jsem, ale něčí ruka mě umlčela v první polovině slova. Chtěl jsem pouze říct, aby chvíli počkal, a dal mi možnost poznat, s kým mám tu čest. Ale ten dotyčný to nejspíše nechtěl.

Vyletěl jsem do vzduchu. Doufal jsem, že tentokrát už stihnu něco udělat. Otočil jsem se ve vzduchu, ale spatřil jen změť černých vlasů, které mě uhodily do obličeje. Následně mé tělo letělo obrovskou rychlostí k zemi, jak ten někdo opřel veškerou svou sílu do mého trupu. Věděl jsem, že z toho nevyváznu nejlíp.

A měl jsem pravdu. Nezastavil jsem se o zem, nýbrž jsem se dobrý metr probořil a sesypala se na mě vrstva kamení a nepříjemného prachu. Promnul jsem si oči, protože se mi do nich prach dostal. A díky zvířenému prachu mým očím unikl fakt, že se po mně natahují něčí ruce.

A opět jsem byl na světle. Myslel jsem, že konečně uvidím toho, co mě naprosto bezdůvodně napadl, ale zase jsem se zmýlil. Ten někdo stál za mnou. Zhluboka jsem se nadechl a zjistil, že tu nejsme jen my dva. Byli tu minimálně další dva upíři. Proč ale útočil jen jeden?

„Prosím, počkej!“ řekl jsem naléhavě, když mi ten za mnou zkroutil ruce do nepříjemné smyčky. Nedostalo se mi slovní odpovědi, ale fyzické. Ležel jsem na zemi, hlavu zabořenou v trávě a něčí tělo na mě. Škubl jsem sebou, ale nic se nestalo. Vůbec nic.

„Kdybych alespoň věděl, co jsem udělal,“ mluvil jsem si pro sebe a tíha z mých zad zmizela. Využil jsem ten okamžik k tomu, abych se protočil na záda a spatřil tak, kdo je tím, jenž mě napadl. Ale v tu chvíli jsem zažil největší šok svého života.

Nade mnou se skláněla dívka tmavé pleti, s krátkými černými vlasy, nebezpečně vyceněnými zuby a všemu dominovaly její černé oči. Nevěděl jsem, jestli je vegetariánka, protože hněv způsobil dočasnou změnu barvy jejich očí. Ošklivě na mě zavrčela.

„Mohla bys ze mě, prosím, slézt?“ zeptal jsem se tiše a bál se od ní odtrhnout zrak. Ano, byl jsem zvědavý na její společnost, ale na druhou stranu z ní šel neskutečný strach. Jenže! Kdyby mi chtěla ublížit, udělala by to přeci hned, nebo snad ne?

„A proč bych to dělala?“ Její hlas byl příliš vysoko postavený. Nadzvedl jsem pravé obočí a zapřemýšlel se. Proč mě zbytečně napadla?

„Rád bych se dozvěděl, proč jsi mě napadla. Nevím o ničem, co bych ti kdykoliv udělal,“ vysvětlil jsem jí, ale už jsem se nedíval do jejích očí. Teď jsem se díval do očí šelmy v nějaké vyprahlé pustině. Seděla na mě a mlsně se olizovala. Jako by mi snad mohla ublížit. Ale kolem se začaly scházet další. Zuřivě jsem otáčel hlavou. Něco tu bylo špatně!

Ještě před chvíli jsem byl u moře, kousek od lesa, ale teď jsem byl v nějaké pustině, která neměla konce, kolem mě se scházely hladové šelmy připomínající tygry, jen trochu přerostlé a s nebezpečně vyhlížejícími zuby.

„Páni,“ zašeptal jsem, protože mi to přišlo neuvěřitelné. V tu chvíli vše zmizelo a na mě zase seděla ta upírka. Oči už měla ve své normální barvě. V rudé. Ostražitě si mě prohlížela a hleděla mi především do očí. Nic jsem nechápal. Buď jsem se úplně zbláznil, což bylo dost nepravděpodobné, nebo jsem proto neměl logické vysvětlení.

Až teď mi došlo, že mám dar, který by ji mohl dostat pryč. Nebylo pochyb, že by mě nechala na pokoji. Pomalu jsem se připravoval na to, že na ni pošlu první vlnu nevolnosti, když ze mě slezla. Jako by snad tušila, že na ni něco chystám.

Zvedl jsem se ze země, ale nespustil z ní zrak. Stále jsem byl ostražitý a připravený ji od sebe odehnat. Ale jen kdyby bylo třeba, přeci jenom to byla žena. Jak tak pomalu couvala, odkryla mi výhled na její společnost.

Byly tu tři ženy. Všechny si neskutečně podobné. Měly černé a krátké vlasy, rudé oči, ostražité výrazy a byly oděné v kůžích. Tak to bylo to, co mě zmátlo. Její oblečení! Přejel jsem očima od hlavy až k patě. Vypadaly jako… z lesa? Naklonil jsem hlavu a prohlédl si je pečlivěji.

Stály vedle sebe a neušlo mi, že ženy po stranách, mezi nimi i ta, která mě napadla, jsou nachlup stejné. Možná to byly vážně sestry. Ale ta uprostřed byla jiná. Měla ostře řezané rysy a takový pronikavý pohled. Úplně jsem na ní zůstal viset pohledem.

Jen jsme tam tak stáli a nic neříkali. Já oči upřené na tu prostřední, ony zase jen na mě. Nepochopil jsem, proč mě tak krásná stvoření napadla.

„Haló? Jsi v pořádku?“ zeptala se ta, co mě napadla. „Nechtěla jsem ti ublížit. Kdybych si dřív všimla tvých očí, neudělala bych to.“

„Ano, jen jsem trochu překvapený,“ odpověděl jsem rychle, div jsem se nezakoktal. Ještě to by mi scházelo!

„Nedivím se ti, také by mě překvapilo, kdyby na mě někdo bez varování zaútočil. Omluva je na naší straně,“ řekla ta prostřední, na které mé oči uvízly.

„A proč tak záleželo na mých očích? Vždyť nejsou ničím výjimečné,“ podotkl jsem a zamyšleně si zajel rukou do vlasů. Opravdu jsem nemohl přijít na to, proč tu dívku zastavily mé oči.

„Nejdříve se tě zeptám na něco já. Co tu děláš?“ položila mi otázku prostřední. Neměl jsem důvod jí lhát a ani jsem nechtěl.

„Toulal jsem se. Žiju nedaleko v malém domě. Jen jsem si potřeboval provětrat hlavu a popřemýšlet. Na to je les nejlepší místo. A teď k mé otázce,“ odpověděl jsem a vyčkával.

„Víš, my žijeme kousek odsud. Jak sis jistě všiml, živíme se lidskou krví. Proto jsem chtěla vědět, co tu děláš. Jestli tu žiješ, nebo ne. Ale v tvém případě nám to vlastně může být jedno.

Když jsme tě tu spatřily, myslely jsme si, že seš tu proto, abys nás připravil o území. Ale to my si bráníme! Nikdo nám tu lovit nebude. Ne lidi. Kvůli tomu tě Kachiri napadla. Ale všimla si tvých očí. Jsi vegetarián. Pro nás žádná hrozba,“ vysvětlila mi ta uprostřed a lehce se usmála.

„Aha. Nikdy bych nikomu nevzal území. A teď jsem neskutečně rád, že jsem vegetarián. Nejspíše mi to zachránilo život,“ konstatoval jsem a všechny tři přikývly. Kachiri byla ta žena po pravici prostřední.

„To ano. Někdy být jiný znamená výhodu,“ podotkla Kachiri a omluvně se usmála. Kývnul jsem k ní hlavou a nevěděl, na co se zeptat, když jsem si vzpomněl na šelmy.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Jistě,“ odpověděla mi Kachiri.

„Když na mě Kachiri seděla, najednou jsem viděl úplně něco jiného. Samé šelmy a pustinu. Bylo to neuvěřitelné. Jen bych chtěl vědět, co to bylo. Nemohl jsem se přece zbláznit, ne?“ položil jsem svou otázku a ta uprostřed se zasmála.

„Ne, nemohl. Je to můj dar. Dokážu ti vnuknout jakoukoliv představu, kterou chci, abys viděl. Kdybych chtěla, mohl by sis myslet, že jsi třeba na Aljašce,“ řekla mi a já na ni překvapeně koukal.

„Páni. A já si myslel, že všechno zvláštní jsem už potkal. Neskutečné! A opravdu by to šlo?“ zeptal jsem se, ale než mi kdokoliv odpověděl, byl jsem mimo.

Stál jsem uprostřed zasněžené země, kolem mě byly jen vysoké hory a kousky ledovců. Otáčel jsem hlavou, abych si všechno mohl prohlédnout. Kdybych nestál v trávě, věřil bych tomu. Otočil jsem hlavu prudce doleva, protože se ke mně někdo přibližoval. Byla to ta dívka, co mi způsobila tuto představu. Usmívala se na mě a já na ni. Měla ve tváři laskavý výraz a upírala na mě ty své rudé oči. Doslova jsem se v nich topil a chtěl, aby to takhle bylo napořád. Než ke mně ale došla, začaly z nebe padat ohnivé koule.

„Aaa!“ vykřikl jsem. Oheň nás mohl zničit a bál jsem se o tu dívku. Ale najednou jsem byl zase u útesů a díval se na usmívající trojici.

„Panečku, teď jsem se opravdu lekl,“ zašeptal jsem stále vyděšený.

„Chtěla jsem ti ukázat, že můj dar může být pro někoho nebezpečný. Ale samozřejmě i užitečný. Mimochodem, jak se jmenuješ?“ zeptala se mě.

„Fred,“ vyhrkl jsem a nervózně se usmál.

„Já jsem Zafrina a tohle je Senna. Kachiri už znáš,“ řekla a ukázala na ně. Zafrina? Zajímavé jméno. Chtěl jsem něco říct, když k nám dolehly blížící se kroky. Našpicoval jsem uši a hned věděl, kdo to je. Zafrina, Kachiri i Senna si toho také všimly. Kachiri a Senna se tím směrem otočily, jen Zafrina zůstala zaseklá u mých očí. Ani jsem nezpozoroval, že vedle mě stojí Diego a vrčí.

„Diego, klid! Ony nám neublíží. Věř mi, prosím,“ prosil jsem ho, ale nevypadal, že by ho to přesvědčilo. Nechtěl jsem, aby si o nás ty dívky myslely něco špatného. Navíc to bylo jejich území. Zafrina udělala krok k nám a něco Diegovi řekla. Nějak jsem nepostřehl co. Za všechno mohla ona.

Nevnímal jsem jejich slova. Soustředil jsem se na tvář Zafriny. Každý její pohyb jsem si ukládal do paměti. Její vůni také. Ale pak se najednou daly na odchod. Proč? Kam jdou? Zafrina se na mě usmála a společně s ostatníma odběhla pryč.

Zůstal jsem stát jako socha. Díval jsem se na místo, kde ještě před chvílí stála Zafrina. Vybavil jsem si její tvář, její úsměv, její hlas. Něco mi mávlo před obličejem. Co? Nereagoval jsem na to. Stále jsem viděl Zafrinu.

„Frede?“ ozval se jakoby z dálky Diegův překvapený hlas. Nemohl jsem mluvit, nešlo to. Otočil jsem se a vyrazil k našemu domečku. Když jsem narazil již do třetího stromu, zaklepal jsem hlavou. Snažil jsem se z ní vyklepat její obličej. Ale nešlo to. měl jsem dost práce, abych vůbec trefil domů. Lehl jsem si na postel a pozoroval strop. Ale neviděl jsem jen bílou barvu. Viděl jsem ji. Co se to stalo?

„Frede? Měl bys jít na lov,“ řekla Bree a já k ní neochotně otočil hlavu. Vypadala ustaraně a pevně k sobě tiskla rty.

„Vždyť jsem byl nedávno!“ hájil jsem se a odvrátil od ní tvář. Chtěl jsem být sám.

„Frede, to bylo před čtrnácti dny. Máš úplně černé oči. Slyšíš?“ Čtrnáct dní? Co to povídala? Vyskočil jsem z postele a přeběhl ke kalendáři, který stál na stole v obýváku. A opravdu. Byl otočený na jiné stránce a vynikalo tam datum, které oznamovalo, že jsem před šestnácti dny odešel. Bylo vůbec možné, abych byl čtrnáct dní mimo? Nevnímal okolí?

„Frede?“ ptala se starostlivě. Otočil jsem se k ní a překvapeně se na ni díval.

„Čtrnáct dní?“ vypadlo ze mě a ona jen kývla.

„Bože můj,“ zašeptal jsem a ucítil pálení v hrdle. Nejspíš bych si vážně měl zajít na lov.

„Bree? Půjdeš se mnou?“ zeptal jsem se a ona se usmála. Půjde.

Vyběhli jsme okamžitě. Sluníčko jsme ignorovali, protože nebyla šance, že by si nás někdo všiml. Jen co jsem ucítil vůni krve, neváhal jsem. Bree mě nechala běžet, ale držela se blízko. Možná si myslela, že zase uteču. Ale já nechtěl.

„Frede? Povíš mi, co se stalo?“ zeptala se po hodině v lese, kdy jsme seděli pod stromem, a užívali si ten pocit tepla, který se nám šířil po těle.

„Já ti nevím. Ty dívky. Ta prostřední,“ řekl jsem a tam jsem skončil. Bree se uchechtla. Podíval jsem se na ni, ale usmála se a mávla rukou.

„Možná vím, co ti je.“

„Opravdu?“ ptal jsem se překvapeně. Ona se ke mně naklonila a znovu se uchechtla.

„Však na to přijdeš sám. Nebo si doma pusť nějaký film, který leží na levé kupičce,“ zašeptala mi do ucha. Neváhal jsem ani vteřinu. Tryskem jsem vyrazil domů, jen abych se podíval na film. Slyšel jsem za sebou jen její smích.

III. kapitola - Shrnutí - V. kapitola

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, Bree - IV. kapitola: