Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za zamčenými dveřmi - 11. díl

22.11.2012 (07:15) • smile • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1227×

Kouzla a čáry

Edward

Večer jsme se všichni sešli v obývacím pokoji probrat tu dívku.

„Tak mi někdo řekněte, co je na ní zvláštního," začal naši diskuzi Carlisle.

První se ujala slova Alice: „Nevidím její budoucnost, nevidím ji v budoucnosti nikoho z nás, jako by neexistovala. Ale přitom jsem ji zřetelně viděla poprvé, co jsme se viděly."

„To je zajímavé," zamyslel se na chvíli Carlisle. „Edwarde, dokážeš číst její myšlenky?"

Dobrá otázka. Nad tím jsem vlastně ani nepřemýšlel. Když jsem si přehrál vzpomínky, uvědomil jsem si, že jsem se snažil všechny myšlenky ignorovat, a proto si nejsem jistý, jestli jsem zaslechl i její myšlenky.

„Snažil jsem se všechny ignorovat, a proto si nejsem jistý. Zítra to zjistím."

„Dobrá," pokračoval Carlisle, „dokud si nebudeme jistí, nebudeme to řešit."

„A co když její myšlenky budou taky skryté?" vložila se do toho Rosalie. „Myslíte, že může být hrozbou?"

„Jakou hrozbu by mohl představovat člověk, Rosalie?" vložil se do toho Jasper.

„Třeba není člověk," nadhodila Rose, „měli bychom zmizet. Je to riskantní, Nevíme, co od ní očekávat."

S tím jsem souhlasil, nevěřil jsem té dívce.

„Zatím tu zůstaneme. Myslím, že nám nic nehrozí. Zatím se můžu podívat do knih, ale víme toho o ní moc málo. Hm, takhle na nic nepřijdeme. Nechme to na zítra," zakončil to Carlisle, a tak jsme se rozešli do svých pokojů.
Co budu dnes dělat, napadlo mě. Zrak mi padl na klavír. Sedl jsem si ke němu a začal hrát první píseň, která mě napadla. Píseň pro Esmé.

To je krása, zaslechl jsem z přízemí. Lehce jsem se usmál a ke konci skladby jsem přešel na tu Rosaliinu. Sice jsem žádnou reakci neslyšel, ale věděl jsem, že se jako pokaždé uvolnila, vypustila myšlenky a vychutnává si každý tón. Nakonec jsem zahrál Alicinu. Hned při prvních tónech se pomalu otevřely dveře a do pokoje vklouzla Alice. Posadila se vedle klavíru a hlavu si položila na hranu mé klavírní stoličky. Zavřela oči a jen tiše poslouchala.

Píseň skončila, ale já ještě nechtěl přestat. Hrál jsem dál, zkoušel složit úplně novou skladbu, ale pořád tomu něco chybělo. Všechny písně, co jsem zatím složil, jsem někomu věnoval. Vlastně ty skladby vyjadřovaly, co k danému člověku cítím, jak ho vnímám. Ale tahle nikomu nepatřila, byla bez emocí, jen taková příjemná melodie. Povzdechl jsem si a nespokojeně ale s láskou zavřel klavír.

„Už byste měli jet do školy," připomněla nám Esme jako správná matka. Nikomu se do školy nechtělo, ale postupně jsme se všichni zvedli a společně vyrazili do školy. 

                                                            * * *

Jako každý den bylo parkoviště plné lidí, kterým se do školy nechtělo. Breptali nahlas i v myšlenkách. Dost otravné. I když Emmett se tím skvěle bavil. Vystoupili jsme a rozešli se do tříd.

Chodby byly hodně zaplněné, ale nakonec jsme se s Alice probojovali skrz až ke třídě. Když jsme vešli, každý si nás začal nenápadně prohlížet a tiše (pro nás upíry dost nahlas) hodnotit. Posadili jsme se do naší lavice co nejdál od všech. Alice zkoušela koukat Belle do budoucnosti, ale stále viděla jen ji nebo mě mluvící s prázdným místem. To mě nepřekvapovalo. Já čekal jen na to, až přijde.

Přišla na poslední chvíli. Rychle se s její sestrou usadily. Zazvonilo.

Jestli se příště bude oblíkat tak dlouho, nechám ji doma, pomyslela si Bella. Tak přece jenom slyším její myšlenky. Šťastně jsem se pousmál.

Alice se na mě tázavě podívala.

„Tak mě neblokuje, já slyším Belliny myšlenky," pousmál jsem se.

„Já její budoucnost pořád nevidím," řekla zklamaně Alice.

Znovu jsem se zaměřil na Bellu. Teď na nic nemyslela, což mě překvapilo, ale někteří lidé občas vypustí.

„Bello, řekněte nám, jak byste vypočítala tenhle příklad," položil Belle učitel otázku, čímž ji vytrhl z nečinnosti. Ta se dlouze zamyslela. Jen tak ze zvědavosti jsem se zaměřil na její myšlenky. Nic, což bylo zvláštní. Nemohla počítat příklad a při tom na nic nemyslet. Sakra.

„Už její myšlenky neslyším," zašeptal jsem naštvaně k Alice.

„To nechápu, musí mít nějaký štít proti našim schopnostem," zněla její odpověď.

„Musíte...," odpovídala Bella, ale to už mě nezajímalo. Nechápal jsem to. Ještě před chvílí jsem ji zřetelně slyšel. Budu se muset ještě zeptat Jaspera, jestli cítí její pocity.

Bella

Kvůli Madison jsme přišly do třídy jen tak tak. Zase jí oblékání trvalo moc dlouho. Cullenovi už byli usazení v nejvzdálenější lavici. Nic neříkali, jen Alice byla zahleděná do kouta.

Jestli se příště bude oblíkat tak dlouho, nechám ji doma, pomyslela jsem si, protože jsem měla na Madison zlost.
Znovu jsem se nenápadně podívala na Cullenovy. Vypadalo to, že spolu mluví, ale hodně potichu. Sice jsem nechtěla poslouchat cizí rozhovory, ale nakonec zvědavost vyhrála.

„... kuje, já slyším Belliny myšlenky," řekl Edward. Cože? Jak? Ne, já nechci, aby mi četl myšlenky.

Najednou mnou projel zvláštní pocit bezpečí. Nechápala jsem, proč se tak cítím, když mi může Edward číst myšlenky. To je konec mého soukromí, může zjistit všechno, že jsem jiná...

„Já její budoucnost pořád nevidím," řekla nějak zklamaně Alice. Takže ona vidí budoucnost? Co je to za lidi? Čarodějové? Tomu jsem se v duchu zasmála.

„Bello, řekněte nám, jak byste vypočítala tenhle příklad," ozval se učitel. Trhla jsem sebou a snažila se přijít na to, o čem mluví. Madison nenápadně ukázala na tabuli. Aha, tak tenhle. Chvíli jsem si to promyslela.

Než jsem odpověděla, zezadu jsem ještě zaslechla: „Už její myšlenky neslyším." Zněl docela naštvaně. „To nechápu, musí mít nějaký štít proti našim schopnostem," odpověděla Alice. Odpověděla jsem učiteli a pak se zamyslela.

Podle toho, co říkali, mají Alice a Edward zvláštní schopnosti. Alice vidí do budoucnosti a Edward čte myšlenky. Kdo ví, jaké schopnosti mají ostatní členové jejich rodiny. Takže přece jen nejsem jediný zvláštní člověk ve škole. 

Nenápadně jsem se podívala na Edwarda. Pokud slyšel mé úvahy, nedával to najevo.

Musím si na své myšlenky dávat pozor, dokud si nebudu jistá, že mé myšlenky už neslyší, jak zmínil, prolétlo mi hlavou. Od té doby jsem myslela jen na školu. Zazvonilo. Vyšla jsem ven a koho jsem to nepotkala. Ostatní Cullenovi stáli u naší třídy a zjevně na "někoho" čekali.

Nijak jsem se nezastavovala, zpomalila jsem jen trochu krok, abych slyšela.

„Tak jak," zašeptal Emmett, když Edward vyšel ze třídy.

„Zaslechl jsem její myšlenky jen jednou. Potom už nic. Je to stejné jako s Alice. Jen mě napadlo, zkoušel jsi svůj dar, Jaspere?" Aha, tak Jasper má taky dar. Uvidíme, co dokáže. Začalo mě to bavit. Odkrývání tajemství Cullenů. Přece jen já jsem také jiná, možná tím zjistím, kdo doopravdy jsem.

Najednou mě zaplavila vlna únavy. Zpomalila jsem ještě víc a dokonce zívla. Co to se mnou je?

„Můj dar funuje," řekl po chvíli Jasper. Tak tohle umí Jasper. Uspávat lidi.

„Za chvíli to zkus znovu, jestli tě také zablokuje nebo ne," řekl Edward a šel do své třídy. Tedy do naší třídy. Dokonce mě i předehnal, protože jsem pořád cítila účinky Jasperova kouzla. Alice šla hned za ním.

Po hodině stáli Jasper a Emmett a ta jeho holka... Rosalie asi... zase před naší třídou. Potřebovala jsem si odskočit, a tak jsem vyšla ze třídy. Během cesty mě zaplavila zlost. Tak nejenom ospalost, ale i zlost? Já toho Jaspera roztrhám, prolétlo mi hlavou. Najednou do mě Edward strčil. Co si to zatraceně dovoluje!

„Hej, dávej pozor, kudy jdeš!" Ani jsem nečekala na odpověď a zapadla na záchod. Najednou ze mě vztek opadl. To znamenalo, že jeho dar má nějaké limity. Když jsem se vracela do třídy, pořád tam stáli. Ale tentokrát mnou projela radost. Konečně něco hezkého, pomyslela jsem si nadšeně. Stále mi ale přišlo zvláštní, proč na mě Edwardův a Alicin dar nefunguje a Jasperův ano. 

Radost se po chvíli změnila na jeho oblíbenou ospalost. Ne, už žádné pocity, Jaspere, pomyslela jsem si. Už mě to pěkně štvalo. Znovu mnou projel pocit bezpečí a bylo po ospalosti.

Že bych dokázala to blokování ovládat? To musím vyzkoušet, napadlo mě. A až přijdu na to, jak to ovládat, budu vás mít v hrsti, Cullenovi. Potichu jsem se uchichtla.

„Už jí nedokážu měnit nálady," mračil se Jasper, „proč ale právě teď?" Protože jsem přestala chtít, usmála jsem se.

„Zkus to ještě jednou," radil Emmett.

To by se dalo využít, problesklo mi hlavou. Zkusím vypnout ten „štít". Jenže jak? Co třeba tohle: Ať mi klidně Jasper ovládá pocity, pomyslela jsem si. V tu chvíli jakoby ze mě něco spadlo, jako bych chodila nahá, jako kdybych se všem otevřela. Nebyl to příjemný pocit. K tomu jsem ještě pocítila nevolnost. No paráda. Musí si na mě zkoušet nevolnost. Rychle jsem zaběhla na záchod, ale pocit pominul. Ještě že tak.

Zazvonilo a já se rychle dostala do třídy. Tentokrát byl Alicin a Edwardův rozhovor zajímavější.

Předchozí díl • Shrnutí • Další díl

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za zamčenými dveřmi - 11. díl: