Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 4. kapitola

05.08.2010 (19:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6990×

Květiny pro Bellu – 4. kapitola

Potichoučku jsem se vrátila ke své svačině, zabalila jsem ji a přemýšlela, co mám udělat…

Mohla bych se nenápadně objevit za pultem. Třeba by se se mnou začal bavit. Anebo by si mě ani nevšiml a dál by si prohlížel knihy. Ačkoli jsem nechtěla, musela jsem si přiznat, že by mě to mrzelo.

Rozhodla jsem se zariskovat. Zhluboka jsem se nadechla, došla k zrcadlu na stěně, vycenila na sebe chrup - přece se nebudu usmívat s kusem svačiny v zubech - a než jsem stihla s úsměvem dojít ke dveřím, ozvalo se z obchodu:

„Nashledanou, přijďte zas,“ řekl pan Weber někomu. Ne, můj anděl odcházel. Nebo byl snad v obchodě ještě někdo další?

„Nashledanou. Určitě se nevidíme naposledy,“ slyšela jsem jeho hlas.

Přidala jsem do kroku, abych ho ještě stihla. Ale co čert nechtěl, zakopla jsem o nohu židle, která stála vedle dveří, a kdybych se nechytila v poslední chvíli pultu, rozplácla bych se na zemi jak dlouhá tak široká. Podívala jsem se výlohou ven a už jsem zahlédla jen jeho záda. No, možná bylo lepší, že odešel. Můj nástup nebyl zrovna ukázkový, i když v mém případě to nebylo nic až tak neobvyklého.

Sledovala jsem, jak se blížil ke květinářství. Ještě pár kroků a zmizí mi z dohledu. Došel k němu, ale přede dveřmi se zastavil a než vešel dovnitř, otočil se mým směrem. V první chvíli jsem vykulila oči a pak jsem si uvědomila, že jsem musela vypadat jako pitomec. A i když mě na tu dálku nemohl vidět, raději jsem sklonila hlavu a dělala jakoby nic.

„Bello?“ promluvil na mě pan Weber. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.

„Ano?“

„Jsi v pořádku? Mluvil jsem na tebe, ale byla jsi jako v transu,“ říkal mi s obavou v hlase. On na mě mluvil? Že bych byla až tak mimo? Co se to se mnou dělo?

„Omlouvám se, jen jsem se zamyslela,“ zašeptala jsem a v tu chvíli jsem cítila, jak mi červenají tváře. Pan Weber se právě nadechoval a já jsem měla pocit, že se chtěl vyptávat na to, co se mnou bylo.

„Byl tu někdo, když jsem vzadu svačila?“ vyhrkla jsem rychle a snažila se, aby to znělo ledabyle. Potřebovala jsem odvést řeč jinam.

„Jen mladý Cullen. Přišel se podívat na knihy, ale žádnou si nekoupil. Možná u sebe neměl peníze,“ odpověděl mi pan Weber zamyšleně.

„Třeba ještě přijde,“ zamumlala jsem si pro sebe. Doufala jsem, že to pan Weber neslyšel.

Podívala jsem se na něj, a když nereagoval, odkašlala jsem si a řekla mu: „Teď už to tady zvládnu sama.“

Usmál se na mě a oznámil mi, že bude dělat vzadu objednávky, kdybych ho potřebovala. Jen co zašel do zadní místnosti, opřela jsem se o pult. Proč mě jeho přítomnost vždycky tak rozruší?

Rozhlédla jsem se po obchodě. Které knihy ho asi zajímaly? Šla jsem k polici, kde jsem ho viděla stát. Záhady, tajemno, fantasy. Vytáhla jsem jednu knihu z police a prolistovala ji. Byla o nějaké čarodějnici. Zajímavý výběr. Zakroutila jsem trochu hlavou a chtěla vrátit knihu zpět, když jsem si všimla něčeho žlutého za knihami. Co to tam bylo?

Vytáhla jsem ještě další tři a zalapala jsem po dechu. To snad není možné. Sáhla jsem do police a s otevřenou pusou jsem zírala na svoji ruku, na které ležel květ slunečnice. A co má sakra tohle znamenat? Věděl snad, že se půjdu podívat na knihy, které si prohlížel? Jak by to ale mohl vědět? Nechápavě jsem zírala na květ a byla jsem naprosto zmatená, šokovaná a neschopná jakéhokoli pohybu. Tu květinu tam musel nechat pro mě. Pro pana Webera asi těžko. Proč ji tam ale dal? Chtěl mi tím něco naznačit nebo snad vzkázat?

No jasně! Došlo mi, že ta šestnáctá slunečnice ve džbánu musela být také od něho...

Někdo mi poklepal na rameno a já se tak lekla, až jsem nadskočila a málem jsem upustila jak knihy, tak květ.

„Omlouvám se, slečno. Mohla bych vás poprosit?“ promluvila vedle mě starší paní. „Máte krásnou slunečnici, hodí se k vám,“ dodala ještě. Zamrkala jsem a snažila se usmát.

„Dobrý den, ale jistě. Co pro vás můžu udělat?“ zeptala jsem se jí, knihy jsem uklidila zpět do police a s květinou v ruce jsem přešla pomalým krokem za pult.

„Chtěla bych se zeptat, kde najdu knihy pro děti,“ ptala se mě. Nasměrovala jsem ji k příslušné polici. Poděkovala mi a za chvíli už zkoumala tituly knih.

Uvědomila jsem si, že stále ještě držím slunečnici od něj. Od anděla z květinářství.

Pod pultem jsem našla malou skleničku, do které jsem napustila trochu vody a dala do ní květ.

Zbytek odpoledne proběhl v pohodě. Přišlo ještě pár zákazníků, asi tři si vybrali a koupili knihu, a když padla čtvrtá hodina, rozloučila jsem se s panem Weberem, popadla jsem květinu a vyšla jsem z obchodu ke svému autu.

Další dny jsem ho neviděla. A ani slunečnici jsem od něj nenašla. Asi už si našel nějakou jinou, které teď dává tajně květiny. Jen jsem na to pomyslela, cítila jsem, jak se mi obličej zkřivil do podivné masky. Masky, plné smutku. Měla jsem ale právo na to, být kvůli němu smutná? Za prvé jsem měla Lucase a za druhé jsem ho vůbec neznala, vždyť jsem ani nevěděla, jak se jmenuje…

Podívala jsem se na hodiny. Byly tři. Ještě chvíli a měl by dorazit Lucas. Přistihla jsem se, že se na něj sice těším, ale ne tak, jak bych asi měla. Doufala jsem, že až ho uvidím, bude vše zase tak, jak má být... jak bylo dřív.

Rovnala jsem knihy do polic, když se za mnou ozvalo:

„Ahoj, lásko. Tak mě tu máš.“ Vsunula jsem poslední knihu mezi ostatní a s úsměvem na tváři jsem se otočila.

„Ahoj, jsem tak ráda, že jsi konečně tady,“ řekla jsem nadšeně a vrhla se mu kolem krku. Po krátkém objetí vyhledaly jeho rty moje a spojily se ve sladký polibek.

„Ehm, Bello, klidně už můžeš jít. Stejně za deset minut zavíráme,“ pronesl opatrně pan Weber. Odtáhla jsem se od Lucase a podívala se na něj.

„A nebude vám to vadit?“ zeptala jsem se.

„Vůbec ne, upaluj. V pondělí se budu těšit,“ houkl na mě a zasmál se. V rychlosti jsem mu představila Lucase, zašla si dozadu pro svoje věci a pak jsem mu popřála pěkný víkend a s Lucasem jsme opustili knihkupectví.

„Tak co podnikneme?“ ptala jsem se ho venku.

Rozhlížel se po náměstíčku a pak zamyšleně řekl: „Hmm… co bychom mohli… Pojď.“

Vzal mě za ruku a táhl mě… Ne! Copak se zbláznil?

„Jdeme tam, kam si myslím?“ zeptala jsem se ho nevěřícně.

„Jestli myslíš do květinářství, tak ano,“ odpověděl mi se smíchem. Lucas a květiny? To nešlo dohromady. Kytku jsem od něj dostala jednou. A pokud se nepletu, bylo to k narozeninám. Neměla jsem moc zkušeností s muži, ale co jsem slyšela nebo viděla v televizi, muž, který ženě běžně květiny nedával a najednou se objevil s kyticí, tím chtěl něco vyžehlit. Byl to snad i Lucasův případ nebo mi chtěl koupit kytku jen tak? No, upřímně, nic není jen tak…

Jak jsme se blížili k Ráji květin, byla jsem čím dál tím víc nervóznější. Snad tam bude Alice nebo někdo z jejích sourozenců. Jen ať tam není on. Ať tam není on… Opakovala jsem si v duchu celou cestu.

Lucas otevřel dveře, ozval se zvoneček a zezadu vyšel on. Byl tak krásný. Neubránila jsem se povzdechu, ale hned, jak jsem si uvědomila, že mě mohli slyšet, zakašlala jsem, abych ten povzdech zamaskovala.

Přejel pohledem ze mě na Lucase a na tváři se mu mihl zvláštní výraz. Byla to jen setina vteřiny, takže jsem nerozpoznala, co měl ten výraz vyjadřovat.

„Dobrý den, co si budete přát?“ zeptal se a díval se u toho na Lucase.

„Chtěl bych tak,“ začal Lucas a přitom si mě měřil pohledem, „pět růží pro moji přítelkyni.“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře.

Anděl přimhouřil oči, podíval se na mě a maličko se zamračil. Hned na to se ale usmál a já měla co dělat, aby se mi nepodlomila kolena.  

„Snad to nebude znít troufale, ale jste si skutečně jistý výběrem květin?“ položil Lucasovi otázku. Zamrkala jsem a došlo mi, že se snažil Lucasovi naznačit, že právě růže nebudou to pravé ořechové. Nebylo mi vůbec jasné, proč to dělal. Lucas ho chvíli pozoroval a pak se otočil na mě.

„Bello, máš přece ráda růže, ne?“ zeptal se mě a podle tónu jeho hlasu mi bylo jasné, že si byl mou odpovědí naprosto jistý. Růže... aniž bych pořádně věděla proč, neřadila jsem je mezi mé oblíbené kytky. Jenže, když ale řeknu Lucasovi, že je mám ráda, „zradím“ anděla, a když mu řeknu, že mám raději jiné květiny, bude Lucas vypadat jako pitomec.

„No, také,“ zamumlala jsem váhavě. Pohled obou kluků teď padl na mě. Kdybych se alespoň tak nečervenala.

„Jééé, ahoj, Bello. Ráda tě u nás zase vidím,“ zachránila situaci Alice, která se vyřítila odkudsi zezadu.

„Ahoj, Alice. Také tě ráda vidím,“ pozdravila jsem ji a děkovala všem svatým, že se tu objevila.

„Ahoj, já jsem Lucas,“ představil se jí můj přítel vřele, podával jí ruku a na tváři vykouzlil takový úsměv, až jsem na něj zůstala koukat s pootevřenou pusou. On tu s ní přede mnou veřejně flirtoval!

„Alice,“ řekla mu stručně, ale ruku mu nepodala. Lucas ještě chvíli čekal s nataženou rukou, a když zjistil, že tady mu pšenka nepokvete, zase ji stáhl. Podívala jsem se omluvně na Alice, ale ta se jen usmívala.

„Možná by se hodilo, aby vám představila svého bratra,“ prolomila Alice naše trapné mlčení. „Bello, tohle je Edward. Edwarde, tohle je Bella,“ představila nás.

„Bella,“ kuňka jsem a natáhla ruku k Edwardovi. Edward… To jméno se k němu moc hodilo. Znělo tak vznešeně. Krásný kluk musel mít krásné jméno.

„Edward, těší mě,“ odvětil a pevně mi stiskl ruku. I když byl jeho dotek ledový, po těle se mi při něm rozlila horkost. Edward se na mě usmál a pak pustil mou ruku. Připadala jsem si jako omámená...

Po chvíli mi došlo, že bych asi měla mezi sebou představit kluky, ale nějak se mi do toho nechtělo.

„Edwarde, tohle je Lucas, Bellin přítel. Lucasi, tohle je můj bratr Edward,“ dokončila Alice představování. Byla jsem jí za to vděčná. Kluci na sebe jen kývli hlavami.

„Můžeme se vrátit k nákupu? Uvaž mi, prosím tě, kytici z pěti růžových růží,“ požádal Lucas Edwarda. „Pak bych si vzal,“ pokračoval Lucas a prstem si poklepával o bradu, „tak tři tyhle,“ řekl a ukázal na chryzantémy.

„My půjdeme na hřbitov?“ zeptala jsem se ho udiveně.

Podíval se na mě nechápavě. „Proč na hřbitov? Chci koupit kytku tvojí mámě,“ vysvětlil mi.

„Ehm, chryzantémy se hodí spíše jako smuteční květiny,“ vložil se do toho Edward. „Co třeba gerbery?“ řekl a ukázal prstem na vázu, ve které byly červené, žluté a oranžové gerbery. Všechny byly moc krásné. Věděla jsem, že měla mamka svatební kytici z červených gerber a od té doby patřily mezi její oblíbené.

„Jo, tak si vezmu tři oranžové,“ pronesl znuděně Lucas. Připadala jsem si jako ve špatném snu. Toho člověka, který se vydával za mého přítele, jsem vůbec neznala. Kdo mi vyměnil mého Lucase? A proč to udělal?

„No, a ještě bych si vzal jen tak samostatně támhletu bílou růži,“ řekl teď už s větším nadšením Lucas a ukázal na růži.

Sledovala jsem Edwarda, jak vázal kytici z růží a tvářil se u toho nesouhlasně. Věděla jsem proč.

Byl tak zručný. Myslím, že kdyby si někdo poručil, že chce uvázat kytici třeba z… trávy, díky jeho šikovnosti by z ní vznikl krásný pugét.

Alice stála vedle Edwarda a v rukou držela gerbery a bílou růži. Nikdo nemluvil. Já a Alice jsme sledovaly Edwarda. Lucas si prohlížel Alice. Měl u toho dost nechutný výraz. Prosím, vraťte mi mého Lucase!

Jakmile měl Edward hotovou kytici pro mě, podal ji Lucasovi. Ten ji předal bez většího zájmu mně. Edward si vzal od Alice gerbery a se stejnou šikovností z nich uvázal krásnou kytici.

„A ta růže?“ zeptal se, když podal Lucasovi gerbery a vzal si růži od Alice.

„Ta je pro jednu krásnou slečnu,“ řekl Lucas a natáhl se pro ni. Pak ji chtěl k mému úžasu předat Alice. Ta zamrkala a zatvářila se na něj nechápavě a odmítavě.

„Děkuji, ale to nemůžu přijmout,“ řekla a ustoupila o krok dozadu.

„V tom případě ji nechám ležet na pultu a je jen na tobě, co s ní provedeš,“ zkoušel to na ni. Jako bych vedle něj ani nebyla. Připadala jsem si neviditelná.

Lucas zaplatil, chladně se rozloučil s Edwardem a na Alice hodil úsměv od ucha k uchu. Já jsem řekla oběma ,ahoj’ se skloněnou hlavou a vyrazila jsem ke dveřím. Chtěla jsem být co nejdřív pryč. Cítila jsem se totálně ponížená.

Mířila jsem ke svému autu.

„Bello, počkej,“ zavolal na mě Lucas. Ani jsem si nevšimla, že nešel hned za mnou. V tuhle chvíli mi to bylo stejně jedno.

„Hodíme auta k vám a pak bychom se mohli trochu projít, co ty na to?“ zeptal se, když mě došel.

„Hmm, třeba,“ zašeptala jsem. Pálily mě oči a měla jsem co dělat, abych nezačala brečet. Sedla jsem do auta a vyjela k našemu domu. Ve zpětném zrcátku jsem viděla Lucase, který jel ve svém autě za mnou. Když jsem míjela květinářství, otočila jsem k němu hlavu. Ale ani Alice, ani Edwarda jsem nezahlédla.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co říkáte na Lucase? 

Příště si dáme rozhovor Belly a Lucase o jeho chování. A prozradím vám jednu věc: Lucas umí hodně dobře přesvědčovat...

Děkuji všem za komentáře.

EdBeJa

3. kapitola • 5. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 4. kapitola: