Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 24. kapitola

19.12.2016 (11:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1240×

Další den, který jsem trávila sama v našem dočasném pokoji. Aro se sem občas nevracel už ani na noc. Mrzelo mě, že už skoro dva týdny spolu skoro vůbec nejsme, ale věděla jsem, jak důležité to je, tak jsem mlčela. Jsem si jistá, že by stačilo se zmínit, že chci, aby tu Aro byl se mnou, a byl by tu, ale tohle musí vyřešit.

Většinu času jsem se snažila trávit s dvojčaty. Chtěla chodit ven, procházet se. V Itálii se moc sněhu neudrží, takže většinu času trávila koulováním a stavění sněhuláků, aby je mohla následně zase zbořit. Bylo jim jedno, že naše dočasná ruská ochranka nad tím jen nevěřícně kroutí hlavou. Užívala si tu zimu a i zcela cizí upíři bývají terčem jejich sněhových útoků. Dvojčata se smála jejich výrazům a ti upíři vypadali, že kdyby na krku neměla znak Volterry, bylo by dávno po nich. Zbytečně jsem je napomínala, ať neprovokují.

...

„Hele, sníh!" vykřikla Beatrice a se smíchem ho hodila Salovi za krk a začala utíkat před svým nasupeným bratrem.

„Brácha, vzdej to! Všichni víme, že jsem rychlejší!" křičela na něj a dál utíkala. Sal se zastavil a začal ze sněhu dělat kouli, aby jí následně vší silou trefil svou sestu do zad.

„To je možný, ale já líp hážu!" vysmíval se jí. Pozorovala jsem je, jak po sobě hází koule sněhu. Bylo skvělé vidět je tak šťastné.

„To jsou vážně vaše děti?" zeptal se Isaac. Upír, který nás doprovázel.

„Ano. Moje a Arovy," odpověděla jsem a dál sledovala dvojčata.

„Biologické?" Co je to za otázky?

„Jistě, že biologické," zamračila jsem se, netušila jsem, co těmi otázkami sleduje.

„Omlouvám se, ale myslel jsem, že to není možné. Všechny ženy, co kdy byly těhotné s upírem, nepřežily porod." 

„No, jak vidíš stojím tu a mluvím s tebou, tak to asi možné je." 

„Jste si jistá, že ty děti jsou pána Ara?" Zastavila jsem se a šokovaně se otočila na něj.

„Jsou to poloupíři. Nikdy jsem nebyla s jiným upírem než s Arem. Ano, jsem si jistá, že jsou jeho," dokončila jsem svou obhajobu.

„Nemyslel jsem to tak, že byste svého muže podváděla. Myslel jsem tím, jestli to nejsou děti nějakého člověka, se kterým jste byla před tím." Tohle už je na mě až trochu moc osobní. Vždyť ho ani neznám.

„Myslíš si, že lidské děti běhají tak rychle a skáčou tak vysoko?" 

„Člověkem nejsem už nějaký ten pátek a krom toho, jsem nikdy nebyl odborník na lidskou biologii."

„Já jsem jako člověk prožila většinu života a tohle vím. Navíc matka prostě vycítí, kdo je otec jejího dítěte. Podívej se na Salvatora. Stejné držení těla jako Aro. Stejný způsob vyjadřování jako Aro. I ruku podává identicky jako Aro. A Beatrice? Ta je v obličeji céla její otec!" Sal byl už od mala jako chodící Arova zmenšenina, když se na něj podívám vidím v něm jeho otce. Bea byla po Arovi jen vzhledem. Chováním byla jako já.

„Pak jste si jistá, že jsou vaše?" Poslouchal mě vůbec?!

„Jestli jsem si jistá? Denně jsem zažívala záchvaty zvacení, žízně, křeče, málem jsem umřela hlady a málem jsem zemřela při porodu! Ovšem, že jsou moje." Nasupeně jsem zrychlila krok.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás urazit, má paní."

„Neomlouvej se, jen se na takové hlouposti neptej. A tu paní si příště odpusť. Je divné, když mi tak říká někdo o tolik starší." Už se nadechoval na odpověď, když ho sněhová koule zasáhla do hlavy a následoval bouřlivý smích dvojčat.

„To bolelo." Pochybuji, že to nějak výrazněji pocítil, ale i tak to ve mně málem vzbudilo záchvat smíchu.

...

Byla jsem na cestě k dvojčatům. Chtěla jsem s nimi trávit, co nejvíc času alespoň sama, když Aro nemůže. Včerejší večer byl jeden z těch tady vyjimečných večerů, kdy za mnou mohl přijít a být se mnou, ale ráno se mi zase vypařil.

Následovali mě dva upíři. Prý zpřísnili bezpečnostní opatření, protože podle infomátorů mají ve svých řadách zrádce. Jednoho z těch pár sjednocených klanů, co sem přišel zjistit o nás co nejvíce. Ivan po něm údajně usilovně pátrá, ale zatím nic nemá.

U dveří dvojčat pobíhalo spoustu upírů, jak mě viděli, uklonili se a pokračovali. Jediný Isaac šel za mnou. Na zlomek sekundy jsem si všimla zvláštního úsměvu, který ovšem hned zmizel.

„Co se děje?" ptala jsem se.

„Cristino, vaše děti zmizely." Tělem mi projel mráz. A ruce se začaly třást.

„J-jak zmizely?" vykoktala jsem. Jak mohly zmizet?! Měly tu ochranku. Třeba jen vyrazily ven, třeba jsou v pořádku.

„Postě zmizely, nemůžeme je najít," vysvětlil trochu nervózně. Nemůžou najít?! Jak nemůžou najít?! Je tu asi sto upírů? Jak se přes ně mohly dostat?

„Třeba jsou venku. Hledali jste všude? Přece není možné, aby se vypařily!" Zněla jsem zoufale, byla jsem zoufalá. Nikdo nepochopí, jak se matka cítí, když neví, co je s jejími dětmi, dokud to nezažije. Směsice strachu, zoufalství, zlosti a hysterie. Máte chuť řvát, brečet a křičet najednou.

„Paní, všechno jsme prohledali. Nikde nejsou." Znovu jsem se rozklepala. Musím to říct Arovi. Třeba o nich ví! 

Otočila jsem se a rychlým krokem vyrazila. Při chůzi se mi strachem podlamovaly kolena, až jsem skoro padala.

Konečně jsem stála před dveřmi sálu, kde Aro s Ivanem všechno projednávali.

„Chci mluvit s Arem," oznámila jsem pevně, do té věty jsem dala všechnu sílu, co ve mně ještě zbývala.

„Teď to nejde, má paní. Váš muž nás upozornil, že si nepřejí být rušeni." Strážný vypadal, že mě tam nehodlá jen tak pustit. Já s Arem ale potřebuji mluvit a nehodlám se odtud hnout, dokud to tak nebude.

„Je to důležité," upozornila jsem, můj hlas zratil všechnu sílu. Strážný se na mě podíval, a když spatřil můj výraz, okamžitě obrátil a otevřel mi.

„Ale vysvětlujete mu to vy," upozornil mě nesměle, ještě než jsem vstoupila do místnosti.

Aro s Ivanem ke mně vzhlédli. Arovi se na tváři rozlil úsměv a vydal se za mnou. 

„Cristin, drahá. Co tě sem přivádí?"Chytl mě za ruku, jak mě viděl z blízka i jeho úsměv polevil.

„Musím s tebou mluvit," poprosila jsem.

„Jistě, povídej," vyzval mě znepokojeně.

„Dvojčata se ztratila," vyslovit to bylo snad ještě horší, než o tom přemýšlet. Je to, jakoby jste přiznali, že jste to nezvládli.

„Co? Jak ztratila? Jak se mohli ztratit? To je nikdo nehlídal?!" začal Aro vyšilovat podobně jako já.

„Ano, hlídal je Isaac, ale prostě zmizeli a nikdo neví, kde jsou," rozvzlykala jsem se. Aro si mě přitáhl do náruče a hladil mě po zádech.

„Neboj, najdeme je. Slibuji," utěšoval mě zbytečně.

„Co když se jim něco stalo?" plakala jsem dál.

„Nic se jim nestalo, jen se někam zatoulala uvidíš," snažil se znít klidně, ale vůbec se mu to nedařilo. Určitě šílí stachem stejně jako já, ale nedá to na sobě znát kvůli mně. Nechce, abych měla strach ještě větší.

...

Je to už několik hodin, co jsou dvojčata nezvěstná. Všichni je hledají. Aro se celou dobu snažil vypadat klidně a vyrovnaně, ale teď už to nevycházelo ani jemu. 

Rozhodla jsem, že nehodlám jen tak sedět a čekat až někdo přinese zprávu. Aro už také hledal s ostatními a já se hodlám také zapojit.

„Pokud je někdo unesl, kudy by s nimi mohl utéct?" zeptala jsem se Isaaac, který mě celou dobu následoval.

„Pod hradem jsou chodby, možná utekly tudy," přemýšlel. Musím tam jít, pokud tam byla poznám to podle pachu a pak už nemůže být tak těžké je vystopovat.

„Kde to je?" vyhrkla jsem nedočkavě.

„Zavedu vás tam." Vykročil vpřed. Ochotně jsem ho následovala. Snažila jsem se myslet pozitivně, ale neustále mě napadaly ty nejhorší scénáře, co jim mohl kdo udělat.

Šli jsme dlouho, ale nakonec jsme procházeli tmavými chodbami. Na stěnách byly louče, ale nehořely. Byly stále horké, někdo je musel zhasnout celkem nedávno.

Byla tu tma, neviděla jsem na krok. Nechala jsem na dvou svých prstech hořet malý plamínek, který jsem následně poslala chodbou napřed, abych alespoň trochu viděla, kam jdu.

Doufám, že Isaac zná cestu zpět, protože jestli ne, tak jsme se ztratili i my.

Jak dlouho už tudy procházíme? Pár minut? Hodin? Netuším. Ve tmě a podzemí čas utíká úplně jinak, než na povrchu.

Za sebou jsem slyšela šustění. Rychle jsem se otočila. Isaac zmizel. Kam jen šel? Snad by mě tu nenechal. Tohle už začíná být divné. Možná bych se měla vrátit a někomu o těch chodbách říct. Třeba už je možná mezitím našli. Bůh ví, jak dlouho tu jsem.

Šla jsem chodbou zpátky, když jsem ucítila něčí ruku na svých ústech. Pokoušela jsem se vykřiknout, ale nemohla jsem. Zmítala jsem se v jeho medvědím sevření, ale ten neznámý přesto stisk nepovolil. Snažila jsem na něj použít svůj oheň, jakmile si toho všiml, přiložil svou ruku na mou hruď a mě pohltila tma.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 24. kapitola: