Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska co mi dává křídla 3. kapitola

21.08.2018 (12:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1029×

Přítomnost

Tohle mi byl čert dlužen…

„Lásko, občas bys mohla svou matku poslechnout. Aspoň bys jí mohla slíbit, že už se nebude opakovat to, co posledně. Ne dnes.“ Konejšivě ji chytil ji kolem ramen a zadíval se jí do očí. Ve chvíli, kdy se za nimi zavřely dveře, jsem práskla rukama v prosícím gestu směrem ke stropu.

„Ty to vidíš! Za co já to mám, tohle. Matka nejsem špatná, dovolím jí, co jen chce, ale rozčilovat mě umí skvěle,“ brblala jsem si. Někdy jsem si připadala jako totální magor, jelikož jsem neměla žádnou vrbu, které se vypovídat. Neměla jsem žádnou pevnou otcovskou ruku, která by té potvoře pohrozila a ta by sklopila uši.

Jakmile mě přerostla, začala si vyskakovat mnohem víc.

Milovala jsem ji celým svým srdcem a vlastně nikdy jsem nelitovala, že ji mám. Že se tahle moje zrzavá nehoda stala. Měla jsem komu dávat lásku. A ona mi ji opětovala, to nebudu lhát. Milovala jsem naše společné večery, kdy jsme si pustily naše oblíbené filmy a do rána je sledovaly. Byly jsme si mnohem blíž i kvůli tomu, že jsme od sebe myšlením nebyly zas tak vzdálené. Jasně, měla jsem víc rozumu, ale ona už byla dospělá žena. Žena, která má někoho, koho miluje a on jí lásku opětuje. Tohle štěstí jsem já neměla. Stále vzpomínám na to mé přátelství s jejím otcem…

Minulost

„Ahoj, jsem Bella. Mám tě tady provést,“ podávala jsem tomu krasavcovi ruku. Byl opravdu vysoký a pohledný, typ snad každé dívky ve škole. Nejspíš jsem ho překvapila, jelikož sebou trochu škubnul a pak se mi zahleděl na čelo. Že bych na něm něco měla? Přemýšlela jsem tehdy. Kéž bych já hloupá jen tušila. Mých myšlenek se mu zachtělo!

„Ahoj?“ Byl stále zaskočený. A hlavně pořád zíral!

„Ty jsi Edward, že?“ spustila jsem, když jsem pochopila, že od něj se představení nedočkám. Vytrhnula jsem mu z ruky kus papíru, na kterém měl napsané hodiny a chňapla ho za rukáv. Další věc, kterou nečekal a zavrávoral. „Prosím můžeme jít? Nerada bych přišla pozdě.“

„Jo, omlouvám se. Jen, takhle na mě vybafnout. Moc informací,“ zasmál se a rozmrkával prvotní šok.

Zatáhla jsem ho do třídy, kde měl hodinu. Nedostala jsem ho do vlastních rukou jen tak, ale hlavně kvůli tomu, že se naše rozvrhy moc nelišily. Takže bylo pro všechny jednodušší, když ho na starost dostane někdo, kdo má stejnou cestu. I když bych se vsadila, že s ním by šla půlka holek ze školy i na konec světa. I kdyby si měly prošlapat boty drahé jako moje auto. Nány…

Ve třídě jsem mu řekla, že si musí nechat podepsat papír od učitele, který má pak odevzdat na sekretariátu. Učinil tak, jak jsem mu řekla a přišel si sednout do mé lavice.

„Předpokládám, že tady máš volno,“ pronesl s klidem a vytáhnul si knihu na hodinu.

„Podle čeho soudíš?“ otočila jsem se se zájmem. To je na mě tak poznat, že jsem dost divná na to, aby se mnou nikdo nekamarádil? Trvalo mu celkem dlouho, než odpověděl. Snad jako by volil správná slova.

„Slyšel jsem od těch dvou tady, něco jako že jsem nešťastník, když mě máš provázet ty,“ nahodil úsměv a pokrčil rameny.

„Prej nešťastník,“ odfrkla jsem si a zahleděla se na dvojici před námi, která se na sebe tiskla, jak jen to bylo možné a něco si špitali. „Mike a Jessica. Do dnešního dne byli na škole superlidma. No, ode dneška se to jaksi změnilo, co jsem tak stihla vypozorovat,“ představila jsem mu naši super dvojku.

„Jak to myslíš?“

„No neříkej, že sis nevšiml toho, jak na tebe a tvé sourozence každý čumí. Nejspíš všechny holky tady by teď chtěly být na mém místě a povídat si s tebou,“ vysvětlovala jsem mu. Ano, měla jsem problém držet klapačku. Možná proto, že jsem byla tak přímá, jsem si nikdy nenašla žádné pořádné kamarády, až na Jacoba. Toho jsem znala od mala a vyrůstali jsme spolu. Byl na mé chování zvyklý.

„Všiml, to je pravda.“ A tak jsme se nějak začali dloubat v tom, co si asi tak myslí ostatní holky kolem. Podrazák, jako by to nevěděl. Ale pro mne to tehdy byla legrace. Byl opravdu příjemný a komunikativní. V průběhu celého dne jsem ho provedla školou a seznámila s různými skupinami, které byly na naší škole. Ať už se jednalo o roztleskávačky, po kterých každý kluk slintal, ale mohli na ně šahat jen fotbalisti. Tak, jak to bývá asi na každé americké střední. Pak podivíni, ti, co divně vypadají, a dokonce se tak i chovají. Co nikdy nemluví s nikým jiným než mezi sebou. Co nosí oblečení po rodičích a je jim to jedno. Pak tu byli hudební nadšenci, lesbičky, drsňáci s vyholenými hlavami v kožených bundách, co se nikdy nikoho nebojí. Pak zbohatlíci a šprti. A pak já. Samostatná jednotka.

„Záleží jen na tobě, kterou skupinu si vybereš. Podle tvých proporcí předpokládám, že to bude fotbal,“ nadzvedla jsem obočí. On se jen zasmál a zakroutil hlavou, jako bych snad řekla totální blbost.

„Nejsem na sport. Víš, my jsme tak trochu jiní. Mí sourozenci a tak, nejsme moc společenští,“ vysvětlil.

„Celý den jsi strávil se mnou, ani jednou jsme neměli problém s komunikací a ty říkáš tohle? Co to je za pitomost? Navíc, lidi jako ty a tví sourozenci, musí být společenští. To už je nepsaný zákon.“

„Lidi jako my?“ nechápal mou narážku.

„Bohatí lidé, co pečují o svůj vzhled, vypadají dobře, mají skvělé rodinné zázemí, a tak všechno. Prostě jako nějaké hvězdy z Hollywoodu,“ rozhodila jsem ruce, jako by tahle věc měla být naprosto jasná.

„Nemáš pravdu,“ kroutil nesouhlasně hlavou. „To, že je naše rodina při penězích, ještě neznamená, že jsem povrchní imbecil, co si hraje na něco víc.“

„Ha-ha. Prostě to tak je vždycky. Každej film, každá knížka. Takhle to bývá,“ přesvědčovala jsem ho.

To rozpoutalo další debatu, která probíhala celou pauzu na oběd.

No, a tak to pokračovalo každý den. Až do dne, kdy jsme se stali opravdu pravými přáteli. Mě netrvalo dlouho a pochopila jsem, že je v tom něco víc než jen přátelství. Z mé strany. On mě nikdy nebral jinak než jako kamarádku. To by ani nebylo možné u takového… Byl prostě jinde než já. 

Současnost

„Mami, kde jsou ty moje zlaté šaty? Chci si je dneska vzít,“ prohledávala má dcera celý byt. Byla u mé skříně, do které zabořila hlavu a začala z ní vyhazovat věci. Opřela jsem se o futra a založila si ruce na prsou. Chvíli jsem ji jen pozorovala. Bylo to komické, ona ve vytahaném pyžamu a vlasy trčícími do všech stran, protože sotva vstala. A teď tu dělá naprostý nepořádek.

„Třeba v praní, zlatíčko?“ zkusila jsem to. Najednou přestala hrabat a vynořila se zpoza mého oblečení.

„Jak to? Vždyť jsem je tam dávala minulý týden.“

„Jelikož já jsem pořád v práci a má dcera není věčně doma, takže opravdu nevím, kdo by všechno to oblečení měl vyprat,“ usmála jsem se na ni. Nafoukla naštvaně tváře a odkráčela z místnosti. Namířila si to do koupelny a dala si záležet na tom, aby řádně práskla s dveřmi a zamkla, co nejhlasitěji to šlo.

„Pořád jako malá,“ zasmála jsem se tomu. Stejná jako její tvrdohlavý otec. Proběhlo mi hlavou, ale tuhle myšlenku jsem hned zapudila zase hodně hluboko.

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska co mi dává křídla 3. kapitola: