Všichni jsou zmatení a neví, co přesně čekat, jak se chovat. Proč ale Edward navštíví pozdě v noci Bellu? A proč se mu Bella vlastně pořád tak brání, když jednou podlehnout musí?
25.10.2010 (17:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2372×
16. kapitola
„Minulost prostě nejde změnit, Isabello. Buď ji přijmeš takovou, jaká je, nebo se z toho zblázníš.“ Vykulila jsem oči. Proč to říká?
„Lituju toho, že jsem si tvoji matku pustil tak blízko k sobě… tak blízko k upířímu světu.“
Zmateně jsem na něj pohlédla. „Jak to myslíš? Vždyť... ona vaše tajemství nezná, tak...“ Nedokončila jsem větu. Nevěděla jsem jak. Byla jsem zmatená a ničemu nerozuměla.
Myslela jsem, že... Ale co když si byli blíž, než jsem si kdy vůbec myslela?
„Bello?“ vyrušil mě Edward z přemýšlení. „Myslím, že by ses měla uklidnit, nějak to vstřebat, a potom bychom si znovu promluvili, co říkáš?“ navrhl a vydal se ke dveřím.
Nechápavě jsem se na něj podívala. „Ty už jdeš? Já myslela, že -“ Mou řeč přerušil skřípot dveří.
„No nic, Bello, já už půjdu,“ řekl Edward a s „Na shledanou“ na Renée se vydal pryč.
„Co chtěl?“ spustila Renée hned, jak odešel.
Pokrčila jsem rameny. „Jen si promluvit.“
Podezíravě na mě pohlédla a povzdechla si. „Dobře. Zítra pustí Charlieho a pozítří plánuji návrat na Floridu, nevadí ti to? Jestli chceš, můžu to zůstat déle.“
„Ne, to je v pohodě. Zvládnu se o Charlieho postarat sama.“
***
Celý večer ubýval strašlivě pomalu. Když mi máma řekla, že pozítří odjíždí, měla jsem vlastně radost. Všechno to bylo teď nějak komplikované a ona mi tu zrovna dvakrát nepomáhala.
Když se to tak vezme, kdyby nepřijela, žila bych pravděpodobně ještě teď v blažené nevědomosti. Ale chtěla jsem to vůbec?
„Na co se chceš dívat, Bello?“
„Hm?“ Zvedla jsem hlavu a začala vnímat okolí. Renée na mě hleděla a máchala ovladačem před obličejem.
„Ptala jsem se, na co se chceš dívat?“
„Jo, aha. No, to je jedno. Já půjdu spát.“
„Už?“ podivila se.
„Jo, jsem unavená. Dobrou.“ A s tím jsem si vzala v pokoji pyžamo a šla se vysprchovat.
Studená sprcha jako by na chvíli spláchla všechny moje starosti do odpadu - ale jen na chvíli a potom se zase objevily. Ke všemu mi byla zima.
Vrátila jsem se do pokoje, co nejrychleji zalezla do postele a zachumlala se v peřině.
Po nějaké době mi začalo být docela teplo a pomalu jsem propadala do říše snů, když v tom jsem uslyšela nějaké skřípání na okno a lekla se.
Prvotní reakce bylo vyjeknutí a přitáhnutí peřiny až k bradě. Hned na to následovalo zběsilé rozbušení mého srdce. Zmateně jsem se dívala kolem sebe a snažila se v té tmě zahlédnout nějaké nebezpečí. A až pak si uvědomila, že mi někdo hází kamínky do okna.
Přemohla mě zvědavost, a tak jsem vylezla z postele a aniž bych nadělala sebemenší hluk, se dostala až k oknu. Závěsy jsem v pokoji neměla, takže stačilo nahlédnout přes záclonu, abych viděla obrys něčí postavy.
Znovu jsem vyjekla a uskočila na stranu, aby mě nezahlédl. Když ale postavu před domem osvítily světla projíždějícího auta, uviděla jsem Edwarda.
Možná mě to mělo překvapit a vyděsit, ale ani jeden z těch pocitů se nedostavil. Prostě jsem jen koukala na jeho obličej a snažila se posbírat svoje myšlenky.
Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou se moje ruce zvedly a já otevřela okno. Šlo to ztěžka, ale nakonec se to povedlo. Ustoupila jsem bokem a následně si zalezla do postele, protože mi byla zima.
Záclona se tiše pohnula a následně se okno zavřelo. A moje oči, které zatím přivykly na tmu, spatřily postavu, jak potichu stojí u okna a nerozhodně přešlapuje z nohy na nohu.
Bylo to dost nereálné – přeci jen, jak často se vám podaří propašovat kluka do svého pokoje pozdě v noci a ještě tak, že o tom vaše máma neví?
Už jsem se chtěla natáhnout po lampičce a rozsvítit, když mě jeho tichý šepot zastavil. „Vydrž chvilku, ještě nespí.“ A tak jsem ruce složila v klíně a čekala.
Když už mi to připadalo nekonečně dlouho, pokojem se rozlilo světlo. Vyděšeně jsem vydechla a poskočila na posteli. Edward seděl na zemi v úrovni mojí hlavy a usmíval se. Tedy – nebyl to přímo americký úsměv, ale měl zvednuté koutky. A zrovna v tu chvíli vypadal vážně božsky.
Skousla jsem si ret a snažila se zaplašit vtíravé myšlenky, které mě rozhodně rozptylovaly.
„Děje se něco?“ Zamračil se. Mluvil šeptem, takže jsem ho automaticky napodobila.
„Ne… tedy vlastně ano. Co tady děláš? Je už děsně pozdě a měli bychom spát.“
Uchechtl se. „Jeden z nás dvou spát nepotřebuje, víš.“
Našpulila jsem nespokojeně pusu, protože jak vidno, byl to on, kdo to nepotřeboval.
Znovu se uchechtl a než jsem to stačila postřehnout, seděl na kraji mojí postele jen kousek ode mě. Všechna hravost, která doteď zářila v jeho očích, zmizela a najednou tam bylo něco jiného.
Jeho zlaté oči prozářily pokoj ještě víc, když se s ohromnou silou upřely do mých.
Určitě za to mohly ony, protože jinak bych nic takového neudělala.
Přiblížila jsem svoji hlavu k té jeho. Mělce jsem dýchala a na tváři cítila i jeho dech. Projela mnou vlna vzrušení a já se k němu přiblížila celým tělem. Lehce mě objal kolem pasu a přitáhl k sobě.
Ta chvíle před polibkem samotným byla skvělá. Naše tváře se o sebe otíraly, oči jsem měla nedočkavostí přivřené. Tohle byla ta chvíle, kdy jsem se měla odtáhnout, ale než jsem to stačila udělat, jeho rty se lehce otřely o ty mé.
Cvak.
Něco ve mně zapadlo na svoje místo a já vzala jeho tvář do svých dlaní. Bylo to něco naprosto… nepopsatelného a skvělého.
Když jsem ale byla opět schopná alespoň trochu přemýšlet, došlo mi, ke komu se to vlastně tisknu a koho tak náruživě líbám.
A bylo po romantice.
Uhnula jsem pohledem od Edwardovi tváře a najednou mě strašně zaujaly holé stěny mého pokoje. Asi bych si je měla něčím vyzdobit, nějaké fotky, plakáty a tak, určitě by to tu vypadalo mnohem -
„Bello?“ ozval se Edward. „Udělal jsem něco špatně?“
Seskupila jsem veškerou svou odvahu a podívala se znovu do těch jeho krásných, zlatavých očí.
„Měl bys jít,“ zašeptala jsem.
Zamračil se a zmateně se ošil. „Ale proč?“
Zakroutila jsem hlavou. „Prostě jdi,“ řekla jsem, tentokrát důrazněji a znovu se ohlédla někam za něj.
Čekala jsem, že se zvedne a odejde, ale on tam dál seděl. Znovu jsem promluvila: „Copak jsi neslyšel? Jdi!“
Tentokrát se opravdu zvedl a s dalším nechápavým pohledem odešel stejnou cestou, kterou přišel.
Nešťastně jsem si povzdechla a svezla se zpět do postele. Tentokrát mě už nikdo nevyrušil a já se oddala blaženému spánku.
Poslední, co jsem cítila, byly slzy, které mě pálily v očích.
Poslední, na co jsem myslela, byly ty nádherně zlatavé oči v jeho obličeji… a vedle něj obličej mojí mámy.
Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Matka, dcera? - Kterou miluji? - 16. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!