Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 17. kapitola – Staré legendy

19.12.2010 (22:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1839×

17. kapitola – Staré legendy

„Alexi…“ zašeptala jsem do prázdného pokoje. Nemohla jsem tomu uvěřit. Můj nejlepší přítel… Můj bratr mi nepomůže? Copak neví, co všechno je v sázce? Co mi tají? A proč mi to nemůže říct? Rozhodla jsem se dozvědět něco víc o Nočních strážcích… Edward. Sotva mi to blesklo hlavou, už jsem seděla na jeho posteli. V pokoji nebyl, ale byla jsem si jistá, že v domě ano.

„Edwarde!“ zavolala jsem. Ve vteřině se objevil ve dveřích.

„Nancy! Zjistila jsi něco?“ vyptával se zvědavě. Když jsem se zaposlouchala, nikdo jiný v domě nebyl.

„Ne, zatím ne. Teda, jak se to vezme… Alex něco ví, ale prý mi to nemůže říct… A já nevím proč.“ Naštvaně jsem si založila ruce na hrudi a mračila se na zlatý koberec. „Co jsou vůbec ti Noční strážci zač?“ Edward přešel k poličce, vyndal z ní malou tlustou knížku a podal mi ji.

„Otevři to u první záložky.“ Poslechla jsem ho a našla tam Kapitolu s velkým nadpisem Amadis Samuelsová a její odkaz.

„O ní se taky píše v legendách?“

„Pochopitelně…“ přikývl. Dala jsem se do čtení.

Podle spisů s legendami dochovaných z konce 19. století byla Amadis čarodějnice, žijící v samotě a tichu někde na Olympijském poloostrově. Některé prameny uvádějí, že Amadis patřila mezi vraždící čarodějky ze Salemu. Historikové tvrdí, že pokud Amadis Samuelsová v době, z níž pocházejí tyto písemné legendy, skutečně žila, nebyla čarodějnicí a veškerá moc, kterou údajně měla, je mýtus.

Podání jejích schopností i jejího životního příběhu bývají různá, ovšem téměř ve všech je zmínka o jejích dvou potomcích – Idmey a Ianovi. V každém příběhu o těchto dětech jsou uvedeny stejné informace. Idmey podle nich měla za otce upíra a Ian zvěromága. Oba sourozenci se prý nikdy nesetkali. Idmey údajně zmizela den po svých patnáctých narozeninách a Ian se prý narodil o 7 měsíců později. Nikdy se nejspíš nedozvíme, jestli Idmey věděla, že bude mít bratra a zdali Amadis Ianovi prozradila, že má sestru.

V Ianovi se mísila matčina čarodějná síla a otcova schopnost proměnit se ve zvíře. Tyto schopnosti však byly spravedlivě rozděleny mezi jeho dvě dcery – Suzan a Katelyn. Katelyn podle příběhů získala schopnosti čarodějky a Suzan schopnost proměny. O osudu Katelyn se žádné další informace nedochovaly, Suzan se však provdala do Quileutského kmene a měla šest dětí, z nichž pouze jeden byl syn a ten se v dospělosti stal náčelníkem kmene – Ephraim Black.

Více se o rodině čarodějky Amadis nedochovalo.

Vzhlédla jsem s trochu překvapeným výrazem.

„Čti dál…“ pobídl mě Edward. Otočila jsem stránky k další záložce – Noční strážci.

Podle Olympijských legend:

Nočním strážcem se stane člověk, jehož smrt byla pozorována padající hvězdou. Tento člověk je silou této hvězdy přiveden k životu a obdařen tzv. následnickou mocí. Hvězdy jsou totiž také strážci noci. Spadlá hvězda předává své poslání vyhasínající duši, aby zachránila jeden život a jednu sílu, které se spojí v jedno. Takto se prý na zemi objevovali Noční strážci. Mýtus nebo skutečná magie vyšší moci?

Tyto postavy byly údajně obdařeny schopnostmi, aby chránily naplnění osudů psaných ve hvězdách.

Jiné prameny je spojují s Patronkou noci, která tyto osudy spřádá.

„No, moc obsáhlé to tedy není…“ řekla jsem.

„Ale stačí to k vysvětlení, proč ti Alex něco nemůže říct. Jestli má chránit naplnění osudu, nemůže do něj zasahovat…“ To by dávalo smysl.

„Kdo má být ta patronka noci?“ zeptala jsem se. Kývl směrem ke knížce v mých rukách a já si všimla poslední záložky.

Patronka noci

Patronkou noci se myslí jediná konkrétní osoba – Idmey Samuelsová. Dcera čarodějky a upíra, jež byla obdarována mocí spřádat osudy nejen lidské. Možná že právě jí slouží Noční strážci jako pravá ruka. Po matce zdědila čarodějnou moc, po otci nesmrtelnost. Může Idmey skutečně stále žít mezi námi?

„Co je to vůbec za knížku?“ Byla divná. Až moc se blížila pravdě…

„To není důležité. Pokud je aspoň část z toho pravda, mohlo by nám to pomoct, nemyslíš?“ Chtěla jsem mu odpovědět, ale jeho pokoj zmizel a já místo toho stála v podkroví babiččina domu.

„Babi?“

„Ach, jsem ráda, že to zabralo… Nebyla jsem si jistá, jestli to ještě zvládnu…“ usmála se.

„Co se stalo? Jak… Jak jsem se sem dostala?“

„Přivolávací kouzlo.“

„Cože?“ vyvalila jsem na ni oči.

„Asi bys o naší rodině měla něco vědět…“ Vzala mě kolem ramen a vedla dolů. V obývacím pokoji stála na stole stará knížka a křišťálová koule.

„Babi… To myslíš vážně?“ Posadila jsem se do křesla a nevěřila tomu, co se právě dělo.

„Tak, Nancy. Je načase, aby ses dozvěděla, kam až naše rodina sahá.“ Přisunula mi otevřenou knížku. Bylo tam jen pár letopočtů a jmen, nic víc. Přímo před mýma očima se tam, na řádek, kde bylo napsáno 1988, 2004, napsalo moje jméno. Jen tak, samo od sebe. Polekaně jsem se podívala na babičku. Byla jsem zvyklá na prapodivné věci, ale ne u ní doma.

„Co je to?“

„Jen čti…“ Četla jsem.

1861 – Ian Samuels

1882, 1897 – Katelyn Samuelsová

1908 – Giselle Samuelsová

1936, 1954 – Joan Samuelsová

1963 – Suzan Nealová

1988, 2004 – Nancy Whitová

Vzhlédla jsem od knihy. Nechápala jsem… Nebo možná chápala – až moc dobře.

„My… Ty jsi…?“ Babička přikývla. „A máma?“

„Ne. Dědí se to ob generaci. Ty zápisy udávají rok narození a rok projevení moci.“

„Takže já… Já jsem čarodějka?“ Babiččin úsměv mohl znamenat pouze souhlas. „A naše rodina je větev po Amadis Samuelsové?“

„Ano, to je. Je zvláštní, že si tě ochranitelské kouzlo vybralo i pro splnění jejího slibu.“

„Babi, já si nemyslím, že jsem tu pro ochranu Cullenových… Cullenovy chrání její moc, ale já… Já mám chránit nějakou dívku…“ Nějakou mladou čarodějku… „Panebože!“ vykřikla jsem a rychle vyletěla na nohy.

„Co se děje?“ ptala se polekaně babička.

„Díky babi!“ Dala jsem jí pusu na tvář a zmizela zpět ke Cullenovým.

„Kam jsi zmizela?“

„To babička… Přivolala si mě kouzlem… Ale to není důležité. Už vím, koho máme chránit a bude to snazší, než jsem si myslela!“

„Vážně? Kdo je to?“

„Já!“

** Kdesi na druhé straně zeměkoule, uprostřed skal a lesů **

„Měl by ses naučit lépe ovládat… Poslání, jež ti bylo svěřeno, bys měl brát vážně. O to víc, jedná-li se o mou praneteř. Její osud je důležitější, než se může zdát. Vše musí proběhnout tak, jak má. Její volba může změnit mnohé další osudy. Musíš být pozorný. Chápu, že jde o tvou sestru, ale o to víc musíš být opatrný, Alexi…“ Podíval jsem se jí do očí. Nedívala se na mě, sledovala padající hvězdu – čekala novou duši.

„Omlouvám se. Udělám vše pro to, abych neohrozil naplnění jejího osudu. Bylo to těžké…“

„Já vím, je hodně silná… Je to spojením její a matčiny moci, ale tak to má být. Nekárám tě, Alexi, jen tě vybízím k opatrnosti. Všechno má svůj důvod… I tvůj podíl v jejím životě…“ Idmey vztáhla ruce k obloze a zavřela oči. Už jsem to párkrát viděl a jednou zažil. Musela nového strážce přivolat.

„Smím jí to proroctví dát, až bude po všem?“ zeptal jsem se. Jen přikývla a dál pátrala po novém strážci.

Potřeboval jsem si provětrat hlavu. Rozběhl jsem se lesem, přeskočil spadený strom a přistál na všech čtyřech jako šelma. Ve zvířecím těle se mi lépe přemýšlelo. Dokázal jsem oddělit podstatné myšlenky od svých vlastních obav. Na jedné straně jsem jasně viděl, že to, co jsem udělal – co jsem musel udělat – byla správná věc. Tak to má být. Je to osud. Na druhé straně stála Nancy. Viděl jsem ji ve svých myšlenkách – jak spí, jak si povídá na louce s Edwardem… Měl jsem na ni tolik přenádherných vzpomínek. A vědomí, že jí ublížím, mě mučilo, ale nebyla to má vina. Idmey sama říkala, že kdybych zemřel, udělal by to někdo jiný a že se nemám obviňovat. Osud se nedá změnit. Kdybych mohl, zabránil bych tomu, co se má stát, ale byla by to jen zbytečná oběť. Pokud bych se vzepřel naplnění osudu, který mi při mém příchodu mezi strážce přidělila Idmey, zemřel bych. Nebál jsem se smrti, pro Nancy bych to udělal rád, ale nic bych tím nezměnil. Pouze by to dokončil někdo jiný. Takhle budu moct být s ní a pomoci jí vyrovnat se se vším, co ji v životě potká.

Věděl jsem toho tolik a nic jsem nemohl prozradit. Kdyby byla Nancy obyčejný člověk, dokázal bych najít její budoucnost a zjistil bych, jestli mi odpustí, nebo mě bude do smrti nenávidět, ale protože patřila mezi magické bytosti, její budoucnost i minulost mi byla skryta. Tedy, částečně… Z mého poslání jsem věděl, co se má stát. Ale nic víc…

Ano, i tahle povídka se pomalu chýlí ke konci... =)

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Like a rainbow: 17. kapitola – Staré legendy: