Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Matka, dcera? - Kterou miluji? - 18. kapitola

26.11.2010 (09:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2530×

18. kapitola

Celé dopoledne proběhlo přesně tak, jak jsem očekávala. I když jsem tu byla celkem krátce, všechno se to hned uvedlo do šíleného stereotypu. Horšího než byl ve Phoenixu. Tam jsem alespoň mohla vyrazit na nějaké večírky a odreagovat se - ne, že bych tam ale chodila, že?

Ani nevím proč, ale moje myšlenky zabloudily k mé včerejší návštěvě knihovny a toho kluka - Jasona. Musela jsem uznat, že byl moc hezký a sympatický.

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a šla na oběd. Dneska jsem se rozhodla, že si jídlo vezmu ven na lavičku. Pohodlně, samozřejmě v rámci možností, které mi tato lavička nabízela, jsem se usadila a pustila se do jídla.

Zanedlouho jsem uslyšela blížící se kroky, zvedla hlavu, abych se podívala, kdo to je a lekla se. Byla to Rosalie.

Ta Rosalie, která mě děsila snad ze všech Cullenových nejvíce. Ta Rosalie, která mě přimáčkla v křesle a vrčela mi do ucha, právě stála pár kroků ode mne a měla naprosto nečitelný výraz.

„Můžu si přisednou?“ Možná jsem si to jen namlouvala, ale měla jsem dojem, jako by její hlas lehce znejistěl.

„Ehm, jo... jasně,“ odpověděla jsem nervózně a posunula se na lavičce.

Rose si ke mně bez váhání přisedla a ladně překřížila své dlouhé štíhlé nohy. Musím říct, že i když na první pohled vypadla jako opravdu krásná, avšak lehce obyčejná blondýnka, naháněla mi hrůzu, jen když jsem si jen vzpomněla na naše poslední setkání.

„Chtěla jsem se ti omluvit za to, jak jsem se chovala,“ řekla a na chvíli jsem vážně myslela, že to myslí upřímně, ale jistá jsem si nebyla.

„No jo... To je v pohodě,“ vykoktala jsem.

„Ne, není, Bello,“ povzdechla a podívala se mi do očí. „Vážně mě to mrzí, jen jsem chtěla chránit rodinu. Už dávno jsem přišla o svůj lidský a přirozený život. Tahle rodina je to jediné, co mám, nechci o ně přijít.“ Podle tónu, který použila, jsem nabyla dojmu, že tohle nebyl zrovna život, který by si zvolila dobrovolně. Můj dojem se potvrdil hned, jak jsem si prohlédla její tvář. Měla nasazený smutný úsměv a oči nepřítomně hleděly do dáli.

„Myslím, že to chápu.“ Na moje poslední slova se zamračila.

„Ne, nechápeš, Bello. Můžeš mít všechno, na co jen pomyslíš, a ty se toho jen tak vzdáváš kvůli Edwardovi.“

Teď jsem se zamračila já. Nevěděla jsem, jak to myslí. „Nechápu, kam tím míříš.“

Povzdechla. „Jsi s Edwardem, a aby si s ním mohla zůstat, budeš muset být upírkou. Jinak nemůžete být spolu. Ale Bello! Nedělej to, prosím, nevíš, jaké to je přijít o svůj život, obzvlášť kvůli muži, o kterém si myslíš, že tě miluje,“ dodala hořce.

A pak mi to došlo. Ona si myslí, že se chci stát upírkou! Být s Edwardem navěky.

Abych řekla pravdu, nikdy jsem se touhle myšlenkou nezabývala. Vždyť ani s Edwardem nic nemám, tak proč bych chtěla něco takového? Když jsem nad tím tak uvažovala, došla jsem k závěru, že bych to stejně nemohla udělat. Stát se krvežíznivým monstrem? Ne, děkuji.

„No víš,“ začala jsem, „já nemám v plánu stát se upírkou, jako vůbec. Ani kvůli Edwardovi, ani kvůli sobě. Jsem spokojená, tak jak jsem. Navíc, s Edwardem nic nemám, tak proč bych to proboha dělala?“

Nevěřícně na mě hleděla a pak se usmála. Málem jsem měla infarkt, přímo teď a tady. Ona se usmála? Jako vážně?

„Jsem moc ráda, že to tak vidíš,“ řekla a zvedla se k odchodu. „Hlavně nenechej nikoho, aby rozhodoval o tvém životě,“ řekla a nechala mě samotnou mým smíšeným myšlenkám.

Její přítomnost tady – kousek ode mě – na stejném kusu dřeva byla dost zarážející. A nemožná. Nějak jsem nedokázala pochopit, proč za mnou přišla. Záleželo jí snad na mém životě, nebo jen byla sobecky nakrknutá, že si mě Edward všímá?

Zatřepala jsem hlavou a zvedla se. Jelikož jsem dnes měla odpolední vyučování, vyrazila jsem do třídy.

Z jídelny byl slyšet hluk, takže jsem asi nebyla venku tak dlouho, jak jsem si myslela. To ale nic neměnilo na tom, že jsem šla na svoji hodinu.

Teda nic to nemělo změnit, ale když mě popadla za paži bledá ruka a odtáhla stranou do jedné z místností pro uklízečky, došlo mi, že to asi nebude tak lehké, jak jsem si myslela.

„Proč jsi řekla Rosalii, že mezi námi nic není?“ ozval se jeho hlas kousek od mého ucha a jeho dech mi ovanul tvář. Zachvěla jsem se, ale ne proto, že by mi byla zima, ale kvůli jeho náhlé blízkosti.

Ta místnost byla dost velká, abychom se sem v pohodě vlezli oba, ale on na mě byl namáčklý, ruce položené na zdi vedle mého těla.

Proč mi tohle dělá? Copak mu nedochází, že s ním a jeho rodinou nechci mít nic společného? Copak nechápe, že já o jeho pozornost nestojím?

Cukla jsem sebou, ale on na to nezareagoval. Jestli si myslí, že budu fňukat, aby mě pustil, tak se plete. To neudělám.

Zaťala jsem čelist a odvrátila hlavu stranou.

„Proč jsi jí to řekla? Copak pro tebe včerejšek nic neznamenal?“ Jeho hlas byl teď jiný – smutnější, srdcervoucí. Zavřela jsem oči a semkla rty do úzké linky. Ne.

„Bells,“ zašeptal a prsty mi přejel po tváři.

„Nech mě být,“ zamumlala jsem a zatlačila rukama proti jeho hrudi. Tentokrát se pohnul a nechal mě, abych od něj na několik kroků poodstoupila.

Vztek se ve mně nahromadil, rty se samy otevřely a zasyčely na něj ty slova naprosto samy od sebe. „A co chceš slyšet? Že tě miluju? Že bez tebe nemůžu být, protože jsi moje druhá polovina? Že na všechno, co bylo, zapomenu a padnu ti kolem krku? Sakra, Edwarde! Snad nemůžeš být tak naivní a myslet si, že mezi námi někdy něco bude!“

Vyvalil oči a jeho brada trochu poklesla k zemi. Stejně jako já nejspíš nečekal, že se tak rozjedu, ale co už? Chtěl si promluvit, tak tady to má.

„A proč by to nemohla být pravda? Proč bychom nemohli být spolu, hm?“ zeptal se, zatímco se mi pozorně díval do očí. Udělal krok ke mně.

„Jsi bývalý přítel mojí mámy. Tobě to možná nevadí, ale mě teda jo!“ Zamračila jsem se, když se na jeho tváři objevil malý úsměv.

„Nech minulost spát. Vykašli se na to a začni trochu žít.“ Mezitím, co mluvil, překonal vzdálenost mezi námi a teď už stál zase kousek ode mě. Jenže tentokrát jsem před ním neutekla. Nechala jsem ho, aby mi chytil jednou rukou bradu, druhou mě objal a přitáhl k sobě.

Měl pravdu. Věděla jsem to, ale nechtěla si to přiznat.

Když se jeho rty dotkly mých, bylo to ještě lepší než poprvé. A tentokrát jsem si to užívala po celou tu krátkou chvíli.

Přerušil polibek a opřel si čelo o moje. Zhluboka dýchal. V jeho hlase byl slyšet úsměv, když zašeptal: „Měli bychom jít na hodinu, za pár minut zazvoní.“

Ještě jednou se dotkl mých rtů a s rukou položenou kolem mého pasu nás vyvedl na chodbu. Naštěstí už tady nikdo nebyl, a tak nás neviděl. Ještě pořád jsem si nebyla jistá, jestli mě moje nohy udrží, ale Edward mě odvedl až ke třídě, kde mě políbil do vlasů a následně odešel na svoji hodinu.

Rock <<< Shrnutí >>> martisek

17. kapitola - 19. kapitola

Jak jen to říct slušně a hezky? Ehm, prostě potřebujeme vědět, že se to někomu líbí a že je o povídku zájem, takže jsme se s Rock domluvily na hranici 15 komentářů. Pokud tato hranice nebude dosáhnuta, nebude povídka.

Vím, je to kruté a nesmyslné, ale pochopte nás :-)

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Matka, dcera? - Kterou miluji? - 18. kapitola: