Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 15. kapitola - Otazníky

24.09.2010 (12:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1557×

15. kapitola – Otazníky

Nancy:

Zavřela jsem oči a soustředila se. Hledala jsem tu stejnou stopu, která by mě k němu mohla dovést. Něco mě táhlo k Seattlu, což bylo pochopitelné, když tam bydlel. Ocitla jsem se v malém bytě. Byla jsem si jistá, že je to Alexův byt. To nehmatatelné, podle čeho jsem svého budoucího bratra hledala, tady bylo silnější, ale pořád jsem neměla vyhráno… Odsud vedla přímější stopa. Nebyla ukončená, jako na útesu. Vydala jsem se po ní. Musela jsem vypadat jako idiot, protože jsem chodila Seattlem se zavřenýma očima. Na vteřinu mě napadlo, že bych mohla potkat mámu, což by nebylo dobré, ale názvy ulic mě ujistily, že se to nestane, protože máma bydlela na druhém konci města. Přestěhoval se Alex schválně tak daleko?

„Nancy!“ Někdo mě chytl za rameno.

„Alexi! Sakra, tohle mi nedělej!“

„Co tady děláš?“ V obličeji jsem viděla překvapení, že mě tu vidí, ale bylo tam i něco jiného… Opět jsem to ale odsunula, protože nebyl čas.

„Hledám tě…“ Chňapla jsem ho za ruku a už jsme byli zpátky ve Forks.

„Dobře že jsi tady… Něco jsme našli, ale nevím, jestli nám to nějak pomůže…“ řekl Edward a podával mi otevřenou knihu.

Vzala jsem si ji, posadila se na pohovku a začetla se. Na stránce, kde ji otevřeli, bylo něco jako varování. Některé věty jsem moc nechápala, ale pochopila jsem, že Amadis věděla, že se tohle stane. Věděla, že přijdou…

„Ti vlkodlaci tu nejsou jenom tak… A nepřišli sami…“ Všichni na mě hleděli a kromě Alexe nikdo nedýchal. Jakoby se Cullenovi proměnili v sochy… Moje mysl pracovala dál.

„Nepřišli sami?“ probral sena okamžik Jasper.

„Ne. Někdo je přivedl… A používá je jako zbraň.“ V hlavě jsem měla skládačku, ke které jsem pravděpodobně neměla všechny dílky. Něco tam pořád chybělo. Musela jsem vypadat jako v tranzu.

„Můžu?“ zeptal se Alex a natáhl se po knize. Já mu ji bez námitek podala. Probíral se těmi řádky, jakoby hledal něco konkrétního. Nikdo se nehýbal, nikdo nemluvil… Alex se po chvilce zastavil u jednoho odstavce, který čet několikrát dokola. Potom hlasitě vydechl.

„Co?“ zeptal se Edward.

„Jsou spíš jako nástroj, než zbraň… Nástroj k hledání…“

„Hledání čeho?“ ptala se Alice.

„Spíš koho…“

„Někoho hledají? Ale kdo je vůbec přivedl?“

„Musím jít…“ řekl Alex, vrátil mi knihu a vyšel ven.

„Kam?!“ křikla jsem a vyšla za ním. Zastavila jsem se na schodech. Měsíc už nebyl schovaný za mraky a jeho světlo vytvořilo spolu se stíny lesa zvláštní scenérii. Alex došel do nejbližšího stínu, otočil se na mě a omluvně se usmál. Potom zmizel. Jakoby se rozplynul a zbyl tu po něm jenom dým, který rozfoukal vítr.

„Nemáme čas. Musíte pryč,“ řekla jsem, když jsem se vrátila dovnitř.

„Pryč?“ zopakovala Alice a všichni jakoby ožili.

„Kam? A proč?“ nechápal Emmett. Ani nevím, proč jsem to řekla. Jakoby něco v mé hlavě rozhodovalo za mě… Ale byla jsem si jistá, že dělám správnou věc.

„Musíte jít. Mám vás chránit a přesně to taky udělám. Nerada to říkám, ale nejlepší by bylo, kdybyste jeli do Itálie. Je to nejbezpečnější místo, kam vás můžu poslat…“ Volterra byla správná volba, přestože nepříjemná. Z toho, co jsem věděla od Edwarda, jsem byla přesvědčená, že tam se jim nic nestane.

„Chápu,“ přikývl Carlisle, „ale co ty? Nancy, víš určitě, že to zvládneš?“

„Nechceme, aby se ti něco stalo…“ Po téhle větě jsem stála jako opařená. Řekla to totiž Rose. Opatrně se na mě usmála a já jí ten úsměv oplatila. Pak jsem se obrátila zpět ke Carlisleovi.

„Zvládnu to. Mám čas do příštího úplňku…“ Na chvilku jsem se odmlčela. „Proto jsem tady, Alice. Tohle se mělo stát… Slibte mi, že pojedete do Volterry…“ Esmé s Carlislem souhlasili, přestože se jim to moc nelíbilo, ovšem zbytek byl proti.

„Ne," řekl Edward a ostatní s ním souhlasili.

„Edwarde, prosím…“

„To tě tu máme nechat samotnou na pospas vlkodlakům?“ rozčiloval se Emmett.

„Nikdy!“ vypískla Alice.

„Děláte mi to těžší, než to musí být… Prosím!“

„Nancy, ty jsi náš osud. Kdyby to tak nebylo, Alice by tě odmalička nevídala ve svých vizích. Máme být s tebou, tak budeme,“ prohlásil rozhodně Jasper.

„Já ti kašlu na nějakej osud!“ rozkřikla jsem se. „Carlisle…“ otočila jsem se na něj s bezmocí v hlase s nadějí, že ho poslechnou.

„Je mi líto, Nancy, ale nemůžu jim to zakázat…“

„Vy ale pojedete, že ano?“

„Pokud myslíš, že je to nejlepší, měli bychom tě poslechnout a jet všichni…“ řekla Esmé a podívala se na své děti. Ti ovšem odmítali odjet, stejně razantně jako předtím. „Bez nich ale nejedu…“ řekla omluvně.

„Paráda…Copak jste se všichni zbláznili?! Mně se nic nestane! Vždyť ani nejsem člověk, proboha!“

„Nikam nejedu. Poslední slovo,“ založil si Emmett ruce na prsou a ostatní jen souhlasně přikývli.

„No fajn…“ hlesla jsem. „Teď se nikdo nehne z domu. Dokud je úplněk, venku není bezpečno.“

Neměla jsem z toho radost, ale co jsem měla dělat s pěti zabedněnými upíry, kvůli kterým tu zůstali všichni? Byla jsem na ně trochu naštvaná, ale byl tady větší problém, takže jsem jim ani nenadávala. Neměla jsem čas se zaobírat jejich blbostí.

„Co je s tebou?“ ptal se mě ve škole Dean a nebyl jediný. Před ním už jsem to slyšela od Angely, Mika i Erika.

„Nic…“ odpověděla jsem automaticky. „Vážně,“ dodala jsem, když jsem zpozorovala jeho výraz.

„To ti nežeru, holka. Vyklop to.“

„Nic mi není, Deane… Jenom… Přemýšlím nad tou máminou svatbou.“ Pořád se tvářil, že mi to moc nevěří, ale nechal to být.

Venku bylo pod mrakem, obloha byla skoro černá a mrzlo jako na Sibiři. Měla jsem zrovna volnou hodinu. Chtěla jsem jít ven, protože tam v takovém mrazu nikdo nebyl. Mně zima nebyla – jedna z mála výhod, když nejste člověk… Šla jsem po prázdné chodbě, když mě něčí ruka zatáhla za roh.

„Tak jo. Možná přesvědčím ostatní, aby odjeli, ale já tu s tebou zůstanu.“

„Ne. Buď pojedete všichni, nebo se nemáme o čem bavit.“

„Já tě tu samotnou nenechám!“

„Ale necháš… A pojedeš se svojí rodinou do Volterry. Tam se vám nic nestane.“

„Nancy!“

„Ne, Emmette!“ rozčilovala jsem se. Koukal na mě takovým zvláštním pohledem… Jakoby… Nevím, jak to mám popsat… Bál se o mě, ale ne jako ostatní… Bál se jinak. V jeho očích bylo něco víc.

„Nechci o tebe přijít, Nancy…“ Než jsem se zmohla na odpověď, drtil mě v náruči. Nechápala jsem ho. Ale byla jsem šťastná, když mě objímal… Obmotala jsem mu ruce kolem pasu a hlavu mu zabořila do trička. Nechtěla jsem o něj přijít, stejně jako on o mě. Ale já nechtěla ztratit nikoho z nich. Najednou jsem věděla, co musím udělat. Co je správné…

„Hele, Nancy… Vedou se řeči…“ začala Jessica na obědě.

„Jo? A o čempak?“

„O tobě.“ No to mi bylo jasný, když o tom začala…

„Jasně, a dál?“

„Nezabouchla ses nám tady náhodou do někoho?“ Zamrkala na mě a pitomě se zahihňala.

„Proč?“

„S někým tě dneska viděli…“

„Jo? A můžu vědět kdo a s kým?“

„No, nevím kdo, ale viděli tě s Emmettem Cullenem…“

„Cože?“ zbystřel Dean a Gary zvedl hlavu od sešitu.

„Někdo je viděl na chodbě… A prý se k sobě docela měli…“ zazubila se Lauren a měla v očích stejné jiskřičky jako Jess.

„To je blbost,“ prohlásil Dean. Znal mě a věděl, že s nikým z Cullenovic kluků nic nemám.

„No, to je možný… No a?“ řekla jsem a všem u stolu zmrznul úsměv.

„Počkej, ty máš něco s Emmettem Cullenem?“ ptal se nevěřícně Jack a Patrik se málem udusil hranolkama, když to slyšel.

„Nemám…“

„Ta jaks to jako myslela, že je to možný?“

„Objímali jsme se,“ řekla jsem v klidu a dál jsem jedla svoji pizzu, zatímco jsem je nechala, ať si to přeberou.

„A proč jste se objímali, když spolu nic nemáte?“ nechápala Jessica.

„Jsme kamarádi. To se nemůžeme obejmout?“ Mně to přišlo normální. Jenom mi nešlo do hlavy, co to mezi mnou a Emmettem je. Je to přátelství, ale to… To nevysvětlitelné něco… Pravda, je to převážně z Emmettovy strany…

„Jenom aby,“ uchechtla se Lauren a dál jsme se o tom nebavili.

„Nejdřív Edward a teď Emmett…“ zabručel Gary potichu a prudce se zvedl od stolu. Nikdo to neslyšel, ale můj dokonalý nadlidský sluch ano.

„Gary!“ zavolala jsem za ním, ale on se ani neotočil. Měla jsem dokonce dojem, že zrychlil. Vyběhla jsem za ním z jídelny. „Gary, počkej!“

„A proč?“ otočil se.

„Ani Edward, ani Emmett!“ Zarazil se. „Jo, slyšela jsem tě…“

„Promiň, ale vypadá to tak… To s Edwardem – dobře, přepískl jsem to, ale Emmett? Vždyť ses sama přiznala.“

„Přiznala jsem, že jsme kamarádi. Co si myslí celá škola, je mi fuk! Nelhala bych ti…“

„Proč mi to všechno říkáš, když je ti fuk, co si všichni myslí? Myslím si to samé, tak je to jedno, ne?“

„Máš právo vědět pravdu…“ řekla jsem tiše.

„Proč jako?“ Ani jsem nerozmýšlela, co mu odpovím a políbila jsem ho. Z ničeho nic. Prostě jsem to udělala, ale věděla jsem, že to není jen tak…

Když jsem se odtáhla, nevěřícně na mě zíral.

„Nancy?“ Několikrát zamrkal a štípl se do ruky, jestli se mu to nezdá. „Vždyť jsi říkala…“

„Já vím, co jsem říkala… Ale teď říkám něco jiného. Záleží mi na tobě víc, než by mělo a netroufám si tvrdit, že jsi jen kamarád, protože nejsi.“ Na to se usmál a znovu mě políbil. To už jsme ale měli obecenstvo. Dean, Angela, Mike, Erik… Ti všichni nám zatleskali.

„Koukejte! Sněží!“ zvolala Angela. Opravdu. Venku krásně sněžilo. Vločky se v ladném tanci pomalu snášely k zemi a obloha byla čistě bílá. Gary mě chytl za ruku a šli jsme na biologii. Mike mi galantně uvolnil místo vedle Garyho a sedl si k Angele. Tak nějak jsem věděla, že se na mě Edward dívá. Asi v polovině hodiny to nevydržel…

„Takže ty a Brown?“ zeptal se tiše. Nikdo kromě nás dvou to neslyšel. Zakývala jsem hlavou a slyšela jsem, jak se pousmál.

Když jsem šla na parkoviště, míchaly se ve mně protichůdné pocity. Starost o Cullenovy a všechno kolem vlkodlaků a na druhé straně radost a láska. Jakmile jsem vyšla z budovy, odchytila mě Alice.

„Teda! Ty a Gary Brown… Páni, já ti to tak přeju!“

„Nejsi sjetá, Alice?“ smála jsem se a ona se naoko urazila, ale hned zase švitořila dál.

„Nejsem. Proč ses mi nesvěřila, že ho máš ráda?“

„A to myslíš před tím nebo po tom co se tu objevili vlkodlaci?“

„Jo tak… Ale stejně… Jak dlouho jsi do něj zamilovaná?“

„Já nevím… Šla jsem mu vysvětlit jedno nedorozumění a najednou – jsem ho políbila.“ Alice na mě koukala, jestli si z ní náhodou nedělám legraci.

„Jenom tak? Z ničeho nic?“

„No, v podstatě jo. Ale já ho mám ráda…“

„No jo, no jo…“ smála se tím cinkavým smíchem, co má jenom ona.

„Ahoj, Alice,“ pozdravil ji přicházející Gary s úsměvem a ovinul mi ruku kolem pasu.

„Ahoj, Gary,“ oplatila mu to. „Teda, vám to tak sluší…“ rozplývala se.

„Přijela jsi s Edwardem?“ ptal se mě Gary.

„Jo, no…“

„A nechceš hodit domů?“ Nestihla jsem odpovědět, protože se do toho vložila Alice.

„Jen jeď, Nancy. Řeknu bráchovi, že jedeme bez tebe… Mějte se!“ zamávala a mířila k Edwardovu Volvu. Samozřejmě, že Edwardovi nemusela nic říkat, protože všechno slyšel… Gary parkoval na opačné straně, což se ukázalo jako drobný problém, protože se na parkovišti rozpoutala sněhová bitva. Ve většině případů jsem stihla uhnout, což se nedalo říct o lidech, po kterých jsem házela já. Když jsem trefila Garyho za krk, ukázalo se to jako chyba. Pomalu se otočil a s rošťáckým úsměvem na mě skočil – a už jsme byli oba ve sněhu. Chvíli jsme se prali a bylo to celkem vyrovnané, ale nakonec jsem prohrála… Když jsem přiznala porážku, vytáhl mě na nohy a otřepal ze mě zbytky sněhu. Pak jsme se konečně vydali k autu. Ten Garyho Nissan se mi líbil, ale měl drobnou vadu…

„Co máš s převodovkou?“ zeptala jsem se na křižovatce.

„Nevím, trochu to blbne…“ Za tři minuty jsme parkovali u nás před domem.

„Máš čas nebo musíš domů?“ ptala jsem se.

„Nemusím… Proč?“

„Za prvé, jsi pěkně mokrej, a za druhé bych se ti pak u táty v dílně mohla mrknout na to auto… Stejně tam musím, chodím do práce,“ usmála jsem se.

„Dobře,“ souhlasil. Táta už byl v dílně. Štěstí, že mám doma tolik klučičích věcí… Našla jsem Garymu suché oblečení a šla jsem dolů uvařit čaj, aby se mohl převlíct. V kuchyni jsem ho posadila i s čajem a taky jsem si šla najít něco suchého na sebe. Seděli jsme v kuchyni, usrkávali horký čaj a koukali z okna na padající sníh.

„Jak se má sestra?“ zeptala jsem se.

„Wendy má prázdniny, tak je u babičky v New Yorku. Moc se jí tam líbí…“ Na to jsem se usmála.

„Brácha se odstěhoval do vlastního bytu. Bydlí na opačné straně Seattlu než máma,“ zasmála jsem se a Gary se zarazil.

„Ty máš bráchu?“

„Juj, já vám to vlastně neřekla… No, víš, jak se moje máma bude vdávat…“ Přikývl a já pokračovala, „no, ona si totiž bere Alexova otce. Takže mám v podstatě bráchu,“ zasmála jsem se.

„Alex? To máš dobrýho bráchu…“

„Pro tebe o důvod míň, proč na něj žárlit,“ zazubila jsem se na něj. Taky se tomu zasmál a pak zvážněl.

„Nancy… Proč jsi změnila názor?“

„Možná jsem ho nezměnila… Jenom mi to prostě nedocházelo… Nepřipustila jsem si, že bych k tobě něco cítila, ale bylo to tam…“

Když Garymu uschly věci, zase se převlíkl a já vyhrabala staré rifle tričko s fleky od motorového oleje. Vlasy jsem si stáhla do culíku a bylo.

Když mě v tom Gary viděl, hvízdl a řekl: „Teda, tobě to sekne!“ a mile se na mě křenil.

„Že jo?!“ zasmála jsem se, otočila jsem se dokola jako modelka, seskočila jsem poslední dva schody a dala jsem mu pusu. Pak jsme jeli za tátou.

„Nazdárek, kotě,“ pozdravil mě táta.

„Ahoj, starouši…“

„Hele! Tak starej nejsem!“ křikl a hodil po mně hadr.

„Jasně, jasně… Tati, tohle je Gary… Můj kluk.“

„Dobrý den, pane White.“

„Nazdar, Gary, rád tě poznávám,“ usmál se, utřel si ruku do montérek a podal mu ji.

„Já vás taky.“ Moc dobře jsem znala tenhle pohled, přestože nikdy nebyl oprávněný – až do teď. Takhle si táta vždycky prohlížel moje kamarády… Teď to bral o něco vážněji, když šlo o mého kluka, ale Gary se mu zamlouval.

„Gary má asi prasklé lanko od pedálu k převodovce… Chtěla jsem se na to mrknout…“

„Ok. Lanka tu mám a vercajk je vzadu…“

„Dobře.“ Tak jsem se pustila do opravy Garyho auta, a jak jsem říkala, bylo to prasklé lanko…

„Nikdy mě nenapadlo, že existuje holka, která umí v šestnácti spravit auto.“

„Existuje, ale jenom jedna. Jsem originál!“ zasmála jsem se.

„To teda jo,“ usmál se na mě.

„Měl bys jet domů… Vždyť ses tam od rána neukázal!“ předstírala jsem paniku.

„No dobře… Ráno tě vyzvednu, jo?“

„Těším se,“ usmála jsem se a políbila ho na rozloučenou.

Teď, když Gary odjel, měla jsem prostor na přemýšlení o jiných věcech… Horších věcech… Byla tu spousta otazníků… Ale ze všeho nejdřív jsem musela udělat to, co se Cullenovým nezamlouvalo…

Tak jak jste byli spokojeni s novým dílkem? Očekávám komentáře a v nich vaše názory, dojmy, dotazy atd atd... =D

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Like a rainbow: 15. kapitola - Otazníky: