Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 8. kapitola - Dítě síly vděku

26.01.2010 (13:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2225×

8. kapitola - Dítě síly vděku

Ráno jsem se probudila ve svém pokoji, aniž bych si pamatovala, jak jsem se sem dostala. Pamatovala jsem si loučení před stadionem, jízdu v Edwardově autě a... Pak nic. Nejspíš jsem cestou usnula. Vyskočila jsem z postele a roztáhla závěsy v okně – ačkoliv jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem je zatahovala. Venku nádherně svítilo slunce. To počasí se mi líbilo. Tady ve Forks bylo tolik slunečního svitu neobyčejná vzácnost. Seběhla jsem do kuchyně a moji radostnou náladu ještě podrthly vzpomínky na včerejšek. Chvíli jsem postávala uprostřed kuchyně a v zápetí si uvědomila, že nemám hlad. Koukla jsem na hodiny... Jejda. Trošku jsem si přispala. Bylo čtvrt na osm. Vyletěla jsem zpátky do pokoje, v rychlosti jsem na sebe něco hodila, popadla batoh a spěchala do garáže.

Cestu do školy jsem zvládla v rekordním čase. Zaparkovala jsem motorku a rozhlídla se po parkovišti. Edwardovo Volvo jsem nikde neviděla a hned jsem si taky uvědomila proč. Dneska neuvidím Alici, Edwarda ani Jaspera. Odjeli si užvat slunného počasí... Nálada mi nekontrolovatelně klesla. Ani jsem neměla chuť hledat někoho známého a rovnou jsem zamířila na hodinu. Nechtěla jsem být ve škole, což se mi moc často nestávalo. Škola mě většinou bavila. Sedla jsem si na svoje místo a vyhlížela Angelu, která ale nepřišla. Zazvonilo a já si všimla, že nejen Angela, ale taky Dean s Danem nejsou ve škole. Možná včera trochu přebrali... I když Ang s námi do baru nešla... No, nevím... Seděla jsem v lavici, opírala se o loket a znuděně kroužila tužkou po desce stolu. Musela jsem vypadat, jako bych měla každou chvíli vytuhnout, což mi nehrozilo. Nebyla jsem ospalá, ale náladu jsem měla pod psa. Párkrát jsem zpozorovala, jak se na mě Gary otáčí. Ach jo... Dneska bych nejradši vypadla! V ten moment jsem uslyšela podezřelý zvuk.

Podezřelý hlavně proto, že se podobal hromu, což v takovém počasí nehrozilo, ale když jsem koukla z okna, nestačila jsem se divit. Obloha byla černá a začal se snášet hustý déšť doprovázený hromy a blesky. Všichni udiveně zírali z okna, ale můj výraz se po pár vteřinách znovu ustálil u výrazu usínající studentky. A dnešek začal tak krásně... Jakoby nestačilo, že tu musím tvrdnout, když tu není polovina mých přátel... Ono se ještě musí spustit takové počasí. To je zlej sen! Najednou se ozvalo neidentifikovatelné bzučení a pak celá místnost potemněla. Nejspíš vypadla elektřina. Já jsem ale byla úplně mimo. Nevnímala jsem vzrušené diskutování ve třídě... A nebýt Garyho, vůbec bych si nevšimla, že přišla profesorka a všechny, na příkaz ředitele, poslala domů. Aspoň něco...

Cestou domů jsem stihla patřičně promoknout, takže jsem doma okamžitě zapadla do sprchy abych se ohřála. Táta už doma nebyl, takže jsem měla dům pro sebe, ale co mi to bylo platný? V županu jsem vylezla z koupelny a našla si suché oblečení. Následně jsem to mokré nechala sušit na topení. Svalila jsem se na postel a koukala do stropu. Chvíli jsem přemýšlela jak se zabavit a pak mi hlavou bleskl geniální nápad.

Crrrrrrrrrr... Zvonek se rozdrnčel a já mezitím skládala deštník. Za chvilku se otevřely dveře.

„Nancy!“

„Ahoj, babi.“ Usmála jsem se na ni. Tak dlouho jsem ji neviděla. Popadla mě do náruče a dala pusu na čelo.

„Tak ráda tě vidím. Pojď dál, pojď...“ Zavřela za mnou dveře a deštník mi pověsila navěšák.

„Dáš si něco? Čaj, kafe, čokoládu nebo něco k jídlu?“ ptala se mě, zatímco jsem si zouvala boty.

„Teď ne, děkuju.“ Šla jsem za ní do obyváku a sedla jsem si do svého oblíbeného křesla – houpacího. Nebyla jsem tu celou věčnost, ale nic se nezměnilo. Žluté tapety s vybledlým kytičkovaným vzorem, měkký okrový koberec, staré obrázky a police s knihami – všechno bylo pořád stejné.

„Tak povídej, jak se ti tady líbí?“ ptala se babička, když se posadila na pohovku.

„Je tu krásně. A hlavně ticho. V Seattlu mě pořád budily auta a kamiony... A škola je taky skvělá. Spousta skvělých lidí... Víš, že Samantha Brooksová mě učí angličtinu? Je skvělá!“ Babička mě poslouchala a usmívala se. Byl tu takový klid... Houpala jsem se v křesle, když mi do klína vyskočila černá chlupatá koule.

„Nazdar, Oskare.“ Podrbala jsem kocoura za uchem.

„Stýskalo se mu.“ Vysvětlila babička a nepřestávala se usmívat. Za chvíli mi u nohou ležel i pes. Jmenoval se Pongo, podle psa ze 101 dalmatinů, přestože to nebyl dalmatin, nýbrž bernský salašnický pes.

„Oběma.“ Zasmála se při pohledu na psa u mých nohou. Bylo mi tu tak dobře... Babičce jsem mohla vždycky říct úplně všechno. I tentokrát jsem se chtěla s něčím svěřit...

„Babi?“ začala jsem pomalu a hledala slova.

„Ano, zlatíčko?“ usmála se na mě a čekala.

„Totiž... Něco mi vrtá hlavou. Mám ve škole pár skvělejch kamarádů a jeden kluk... No, asi se do mě zamiloval... Já ho ale nechci vodit za nos, takže jsem mu narovinu řekla, že by to neklapalo a...“

„Nevíš, jestli budete stále kamarádi?“ dořekla za mě. Přikývla jsem a dál hladila kocoura spícího na mém klíně.

„Kluci... Mají jiný svět a jiná pravidla. Je těžké se v nich vyznat, ale oni to s námi mají těžší.“ Tomu jsme se obě zasmály.

„Dej tomu chlapci čas a ukaž mu, že ho stále považuješ za kamaráda. Však on si nějak zvykne.“ Mrkla na mě a mile se usmála. Moje nálada byla zase o něco veselejší, protože se mi potvrdilo, že jsem jednala správně.

„Vidíš... Jakotže nejsi ve škole?“ zeptala se mě, když si uvědomila, že bych tam správně měla být.

„No, jak se zničehonic přihnala ta bouřka, tak se ve škole něco pokazilo, nejely světla a tak, takže nás poslali domů. A já jsem doma neměla co dělat...“ Vstala jsem z křesla a šla si prohlížet babiččiny staré knihy. Na záclonách v oknech visely lapače snů a různé cinkající věcičky. Když jsem došla k poličce, všechny se najednou rozcinkaly, ale po průvanu nebylo ani památky.

„Eh... Nancy?“

„Ano?“ otočila jsem se na ni se zářivým úsměvem. Babička si mě měřila s přimhouřenýma očima.

„Chci se zeptat... Nestalo se ti poslední dobou něco... Zvláštního?“

Pomalu ke mně přistupovala a uklidňovala rozhoupaná cinkátka. Vracela jsem se v paměti zpátky... Včerejší večer... Den před tím... No, myslím, že nic neobvyklého... Pak jsem si ale vzpoměla.

„No, možná...“ Zauvažovala jsem nad složeným papírkem, na kterém je vyobrazená Alice Cullenová. Prohrábla jsem si vlasy a ruku pak automaticky strčila do kapsy. Najednou jsem celá ztuhla.

„Jsi v pořádku, broučku?“ strachovala se babička, když zpozorovala můj výraz. Nebyla jsem si jistá odpovědí... V kapse mých kalhot jsem opět nahmatala složený papírek a nemusela jsem ho vytahovat, abych viděla, co je na něm. Alice. Jak se mi dostal do téhle kapsy? Mlčky jsem ho vytáhla a podala babičce. Ta si portrét prohlédla a já jsem se pomalu chystala k vysvětlování, ale babička udělala něco, co jsem nepředvídala. Papír mi vrátila a posadila mě na pohovku.

„Nancy... Tohle bude těžké vysvětlit, ale...“

Zůstala jsem sedět v obyváku se starou knížkou v ruce a tupě zírala do zdi. Babička řekla, že mě nechá o samotě a odebrala se do kuchyně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Můj život se tím totálně přetočil... Musela jsem to zvážit. Pečlivě. Zatím mám šanci se svobodně rozhodnout. Po dnešním úplňku už nebude cesty zpět. Pročítala jsem legendu o bytostech zvaných „Děti síly vděku“ a pořád nemohla uvěřit, že jsem její součástí. Mohla jsem to zastavit a dál být tou Nancy, kterou jsem znala... Nebo jsem mohla přijmout svůj osud a sžít se s kouzlem, které ve mně roste od narození.

„Babi...“ zavolala jsem roztřeseným hlasem.

„Ano?“ odpověděla mi, v očekávání mho rozhodnutí.

„Nechci se toho vzdát...“ prohlásila jsem pevně. Babička vzdychla, kývla hlavou a vedla mě do podkroví.

Zastavila jsem před tím velkým domem a chvíli čekala. Vlastně jsem si nevěděla rady... Zápěstí ještě trošku pálilo, ale dalo se to vydržet. Znak „Síly vděku“ jsem měla na levém zápěstí jako tetování. Cítila jsem neuvěřitelnou sílu, kterou bych snad ani neřadila jako fyzickou... Byla to – panebože – kouzelná síla. Byl to zvláštní pocit. Konečně jsem se odhodlala vyjít na verandu a zaklepat. Otevřela mi Alice.

„Nancy? J – jak... Jak ses sem dostala?“ vykoktala ze sebe. Chápala jsem její překvapení. Tu lesní cestu by leckdo přehlédl...

„To je nejspíš na delší vyprávění... Můžu dál?“

Edward:

Nancy seděla na předním sedadle a Alice se vrtěla vzadu. Bylo to komické. V hlavě se jí rojily miliony otázek, které jí chtěla položit a nemohla se rozhodnout, čím začít. Kupodivu ji předběhl Jasper.

„Tak jak se ti líbil koncert, Nancy?“ zeptal se uvolněně. Byl tak šťastný, že se našel člověk, kterému neublíží...

„Byla to úplná paráda. Já tak strašně miluju Three Days Grace! A vůbec celý dnešní večer byl skvělej!“

Pak si vzpoměla na Garyho Browna a v duchu usoudila, že skoro celý večer byl skvělý.

„A odkud ses vlastně přistěhovala?“ zeptala se Alice, ačkoliv odpověď znala. Chtěla Nancy rozpovídat.

„Víš... No dobře. Vezmu to od začátku. Narodila jsem se ve Vancouveru a do svých jedenácti let jsem tam vyrůstala. Potom se rodiče rozvedli a já se s tátou přestěhovala do Seattlu. Po pěti letech se táta rozhodl nastěhovat do Forks kvůli práci a tak jsme tady. Bydlí tu moje babička – z máminy strany - a tátova sestra – moje teta, Nathaly Maloryová a tímpádem je Luren mojí sestřenicí, bohužel.“ Při vyslovení jejího jména se kysele zašklebila a já se musel smát.

„Slyšela jsem, že se vyznáš v autech...“ pokračovala Alice.

„No jo... Taťka je automechanik, takže jsem zasvěcená. Taky mám motorku, což vám nejspíš neušlo.“ Zasmála se melodickým smíchem. Alice jí položila ještě několik otázek, ale Nancy pomalu klesala víčka, až usnula úplně. Zastavil jsem před jejím domem, vzal ji do náruče a v doprovodu Alice jsem ji odnesl do pokoje. Opatrně jsem ji položil jna postel a Alice si vzala do hlavy, že ji musí jak se patří uložit. Zatímco já seběhl dolů a sedl si zpátky do auta, Alice ji převlékla, přikryla a zatáhla závěsy v okně. V mžiku už seděla vedle mě. Dojeli jsme domů a Emmett se na nás okamžitě vrhnul.

„Tak co? Jak bylo na koncertě s Nancy Whitovou?“ ptal se nás a mimo to se taky v myšlenkách ptal mě...

„Nezapřemýšlel jsi o randění, Edwarde?“ zavrčel jsem na něj a nechal Alici povyprávět o dnešním večeru. Sám jsem se vydal do Carlislovy pracovny. Klepání bylo pouze zvykem z dob dávno minulých, kdy jsem byl ještě člověk.

„Pojď dál, Edwarde.“ Vyzval mě Carlisle.

„Mám další zajímavou novinku. Setkal jsem se s kamarádem Nancy Whitové a co je na tom to zajímavé – je to Noční strážce.“ Poreferoval jsem mu. Evidentně ho to zaujalo.

„Opravdu? Myslel jsem, že tahle legenda neobživla jako my nebo vlkodlaci...“ Uvažoval nahlas.

„Také jsem si to myslel, ale je to tak. Můžu si znovu půjčit tu knihu? Noční strážce jsem minule přeskočil...“ vysvětlil jsem mu.

„Samozřejmě.“ Kývnul a dál se věnoval knize na svém stole. Chtěl jsem si to přečíst ve svém pokoji, ale Emmett mě zarazil a přemluvil k výpravě na medvědy. Bylo to sice dál, ale Alice předpověděla slunečno, takže jsme se mohli vydat na lov a nezatěžovat se návratem kvůli škole.

Sledovali jsme stopu dvou kodiaků, když mezi stromy začaly prosvítat první paprsky.

„Máš dost?“ zeptal jsem se se smíchem Emmetta.

„Myslím, že pro dnešek jo.“ Odpověděl a tak jsme se vraceli domů. Pak se stala zvláštní věc. Mohlo být něco po osmé hodině, když nebe zčernalo a vzduchem začaly poletovat blesky. Tak náhlá změna počasí? Doma jsme našli Alici sedět na podlaze jako v tranzu.

„Co se děje?“ zeptal jsem se Jaspera sedícího vedle ní. Nechápal jsem, proč sedí uprostřed místnosti a přehrává si poslední vizi se slunečným počasím...

„Neviděla tu bouřku...“ oznámil mi Jasper. Neviděl jsem v tom tak závažný problém a tak jsem si šel konečně přečíst legendu o Nočních strážcích. Natáhl jsem se na pohovce a začetl se do knihy plné legend a mýtů, které v mém světě ožívaly. Nevím, jak dlouho jsem se tou knížkou zabýval, ale najednou jsem uslyšel zvuk motorky, která se blížila po lesní cestě k našemu domu. Někdo zabloudil? Pomyslel jsem si sarkasticky. Motor utichl a já slyšel vyrovnaný tlukot srdce. Pootevřeným oknem se ke mně nedonesla lákavá vůně, což mohlo zanemnat jen jedno...

„Nancy? J – jak... Jak ses sem dostala?“ slyšel jsem Alici.

„To je nejspíš na delší vyprávění... Můžu dál?“