Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Labutí princezna 3. kapitola

29.01.2013 (07:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 4234×

3. kapitola

Nevěřil jsem svým očím. Je to ona. Živá a zdravá… a přímo přede mnou. Najednou se rozeběhla přímo ke mně. Na nic jsem nečekal a taky se k ní rozeběhl. Když jsme si padli do náruče, věděl jsem, že je to ona. Bella zvedla hlavu a políbila mě.

„Oh, Edwarde, tolik jsi mi chyběl,“ řekla hlasem, který zněl šťastně, ale i smutně, z očí jí začaly téct slzy. Taky jsem nebyl daleko od slz. Kdybych mohl, klidně bych vyplakal moře, ne-li oceán.

„Vždycky jsem věděl, že žiješ, vždycky. Všichni ztratili naději, ale já pořád věřil, že tě ještě jednou uvidím,“ řekl jsem tak zoufale, jak jen jsem dokázal. Přičichl jsem si k jejím vlasům a zhluboka se nadechl. Jak mi ta vůně chyběla.

„Edwarde, nemůžeš zůstat. Musíš odejít,“ řekla najednou Bella naléhavě a jemně mě začala odstrkávat, ale já na ní viděl, že je jí to proti srsti. Na to ať hezky rychle zapomene. Nehnu se od ní na krok.

„Co to říkáš? Ne, už tě nikdy nespustím z očí,“ řekl jsem a silně ji objal. Na minutku Bella podlehla, ale hned se znovu obrnila a začala mě odstrkávat. Bolelo mě to, ale děsil mě strach v jejích očích.

„Edwarde, víš, co je dnes za den,“ řekla Bella, ale neptala se mě, spíše to konstatovala. Zarazil jsem se. Proč řekla zrovna tohle? Samozřejmě, že to vím. Čas jsem sice přestal vnímat už dávno, ale počítal jsem západy slunce.

„Třináctého září,“ řekl jsem zaraženě a doufal, že mi to aspoň vysvětlí nebo něco podobného. Bella jen přikývla a nadechla se.

„Dnes mám narozeniny, proto musíš odejít. Vždycky na mé narozeniny sem chodí. Zabil by tě, kdyby tě tu uviděl, a já bych zemřela žalem. Prosím, odejdi,“ řekla Bella naléhavě a znovu mě postrčila směrem k odchodu.

„Kdo sem chodí? Proč se chvěješ? Dobře, půjdu, ale pojď se mnou,“ řekl jsem rozhodně a chtěl si trvat na svém, ale Bella mi nedala šanci. Zavrtěla hlavou a znovu mě odstrčila. Nechápal jsem to.

„On, ten, co mě unesl a zaklel. Nemůžu odejít, Edwarde, jakmile vyjde slunce, stane se ze mě labuť. Prosím, odejdi, slibuji, že si tě potom najdu, ale teď jdi. Jestli tě tady najde, zabije tě. Jdi!“ řekla Bella tak vyděšeně, že jsem se rozhodl ji poslechnout.

Ještě naposledy jsem ji políbil a rozeběhl se svou rychlostí pryč z tohoto lesa. V hlavě jsem si přehrával celý náš rozhovor, ale nic jsem nechápal. Labuť? Takže ta labuť na jezeře… To byla ona? I jako labuť je nádherná.

Venku před vodopádem jsem se zastavil. A co teď budu dělat? Domů se mi nechce, tam půjdu až s Bellou. Chtělo se mi se otočit a uhánět tam zpátky, jako by mi za patami hořelo. Co když ten někdo Belle ublíží?

Rozeběhl jsem se, nevím kam. Běžel jsem a běžel a myslel na Bellu. Takové štěstí si nezasloužím. Bella žije. To je ten nejlepší dar, který mi mohl život dát. Nic víc už nechci, jen Bellu po svém boku.

Na konci lesa jsem se zastavil. Moje kroky vedly k městu. A proč ne? Projdu se po městě a pak se vrátím k tomu vodopádu. S Belliným návratem se mi zase vrátila chuť do života. Nahodil jsem lidský výraz a rozešel se ulicí.

Koukal jsme se do výloh obchodů a ničeho si nevšímal. Zapomněl jsem, jaké to je, být mezi lidmi. I když byla už noc, ulice ožívaly nočním životem. Na to jsem taky zapomněl. Páni, ani jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem byl mimo svět.

U jedné výlohy jsem se zastavil. Byla to výloha jednoho zlatnictví. Přešel jsem k té výloze blíž, protože mě v ní něco zaujalo. Byla to růžová sada šperků skládající se z náušnic a náhrdelníku s labutěmi. Bella se teď mění v labuť, ale je i tak velmi krásná.

Já zase málem zapomněl, vždyť má dneska narozeniny! Na nic jsem nečekal a vešel do toho zlatnictví. Za pultem stála mladá černovláska a jakmile mě spatřila, srdce jí vynechalo úder a její tváře nabraly červený nádech.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ zeptala se mě hned mile a nenápadně, pro ni, si stáhla tričko s výstřihem níž. Tak takovéhle husičky vážně nesnáším. Myslí si, že dostanou každého na své přednosti, ale mají smůlu. Já patřím Belle.

„Ano, vzal bych si tu růžovou labutí sadu ve výloze a, prosím, dárkově zabalit. Je to dárek pro mou přítelkyni, dneska má narozeniny,“ řekl jsem a doufal, že ji odradím. Napůl se mi to povedlo. Šla zaraženě k výloze a vyndala z ní tu sadu.

Vrátila se za pult a zabalila mi ji do nádherné růžové krabičky. Usmál jsem se. Snad se to bude Belle líbit. Zatáhl jsem to kreditkou, kterou nosím stále u sebe, i když nevím proč, když jsem dobrých sto let hnil doma ve svém pokoji.

Když jsem vyšel z krámu, odbila půlnoc. Myslím, že je čas, abych se vrátil k vodopádu, snad tam trefím. Předtím mě tam zavedla ta puma. Což mi připomíná, že bych se měl ještě nasytit, abych neublížil Belle. To bych si nikdy neodpustil.

Krabičku jsem si strčil do kapsy a na konci města se rozeběhl svou rychlostí do lesa. Chvíli jsem běžel, když jsem zavětřil jelena. Ten mi bude muset momentálně stačit, puma to není, ale taky nasytí.

Jeho mrtvolu jsem zahrabal a oprášil se, abych na sobě neměl žádnou hlínu nebo krev. Když jsem si byl jist, že jsem bez poskvrny, rozeběhl jsem se směrem, kterým jsem si myslel, že je ten vodopád.

A nemýlil jsem se. Opravdu jsem ten vodopád našel. Měl jsem zvláštní pocit, tak jsem se radši schoval tak, abych velmi dobře viděl, zda někdo vchází nebo vychází. Dobrou chvíli se nic nedělo, ale pak jsem zaslechl kroky.

Pohled jsem zaměřil na vodopád a z něj vystoupila Bella. Když jsem ji spatřil, pořádně jsem si ji prohlédl. Vůbec se nezměnila.

Měla na sobě bílé šaty s růžovým pásem pod prsy, vlasy měla sčesané do nádherného účesu, hodného na ples, a v něm na čele korunku s růžovým kamenem. Ale co jsem nechápal, na nohách měla růžové baletní střevíčky.

Bella se narovnala a začala se rozhlížet. Asi přemýšlela, kudy má jít. To jsem jí hodlal usnadnit. Vystoupil jsem ze svého úkrytu a přemístil se k ní. Bella mě zpozorovala a podívala se mým směrem.

Hned mi skočila do náruče a objala mě. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a taky ji objal. Hlavu jsem zabořil do jejích vlasů a vdechoval tu úžasnou vůni, která mi tak chyběla. Bella se trochu odtáhla, podívala se mi do očí a políbila mě.

„Edwarde, tolik se mi stýskalo. Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím,“ řekla zoufale, ale zároveň šťastně a pohladila mě po tváři. Usmál jsem se a taky ji pohladil po tváři. Vůbec se nezměnila.

„Taky se mi stýskalo, ale nepřestával jsem věřit. Bello, něco pro tebe mám,“ řekl jsem a sáhl do kapsy u kalhot, kde byla stále ta růžová krabička. Ještě, že jsem si na to vzpomněl. Bella se zarazila a o krok odstoupila.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl jsem a natáhl ruku s krabičkou k ní. Bella si ji s mírným úsměvem vzala a otevřela ji. V tu chvíli zalapala po dechu a střelila pohledem do mých očí.

„Nemohl jsem odolat. Líbí se ti?“ zeptal jsem se jí a pokrčil rameny. Bál jsem se, že řekne, že se jí to nelíbí. Vím, jak moc nesnášela dárky, zvláště když se za ně hodně utrácelo. Bella se usmála a políbila mě.

„Děkuji, je to nádherné, zvlášť když je to od tebe. Konečně po sta letech normální dárek, ale stejně, moje vztahy k dárkům se nezměnily. Zapneš mi ho?“ zeptala se mě a vytáhla z krabičky řetízek. Usmál jsem se a s radostí ho od ní vzal. Líbí se jí to.

Bella se ke mně otočila zády a mezitím si nandávala ty náušnice. Zapnul jsem jí ten řetízek a pohladil její holá ramena. Neodolal jsem a jedno políbil. Rukama jsem sjel níž a obmotal jí je kolem pasu.

„Tak moc jsi mi chyběla. Miluju tě,“ zašeptal jsem jí do kůže na krku a znovu ji políbil. Bella se zachvěla a cítil jsem, jak její tělo znehybnělo. Bylo najednou jako z hadru. Usmál jsem se. Nevím proč, ale dělalo mi to dobře.

„Taky tě miluju. Vždycky jsem tě milovala a neuplynul den, kdy bych na tebe nemyslela,“ zašeptala a otočila se ke mně čelem. Ruce mi položila na hruď, stoupla si na špičky a políbila mě.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Labutí princezna 3. kapitola: