Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mám krásný život, Edwarde - 6.

10.12.2010 (07:45) • Linny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2636×

Bella:

Nenadšeně jsem sledovala odjíždějícího Jacoba. Na sedačkách vzadu byly děti - Alice jela do školy a Billyho bral Jake jako každé pondělí do opravárny. Malý byl tím zmatkem kolem vždycky nadšený. Měla jsem tušení, že z něj vyroste další mechanik. Pche, tušení? Manžel o tom rozhodl už při narození! Nikdy to nepřizná, nicméně je to tak.

„Bells, netvař se takhle. Víš, že jsem schopný z toho auta vystoupit a zůstat tady celý den s tebou, protože by ses hned usmívala," zasmál se Jake a já se z povinnosti taky usmála. Stoprocentně to na mně poznal. Nechal mou nepřesvědčivou přetvářku být a vyklonil se, aby mi mohl vlepit krátkou pusu. Potomci na mne zamávali a v mžiku byli pryč. Protočila jsem oči. Kolikrát už jsem Jacobovi říkala, aby jezdil pomaleji, alespoň když má děti v autě. Ne, že by poslouchal, očividně si je velmi jistý.

Zapadla jsem zpátky do našeho útulného domečku a začala plánovat, co bych tak mohla napáchat. Třeba bych mohla vyházet oblečení, co vybírala Alice s Rose - jistě, je módní, značkové a in, ovšem jim nepřijde nepohodlné jako nám, živým bytostem. Škrábavost a neohebnost textilu nepředstavovaly problém. Jo, problém to byl. A jaký! Billy odmítl nosit novou košili a serval ji ze sebe, až jsem se lekla, že se celá roztrhne. Ještě chvíli jsem se rozplývala nad představou, že to všechno půjde z domu. Pak jsem si ale uvědomila, že by mne možná Alice viděla a taky nevím, kdy se objeví znovu. Obrázek jejího obličeje při spatření prázdné skříně by byl... ech, no nebylo by to pro mou maličkost dobrým znamením.

Vydala jsem se tedy raději do kuchyně uvařit oběd. Vzpomínka na spokojeného Jacoba, když vařila Esmé, mne dohnala k tomu nejhoršímu. S povzdechem jsem sáhla do poličky, která je až úplně nahoře. Vytáhla jsem domácí kuchařku. Nalistovala stránku 117. Vyndala jsem z tlusté knihy malý, hustě popsaný papírek. Byl na něm ten nejlepší recept. Kdysi ho vytvořila Esmé, dochutila ho Renée, když jsem u ní byla jednou na návštěvě, a nakonec jsem ho dokončila já sama. Jake se po něm mohl utlouct. Jenom doufám, že mám doma potřebné množství kuřat. Zamračila jsem se a nejistě hmátla po dvířkách mrazáku.

„Chceš, abych pro něco zajel?" ozval se Edwardův sametový hlas. Nadskočila jsem a pomalu se k němu otočila. Stál u mě v kuchyni jako by se nic nedělo. Co tady, do háje, dělá? Když jsem nějakou dobu nic neříkala, povzdechl a vykročil ke mně. Automaticky jsem ustoupila. Po tváři mu přejel bolestivý výraz a zastavil se.

„Bello, já tě stále..." začal.

„Nic neříkej!" Musela jsem ho zastavit dřív, než si budu něco vyčítat. Jeho bolest je dostatečný důvod k výčitkám, ne?

„Bello, já vím, že to nechceš slyšet. Napadlo tě někdy, že bych ti mohl dát víc lásky než on? Milovala jsi mne, a jak moc. Chtěla jsi se proměnit na upírku, jenom abys mohla zůstat se mnou. Pamatuješ? Copak bychom spolu neměli hezký život? Jestli se tahle forma vůbec dá nazvat životem? Prosím. Zkus mi dát šanci. Chtěl bych ti jen ukázat, jak dobře by ses se mnou měla. Nemůžu už asi nikdy dohnat ty léta, které jsi musela strávit s ním," zavrčel poslední dvě slova, "ale to už nenapravím. Jeho miluješ kvůli starému kouzlu. Mě miluješ sama od sebe, aniž by tě k tomu něco svazovalo. Nahlédni do svého srdce, Bello. Uvidíš tam mě, ne to psisko." Hluboce se mi zadíval do očí a já se přestala hýbat. Ne kvůli tomu, že by na mne jeho řeč nějak zapůsobila, nebo že by něco z toho byla pravda. Zarazila mne temnota jeho očí. Černočerné. Hleděl na mne a začalo mi docházet, v jakém jsem nebezpečí. I když byl právě po lovu, dělalo mu potíže držet se ode mě. Od mé krve. Vůně. A teď byl se mnou vyhládlý v jedné místnosti bez odvětrávání.

„Edwarde, neměl bys raději jít na lov? Potom si o tom promluvíme, jo?" zamumlala jsem rádoby klidným hlasem. Jeho výraz se změnil. Nejprve byl zklamaný. Ovšem potom se změnil v takový, jaký jsem u něj nepamatovala.

„Lov. Žízeň? Ne. Nemám žízeň. Ale tvá vůně..." zpozorněl a naklonil se ke mně, aby se jí ještě více mohl nadechnout. V obličeji mu probleskla naděje, poté nadšení a nakonec touha. „Bello..." zachrčel. V tu chvíli mi došlo, že jsem mu jeho žíznivost neměla připomínat. Zřejmě ho stálo veškeré úsilí na černotu svých očí nemyslet. Nyní bylo příliš pozdě couvnout. Stal se z něj lovec.

„Edwa-" nedořekla jsem. Ztuhla jsem, když se mi jeho rty zlehka otřely o krk. A pak jsem ucítila, jak ostré zuby lehce projely mou kůží. Od místa kousnutí se okamžitě roznesl oheň. Šílený oheň, který pálil a spolu s šokem mi bránil křičet a hýbat se. Mohla jsem jen stát na místě a cítit, jak mé tělo pohlcují plameny.

V tu chvíli jako by Edwardovi došlo, co udělal. S vyděšeným pohledem se ode mne odtrhl a narazil do zdi. Ve dveřích se objevili Cullenovi s Alice v čele.

„Já doufala, že to stihneme," zasyčela Alice a v tu ránu byla u mne, aby zachytila mé padající tělo. Ani dotek její chladné kůže nezmírnil horkost a pálivost ohně. Přestávala jsem vnímat. Před očima mi naskakovaly mžitky. Bolest byla jedinou skutečností, kterou jsem cítila stoprocentně. Carlisle byl taky poblíž. Slyšela jsem jeho hlas.

„Je příliš pozdě," zamumlal strnule a Esmé s Rosalie dvojhlasně vykřikly.

„Není! Stále vidím její budoucnost. Ještě není pozdě!" vzlykla Alice. „Bello, nevzdávej to. Nesmíš dovolit žáru, aby tě pohltil. Nesmíš! Mysli na své děti. Co by si bez tebe počaly? Snaž se!" zašeptala mi do ucha a já se ji vážně snažila poslechnout. I když to byl předem prohraný boj. Plameny jsem už necítila jen na chodidlech a prstech rukou.

„Carlisle!" zařvala moje černovlasá upíří přítelkyně. Proč tak křičí? Proč mne raději nezabije?! Proč mne nechá trpět?!

Jacob:

Sotva jsem zahnul za roh naší ulice, praštilo mě to do nosu. Upíří puch. Periferně jsem si ve zpětném zrcátku všiml, že Billy nakrčil nos ve stejnou chvíli jako já. Nechal jsem to být. Mají Bellu rádi a budou vděční za chvíli klidu. Sice mi nebylo příliš příjemné ji samotnou vystavovat nebezpečí. No, ona by je nebezpečím nenazvala a věřila jim. Já jim teda budu věřit taky.

Z protější ulice se vyřítila dvě auta. V tom prvním jsem nikoho nerozeznal. Prosvištělo kolem šílenou rychlostí. Odfrkl jsem. A mně Bells nadává, že jezdím příliš rychle. Musel jsem ale uznat, že s takovým autem bych taky pořádně šlápl na plyn. V druhém autě už jsem obličeje rozeznal. Zamrazilo mě. Vedle vyděšené bloncky za volantem seděla Alice, rozostřený pohled a vykulený, bolestivý výraz. Dupl jsem na brzdu. Tohle nebylo v pohodě. Jejich smrad ke mně přivál teprve nyní.

Došlo mi, že předchozí pach patřil jenom jedné pijavici. Edwardovi. Alice s Billym vyjukaně seděli na zadních sedadlech.

„Co se děje, tati?" zeptala se malá.

„Jedeme zpátky." Předvedl jsem prudkou otočku a jak to šlo, frčel jsem domů.

„Proč?" položil otázku pro změnu syn.

„Máma je v nebezpečí," sdělil jsem svůj odhad. Možná, že nebyla v nebezpečí fyzickém. Ale určitě ji ohrožoval alespoň psychicky. To už jsme pomalu parkovali před příjezdovou cestou. Obě děti vyděšeně ztichly. „Zůstaňte tady," přikázal jsem. Bylo to možná i zbytečné. Seděly jak přilepení.

Vběhl jsem do domu. Nevnímal jsem smrad. Běžel jsem přímo do kuchyně, odkud se ozývaly hlasy. Myslel jsem, že poběžím přímo za Bells a všechny Cullenovi okamžitě vykážu z domu, především Edwarda vyhodím roztrhaného oknem. Ve dveřích jsem se však zastavil. Esmé s Rosalie klečely u Carlislea a uklidňovaly ho, že to zvládl dobře. Edwarda držely co nejdál od Bells Jasper s Emmettem. A Alice držela na klíně hlavu mojí manželky. Mojí Belly. Mého všeho. Oči zavřené, neklidný dech, tělo nehybné. Zamrazilo mne. Pohled mi přejel na její krk. Z otisku zubů vytékaly poslední kapky krve. Vykročil jsem k ní a během chvilky mě Alice přejela pohledem. Předala mi bezvládné tělo té, kterou miluji. S hrůzou v očích jsem sledoval, jak jedinou známkou života bylo slabě bijící srdce.

„Bude v pořádku?" položil jsem tu otázku a bylo mi jedno, jestli bude v pořádku jako upír nebo jestli bude v pořádku jako člověk. O tohle nešlo. Hlavně, když bude v jakékoliv podobě existovat.

Alice stiskla rty. Neodpověděla. Pochopil jsem, že to neví. Ale já nepřestanu doufat. Moje Bella musí žít!

< předchozí kapitola ~ následující kapitola >

Shrnutí povídek od Linny

Autor: Linny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mám krásný život, Edwarde - 6.: