Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance prolog a 1. kapitola

Londýnská romance prolog a 1. kapitolaMoje nová povídka, jejíž hlavní hrdinové jsou opět Edward a Bella. Edward je poloupír, vlastní syn Carlislela a Esme. Už dlouho ovšem nežije s rodinou, protože si tam připadal navíc. Bella je dvacetiletá dívka, která je do Londýna studovat medicínu na prestižní univerzitu. Oba se potkají hned v prvním díle, ale nebude to hned… No, však to se dočtete…

Prolog

 


Myslela jsem si, že smrt bolí, ale mýlila jsem se. Temnota vás postupně obklopuje, jako když v noci dohořívá oheň, až vás zcela pohltí. Zvláštní, myslela jsem si, že to bude těžší.

Ale já se nevzdávala, rvala jsem se s ní. Bojovala jsem o každý nádech a snažila jsem se jí uniknout. Ještě jsem nechtěla zemřít. Ovšem, když vás temnota lapí, nechce se vás vzdát. Noříte se hlouběji, čím déle tam jste, tím těžší je se odtamtud dostat.

Každé vaše zaváhání je pro ni malé vítězství a vy klesáte níže a níže. Bojovala jsem s ní, ale pořád jsem nic neviděla, necítila, neslyšela.

Nakonec jsem se dostala přes tu clonu, otevřela oči a zalapala po dechu. Slyšela jsem pípání přístrojů a jeho hlas. Cítila jsem bolest, která mě ochromovala.

„Jak dlouho ještě?“ zakřičel a nespouštěl své oči z mého obličeje.

„Edwarde,“ zašeptala jsem. Pohladil mě a snažil se usmát. „Omlouvám se.“

„To si vyřídíme, až ti bude líp,“ snažil se zlehčit situaci. Mé oči těkaly kolem sebe. Jeli jsme v sanitce.

„Vydrž, za chvíli budeme v nemocnici. Carlisle je tam, všechno bude v pořádku,“ spíše než mě přesvědčoval sám sebe.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem a vtom nade mnou temnota začala vítězit.

„Bello, zůstaň se mnou! Slyšíš, zůstaň…“ křičel zoufale.

„Nikam nejdu,“ zašeptala jsem tak tiše, že to mohl slyšet jedině on. A pak bylo opět ticho, žádná bolest a jen tma.

 


  1. Kapitola

 


O rok a půl dříve…


Stála jsem na letišti v New Yorku a vytáčela telefonní číslo svého otce. Určitě mi to nebere schválně.

„Charlie Swan,“ ozvalo se.

„Tati!“ křikla jsem na něj.

„Ne tak zhurta, Bell, patrně už máš letenku,“ slyšela jsem, jak se směje.

„Neměl jsi utrácet, už tak to stojí…“

„Ale Bell, letíš do Anglie, nenechám tě mačkat se v turistické třídě,“ přerušil mě.

„Děkuju, si ten nejbáječnější táta na světě.“ Vtom začali vyvolávat můj let.

„Užij si to, nezapomeň kromě studování i žít,“ naléhal.

„Neboj, tati, a děkuju.“

„Mám tě rád, holčičko.“

„Já tebe taky,“ ukončila jsem náš hovor a vydala se k vchodu pro první třídu. Kdo by si to pomyslel? Já, Isabella Swan, letím první třídou studovat medicínu do Londýna. Londýne, drž se! Dobrá nálada mě přešla, jakmile jsem se ocitla uvnitř letadla. V nadšení jsem úplně zapomněla na svoje klaustrofobické stavy a strach z létaní.

Zhluboka jsem dýchala. Pane bože! Ty zdi se pohybují, blíží se ke mně! Nepanikař, Swanová! Dýchej a zavři oči. Seděla jsem na luxusní sedačce se zavřenýma očima a dýchala jako při porodu. Zaslechla jsem vedle sebe tichý smích, zněl jako zvonky.

„Ha ha ha, vážně vtipné,“ mumlala jsem si pro sebe a smích zesílil, to mě donutil otevřít oči.

„Hele, nechceš…“ prskla jsem na něj. Jakmile jsem ho spatřila, zarazila jsem se. Nikdy jsem nevěřila na anděly, ale on jím určitě byl. Jeho kůže byla bílá a už na pohled vybízela k pohlazení. Jeho neposlušné vlasy mu trčely do všech stran a měly zvláštní barvu. Snad bronzovou? Jeho oči byly jako tekuté zlato, jako jantar…

Uvědomila jsem si, že na něj zírám s otevřenou pusou a tak jsem ji rychle sklapla. Pozoroval mě a já se na něj mračila. Chce mi snad vypálit díru do čela? Najednou se probral a promluvil:

„Tak, co jsi tady nacvičovala?“ Chtěla jsem ho okamžitě poslat do míst, kde záda ztrácí své slušné pojmenování, ale rozmyslela jsem si to. Vlastně jsem na něj začala chrlit pravdu.

„Bojím se lítat a mám strach z uzavřených prostorů,“ vysypala jsem ze sebe. Pane bože, Bello, jeho to naprosto nezajímá.

„To zvládneme,“ usmál se. „Kam letíš?“

„Myslím, že tohle letadlo směřuje do Londýna,“ řekla jsem nejistě.

„Co tě na tom děsí?“ položil další otázku. Vztekle jsem se na něj podívala.

„Budeme několik kilometrů nad zemí, tohle mě děsí,“ vypálila jsem na něj. Díval se na mě zvláštním způsobem, ale nic už neříkal. Proto jsem začala sama: „Čeho se bojíš ty?“

Tato otázka ho viditelně zaskočila. Nakrčil čelo a rukou si třel kořen nosu. Vypadalo to, že hledá správná slova.

„Největší strach mám z toho, že se nedokážu ovládnout,“ prolomil ticho.

„Aha, to jako že ukradeš například auto? Nebo že vyloupíš banku?“ zeptala jsem se.

„Tak nějak,“ zasmál se.

„Tvoje problémy, Gatesovy prachy a jsem za vodou,“ tohle moje prohlášení ho opět rozesmálo. Ani jsem si nevšimla, že už jsme ve vzduchu. Propásla jsem instruktáž letušek a start. Co když netrefím k nouzovému východu? A jak si mám obléct záchrannou vestu, když hodíme šipku do Atlantiku? Mého spolusedícího to zjevně vůbec netrápilo, seděl a díval se před sebe. Kdyby se mu nepatrně nezvedal hrudník, řekla bych, že je po něm. Začala jsem panikařit a zavřela jsem oči. Moje srdce si chce asi vyrazit na výlet z mého hrudního koše, tak silně si prokopávalo cestu ven. Pak jsem slyšela jeho hlas.

„Klidně dýchej,“ začal, „všechno bude v pořádku.“ Nevím, jak se mu to povedlo, ale byla jsem rázem klidnější.

„Co když spadneme?“ zašeptala jsem.

„Proč bychom padali?“ zeptal se.

„Vybouchnou motory?“

„Tak to spadneme, ale voda v oceánu je uhasí,“ pronesl klidně.

„No, ale co s vestou?“ zeptala jsem se.

„Tu si nafoukneš, až vyplaveme z letadla, nemohla by ses totiž jinak potopit a nedostala by ses z letadla,“ pošeptal mi do ucha.

„A co žraloci?“

„Neboj, ochráním tě,“ usmál se.

„A co když…“

„Takže tvoje hobby je vytvářet katastrofické scénáře?“ vyloženě se mi vysmíval. Tohle mě urazilo. Už s ním nepromluvím. Zavřela jsem oči a dělala, že spím. Chvíli bylo ticho, ale pak jsem opět uslyšela jeho hlas.

„Mám sestru, teda dvě, ale ta menší je moje oblíbená. Už dlouho jsem ji neviděl.“

Proč mi to říká? Chce si povídat?

„Hmmm,“ vyloudila jsem ze sebe zvuk.

„Je o rok mladší než já, ale je to rozený generál. Ta nás dokáže všechny dát do latě. Myslím, že nebýt Jaspera, tak by ji Emmett už dávno hodil do sudu, zatloukl víko a shodil ji z útesu.“

„Kolik máš sourozenců?“ slyšela jsem sama sebe, jak se ptám.

„Čtyři nevlastní, máma a táta je adoptovali po mém narození,“ odpověděl klidně. „Kolik sourozenců máš ty?“

„Žádné,“ odpověděla jsem prostě. Vždycky mě mrzelo, že nemám sourozence – velkého bráchu, který by mě před vším ochránil.

„Někdy je to výhoda mít jich tolik, ale někdy…“ začal a ztichl.

„Jedeš za nimi?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ kroutil hlavou, „neviděl jsem je už dva roky.“

„Jak to?“ zeptala jsem se. „Promiň, nic mi do toho není.“

„V pořádku, řekněme, že jsem tam byl navíc, ale Alice mi volá hodně často a Esme – máma taky.“

Povídali jsme si dlouho, vyprávěl mi o svých bratrech, sestrách, matce a otci… A najednou jsme přistávali. S úsměvem jsem se s ním rozloučila na letišti a šla si vyzvednout kufry. Až v tu chvíli mi došlo, že ani neznám jeho jméno.


******************************************


„Jak to myslíte, že se ztratily? To si ze mě děláte srandu!“ ječela jsem na chuděru letušku už dvacet minut.

„Slečno, prosím, uklidněte se!“ snažila se mě ztišit.

„Já se uklidním, až tady uvidím své věci,“ vypálila jsem na ni.

„Potřebujete pomoc?“ zeptal se pán v obleku ochranky letušky.

„To si ze mě děláte srandu. Nejen, že mi ztratíte kufry, ale ještě mě pomalu zatknete?“

„Slečno, uklidněte se,“ promluvil na mě nově příchozí chlap v obleku. „Pojďte se mnou,“ pokynul mi. Neochotně jsem se za ním vydala.

Jeden by nevěřil, že když vám ztratí kufr, tak musíte vyplnit asi sto padesát lejster. Vyplňovala jsem to za dozoru toho chlápka v obleku a když jsem skončila, bylo v Londýně pozdní odpoledne. Na procházku Londýna už bylo pozdě a byla jsem i hodně unavená, proto jsem se rozhodla vzít to přes obchod rovnou na kolej. Ověšená taškami se základní hygienou a oblečením jsem šla po rozsáhlém areálu školy, ve které bych měla teď strávit několik let. Byla jsem asi v polovině cesty, když se rozpršelo a nebyl to rozhodně májový deštík. Celá mokrá jsem rozrazila po všech svých dnešních peripetiích dveře svého nového domova a vyděšeně jsem koukala.

Všude to bylo růžové a všude byly volánky.

„Ahoj, jsem Quinn,“ zjevila se přede mnou drobná blondýnka k mému překvapení celá v růžovém.

„Ahoj, Bella,“ promluvila jsem automaticky a zděšeně se dívala na tu růžovou záplavu.

„Takže, Bello, vzala jsem si tu ložnici, jejíž okna směřují na západ. Mám ráda sluníčko, víš? No a dovolila jsem si vyzdobit naši společnou místnost. Líbí?“ ani mě nenechala promluvit a vesele pokračovala dál. „Samozřejmě, že se ti to líbí. Proč by ne, růžová je pozitivní barva,“ drmolila  a já ji už neposlouchala, myslela jsem na toho kluka z letadla. „Jo, abych nezapomněla,“ zaslechla jsem opět její hlas, „dneska přijede můj přítel, jdeme společně do baru, půjdeš s námi?“ zeptala se. V tu chvíli jsem si vzpomněla na tátova slova – trochu si užívej, a tak jsem kývla.

Asi za dvě hodiny neustálého brebentění Quinn, mě vážně rozbolela hlava. Když si potom v klubu snažili s Derekem navzájem vykousat mandle, odsedla jsem si od stolu a zaparkovala na barové židličce. Ani tam jsem ale neměla chvíli klidu, každých pět minut mě někdo začal otravovat. Když jsem opět za svými zády cítila dalšího blba, vztekle jsem se otočila, ale nadávka se mi zadrhla v hrdle.

„Těžký den?“ zeptal se mladík z letadla.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance prolog a 1. kapitola:

 1
4. Anys109
26.02.2012 [17:30]

Tak tohle se mi dost líbí Emoticon

19.02.2012 [14:21]

misterhanussuppppeeeeeer!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.12.2011 [11:58]

BellaSetČíst tuhle povídku už jsem měla v plánu dlouho a teď jsem se k tomu konečně dostala. Nelituju! Je to boží! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.11.2011 [14:57]

TwilightinkaDalší díl! :d

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!