Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 7. kapitola - Kouzelná

24.01.2010 (16:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2141×

Kapitola 7. Kouzelná

„To chceš jet za ní?“ ptal se mě Edward.

„Samozřejmě, že chci jet za ní. Teď, už není důvod držet se od ní dál. Víme, co je zač a já s ní chci strávit tolik času, kolik to jenom půjde. Roky jsem se trápila a konečně vím, že to nebylo pronic zanic, takže pojedu do Seattlu na koncert, abych mohla strávit večer s Nancy. Vadí ti na tom něco?“ objasnila jsem mu svoje stanovisko a zamířila do garáže.

„Jestli to myslíš vážně, tak jedu s tebou.“ pokrčil rameny a nasedal do svého Volva. To mě zaskočilo. Myslela jsem, že je proti mému rozhodnutí jet za Nancy do Seattlu.

„Mělas pravdu, Alice. Taky se mi líbí. Strávil jsem s ní jenom chvíli a už ji mám rád.“

„Taky jsem si ji oblíbil...“ ozval se za mnou Jasper.

„A teď, když všechno víme, vážně není důvod k obavám.“ Jazz se upřímně těšil na další setkání s Nancy Whitovou. Sedla jsem si na místo spolujezdce, protože jsem na to byla zvyklá a Jazz si automaticky sedl dozadu. Byla jsem nadšená, že ji zase uvidím. Jak jsem na ni tak myslela...

„Že by si Nancy našla kluka? Ani bych se nedivil... Ale ten k nám na školu rozhodně nechodí...“ komentoval Edward moji vizi. Viděla jsem ji s vysokým, svalnatým klukem. Ruku měl omotanou kolem jejího pasu a v očích láskyplný výraz.

„Ts..! Já se o ni nechci dělit!“ prohlásila jsem uraženě. Věděla jsem, že Nancy bude moje nejlepší kamarádka. Sice jsem to neviděla, ale tak nějak vnitřně jsem to tušila.

„Alice, to že je Nancy...“ začal Edward, ale já věděla co chce říct a tak jsem ho přerušila.

„Vím, že to neznamená, že... Proboha, Edwarde, vždyť víš nejlíp, že takhle jsem to nemyslela. Budeme kamarádky. Já to vím...“ Jestli někdo věděl jak jsem to myslela, byl to Edward. On kývl a usmál se. Řítil se po silnici směr Seattle a přestože se nepotřeboval nijak zvlášť soustředit, zaujatě sledoval silnici.

„Myslíte, že o tom ví?“ ptal se Jasper po chvilce ticha.

„Tak to vážně netuším... Nejspíš ano.“ odpověděl zamyšleně Edward.

„Já mám spíš pocit, že ne.“ Oba se na mě tázavě zadívali a čekali, že začnu obhajovat svůj názor. Krátce jsem se zamyslela abych to odůvodnila.

„Určitě ne. Ten obrázek to dokazuje... Reagovala by jinak, kdyby o tom věděla.“ řekla jsem nahlas, protože by nebylo fér, vynechat Jaspera z téhle konverzace. Vjížděli jsme do města a Edward musel trochu zpomalit, i když jel pořád rychleji než ostatní auta. Konečně jsme byli u stadionu. Zaparkovali jsme až za rohem budovy, kde bylo skoro prázdno.

„...tak je to pravda!“ zaslechla jsem známý hlas Garyho Browna, když jsem vystoupila z auta. Podle všeho byl uvnitř, ale za okamžik doslova vyletěl ven.

„A je to tady...“ řekl Edward a taky ho pozoroval.

„Co?“ zeptali jsme se s Jasperem.

„Nancy vyvolala šílenou vlnu pobláznění, ale tenhle kluk je na tom hůř...“

„To jako že...?“ nedokončila jsem a zamyšleně hleděla na místo, kam odešel v doprovodu Deana Wooda. Na parkovišti byl šrumec, takže jsem neslyšela každé slovo, přesto jsem slyšela dost.

Za chvíli vyšla ven i Nancy. Edward šel koupit lístky a mě řekl, abych se držela zpátky. Nechápala jsem proč, ale poslechla jsem ho. I tak se toho děje dost a Cullenovi by tomu moc nepomohli. Byl by z toho šílenej mumraj... Navíc... Jessica Stanleyová by se na Edwarda nalepila a nedala by mu pokoj.

„Jazzi...?“ otočila jsem se na něho.

„Jak se cítí?“ kývla jsem hlavou k Nancy. Jasper se k ní otočil a upřel na ni soustředěný pohled. Chvíli tak stál, potom zamrkal a zmateně koukl na mě.

„Nejsem si jistý... Její emoce jsou úplně stejné, jako dneska na obědě. Buďto umí nasadit nějakou dokonale neutrální náladu nebo má přede mnou taky nějaký blok, jako u tebe a Edwarda...“ Zklamaně jsem na ni pohlédla.

„Počkej... Ta neutrálnost je tam pořád, ale něco k tomu přibylo... Zájem... Radost... Snaží se soustředit...“ Koukala jsem na ni a viděla, jak prochází parkoviště a rozhlíží se. Někoho hledá? Přibližovala se k nám a tak jsem pro jistotu zatáhla Jaspera za roh. Vykoukla jsem a taky se rozhlížela. Pak jsem ho uviděla. Určitě hledala jeho... Toho kluka z mého vidění. Její pohled ho za chvilku našel a ona se vydala k němu.

„Ahoj, Nancy. Co ty tady?“ zeptal se a nadšeně ji objal.

„Přece si nenechám ujít takovou parádu.“ odpověděla mu se zářivým úsměvem.

„Jsi tu sama?“

„Ne... Přijela jsem s lidma ze školy. Stojíme támhle.“ ukázala k našim spolužákům a s jeho rukou kolem pasu vyrazila k nim. Chtěla jsem poslouchat dál, ale Edward se vrátil.

„Páni... Kdo je to?“ přeměřil si kluka, který si vedl Nancy jako by byla jeho žena.

„Nevím... Jenom vím, že se znají. Ach jo... Proč musím vždycky všechno vidět dvakrát?“ povzdechla jsem si... Tuhle scénu už jsem viděla cestou sem. Chytla jsem Jaspera za ruku a mířila si to do sálu.

Stáli jsme při zdi, přímo za reproduktory, čímž jsme se alespoň částečně vyhnuli pro nás ohlušujícímu rachotu. Sál se pomalu plnil a muzikanti začínali ladit nástroje. Jasper mi křečovitě svíral ruku... Nelíbilo se mu tady. Přestože byl nedávno na lovu, jeh oči v přítomnosti všech těch lidí nekontrolovatelně zčernaly. Já jsem mu říkala, že má zůstat doma, ale on chtěl jet. Už jsem viděla Nancy, jak se s tím cizím klukem prodírá dopředu a chtěla jsem za ní jít, ale Edward mě zastavil.

„Tady by to stejně k ničemu nebylo... Po koncertě půjdou do baru... Tam se s ní potkáme. Možná bys mohla...“ kývl směrem k Jasperovi. To byl rozumný nápad. Vzala jsem si od Edwarda klíčky a šla s Jazzem pro auto. Vyjedeme si za Seattle na lov a pak se vrátíme. Edward slíbil, že na ni dá pozor...

Vyšli jsme na parkoviště, když se mi zjevil obraz velice blízké budoucnosti... Bílá chodba, Nancy, Gary a - no teda!

Jestli mě někdo ze školy chtěl sbalit pro frajeřinu, nebyl to Gary. Ten polibek byl plný citu... Všechno co řekl myslel vážně... Líbal mě, ale já věděla, že to musím ukončit, než to zajde příliš daleko. Pomalu jsem se odtáhla a sklopila oči.

„Gary...“ Nevěděla jsem jak mu to říct... Byl to tak skvělý kluk a já mu tímhle nejspíš ublížím, ale co jsem měla jiného dělat?

„Já... Nemůžu... Nezlob se, ale musím k tobě být upřímná. Mám tě ráda, ale nic víc. Jsi skvělej kluk a já jsem ráda, že jsi můj kamarád. Je mi líto, že to takhle dopadlo, protože... Protože to teď bude těžší... Hlavně pro tebe.“ Smutně jsem se mu podívala do očí. Chvíli se na mě jenom díval a mlčel. Nechala jsem ho přemýšlet. Nemělo cenu říkat cokoliv dalšího...

„Možná... Známe se jenom chvilku... Asi jsem to uspěchal. Promiň N.“ povzdechl si.

„Ale aspoň vím, na čem jsem a ty víš, co k tobě cítím. Promiň jestli...“

„Ne, ne, ne. Neomlouvej se. Nemáš za co.“ Musela jsem se na něj usmát.

„No... Myslím, že jsme si to vyjasnili. Třeba až mě líp poznáš... Přijdeš na to jak jsem skvělej a neodolatelnej.“ Tohle byl Gary, kterého jsem znala – vtipálek. Vstal a chystal se k odchodu.

„Možná časem změníš názor. Já si na to rád počkám.“ usmál se na mě a zmizel za rohem. Opřela jsem hlavu do dlaní a děkovala bohu, že to vzal tak dobře.

„Jo, mimochodem...“ vykoukla jeho hlava z poza rohu.

„Sladce líbáš.“ Zamrkal a zase zmizel. No pěkný... To bych teda měla aspoň částečně z krku... Takže teď je na řadě druhej „problém“... Teda nevím, jestli je to problém. Každopádně bych uvítala, kdyby se to nějak vysvětlilo. Pokud vím, tak nejsem blázen, ale v tom případě mi bude muset někdo vysvětlit, jak je možný, že jsem viděla Edwarda...

„Nancy?“ ozvalo se těsně vedle mě. Polekaně jsem nadskočila. No vida! My o vlku...

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat...“ pousmál se a omluvně na mě zamrkal.

„Ať jsi chtěl nebo nechtěl, povedlo se.“ zasmála jsem se.

„Jsi v pořádku? Vypadáš...“ Změřil si mě pohledem.

„Vypadáš ustaraně. Stalo se něco? Viděl jsem Browna...“ nejistě se odmlčel.

„Jo, všechno v pohodě. My jsme... Potřebovali jsme si promluvit.“ vzdychla jsem.

„Udělal ti něco?“ vyhrkl a jeho výraz byl – ani nevím jak to říct... Jakoby měl chuť někoho rozcupovat na kousky.

„Ne! Jasně že neudělal. Jenom jsme si povídali.“ řekla jsem rychle.

„Nemohl jsem tě nikde najít. Co děláš tak...“

„Počkej, počkej, počkej...“ zarazila jsem ho. Překvapeně na mě hleděl.

„Nemohl jsi mě najít?“ Pochopil, kam tím mířím a na vteřinku jsem v jeho obličeji zpozorovala paniku.

„No, viděl jsem tě v sále, ale než jsem se k tobě dostal, bylas pryč, tak jsem tě šel hledat.“ Proč mám sakra dojem, že to má nějaký háček? Hmmm... Už vím...

„A to, že jsem ti zmizela z dohledu v takovém kvantu lidí nutně znamenalo, že jsem šla ven?“ smála jsem se. Tohle byla typická mužská logika.

„No... Nevím.“ zasmál se se mnou. Zkoumavě si mě prohlížel. Zahleděl se mi do očí a pak frustrovaně svěsil ramena, ale pohledem neuhnul.

„Co je?“ zeptala jsem se a stále neuhýbala pohledem. Nebudu to já, kdo uhne. Tohle vyhraju.

„Nic, jenom...“ Uhnul! Vyhrála jsem... Potichu jsem se zasmála.

„Jenom?“ pobízela jsem ho a on mi znova koukl do očí. Pak se usmál.

„Máš zvláštní oči... Jsou krásný.“ křivě se usmál a já jsem se na pár vteřin lekla, aby to nedopadlo jako s Garym.

„Eh no... Díky.“ A pak bylo ticho. Seděl vedle mě a hleděl do protější zdi. Já jsem si přitáhla kolena k tělu a položila na ně hlavu. Se zavřenýma očima jsem pak přemýšlela... Seděli jsme tam nejmíň patnáct minut. Když jsem otevřela oči, seděl úplně stejně, jako před čtvrt hodinou a zíral do stejného místa. Kdybych nevěděla, že je to Edward Cullen, myslela bych si, že mám vedle sebe sochu.

„Edwarde?“ pokusila jsem se ho probrat a naštěstí úspěšně. Ještě trochu nepřítomně na mě koukl, ale hned se vzpamatoval.

„Jo? Promiň, zamyslel jsem se.“ vyskočil na nohy a díval se na mě.

„Jdeme?“ zeptal se a natáhl ruku. Chytla jsem se ho a on mi pomohl vstát. Měla jsem ztuhlá kolena, takže jsem drobně zavrávorala a už jsem se viděla na zemi, ale zachytily mě dvě studené ruce. Když jsme si byli oba jistí, že se nesesunu k zemi, pustil mě.

„Díky.“ usmála jsem se.

„Za málo.“ oplatil mi úsměv a vydali jsme se zpátky. Žasla jsem, kolik chodeb jsme museli projít, než jsme se konečně dostali ke dveřím do sálu. Good Charlotte se právě loučili a chystali se zahrát závěrečnou píseň, než přijdou Three Days Grace. Byla to Dance Floor Anthem, která se rozezněla a všichni nadšeně pokřikovali. Vedla jsem Edwarda davem, i když jsem neměla šanci vidět, kde jsou ostatní.

„Nancy, víš vůbec kam jdeme?“ zeptal se, když jsem se téměř bezmyšlenkovitě prodírala kvantem lidí.

„No, úplně přesně ne, ale věř mi, že dojdeme k Alexovi. Mám na něho nějakej radar.“ zasmála jsem se a on se mnou.

„Kdo je Alex?“

„To je...“ chystala jsem se odpovědět.

„Nancy!“ ozvalo se, ani nevím odkud a už mě svírala něčí náruč.

„To je Alex.“ smála jsem se a představila ho Edwardovi.

„Alexi, tohle je Edward, můj spolužák.“

„Rád tě poznávám, Alexi.“ podal mu Edward ruku. Alex jí potřásl.

„Já tebe taky, Edwarde.“ Ti dva si hleděli do očí a oba se přátelsky usmívali. Potom Edward z ničehonic kývnul a Alex udělal to samé. Moc jsem tomu nerozuměla, ale bylo mi to jedno. Na place se objevili Three Days Grace a mě málem vypadly oči z důlků. Viděla jsem je. Byli tak blízko, že bych si na ně mohla skoro sáhnout. A s Alexem to byl prostě nejúžasnější večer ze všech. Jack a Patrik za chvíli donesli další rundu s pivem a já jsem se úžasně bavila. Zazněly všechny moje oblíbené písničky a Edward s Alexem si evidentně rozuměli. Prostě paráda...

Koncert skončil něco po třičtvrtě na dvanáct. Mě se vůbec nechtělo jet domů, takže jsem se přidala k té skupině, která se rozhodla zajít do baru. Všichni, kteří tu byli s Mikem odjeli a ostatní šli se mnou na pokec. Šla jsem za ruku s Alexem, z druhé strany jsem měla Edwarda a povídali jsme si. Za námi šel zbytek. Došli jsme do baru Pod palmou a usadili se ke stolu. Většina se vrhla na parket a já, Alex, Edward a k mému údivu Gary, jsme zůstali sedět. Protože jsem měla ideální společnost, řeč byla většinou o autech. Po chvíli Edwardovi zazvonil mobil.

„Ano? _____ Jsme v baru Pod palmou... ______ Jo přesně tam, dojdete? _____ Fajn. Zatím, Alice.“ Jakmile jsem uslyšela její jméno, zářila jsem nadšením.

„Alice přijde?“ vypálila jsem ze sebe.

„Jo. S Jasperem dorazí za pár minut.“ Neuvěřitelně jsem se na ni těšila a nedokázala jsem určit proč.

„Tak co, kočko. Už máš kluka?“ zeptal se mě se smíchem Alex. Gary v ten moment vyletěl od stolu a zamířil na parket. Nebo spíš za parket... Edward zakoulel očima, jakoby věděl, kolik uhodilo.

„Ne. Znáš mě... Nezkrotnej živel. Mám ráda...“ Teď mi vypadlo to správné slovo.

„Volnost.“ řekli Alex s Edwardem. Tomu jsem se musela smát.

„Další dvojčata?“ chechtala jsem se. Kriticky se podívali jeden na druhého, povytáhli obočí a taky se dali do smíchu. Za okamžik se přihnala Sára a tahala mě na parket.

„No ták... Bude sranda...“ žadonila a tak jsem se nechala dotáhnout až pod barevné reflektory.

Edward:

Chudák kluk. Ačkoliv o tom Alex neměl tušení, řezal do živého, přestože otázka byla mířená k Nancy. Gary to prostě nevydržel a ani nechtěl slyšet odpověď. Prohnal se přes taneční parket a skončil v chodbě vedoucí k záchodům. Tam počítal – původně do deseti, ale nejspíš to dotáhne až ke třem tisícům...

„Ne. Znáš mě... Nezkrotnej živel.“

„To jo.“ slyšel jsem Alexovy myšlenky. Potichu jsem se zasmál.

„Mám ráda...“ Nancy se na chvíli zamyslela, když hledala to správné slovo.

„Volnost.“ dořekl jsem za ni a ve stejnou chvíli to řekl i Alex. Nancy se dala do smíchu.

„Další dvojčata?“ pořád se smála. Sjel jsem Alexe pohledem a on udělal totéž. Poté jsme se oba rozesmáli. My dva bychom nemohli být dvojčata. Možná tak v lidském světě, ale v našem světě rozhodně ne. Alex byl vůbec zvláštní... Nikdy jsem se s bytostí, jako je on nesetkal, ale četl jsem o něm. Tak jako já, i on měl být mýtus, nazvaný „Noční strážce“. Tu kapitolu jsem úmyslně přeskočil a momentálně jsem toho litoval. Budu si to muset znovu přečíst... Ke stolu se náhle přiřítila Sára Woodová a snažila se dostat Nancy na parket. Ta se nakonec dala uprosit a já s Alexem zůstal sám.

„Vegetarián?“ nadzvedl obočí a opřel lokty o stůl.

„To není moc obvyklý...“ Bylo zvláštní mluvit o nás s někým jiným než s upírem.

„Ne, to vážně není...“

„Máš to těžký, viď?“ zeptal se. Mám dojem, že jsem získal přítele...

„Dvakrát lehké to není, ale všichni jsme si zvykli.“ Odpověděl jsem mu.

„Ten svalovec se mi nelíbí... Celej večer se motal kolem Nancy, držel ji za ruku, objímal... Dokonce ji líbal na krku! Bože... Co já bych za to...“ Víc jsem slyšet nepotřeboval. Jacka Williamse bohužel Nancy uchvátila setjně jako většinu kluků. A Alex se mu nezamlouval. Musel jsem se usmát. Žárlivost mi vždycky připadala vtipná.

„Nazdar.“ zašvitořila vedle mě Alice.

„Ahoj. Alexi, tohle jsou moji sourozenci – Alice a Jasper. Tohle je Alex, kamarád Nancy a... Zbytek vám vysvětlím doma.“ Oba přikývli.

„Kde je Nancy?“ starala se okamžitě Alice a já nechápal, proč to nevyslovila nahlas. Ukázal jsem ledabyle přes rameno a chtěl se dál bavit s Alexem, ale když jsem zpozoroval jeho výraz, musel jsem se otočit. Brada mi spadla stejně jako jemu. Nancy byla vážně nezkrotitelný živel a bylo to na ní vidět. V divokém rytmu hudby, která tu hrála, tancovala a dováděla nejednoho kluka k šílenství. Pohazovala svými dlouhými vlasy a... V nejslušnějším smyslu té fráze – tancovala kolem tyče. S ní samozřejmě i Sára a Cindy a... Mužská část společnosti byla naprosto unešená a já nestačil žasnout, že se to týká i mě. Záměrně jsem ignoroval všechny myšlenky kromě těch svých, protože najít nějakou mysl, která by se nezabývala Nancy Whitovou bylo těžké. A přece se mi tam jeden hlas vkradl...

„Jiná taková neexistuje... Jaká škoda, že nemá zájem... Tohle se mi ještě nikdy nestalo... A ti kluci tady... Div neslintaj, když tohle viděj... Je úžasná... Nespoutaná a svá... Jako oheň. Zapálila jsi moje srdce, Nancy... Necháš ho shořet?“ To mě dostalo. Myslel jsem, že Gary Brown bude patřit k těm klukům s omezenou fantazií a nechutnými přadstavami, ale tohle mi vyrazilo dech – ačkoliv jsem dýchat nepotřeboval. Byl v tom až po uši. Znal jsem tyhle myšlenky... Slýchal jsem je denně v mysšlenkách mé rodiny. Všichni v sobě měli skutečnou lásku a Gary měl tu smůlu, že i jeho zasáhla ta opravdová, nepředstíraná, upřímná a hluboká láska.

„Alice!“ slyšel jsem nadšený výkřik a následně rychlé kroky. Než jsem se nadál, skočila Alici kolem krku. To mě taky šokovalo a nebyl jsem jediný. Jasper, který seděl vedle Alexe na ni valil oči a já okamžitě pochopil proč.

„Co to má být? Neutrální nálada při tak spontánním jednání? O tomhle se Carlisle nezmínil...“ Jasper se snažil zachytit aspoň nějaký pocit... Ale Nancy, jakoby emoce neměla. Alice byla taky patřičně zmatená, protože tohle nepředvídala a já tuhle myšlenku neslyšel.

„Ahoj, Nancy.“ vysypala ze sebe, když ji pustila.

„Tak ráda tě vidím!“ vyhrkla na mou sestru a táhla ji směrem k tanečnímu parketu. Alice byla tak v šoku, že se nezmohla na odpor. Jasper chtěl jít za ní, ale já jsem ho zastavil.

„Nech je. Vidíš jak je to k sobě táhne... Třeba se něco dozvíme...“ On přikývl a zůstal sedět.

„Dozvíte co?“ ptal se se zájmem Alex. Jazz už chystal odpověď typu „ale nic.“, jenže já mu to chtěl říct. Třeba ví o Nancy něco víc, než my.

„Víš,“ začal jsem a Jasper se tímpádem zarazil.

„Nancy není jako ostatní lidi...“ odmlčel jsem se a čekal, jestli nějak zareaguje. Tak se taky stalo.

„Já vím... Cítím to... Ale ona o tom neví, je to tak?“ Kývl jsem a Jasper se hlasitými myšlenkami dožadoval vysvětlení.

„Alex je Noční strážce.“ Jasper vykulil oči a chvíli myslel, že si dělám legraci.

„Myslel jsem, že je to mýtus, který, jako jeden z mála, není pravdivý.“ kroutil dál hlavou.

„No, evidentně není.“ prohlásili jsme s Alexem a zase jsme se rozesmáli. Byl to správnej kluk.

V jednu hodinu už bylo jasně rozeznatelné, kdo z přítomných pil a kdo ne. Gary, Dean a samozřejmě Alex byli střízliví, protože museli řídit. Sára byla ve značné náladě a jindy plachá Cindy Millerová se rozpovídala, až nebyla k zastavení. Jack a Patrik Williamsovi měli taky slušně napito, ale pořád chodili po svých a nevráželi do okolních předmětů. Dan nepil skoro vůbec, takže hlídal svoji Cindy a neustále se smál všemu, co říkala. Velice zvláštní byla Nancy. Podle pachu alkoholu bych řekl, že toho vypila hodně, možná nejvíc ze všech, ale jinak mi připadala pořád stejná. Chodila celkem rovně, dokonce nemluvila z cesty, jenom měla o něco vtipnější poznámky a vyprávěla vtipy. Spoustu vtipů, ale když se jí nědo na něco zeptal, normálně odpověděla a byla schopná racionálního uvažování. Zvláštní...

„Není skvělá? Málokterá holka má takovou výdrž... A přitom pije podruhý v životě. Věřil bys tomu?“ Tomu bych tedy opravdu nevěřil. Ale věděl jsem, že Alex nelže. Kde mohla přijít k takové alkoholové výdrži? Zase jsem se smál. Jasper se choval jako kdyby on sám trochu přebral. Emoce lidí v podnapilém stavu byly... No zkrátka se projevily a já s Alicí jsme se výborně bavili. Přestože se tomu Jasper bránil, nemohl to zablokovat úplně.

Vrátili jsme se na parkoviště před stadionem. Nancy luskla prstem, zvedla ukazováček a Alex na to kývnul. Zřejmě mi ušel nějaký jejich zaběhnutý signál. Ona zmizela za rohem a Alex se snažil naložit Jacka s Patrikem do Garyho auta.

„Kam šla?“ ptal jsem se a díval se za ní.

„Za rohem je nonstop trafika... Hned bude zpátky.“ odpověděl a zabouchl dveře auta, aby z nich Jack nevypadl. Jak řekl, tak se taky stalo. Nancy se vracela s plechovkou v ruce. Chvíli jsem nechápal... K čemu jí teď byla dietní cola? Došla až ke mně a pak spatřila můj nechápavý výraz.

„Minutu počkej...“ prohlásila a vypila celou plechovku. V duchu jsem odpočítával šedesát vteřin a u pětatřiceti jsem se začal setsakramentsky divit. Alkohol, který byl cítit z Nancy se vytrácel. Po šedesáti vteřinách jsem necítil nic. Zmateně jsem se podíval na Alexe, který jenom pokrčil rameny.

„Nevím jak je to možný, ale je to fajn fígl. Naráz jsem dokonale střízlivá. Paráde, ne?“ oznámila a pak se podívala na Garyho, který nastupoval do svého auta.

„Odvezu tě, chceš?“ řekl Alex, když viděl její výraz.

„Prosim tě... Bydlíš čtyři bloky odsud a pojedeš kvůli mně do Forks a zpátky? Nechtěj mě rozesmát... Zvládnu to...“

„Tak tě vezmu já. Alice bude nadšená... Gary to určitě pochopí...“ Podívala se na mě a chvilku zvažovala možnosti.

„Fajn. Tady něco nesedí... Že to poznal Alex – chápu. Ale jak tenhle...“ pomyslela si, ale jakmile se podívala na mě – jako když vypnete rádio – ticho. Asi jsem věděl, na co myslela...

„Jestli ti to nevadí... Moment.“ otočila se a šla Garymu vysvětlit, že s ním nepojede domů.

„Kdybych nebyl takovej idiot... Měl jsem si dávat větší pozor, co říkám a co dělám...“ zněly Garyho myšlenky, zatímco ujišťoval Nancy, že mu to nevadí a že to chápe.

„Opatruj se N.“ řekl Alex a láskyplně ji objal.

„Děláš jakobych se o sebe neuměla postarat.“ zasmála se. Alex se smál s ní.

„Brzo se uvidíme.“ Políbil ji do vlasů a ztratil se jí ve tmě. Já ho pořád jasně viděl, jak míří ke svému autu, ale ona ho neviděla.

„Brzo se uvidíme?“ přemýšlela nad jeho slovy. Došli jsme k mému autu, kde už čekala Alice s Jasperem.

„Pojedeš s námi?“ vypískla nadšeně Alice. Naklonil jsem se k Nancy.

„Co jsem říkal?“ Alice div neskákala nadšením, ale co mě překvapilo ještě víc, Jasper měl upřímnou radost, že s námi pojede. Byla kouzelná... Všechny tři nás naprosto dostala...