Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Matka, dcera - Kterou miluji? - 14. kapitola

24.09.2010 (14:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2158×

14. kapitola

Ať už jsem čekala cokoli, tohle to rozhodně nebylo. Jako by se svět právě teď přestal točit a síla gravitace přestala fungovat. Párkrát jsem zmateně zamrkala a snažila se utřídit svoje myšlenky a věty do správné formy.

„Promiň, ale cože jsi to řekl?" zeptala jsem se zdvořile. Nechtěla jsem tomu věřit, nedokázala jsem to.

„Chodil jsem s tvojí matkou," zamumlal a jeho hlas už nezněl tak odhodlaně a sebejistě jako před chvílí. Odvrátila jsem od něj obličej a snažila se nějak sebrat. Takže tenhle kluk mohl být klidně můj otec. A nebo taky ne, protože kdo ví, kde bych byla, kdyby se nerozešli.

V mojí hlavě to šrotovalo, až jsem se divila, že to neslyší. Jenže místo mojí hlavy slyšel moje srdce, které teď zděšeně sprintovalo o život. Otočila jsem obličej zpátky k Edwardovi. Tvářil se starostlivě a zároveň trochu zahanbeně. Zvláštní. Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale nějak mě nenapadlo co, a tak jsem jen zakroutila hlavou a vystoupila z jeho auta. Nerozloučila jsem se, ani neohlédla, rovnou jsem zapadla do domu a ještě chvíli rozdýchávala novinky. Čekala bych cokoli, opravdu cokoli, ale tohle? Moje matka a... on? Vážně?

„Ahoj, Bello.“ Polekaně jsem sebou trhla při pozdravu Renée. „Stalo se něco?“ Přinutila jsem se k úsměvu.

„Ne, jasně, že ne. Všechno je fajn.“ Nejistě se na mě podívala.

„No, dobře. Nepůjdeme radši do kuchyně?“ zeptala se nakonec a já se konečně přinutila k pohybu.

„Jasně.“ Mamka si sedla na židli, kde obvykle sedával Charlie, a já si sedla vedle.

„Takže... jak bylo ve škole?“

„Jo, no... Totiž... ve škole bylo, no... jako ve škole.“ Naše rozhovory se stávaly čím dál tím víc trapnější. Přemítala jsem, jestli bych se Renée na to měla nějak opatrně zeptat. Nic přece neztratím, ne? „Mami?“ Překvapeně na mě vzhlédla, zjevně byla taky někde daleko ve svých myšlenkách.

„Ano, zlato?“

„Ehm, totiž... Ty znáš Edwarda, že jo? Teda myslím, ne tohohle, ale nějakého jiného, teď by měl být asi nějak ve tvém věku, ne? Znala jsi nějakého?“ Jestli na mě koukala předtím překvapeně, nebylo to nic v porovnání s tímhle pohledem.

„Proč tě to zajímá?“ Na svou otázku použila - na můj vkus - až příliš hrubý tón a mně došlo, že je to něco, o čem se rozhodně nechce bavit. Ne se mnou. Přesto jsem pokračovala.

„Já jen tak, znala jsi nějakého? Třeba ještě předtím, než jsi se potkala s tátou?“ Povzdechla si.

„Ano, znala. Ale víc se o tom nehodlám bavit.“ Zamračila jsem se.

„Ale proč, ne? Ublížil ti tehdy, nebo něco podobného...“ Přerušila mě:

„Bello, já vůbec nevím, proč se mě ptáš na takovéhle otázky. Ano, dřív jsem znala jednoho Edwarda, ne, neublížil mi. Milovala jsem ho,“ dodala sotva slyšitelně, ihned se zvedla ze židle a šla někam nahoru. No, tak to bychom měli.

Myslím, že když to půjde tímhle tempem, začne se mi vyhýbat, protože mi nebude chtít odpovídat na otázky z její minulosti. Proč mi o ní ale nechce nic říct? Pokud nepočítám strohé naštvané odpovědi, nic mi neříká. Jako by se před něčím schovávala.

Zakroutila jsem hlavou a zvedla se od stolu. Měla jsem se najíst, ale měla jsem žaludek tak stažený vším, co jsem se dnes dozvěděla, že jsem se vydala po schodech do svého pokoje. Potřebovala jsem nějak vypnout a na nic nemyslet, ale nešlo to.

Pořád jsem měla v před očima obrázek mámy a Edwarda, jak spolu stojí v objetí na nějakém místě. A přestože to nebylo opravdové - jen moje vlastní vidina - svým způsobem mi to ubližovalo. Vyvolávalo to ve mně zvláštní pocity, kterým jsem nerozumněla. A možná to bylo jen dobře.

Sedla jsem si ke stolku a po chvíli tupého zírání na zeď se s rezignovaným povzdechem vydala zase dolů do kuchyně, abych si znovu promluvila s Renée. Tentokrát jsem ale chtěla něco jiného, než probírat její minulost.

„Nezajedeme za Charliem?" zeptala jsem se a opřela se o rám dveří v kuchyni. „Určitě nás rád uvidí." Máma nerozhodně přešlápla a pak, aniž by se ke mně otočila, zamumlala:

„Tak dobře."

Beze slova jsme vyšly ven a nasedly do mého náklaďáčku. Renée sice umí řídit, ale cítím se bezpečněji, když řídím já, a ne ona... i když ne o moc. Ticho vládlo po celou cestu, ale protože jsem introvert po Charliem, nevadilo mi to. Naopak Renée se celou dobu ošívala a vypadala, jako by se snažila něco říct, ale nezačala s tím, a já ji nenutila.

Před nemocnicí bylo prázdno, a tak jsem mohla v pohodě zaparkovat. Vystoupily jsme a šly hledat Charlieho. Byl na stejném pokoji jako předtím, ovšem když jsem otevřela dveře a uviděla ho, vypadal úplně jinak.

Vydechla jsem úlevou. Charlie seděl v posteli s menším úsměvem a vypadl mnohem lépe než předtím.

„Ahoj, Bells,“ pozdravil mě.

„Ahoj, tati,“ řekla jsem a šla ho obejmout. Při mém objetí sebou nepatrně cukl a já se polekala, že ho něco bolí, ale s jednoduchým: „Jsem v pořádku.“ to přešel.

„Ahoj Charlie,“ ozvala se tentokrát Renée po mém boku a já na chvíli úplně zapomněla, že tu je se mnou.

Táta vyvalil oči a nevěřícně zíral na mámu. Máma mu s klidem pohled oplácela a čekala, kdy se z toho šoku vzpamatuje a bude zase normálně komunikovat. Těkala jsem očima z jednoho obličeje do druhého a když už i mně to ticho připadalo až moc dlouhé a trapné, odkašlala jsem si.

Protočila jsem oči, když se táta nervózně zasmál a Renée pozdravil. Připadala jsem si jako křoví, které dělá vaše nejlepší kamarádka při prvním rande s klukem snů.

„Takže, tati," upoutala jsem jeho pozornost, „jak se cítíš?" Pokusila jsem se na tváři vytvořit něco jako úsměv a nejspíš se mi to i povedlo. Pche, a pak, že nejsem dobrá herečka.

„Jako by mě něco přejelo. Ale dneska je to už lepší. Navíc mi pan Cullen slíbil, že by mě pozítří propustili do domácího ošetřování - no není to skvělé?" Charlie se usmál a jeho obličej tím získal potřebnou barvu.

A jako by toho dnes ještě nebylo málo, do dveří vešel právě zmiňovaný doktor a já nemohla pochopit, jak jsem si mohla kdy myslet, že je obyčejný. Cítila jsem se v jeho přítomnosti nesvá a tak nějak trapně. I když jsem nevěděla proč.

„Dobrý den, Charlie, jak se cítíte?“ zeptal se ledabyle. Jako by se nikdy nic nestalo. Jako bych nevěděla, co jsou zač.

„Zdravíčko, Carlisle,“ usmál se Charlie. „Je mi skvěle. Myslíte, že byste mě mohli propustit už zítra?“

Naklonila jsem lehce hlavu, abych viděla jeho odpověď a všimla jsem si Renée, která měla sklopený zrak na podlahu. Zajímalo by mě, co ji na ní tak fascinuje. Carlisle se lehce usmál a zavrtěl hlavou.

„Jsem rád, že vám je lépe, ale radši to propuštění necháme tak, jak je.“ Charlie na to nic neřekl, jen něco nesrozumitelného zabručel. „No, já už půjdu, zatím se mějte, Charlie, a zůstaňte v klidu na lůžku,“ řekl doktor Cullen a odešel.

Ještě chvíli jsme tam s tátou zůstaly a povídaly si, dokud se mu nezačaly klížit oči. Pak byl čas i na náš odchod a já byla neskonale šťastná, když jsem si mohla doma lehnout do postele a nechat svoji mysl zaplnit sny.

Rock <<< Shrnutí >>> martisek

13. kapitola - 15. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Matka, dcera - Kterou miluji? - 14. kapitola: