Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za zamčenými dveřmi - 12. díl

26.11.2012 (18:45) • smile • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 890×

Člověk nebo zvíře

Ze začátku bylo ticho, každý zadumaně koukal na lavici.

„Možná záleží na náladě," poznamenal Edward.

„Nemyslím si," pokračoval zase Edward.

„Komu by chtělo být špatně," pokračoval s monologem. Už jsem si začínala myslet, že trpí samomluvou, když mi došlo, že vede normální rozhovor. Jen zpoloviny v myšlenkách.

V jednu chvíli se na židli napřímil. Vypadal, že usilovně přemýšlí. Skoro jsem viděla ten roj myšlenek, který mu neuvěřitelnou rychlostí přinášel další a další souvislosti.

„Podívej se..." Ani to nedořekl. Alice viděla, co jí chce říct. Zadívala se do prázdna.

„Ne," zněla její odpověď. Sice mám odpověď, ale zajímala by mě i otázka, pomyslela jsem si.

„To znamená, že není jako my," řekl zklamaně Edward. Zklamaně? Nenápadně jsem se na něj podívala. Naše oči se střetly. V tu chvíli jsem z jeho očí mohla číst jako z otevřené knihy. Zklamání, smíření, znuděnost, touha. To vše se zračilo v jeho očích. Otočila jsem se zpět na učitele a začala přemýšlet o jeho slovech. Ano, jsou jiní než ostatní, ale znělo to, jakoby byli jiný druh lidí, nebo měli velmi odlišné názory než většina lidí. Třeba jsou v nějaké sektě, napadlo mě.

„Ale není to jisté, třeba je speciální druh, kterému se dělá špatně," podotkla s nadějí Alice.

„Sama víš, že jsou jen jedni upíři. Kromě stravy jsme úplně všichni stejní," odsekl naštvaně Edward.

U-upíři? O-oni jsou... Srdce se mi rozjelo na plné obrátky. Opravdoví upíři. To nemůže být pravda. Ne, ti žijí jen v pověstech.

„Bello, je vám něco?" všiml si mě učitel, což mě hezky vylekalo. Škubla jsem sebou, až jsem se nůžtičkami, se kterými jsem si hrála, řízla do prstu. Sakra.

„Je mi nějak špatně," zalhala jsem. Chtěla jsem jen pryč od těch monster.

„Tak běžte na vzduch," řekl učitel a pokračoval ve výkladu. Než jsem vyšla ze třídy, zahlédla jsem Edwardův obličej. Zíral na moji ruku a evidentně toužil po mé krvi. Otřásla jsem se.

Vyběhla jsem na dvůr. Byla hustá mlha, ale já viděla docela dobře. Svojí rychlostí jsem doběhla k lavičce a sedla si.

Takže, co o nich vím, prolétlo mi hlavou. Jsou jiní než my. Jsou mnohem bledší, mají stejné oči a jsou nádherní. Edward dokáže číst myšlenky, Alice vidí do budoucna a Jasper ovládá emoce. To by nebyl takový problém. Oni jsou ale upíři. Nesmrtelní, pijící krev. Lidskou krev.

Otázkou je, co dělají takhle ve společnosti? Vyhlíží si oběť? Nebo se chtějí pobavit? Upřímně, škola není vůbec zábavná. Jakto, že ještě nikoho nezabili?

Odkrytí jejich tajemství mi už nepřišlo tak zajímavé, spíše děsivé. Vybavil se mi Edwardův výraz. Otřásla jsem se.
Pořád jsem ale rychlejší a silnější než člověk. A jich je pět. Kdo ví, jestli mi to pomůže proti takové přesile.
Ale Madison tak silná není, co když se něco stane jí?

Ach, Madison, je s nimi v jedné místnosti. Neuvěřitelnou rychlostí jsem doběhla ke vchodu do školy a už lidskou rychlostí ke třídě. Už jsem chtěla zaklepat, když jsem zaslechla útržek z rozhovoru Cullenových.

„To by se nestalo, kdybys byl lovit. Ale ne, tys to chtěl ještě vydržet a tady to máš. Nebylo by hezké vysát Bellu tady ve třídě, nemyslíš? To bychom museli zabít všechny," remcala Alice. 

To mě zarazilo. Polkla jsem. Co když tam vejdu a on to nevydrží a zabije mě i všechny ostatní, jak říkala Alice? Radši jsem se obrátila, vyběhla ze školy a ztratila se v lese.

Běžela jsem, co mi síly stačily. Nevím, kam jsem se to dostala, ale byla jsem ráda, že jsem tak daleko. Vylezla jsem na strom, sedla si na větev a pozorovala tiše krajinu. Nevěděla jsem, kdy se vrátím, vlastně ani kudy mám jít. Věřila jsem jen, že mě můj instinkt dovede až domů. Kolem mě proběhla srnka. Nevšimla si mě, ale já jí ano. Něco na ní mě lákalo, jen jsem nedovedla pochopit co. Nejspíš mám chuť na srnčí maso, pomyslela jsem si a pozorovala dál okolí.

Co teď? Napadlo mě, že bych si vzala do školy česnek a svěcenou vodu. Nevypadalo to ale jako vhodná zbraň. Ani dřevěný kolík se mi nezdál dostatečný, ale nic jiného mě nenapadlo.

Ještě mi vrtalo hlavou, jakto že přes den nespí. Nakonec jsem to nechala být.

Když už se začalo stmívat, seskočila jsem ze stromu a vydala se cestou zpátky do Forks.

Najednou mě praštila do nosu nějaká vůně. Vydala jsem se za ní a po chvíli jsem došla na malý palouček, kde odpočívala srnka. Možná to byla ta, co jsem viděla ze stromu, napadlo mě.

Přišla jsem pomalu blíž, abych ji nevyplašila. Ona ležela stále nehybně. Když už jsem byla dost blízko, zahlédla jsem její vytřeštěné oči a červenou skvrnu na krku. Ta skvrna mě zvláštním způsobem lákala. Přišla jsem ještě blíž, až jsem zřetelně viděla stopy zubů na jejím krku. Nevypadaly jako zvířecí. Spíš jako... lidské. Nebo upíří, došlo mi.

To mě zarazilo. Pokud dobře vím, tak upíři mají pít lidskou krev. Na Edwardovi bylo jasně vidět, že chce mou krev. Navíc řekl, že jsou upíři všichni stejní.

Pak mi ale došlo, že jsem dvě zásadní slova vynechala. Kromě stravy. To by mohlo znamenat, že se živí i něčím jiným. Pohled mi sklouzl k srnce. Mohlo, zopakovala jsem si.

Došlo mi, že nebudu mít klid, dokud to nezjistím. Zatím mi nic neudělali, tak doufejme, že to tak zůstane. 

Vrátila jsem se domů. Nathalie už přešlapovala před domem. Napadlo mě, že jsem vlastně nikomu neřekla, kde jsem, a tak jsem se trochu za své chování zastyděla.

„Kde se touláš, Isabello," křikla na mě Nathalie, když mě zahlédla.

„Omlouvám se," sklopila jsem oči, i když to asi na tu dálku nebylo vidět.

„To, že běháš rychle a jsi silná, neznamená, že se můžeš někde toulat do noci," napomenula mne a zašla do domu. Já šla za ní. Celý zbytek dne jsem přemýšlela, jak se mám ke Cullenům chovat. Nic kloudného mě nenapadlo. Jen vyzvídat a ověřovat.

Předchozí díl • Shrnutí • Další díl

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za zamčenými dveřmi - 12. díl: